SOVĚTŠTÍ VOJÁCI V NĚMECKÉM ZAJETÍ

Hitlerovy přípravy na válku se SSSR

30. března 1941 před 200 veliteli a šéfy štábů východní armády Hitler uvedl: „Válka v Rusku se bude velice lišit od bojů na západě. Válku proti Rusku nelze vést rytířsky. Jedná se o boj světových názorů a rasových protikladů, a proto se musí vést s nemilosrdnou tvrdostí. Všichni důstojníci se musí zbavit přežitých názorů… Musíme se vzdát stanoviska vojenského kamarádství. Komunista není náš kamarád předtím ani potom.“

O tom všem mluvil Hitler s vědomím, že Německo podepsalo Haagskou konvenci a Ženevské konvence „O zákonech a mravech ve válce“ (1907), „O zacházení s válečnými zajatci“ a „O ulehčení osudu zraněných a nemocných z bojujících armád“ (1929).

Dne 13. května 1941 byl vydán Hitlerův výnos o „vykonávání válečného soudnictví“. Jednání, kterého se dopustí příslušníci wehrmachtu a doprovodu proti nepřátelským civilním osobám, není nutné trestat, a to ani tehdy ne, kdyby čin byl zároveň vojenským zločinem nebo přestupkem. Jasně řečeno to znamenalo, že je zcela lhostejné, zda němečtí vojáci loupí, vraždí či znásilňují - žádný vojenský soud nebyl povinen takové zločiny trestat.

Dne 6. června 1941 následovalo zrušení všech civilizovaných pravidel, a to "Směrnicemi o zacházení s politickými komisaři". Znamenaly prakticky rozkaz k vraždění. Říkalo se v nich: Původci barbarských asiatských metod boje jsou političtí komisaři. Proti těm se musí postupovat ihned a bez dalšího s veškerou tvrdostí. Proto, když jsou zajati v boji nebo při odporu, je třeba je ihned vyřídit zbraní.

V duchu tohoto "komisařského rozkazu" a Hitlerem vyhlášeného hesla, že na východě "nejsou žádní kamarádi", se také plánovalo zásobování očekávaných sovětských válečných zajatců. Ačkoli příslušná oddělení OKW a OKH počítala s tím, že v krátké době je třeba očekávat obrovské množství zajatců - koneckonců obecné plány vycházely z vítězné "bleskové války" - byly příslušné přípravy zcela nedostatečné. Umístění a zásobování sovětských válečných zajatců se v pohrdavé lhostejnosti vůči lidem bralo jako vedlejší problém, jenž v žádném případě neměl narušovat vojenské operace a další zajišťování německého panství na východě a využívání sovětských potravinových a surovinových zdrojů ve prospěch Německa. Na rozdíl od rozsáhlých opatření k zásobování francouzských a britských zajatců na západní frontě se v případě očekávaných sovětských zajatců usilovalo od samého počátku o vynakládání minimálních prostředků a energie. Neplánovala se sice žádná humanitární katastrofa, brala se však v úvahu částečně lehkovážně, částečně souhlasně.

Příliv zajatců na sebe nedal dlouho čekat. Už první velké obkličovací bitvy armádní skupiny Střed na počátku července u Bialystoku a Minsku, při nichž do rukou německého wehrmachtu padlo více než 300 000 rudoarmějců, byly předzvěstí pekla, jež na sovětské vojáky čekalo. U Minsku bylo 100 000 válečných zajatců a 40 000 civilistů napěchováno do prostoru o velikosti zhruba berlínského Wilhelmova náměstí, psal ministerský rada "Todtovy organizace" Xaver Dorsch v hlášení z 10. července 1941:

Zajatci se mohou sotva pohnout a musí vykonávat potřebu na místě, kde právě stojí. Tábor střeží jednotka aktivních vojáků o velikosti jedné roty. Střežení tábora je při minimálním počtu strážního personálu možné jen s nasazením nejbrutálnější sily. Váleční zajatci, jejichž zásobování lze sotva řešit, jsou zčásti šest až osm dní bez jídla a v hladem vyvolané zvířecí apatii znají už jen jednu touhu: dostat něco k jídlu. 

Ruský lékař Fjodor Ivanovič Čumakov vzpomíná, že teprve devátého dne po svém zajetí dostal poprvé něco k jídlu - sběračku polévky, které sovětští zajatci říkali "balanda", ta se vařila ve velkém kotli. Denní dávkou pro zajatce byly dvě sběračky. Chléb k nim nebyl, nýbrž jen těžko stravitelná olejová placka z lisovaných slunečnicových semínek. Hlad stále narůstal a získat jídlo se brzy stalo jediným úsilím mého života. Při rozdělování" balandy" se ukázalo, že ne všichni zajatci ji mohou dostat, protože nemají jídelní misky. Jejich postavení bylo přímo tragické: "Když nemáš misku, zůstaneš bez jídla!"

Mnozí měli ještě přilby a ty používali jako nádobí. Ale vždy byli někteří, kteří u sebe neměli vůbec nic. Když se dostali ke kotli, museli nastavovali své staré a špinavé vojenské čepice. Vodnatá polévka protékala látkou a už po několika vteřinách kapala na zem. I když měl zajatec lžíci, neměl dost času, aby jí použil. Musel obsah čepice co nejrychleji vypít. Mohl se přitom také opařit. Kdo takové divadlo nikdy neviděl, neumí si je představit.

Strašlivý hlad a lidsky nedůstojné ubytování prováželo život sovětských zajatců od samého počátku. Skutečnost, že nedostatky jako v Minsku vyvstaly už v rané fázi „plánu Barbarossa“, tedy v době, kdy množství zajatců bylo ještě přehledné a zásoby německých jednotek dobré, svědčí, jak malý ohled na životy zajatců brali zodpovědní činitelé. Nepatrné dávky jídla, pohybující se jasně pod existenčním minimem, byly tím ničivější, že transport zajatců do zázemí neprobíhal v prvních měsících z největší části vlakem, ale pěšími pochody.

