Vyslanectví Deep State v Praze: Kdo kavárně vychovává "kádry"? Školící zájezdy do bažin. Prokurátoři, politici, novináři. Všechno upekli Bakala s Albrightovou. Zahraniční agenty si tu alespoň neplaťme z našich daní!

Jiří Kobza a Tomáš Doležal nahlédli hlouběji do jedné mocné a bohaté americké politické neziskovky, jejíž pražskou pobočkou prošla (a procházejí) pozoruhodná jména zdejší Páté kolony protičeských zájmů

Pavel Kopecký ve svém nedávném vynikajícím textu pro Protiproud o potřebě razantně regulovat činnost a financováních politických tzv. neziskových organizací se zahraničním napojením zmínil i vlivnou mezinárodní (nebo spíše nadnárodní a globalistickou) organizaci Aspen Institute a její českou pobočku.

O co vlastně v tomto případě jde?

The Aspen Institute (oficiální název) je mezinárodní „nezisková“ organizace. Založil ji v roce 1950 chicagský podnikatel Walter Paepcke jako Aspen Institute of Humanistic Studies (Aspenský institut humanitních studií).

Oficiálně se zaměřuje na podporu „hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech.“ Institut sídlí ve Washingtonu, D.C., a má školící centra v Aspenu ve státě Colorado a na Wye River v Marylandu. Jeho prezidentem a výkonným ředitelem je Walter Isaacson, v minulosti mimo jiné šéfredaktor časopisu Time a ředitel televize CNN. Ve správní radě institutu zasedají  například Madeleine Albrightová, Condoleezza Riceová nebo Javier Solana.

Chapadla 

The Aspen Institute (AI) je z velké části financován nejrůznějšími americkými nadacemi, jako jsou Carnegie Corporation, The Rockefeller Brothers Fund a Fordovy nadace. Partnerské (podřízené) instituty působí také v Berlíně, Římě, Madridu, Paříži, Kyjevě, Mexico City, Tokiu, Dillí, Bukurešti, Aucklandu a od července 2012 i v Praze. 

Cílem této (dokonce středoevropské) pobočky AI (založené pod oficiálním názvem Aspen Institute Prague o.p.s., od ledna 2016 pak přejmenované na Aspen Institute Central Europe) je – dle oficiálních materiálů - „rozvíjet mezioborovou spolupráci, podporovat středoevropské lídry z různých sektorů a přispívat k analýze a řešení naléhavých otázek současného hospodářského, sociálního a myšlenkového vývoje na expertním a nestranickém základě, a to jak v rámci České republiky, tak širšího středoevropského, evropského a euroatlantického prostředí ve spolupráci s ostatními Aspenskými instituty.“

Pobočka vydává čtvrtletník Aspen Review. Jejím výkonným ředitelem je v současné době Jiří Schneider, bývalý český diplomat a politik, v minulosti poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za ODS, v 90. letech český velvyslanec v Izraeli, v letech 2010 až 2014 první náměstek ministra zahraničních věcí ČR a také bývalý státní tajemník pro Evropskou unii.

Předsedou její správní rady je Ivan Hodáč, někdejší tajemník Asociace evropských výrobců automobilů (ACEA). 

Ve správní radě zasedají mj.:

• Dita Charanzová, europoslankyně ANO 2011 
• Jan Farský, poslanec STAN 
• Pavel Kavánek, dlouholetý řeodtel ČSOB a prezident České bankovní asociace
• Peter Stračár, generální ředitel spol. GE pro střední a východní Evropu
• Tomáš Salomon, generální ředitel České spořitelny
• Tanja Vainio, generální ředitelka spol. ABB Česká republika
• Tania le Moigne, generální ředitelka spol. Google Česká republika

Jedná se o „think-tank“ úzce propojený s americkou vládní administartivou a establishmentem (bez ohledu na to, zda pochází z lůna Demokratické či Republikánské strany), označovanými jako americký „Deep State“, o organizaci, která zcela naplňuje definici „zahraničního agenta“ ve smyslu například maďarské, izraelské, americké,  ale i ruské legislativní úpravy činnosti nestátních politických neziskových organizací.

