Každý projev vlastenectví byl trestán koncentračním táborem.

Po záboru v říjnu 1938 nastala pro Čechy velmi těžká doba pronásledování.

2020 12 22 01aše rodina se v roce 1924 přestěhovala na severní Moravu, do Šilperku, dnešní Štíty, bývalý okres Zábřeh, dnes Šumperk. Bydleli jsme v nádražní budově, neboť otec byl zaměstnán u ČSD jako strážník trati. V roce 1934 jsme se přestěhovali o 10 km dále ke hranicím Německa na zakoupené zemědělské hospodářství do převážně německé obce Bílá Voda. Otec byl zaměstnán u ČSD, matka v domácnosti, odrostlé sestry odešly do služeb.

Celkem nás bylo osm sourozenců. Vychodili jsme školu ve Štítech, kde Němci měli také menší převahu, avšak veškeré průmyslové závody v okolí byly v jejich rukou a měli ve středu městečka velkou školu, kdežto my jen starou přízemní menší budovu, než pak byla s pomocí českých spolků postavena nová škola, tehdy měšťanská, též pro okolní české obce. Já, nejstarší ze synů, jsem po ukončení čtvrté třídy měšťanské školy šel do učení v místě.

Jako početná rodina jsme žili velmi skromně a najímáním pozemků a chovem hospodářského zvířectva jsme si vylepšovali životní úroveň, ovšem při pracovním využití všech členů rodiny, a to od útlého mládí. Dbalo se též na využití možnosti co nejvíce se vzdělávat. Rodiče byli členy různých členů spolku. Naše postavení, zvláště v obcích s menšinami Čechů, se podstatně zhoršovalo od let 1934-1935, kdy nám Němci neustále vytýkali, že jsme přišli počešťovat německé území. Na obecním úřadě byl v obecním zastupitelství jen jeden český zástupce, v jednání vyžadovali němčinu a rovněž veškerá oznámení i obecní vyhlášky publikovali jen v němčině.

Ve vedlejších obcích Moravský Karlov – s českou menšinou – byla česká obecná škola umístěna v soukromí. Začínalo již docházet k různým šarvátkám mezi Čechy a Němci, protože některé sousední obce byly ryze české a při vzájemných návštěvách, hlavně při zábavách mezi omladinou, se naši bránili německému násilnému chování.

2020 12 22 01a počátku roku 1938 se situace v celém československém pohraničí velice vyhrotila, a to jak ve vzájemných vztazích, tak i na všech úsecích společného života. Urychlené budování pohraničního opevnění s přílivem českých pracovníků nebylo Němcům vhod a reagovali na to místy až zuřivě. Sám jsem je viděl, jak se pod záštitou jejich „turnvereinu“, později „freikorpsu“, na německých pozemcích cvičili ve střelbě. Množily se také útěky henleinovců přes hranice. Němci nás stále více ohrožovali a neustále provokovali všemi způsoby. Od května se pak situace stala nesnesitelná. Otevřené napadání našich vojáků, neboť v sousední obci byla dostavěna vojenská kasárna, střílení na stráže u vojenského opevnění a ohrožování všeho českého bylo na denním pořádku. Mnohdy museli ustoupit i čeští vojáci s ostatními ze šarvátek s henleinovci, kteří proti neozbrojeným používali železné tyče, péra a hole, býkovce aj., takže sotva stačili zachránit raněné. Sám jsem jednou zavolal naše místní četníky, avšak ti byli rádi, že se mohli bez úhony vzdálit. Byl jsem totiž již druhým rokem zaměstnán u ČSD a v době zvýšeného ohrožení republiky (jak se tehdy říkalo) od května 1938 povolán s otcem a jinými spolehlivými zaměstnanci do strážního útvaru ČSD při hranici. Byli jsme sice ozbrojeni, ale hodnotili jsme to jako formalitu, neboť jsme měli příkaz použít zbraně zásadně jen při prokazatelné sebeobraně; byly nám stále kontrolovány náboje apod. Ve skutečnosti, i když na nás henleinovci často ze zálohy stříleli, báli jsme se střelbu opětovat, abychom neměli nepříjemnosti.

2020 12 22 07

Celá situace se zhoršovala, až se stávala pro nás neúnosnou. Majitelé závodů, převážně Němci, propouštěli české zaměstnance, vyžadovali od nich, aby posílali děti do německých škol, mluvili jen německy apod. V těchto obcích vládli němečtí starostové, kteří také uplatňovali přednostní právo Němců při veškerých sporech či jednáních. Rozrůstalo se veřejné napadání českých vlastenců, zvláště když byla vyhlášena všeobecná mobilizace, docházelo i k vraždám, zakládání požárů a k sabotážím.