Důsledky byly nevyhnutelné a zúčastněným byly zcela zřejmé. Tak zásobovací důstojník zajišťovací divize armádní skupiny Střed, nasazené při transportu zajatců, upozorňoval, že dávky potravin (20 až 30 gramů jáhel, 100 až 200 gramů chleba) jsou pro třiceti až čtyřicetikilometrové pochody příliš malé a je proto třeba počítat s tím, že velká část lidí kvůli vysílení cíle vůbec nedosáhne… 

Vedoucí oddělení Abwehr II v OKW, plukovník Lahousen, 31. října 1941 po inspekční cestě frontovou oblastí napsal: Šestá armáda vydala rozkaz, aby všichni vyčerpaní váleční zajatci byli zastřeleni. Je politováníhodné, že se tak děje na silnicích, dokonce i v obcích, takže domácí obyvatelstvo se stává svědkem těchto postupů.

Na rozdíl od zajatců na západních bojištích nebyly pro zajaté rudoarmějce připraveny žádné jednotné baráky, a to ani na území říše ani ve východních oblastech. Zásadně se umísťovali na plochách obehnaných pouze ostnatým drátem a se strážními věžemi, kde se museli zařizovat sami. Zpráva okresního vedení Falkenberg (Horní Slezsko) z 11. září 1941 podává jasnou informaci o osudu sovětských zajatců umístěných v táboře č. 318 v Lamsdorfu:

2020 01 26 02Zajatci si jídelními nádobami a rukama vyhrabali do země díry, v nichž se zdržují v noci. Jídla je sice málo, ale přesto ještě dostačuje. Ráno dostávají teplou kávu a v poledne eintopf. K večeru dostávají studenou stravu, jež se skládá z komisárku (1 chleba na 5 mužů) a marmelády. Pro tyto nenažrané podlidi je to však ještě málo a tak bylo možno v prvních týdnech pozorovat, že jako zvířata žrali trávu, květiny a syrové brambory. Když už v táboře nenacházeli nic k jídlu, začali s požíráním lidí.

Generálporučík Georg Neuffer, naposled velitel 20. protiletadlové dělostřelecké divize v Tunisku, 10. července 1943 řekl o německých zločinech na východě toto: Sám jsem v Ludovicích u Minska viděl transport. Musím říci, že to bylo děsné, strašný pohled. Nákladní auta plná mužů, žen a dětí - opravdu malých dětí. Ten pohled byl hrozný. Ženy, malé děti, které neměly přirozeně vůbec tušení. Hnusné! Samozřejmě jsem nepřihlížel, když je pak vraždili. Kolem stála německá policie se samopaly a víte, koho tady měli? Litevce nebo co ... a ti to dělali. Němečtí Židé byli tak dopravováni do okolí Minsku a pak pomalu postříleni, pokud nezahynuli na následky jiného zacházení... Tedy, až se tohle jednou dozví světová veřejnost!...“

Za těchto lidsky nedůstojných podmínek nalezlo do konce roku 1941 smrt v lágrech už 1,4 miliónu rudoarmějců, což bylo i v rozporu se zájmy německého válečného hospodářství. Hitler zpočátku odmítal pracovní nasazení sovětských zajatců. Po porážce německých vojsk pod Moskvou však změnil stanovisko.

Vedoucí obchodní skupiny pro pracovní nasazení, ministerský ředitel Mansfeld, 19. února 1942 uvedl: Současné potíže v pracovním nasazení by nenastaly, kdyby se včas rozhodlo o velkorysém nasazení ruských válečných zajatců. K dispozici bylo 3,9 miliónu Rusů, z nich zbývá už jen 1,1 miliónu.

Před nasazením ruských válečných zajatců na říšském území byla provedena jejich „očista“. Komunisté, aktivisté, část inteligence byla poslána do koncentračních táborů k likvidaci. V r. 1943 pracovalo v říši přes 600 000 sovětských zajatců. Jejich výživa i péče o hygienické podmínky byly zcela nedostatečné.

Barbarské zacházení se sovětskými zajatci bylo též součástí německého plánu, který předpokládal, že část těchto zajatců bude vyhladověna a zemře. Při pochodech byli ruští zajatci, kteří nemohli dále pokračovat, stříleni ranou do týla. Na těchto zločinech se masově podílely i jednotky wehrmachtu. Protesty proti takovému zacházení se sovětskými válečnými zajatci byly, z řad německé armády, jen zcela ojedinělé. Vraždění v koncentrácích obstarávali již esesmani.

Podle německých údajů v německém zajetí z 5,75 miliónu sovětských zajatců zahynula zhruba více než polovina všech těchto zajatců, tj. 3,3 miliónu. Přesto, že německých zajatců v SSSR zahynulo poměrně mnohem méně než sovětských v Německu, propaganda neustále mluví o strašných osudech německých zajatců, aniž by se zmínila o plánovitém masovém vyvražďování ruských zajatců. 

Do sovětského zajetí se dostalo asi 3,1 mil. německých vojáků, nepřežilo jich přibližně 1,1 až 1,3 miliónu, to znamená asi každý třetí. (str. 51). A to musíme vzít v úvahu ještě velmi drsné životní podmínky zajatců na Sibiři nebo v oblastech jí přilehlých. Již ruské severské klima bylo samo o sobě vražedné.

(Údaje čerpány z knihy Die Gefangenen, Quido Knapp, Mnichov 2003, ČR, Ikar 2009)

Please publish modules in offcanvas position.