Čtěte ZDE: Eurovolby se blíží: Bažiny mobilizují. Do Prahy přijede balkánská řeznice. Má s sebou noty? V kavárně hořkne sojové latté. Nekonečně dlouhá chapadla think-tanků. Zatopíme jim volbou "fašounů"? Cihla do skleníku

Internacionalizovat zemi 

Otevření středoevropské pobočky v Praze bylo do rozhodující míry výsledkem aktivity M. Albrightové, stále čestné funkcionářky vedení institutu – a v reálné praxi byl hlavním iniciátorem a financiérem jejího vzniku Zdeněk Bakala, historicky nejbohatší český krejčí, legendární privatizér OKD a hornických bytů, dříve též člen orgánů Institutu (jeho dozorčí rady) a dodnes fakticky rozhodující hybatel jeho české afiliace.

Neskrývaným motivem otevření pobočky bylo „internacionalizovat Českou republiku“, tedy zásadně působit při oslabování ČR jako suverénního národního státu ve prospěch upevňování jeho integrace do nandárodních struktur typu NATO a EU. V širším „středpoevropském“ měřítku pak rozkládat tendence upevňování vztahů a společného postupu zemí V4. A také, opět oficiálně deklarovaná, snaha změnit "stále ještě omezené až uzavřené intelektuální prostředí v České republice"… "Chceme být institucí, která by ráda internacionalizovala náš region, protože když se světu skutečně neotevřeme, jen těžko uspějeme“. Tak zněl vzkaz „Aspenu ČR“ českým občanům v době vzniku.

Klíčovým rysem (nejen) českého AI je také jeho propojení na nadnárodní, globální, byznys, reprezentované i významným zastoupením reprezentantů nadnárodních korporací v jeho vedení. I z toho je jasné, kam až jeho "prsty" shají a jaké politické a ekonomické zájmy prosazuje.

Jedním z hlavních, ne-li nejdůležitějších, proklamovaných záměrů AI je pak výběr a rekrutace "potenciálnchí budoucích politických leaderů". Tedy ideová a jiná příprava „politických kádrů“, které nebudou preferovat ve své činnosti české národní zájmy, ale zájmy jiných států či subjektů. Například zájmy supranacionálních organizací a zájmy nadnárodního byznysu.

Kádry

Pokud se podíváme na další personální obsazení české filiálky AI historicky, nalezneme zde další staré známé:

• Michaela Žantovského, ředitele Knihovny Václava Havla
• Tomáše Klvaňu, ("pan Radar" při pokusu instalovat u nás za Topolánkovy vlády americkou vojenskou základnu)
• Vladimíra Dlouhého (poradce Goldman Sachs pro střední Evropu), 
• Jana Hamáčka, (současného šéfa ČSSD a ministra vnitra)
• Zdeňka Tůmu, (exguvernéra ČNB)
• Jana Zahradila, ("věčného" europoslance za ODS) 

V poradním sboru českého AI figurovali i další vyznavači nadnárodního politického řízení a „podvolení“ ČR cizím zájmům -  Jacques Rupnik, Petr Pithart, dále též „prověření“ novináři Martin Šimečka, Jan Macháček, Adam Černý, či Martin Ehl. 

Pražský Aspen organizuje též projekt Aspen Young Leaders Program, což je v podstatě školící a rekrutační „kurs“ pro výběr budoucích politických a mediálních „kádrů“. Oficiálně má jít o „interaktivní workshopy, diskuse, které mají vést ke sdílení osobních zkušeností nad společenskými hodnotami, které jsou zásadní pro dnešní společnost, a které mají formulovat nezbytné kvality a schopnosti současného lídra.“

Ukázka ze školení programu v roce 2018:

„Účastníci si během víkendu poslechli řadu inspirativních osobních příběhů - například od generálního ředitele České spořitelny Tomáše Salomona, který nabídl svůj pohled na to, co to znamená být dobrým lídrem. Nebo od generála Petra Pavla o jeho cestě na pozici předsedy vojenského výboru NATO a o leadershipu v armádě. Zakladatel mezinárodního festivalu dokumentárních filmů věnovaných problematice lidských práv Jeden svět, Igor Blaževič, si pro účastníky připravil workshop zaměřený na dilemata, kterým humanitární pracovníci a organizace musí čelit při podpoře lidských práv po celém světě“.