Pro neustále vyhrožování fyzickou likvidací naší rodiny se rodiče rozhodli evakuovat spolu s československými vojáky. Jelikož veškeré dopravní prostředky, hlavně nákladní vlaky, byly přetíženy, naložili nejnutnější věci na hospodářské vozy, zapřáhli tažný dobytek a jeli před naší ustupující armádou do vnitrozemí.

2020 12 22 03rotože jsem jako nejstarší ze synů (tehdy necelých devatenáct roků) zůstal s domácím zvířectvem na usedlosti, byl jsem při záboru ordnery přepaden a odvlečen do vojenských kasáren ve vedlejší obci, zbit a zavřen do vojenského vězení s tím, že po přivedení dalších budeme pro výstrahu oběšeni. Po několika dnech týrání s výslechy – bez jídla, ale i bez vody – gestapem (které jsem však tehdy ještě neznal) došlo k převzetí kasáren německou armádou. Přišli i na mě, byl jsem ve zuboženém stavu, již s vysokou teplotou, neboť jsem byl jen lehce oblečen, uvězněn v malé cele s vlhkou betonovou podlahou a bez pryčny. Byl jsem předveden k veliteli a po kratším rozhovoru (znám němčinu) mi oznámil, že se ještě přesvědčí o mém provinění a potom se podle toho rozhodne. Dali mi napít, jíst jsem nemohl. Za dva dny mě opět dal předvést, oznámil mi, že žádné vážné důvody proti mně nemají, takže mě v noci propustí, ale další bezpečnost mi zaručit nemůže. Tak jsem se v noci dostal domů, zvířectvo zatím opatřili čeští sousedé a s jejich pomocí jsem se pomalu zotavoval.

Velmi mi pomáhali naši lidé, místní i z blízkého okolí a mladí hoši i dívky ze zabraných českých obcí, kteří pracovali u německých sedláků a u mě se o nedělích scházeli. Jelikož se v sousedních českých obcích začaly již organizovat skupinky vlastenců a můj mladší bratr k nám přivezl z ČSR optovací formuláře, které jsme rozdali a opět posbírali, tak jsme opět byli henleinovcům trnem v oku. Německých antifašistů zbylo jen málo, a ti byli rovněž pronásledováni.Takže cokoliv se v našem okolí stalo a bylo zaměřeno k povzbuzování Čechů, bylo přisuzováno nám, hlavně mně. Když mi opět hrozilo zatčení, utekl jsem k rodičům, kteří mezitím dosáhli uvolnění vlastního domku v domovské obci Oseku n. B. Tam se po strastiplné cestě (dobytek v zápřahu pochopitelně nevydržel) podařilo rodině dojet v nákladním vlaku.

Částečně jsem již popsal, jak jsme dříve žili společně. Češi a Němci. U nás, ale snad i jinde v pohraničí, jak jsem se později doslechl, to rozhodně nebylo takové, jak to dnes prezentují některé sdělovací prostředky – tj., že se Němcům křivdilo. Opak je pravda. Byli jsme to my, zvláště kde nás byla menšina, kdo trpěli jejich nadřazeností a rozpínavostí. Když došlo v Německu k nástupu nacismu, začali jej propagovat i u nás; zakládali SdP a stupňovali své nepřátelské chování vůči nám. Těsně před Mnichovem neznalo pak již řádění henleinovcům proti všemu českému žádné meze. Docházelo k zakládání požárů, sabotážím i vraždám. Pachatelé vždy pochopitelně utekli za hranice do Německa. Takže takové lži nebo polopravdy, které dnešní „informátoři“ rozšiřují, nás, kteří jsme tu dobu v pohraničí tehdy prožili, notně pobuřují.

2020 12 22 03o záboru v říjnu 1938 nastala pro Čechy velmi těžká doba pronásledování, každý projev vlastenectví byl trestán koncentračním táborem a mnohdy veřejnou popravou. Oni začali s námi jako první. Takže to byly jen slabší důsledky jejich předchozích násilných činů, jestliže došlo někde v pohraničí k odplatě. U koho se to naši lidé naučili, kde to viděli? O tom dnes landsmanšaft neví, nemluví a už vůbec nepíše. Sudetští Němci se chovali ještě hůře než říšští. Já sám jsem vždy po válce, i ve funkci předsedy správní komise, zabraňoval každému případu násilí, i když jsem si byl vědom, že by naši měli důvody k odplatě. Jak mnoho jiných různě poškozených nemohu na tuto dobu nikdy zapomenout a jsem proto velmi vděčen všem, kteří jakkoli brání pravdu o chování Němců k českým občanům v našem pohraničí.

Václav Smrček, tehdy Bílá Voda

Please publish modules in offcanvas position.