Absolventy tohoto programu jsou mj.:

• Adam Vojtěch, (ministr zdravotnictvi za ANO 2011)
• Aleš Michl (člen Bankovní rady ČNB)
• Andrea Procházková – (novinářka z Bakalova Respektu)
• Emma Smetana, (novinářka z Bakalovy DVTV)
• Vít Rakušan, předseda STAN
• Jan Farský, poslanec STAN
• Jiří Mádl, (aktivistický herec a režisér, mj. protagonista někdejší nechutné předvolební kampaně „Přemluv bábu“)
• Lukáš Kovanda, ("mediální ekonom")
• Markéta Pekarová Adamová, předsedkyně TOP 09

A kdo třeba přednáší na výročních konferencích Aspen Institut Central Europe?

• Bob Kartous, (EDUIN, lobbistická společnost snažící se zcela změnit systém českého školství, podpora inkluze atd.) 
• Ivan Gabal
• Josef Středula, šéf největší odborové centrály ČMKOS
• Jiří Fajt, exředitel Národní galerie
• generál Petr Pavel 
• Vladimír Dlouhý
• Jana Maláčová
• Jan Lipavský, poslanec za Pirátskou stranu
• Robert Plaga, ministr školství za ANO 2011
• Aleš Chmelař, náměstek ministra zahraničí, dříve státní tajemník pro EU, ČSSD

Čtěte ZDE: Politické neziskovky: Dobyvatelská mocnost či okupační správa? Lustrační zákon na "cizí agenty". Klaus ml.: Budu požadovat nula peněz pro ně ze státního rozpočtu! Akce D.O.S.T.: v eurovolbách Okamuru

Mladí lídři

Projektem, který je z činností poboček AI mimo USA též velmi těsně propojen, a jehož cílem je taktéž uplatňování americké politické agendy v cílových zemích (tedy i v ČR) na základě vhodného „personálního managementu“ je program International Visitors Leadership.

Jde o americký vládní program (konkrétně je podřazen pod ministerstvo zahraničních věcí USA) několikatýdenní stáž placená a organizovaná americkou exekutivou. Jde v podstatě o projekt exekutivy USA na získání "klientů" z řad (často mladých resp. budoucích) zahraničních politiků. U nás jde vesměs o lidi předem vytipované velvyslanectvím USA v ČR, kteří již předtím prošli například výše zmíněným školícím programem české pobočky Aspen institutu pro „mladé lídry“.

Tito „lídři“ jsou poté v rámci studijního pobytu v USA instuováni k prosazování zahraničněpolitických zájmů USA ve své vlasti. Jde o program (zahájený již v roce 1940), v němž americká administrativa vždy připraví okružní stáž pro perspektivní kádry. Ti pak absolvují řadu setkání s americkými politiky, univerzitními osobnostmi, lidmi z vedení amerických think-tanků a politických neziskovek, zpravodajských služeb atd.

Mezi frekventanty projektu lze nalézt již více než 500 českých občanů, kteří tento americký program absolvovali po roce 1989. V ČR dokonce působí Klub českých absolventů International Visitors Leadership, a to v rámci Amerického centra v Praze na adrese Tržiště 13, Praha 1, Malá Strana - a je financován ministerstvem zahraničí USA…

Zmiňme alespoň některé zajímavější "účastníky zájezdu":

• Lenka Bradáčová, vrchní státní zástupkyně, Praha
• Ivo Ištvan, vrchní státní zástupce, Olomouc
• Petr Šereda, Vrchní státní zastupitelství, Olomouc
• Daniela Zemanová, soudkyně, předsedkyně Soudcovské unie
• Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), Jan Farský (STAN), Jan Chvojka (ČSSD), Helena Langšádlová (TOP 09), Marek Ženíšek (TOP 09), Martin Půta, hejtman Libereckého kraje (STAN)

Společný jmenovatel

Velmi zajímavý je rovněž vysoký počet vedoucích funkcionářů českých politických neziskovek, kteří projektem prošli. Právě zde leží kořeny současného neúměrného vlivu těchto organizací na politické rozhodování v ČR včetně jejich inkasa desítek miliard korun z českých veřejných rozpočtů.

Program absolvovali mj.:

• Radko Hokovský, dlouholetý ředitel think tanku Evropské hodnoty
• Jiří Kopal, Evropské hodnoty
• Iveta Jordánová, ředitelka "protikorupční" neziskovky Růžový panter
• Lucie Sládková, dlouholetá předsedkyně české pobočky mezinárodní Organizace pro migraci
• Tomáš Vyhnálek, ředitel fundraisingu agentury Člověk v tísni
• David Záhumenský, někdejší ředitel Ligy lidských práv, který mj. nedávno podal ústavní stížnost proti vyhlášení nouzového stavu na českou vládu
• Czeslaw Walek, organizátor Prague Pride
• Oldřich Kužílek, Open Society Fund Praha 
• Magdalena Karvayová, koordinátorka projektů Romské iniciativy v Open Society fund Praha
• Vlaďka Votavová - Asociace pro mezinárodní otázky AMO, asociace DEMAS - Asociace pro podporu demokracie a lidských práv.
• Jelena Silajdžić, Slovo 21, spolek, který jen v roce 2015 obdržel celkem na grantech a dotacích více než milion korun a který je také podporován Norskými fondy resp. fondy Evropského hospodářského prostoru
• Lucie Mádlová, výkonná ředitelka Asociace společenské odpovědnosti, o.p.s.
• Jarmila Balážová, členka správní rady Romea o.p.s..
• Patrik Banga. Člen dozorčí rady Romea o.p.s.
• Katarínu Klamková, bývalá ředitelka IQ Roma servis.

Projektem prošli i někteří novináři, např. Nora Fridrichová z ČT, anebo Ondřej Kundra z Respektu.

Mezi absolventy tohoto amerického vládního programu jsou tedy vrcholoví politici, reprezentanti nevládních organizací, představitelé médií, akademici, ekonomové a další, vytvářející poté vzájemně propojenou síť „nové elity“, utužovanou i do budoucna právě skrze zmíněný Klub absolventů programu. Společným jmenovatelem je jednotná agenda a ideologie, jeden směr uvažování a prosazování shodných strategických zájmů - rozhodně ne těch českých.

Čtěte ZDE: Pátá kolona připravuje tichý převrat: Chapadla neziskovek rdousí už i policii a soudy. Člověk v předstírané tísni pochoduje institucemi. Jak Rozumek omlazuje imigranty? Národ si hřeje vlastní parazity

Jak z toho ven?

Vidíme složitý propletenec téměř neviditelných chapadel obří medúzy. Je i zřejmé, že veřejně dostupné informace (a z žádných jiných autoři tohoto textu nečerpali) nepokryjí zdaleka vše, nicméně dávají dostatečný obraz o tom, kdo a proč se nachází na určitých pozicích. Dává to i obraz k pochopení toho, proč zaujímají někteří z absolventů uvedených programů například vysoké exekutivní posty a navzdory zdaleka patrné nekompetenci, jsou z nich nesestřelitelní. Jak si lze všimnout, není mezi nimi žádný člen SPD - a i to je jednou z odovědí na otázku, proč po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 hnutí SPD nebylo přizváno k vládní zodpovědnosti.

Je zde řada důkazů o tom, jakým způsobem naši domácí vrcholovou politiku ovládl tzv. deep state po česku. Systémem dlouhodobé "přípravy kádrů", masivním financováním nátlakových politických neziskovek pomocí systému různých fondů ze zahraničí a prostřednictvím (pod)placených novinářů vytvářejí neustálý tlak na společnost a politickou scénu, aby se neodchýlila od té jediné správné cesty do amerického pozadí. Představa například našich standardních a pragmaticky vedených vztahů s Ruskem a s Čínou, je pro ně noční můrou.

Celý tento cirkus je financován částečně ze zahraničí a částečně z českých veřejných zdrojů. Nejenom dlouhodobě SPD, ale v poslední době už i KSČM volají po zastavení financování vlivových politických neziskovek ze státních peněz. Je totiž jasné, že demokratické struktury plánům těch, kteří řídí absolventy všech výše uvedených "kurzů", nevyhovují. Snaží se je infiltrovat a ovládnout, anebo alespoň ovlivnit. Jsou to vpravdě "zahraniční agenti".

Je jasné, že ani případná stopka státního financování této chobotnice její podvratné aktivity zcela nezastaví. Zahraniční fondy jsou natolik silné, a jejich zájmy natolik velké, že takový výpadek časem nahradí. To, co potřebujeme, je kompexní obdoba amerického zákona FARA - o financování neziskovek ze zahraničí a o povinnosti deklarovat se jako zahraniční agenti.

Dočkáme se, když mezi těmi, kdo o tom budou spolurozhodovat, jsou právě oni?

https://www.protiproud.cz/politika/5040-vyslanectvi-deep-state-v-praze-kdo-kavarne-vychovava-kadry-skolici-zajezdy-do-bazin-prokuratori-politici-novinari-vsechno-upekli-bakala-s-albrightovou-zahranicni-agenty-si-tu-alespon-neplatme-z-nasich-dani.htm

Takzvané humoristické programy doplnené vopred nahraným smiechom, vyznačujúce sa nechutnými až obscénnymi narážkami, „smiešnymi“ grimasami a gestami protagonistov, pri ktorých sa nedá smiať, len sa trápne cítiť, lebo vás ich tvorcovia zrejme pokladajú za väčšieho chumaja ako sú sami.
Súťaže, kde dospelí účastníci iba reagujú na úlohy pripomínajúce testy z prijímačiek do osobitnej školy.

„Hornodolnú“ sériu možno v istom zmysle pokladať aj za urážku slovenského vidieka, na ktorom jej autori nevidia nič pozitívneho – dedinčanov a slovenskú dedinu tu charakterizuje ustavičné opilstvo, obmedzenosť, živelne fungujúci obecný úrad, krčma ako srdce a mozog obce, pochybný farár, chýbajúca dedinská inteligencia a množstvo smutnosmiešnych postavičiek. Jednotlivé diely budujú na vyfabulovanom príbehu unavujúcom ťažkopádnosťou a stereotypmi.

Rodinu ako základ spoločnosti, ktorá je na vidieku prevažne fungujúca, „hornodolní“ tvorcovia pravdepodobne obišli zámerne, veď z dieťaťa nemôžu spraviť trpáka na vlastný obraz. Detská postava by okamžite naznačila, že „kráľ je nahý“, a poriadne. Aby sa ohlupovanie diváka umocnilo, viaceré seriály pre „ťapnutých“ vychádzajú poprepisované i v knižnej podobe.

Aj „smotánkové“ ukážky, sledované zakomplexovanou skupinou konzumentov neschopných opľuť obrazovku, sa vlastne divákom vysmievajú. V prvom rade statočným a slušným ženám, mnohokrát za nizučkú mzdu ťažko pracujúcim, ktorým kamera predvádza veľmi drahé oblečenie, kabelky a topánky tzv. celebrít – ide hlavne o nafúkané škatule vylepšené drahými plastickými zásahmi, z ktorých väčšina, podobne ako pobehlice, nikdy skutočne nepracovala a vydržiavajú ich podozrivo zbohatnutí partneri. A o „realityšou“, rapídne znižujúcich IQ diváka, je škoda reči.

Predtým písali filmové a televízne scenáre umelci – spisovatelia a scenáristi. V súčasnosti sa vynorila horda pisárov s pisoárovými príbehmi vhodnými jedine na spláchnutie. Ak by ste vo vysielaní súkromných televíznych médií hľadali umenie, nepomôže ani lupa. Niet ho tam. Umenie totiž človeka kultivuje, robí ho citlivejším, vnímavejším a múdrejším. A taký je pre médiá nepoužiteľný. Do nimi nastraženej pasce plnej nekultúrneho hnoja padá hlavne mladý divák, jemu sugerujú, že všetko, celý život je úžasná šou, netreba nič robiť, len sledovať to, čo vysielajú, obdivovať vyšinuté „osobnosti“, pojašane sa baviť, zapájať do súťaží, telefonovať.

Ak nie si vulgárny, bezočivý a rozdrapený hlupák, nie si moderný. Vzdelanie a rozhľad je to posledné, čo človek v súčasnej spoločnosti potrebuje. Vtĺkajú mu do hlavy, že zarábať sa dá aj ináč, spoliehať sa na poctivú prácu ako zdroj obživy je prežitkom a záležitosťou pre zaostalú skupinu obyvateľstva.

Trápne televízne a rozhlasové formáty často sprevádzajú moderátori a moderátorky, ktorých prázdne trepanie iba potvrdzuje ich duševnú malosť a mnohokrát katastrofálnu nevzdelanosť. Do svojich relácií nepozývajú výnimočných ľudí, ktorí by mohli byť najmä pre mladú generáciu vzorom – jednak o nich nepočuli a jednak by sa nedokázali s takým človekom erudovane baviť. Maximálne by boli schopní opýtať sa dotyčného alebo dotyčnej na číslo topánok a či pozná našu najpopulárnejšiu hudobnú skupinu „Kvokvokvo“ a jej hit „ Čaká nás matúra, sme dutí ako rúra“.
Žiaľ, väčšina občanov ponúknutý mediálny odpad neodmieta. Zvykla si.

S osprostievaním národa sa začína už od materskej škôlky. Tam posadia mládež pred obrazovky a nechajú sledovať animované rozprávky, v ktorých vystupujú hlavne vykonštruované monštrá a obludy, na ktorých ani nerozoznáte, čo to je a kde to má hlavu. Chúďatá deťúrence kukajú, ozaj nevedia na čo, a pritom sa stávajú aj závislými na internete. Ak sa potom stretnú s klasickou rozprávkou o princeznej, Popolvárovi, dobrom deduškovi, v ktorej dobro víťazí nad zlom, nechápu dianie. Nerozumejú, čo je dobro a čo je zlo. (Podľa toho sa neskôr v živote aj správajú.) Sledovanie obrazovky a bavenie sa so smartfónom spôsobuje malému divákovi stenčovanie formujúcej sa mozgovej kôry smerujúcej k demencii, čo sa stáva až človeku vo vysokom veku – to vedci u detí v posledných výskumoch zistili, no veľa o probléme nesmú publikovať, aby niekomu nekazili miliardové nadnárodné kšefty.

Slovenčina patrí hlavne vďaka svojej gramatike a štylistike k najťažším jazykom na svete. Je zároveň prejavom a dôkazom vysokej kultúrnosti i myšlienkového bohatstva, akým oplývali naši predkovia. Vďaka tomu sa našej školopovinnej mládeži rozvíjali aj tie mozgové kapacity, ktoré iné národy kvôli jednoduchosti svojej materčiny nevyužívali. My sme i preto patrili k tým múdrejším. Lenže v súčasnosti sa dokonalá znalosť jazyka nevyžaduje ani pri nástupe na vysokú školu. To najzákladnejšie, čo museli ovládať žiaci ešte v časoch Márie Terézie, čiže čítanie, písanie a rátanie, naši maturanti poznajú len povrchne. Skutočný vedomostný základ absolventi prichádzajúci na „výšku“ nemajú. Neodniesli si ho ani zo základnej, ani zo strednej školy. Tam učitelia často nemôžu slobodne a tvorivo učiť, zväzujú ich nezmyselné predpisy z ministerstva. Všetky vzdelávacie inštitúcie sa napokon uspokojili s tým, že majú aspoň nejakých žiakov, a preventívne od nich nič nevyžadujú, aby náhodou neprestúpili na inú školskú ustanovizeň, ináč by škola prišla o financie.

Žiaci potom aj pri malej násobilke používajú kalkulačku a nevedomcom nepodarene opravuje pravopis program nainštalovaný v počítači. Zvyšujú sa počty školákov, ktorí v živote neprečítali žiadnu knihu – nerozumeli by napísanému. (A nik im neprezradí výrok R. W. Emersona, filozofa a mysliteľa, že dobré knihy často nahradia najlepšie univerzity.) Síce dokážu nájsť informácie na internete, ale bez vedomostného základu nie sú schopní vypátrať súvislosti a vsadiť informáciu do kontextu – čiže je pre nich zbytočná. Základné a stredné školy v stave, do akého sa nepodarenými reformami dostali, nedokážu potrebne rozvíjať verbálne a analytické schopnosti žiakov.

Vysoké školy potom stavajú na základoch z piesku. Okrem toho sa povymýšľali odbory príťažlivo marketingovo znejúce, no v súčasnej praxi nevyužiteľné. Svoj zánik majú v sebe už zabudovaný. Takých sú stovky a absolvujú ich tisícky podvedených študentov. V univerzitných učebných programoch sa neráta s tým, že poslucháčov vysokej školy budú doúčať aj vedomosti, ktoré mali ako samozrejmosť už po skončení „zédéešky“ ovládať. Už starí Rimania vedeli, že sa treba učiť naspamäť a nahlas. No vďaka tomu, že sa v našom nižšom školstve presadzuje tendencia „nebifľovať sa“, majú študenti často zakrpatené centrá mozgu rozvíjajúce a upevňujúce pamäť a na vysokej škole im robí obrovské problémy osvojovanie vedomostí a verbálna prezentácia. (Skúste sa ich spýtať, či vedia zarecitovať naspamäť nejakú báseň. Budú na vás pozerať ako na trojštvrťového blázna.) Potom už, ako rezultuje filozof a publicista K. P. Liessmann, na štátniciach sledujeme iba powerpointovú prezentáciu, akej by bolo schopné každé dieťa, ktoré sa trochu naučilo zaobchádzať so softvérom. Obyčajná výmena fólií supluje akademický výklad. Substancia prezentácie je prekrytá technikou prezentácie.
Po absolvovaní vysokoškolského štúdia prichádzajú na Slovensku do praxe pologramotní magistri, inžinieri a doktori. Ich bakalárske a diplomové práce sa hmýria pravopisnými aj štylistickými lapsusmi a preštylizovanými textami, ktoré si posťahovali z internetu – je hanbou, že túto biedu vzdelanosti vysoké školy hrdo vešajú na internet. A spoločenská klíma nás presviedča, vraj nám absolventi, ktorí nevedia poriadne písať a čítať a ktorí iba simulujú znalosti týkajúce sa vedy a vzdelania, stačia.

Budúca inteligencia nemá problém chodiť do školy v teplákoch alebo maskáčoch, dať sa označkovať piercingom ako jalovice alebo kedysi otroci, producírovať sa po ulici so smiešnymi gundžami na ušiach a káblami z nich trčiacimi a mnohí z nich, keďže si nedokážu ozdobiť ducha, „skrášľujú“ svoje telo stupídnymi tetovačkami. (Ktorý normálny rodič zverí svoje dieťa v materskej škôlke učiteľke počmáranej ako šašo?) Absorbovaniu vedomostí a ich rozvíjaniu sa vzpierajú, uchyľujú sa k plagiátorstvu, odpisovaniu a podvádzaniu. „Vysoké školy prestávajú byť ostrovmi ducha, na ktorý keď študent vstupuje, dostane chuť vedieť, poznávať a vzdelávať sa – stali sa len agentmi a pomocníkmi v naplňovaní ekonomických a byrokratických záujmov“. Toto Liessmannovo konštatovanie vystihuje súdobé nastavenie väčšiny univerzitného školstva vo svete a my nie sme výnimkou. A navyše na Slovensku spomenutý trend mohutne rozvíjame: bakalárska a diplomová práca sa dá beztrestne kúpiť, titul tak isto. Vlastne tolerujeme trestný čin podvodu, lebo vzdelanie, to, čo si kultúrne národy nadovšetko vážia, u nás rapídne stráca svoju hodnotu.

Vyspelé národy si školstvo naozaj, a nielen verbálne ako my, pestujú. Vedia, že iba vzdelané obyvateľstvo sa dopracuje k vysokej životnej úrovni. Preto sa usilujú, aby ich deti učili len tí najlepší. My sme sa postarali o to, aby dobrí a najlepší z krajiny pod Tatrami odchádzali a radšej sa už nikdy nevracali. Po parlamentných voľbách na Slovensku ministerstvo školstva obyčajne uchmatne strana prezývaná „Národnou strakou“, a tá nemá najmenší problém okrádať deti a mládež. A bohorovne sa nadrapujúci politici, aby vyšli v ústrety spodine, útočia na učiteľov, lebo majú dva mesiace prázdnin. Ale nedopovedia, že keby ich kantor nemal, po pár rokoch skončí v blázinci.

Divadelné scény vo väčších mestách našej krajiny bývali chrámom umenia. Na predstavenia chodilo obecenstvo vyobliekané sviatočnejšie ako do kostola – ženy v elegantných róbach, mužská časť v oblekoch. V súčasnosti sa tak obliekať netreba. Pokojne si na seba navlečte to, čo sa nosí do maštale alebo na brigádu. Lebo výrazy a dianie, ktoré divák na doskách sleduje, je v prípade viacerých predstavení vhodné ozaj pre ošípané. Módne spracovanie klasikov prešpikované vulgarizmami až po nahých účinkujúcich má byť pre divadlo cestou ako prilákať diváka.

Aj verejnoprávny rozhlas by ste niekedy najradšej vypli, lebo namiesto dobrej populárnej hudby vysiela zavýjanie, nôtenie, bliakanie, húkanie, „jéjékanie“, rapotanie – väčšinou ide o tzv. pesničky poskladané všelijakými superstaristami, ktorí, podobne ako v rozhlase zamestnaný hudobný redaktor, nemajú šajnu o tom, čo môžeme klasifikovať ako skutočnú melódiu a hudobný nápad. Navyše aj úbohosť textov dokazuje amaterizmus „textára“. Takúto produkciu, „obtýždeň“ opakujúcu sa, sprostredkúvajú dosť zavčasu ráno, kedy sa poslucháči ešte nestihli naraňajkovať, a tak pri napínaní na dávenie nemusí dôjsť k finále. Pritom vlastníme nemálo súčasnej a aj staršej kvalitnej slovenskej populárnej hudobnej produkcie – a to nehovorím o českej, ktorá nám je blízka – no zrejme v branži „vzdelaní“ redaktori ju nepoznajú. Ak by ste sa takého opýtali, či pozná napríklad šansóny a počul o Édith Piaf, pozeral by na vás ako Winnetou na mobil.

Výhľad na krásu prírody pri cestách sme nahradili tisíckami bilbordov. Žiadny štát na svete takéto prznenie svojej krajiny nedopustil. Záľaha reklamy na veľkých tabuliach smrdí ako každá navoňavkovaná zdochlina. Veľké farebné plagáty obsadili hlavne politické strany a politici. Presviedčajú naivných, vraj oni jediní chcú dobro pre Slovensko a nekonečné blaho pre národ. Väčšinou sú to práve tí, ktorí nás od začiatku okrádajú. Nepotrebujú, aby občania múdreli. Pretože takí by žiadali nakradnuté vrátiť a zlodejov posadia do basy.
Poriadne sa im prizrite! Každý s vypleštenými očami, akoby ho práve prepustili z liečenia...
Človek si dá iba hlavu do dlaní a spytuje sa, čo sa to vlastne deje? Prečo sa programovo naordinovanému hlúpnutiu nevzpierame?
Asi mala pravdu nebohá stará mať, keď vyhlasovala, že „sprostosť je tiež darom Božím“.
Len čím sme si ho tak prehojne zaslúžili?
Neviete?🧐

Anton Lauček, Slovenský spisovateľ a prozaik