České národní pověsti a kroniky. Památky staročeské poesie III

2020 09 28 05Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R. 1621 fakticky, r. 1627 právně. Ferdinand II. vydal „Obnovené zřízení zemské“. Podle něho Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, jak o to usiloval již Ferdinand I.

Němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Za daných poměrů všude němčina češtinu vytlačuje.) 

2021 03 01 03Národ je bezpodmínečně podroben vladařově víře (Cuius regio, eius religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců. Národ je ochuzen o vyšší stavy. Jejich příslušníci, pronásledovaní pro víru, se stávají nemajetnými exulanty. Jsou vypovězeni ze země, připraveni o své majetky, které jsou konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka. Tak u nás vznikla nová, „pobělohorská šlechta“.

Národ je ochuzen i o vzdělané vrstvy, učenců a kněží (byl mezi nimi i J.A. Komenský). Jejich tvorba obohatila kulturu jiných zemí. Doma zbyla jen vrstva nevolníků. Obdělávali půdu a nesměli ji opustit. Byli odsouzeni k násilné rekatolizaci a k tuhému poddanství. Zavládlo „silentium“ ─ nařízené mlčení národa na pokraji zániku.

2021 03 26 07A přece došlo k nečekanému obratu. Na přelomu 18. a 19. století procitly síly, „silky a silečky“, jak pravil F. Palacký, které zvedly zápas za český jazyk, za identitu národa, za českou kulturu a proti vládnoucí germanizaci. Novodobý národ se uvědomoval nejdříve po stránce jazykově kulturní.

2020 01 26 02A tehdy nastal čas, aby znovu promluvily české národní pověsti a kroniky.

Obrozenci četli kroniku Kosmovu, Dalimilovu, Hájkovu, Beckovského (pokračovatel Hájkův), Zapovu (již z buditelské generace a s vřelým vypsáním husitství). Postupně vycházely sešity Palackého „Dějin národa českého v Čechách a na Moravě.“ Na divadelních prknech ve městech i na venkově se hrály historické vlastenecké hry. A tu se k všeobecnému úžasu objevil nový zdroj posily pro národní uvědomění a uměleckou tvorbu: „Rukopis Královédvorský“ a „Rukopis Zelenohorský“. Dosud neznámé památky staročeské poesie, napsané jakýmsi zapomenutým písmem na stářím zvetšelém pergamenu. První snad z 13. století, druhá z 9.-10. století.

Přirozeně se klade otázka: Kde se vzaly po tolika létech, kdy o nich nikdo nevěděl?

2021 03 01 02Je tomu již 200 let, co se dva mladí přátelé, Václav Hanka (1791-1861) a Josef Linda (1792-1834), spojili k nadšené vlastenecké činnosti. Patřili k druhé generaci buditelů, k žákům Dobrovského. Oba byli schopní spisovatelé. Hanka tehdy pracoval na překladu Vukovy sbírky „Prostonárodní Srbská Muza do Čech převedená“ (1817). Linda vydal historicko-mytický román „Záře nad pohanstvem“ (1818). 

2021 03 01 01Hanka byl odborníkem ve slovanské filologii, staročeštině a ve zvláště náročné paleografii, historické vědě o písmu. Sám a spolu s Lindou se jal vyrábět rukopisy„ starobylých skládání“. Tak se jmenovala sbírka staročeských literárních památek, kterou začal Hanka vydávat r. 1817.

V 1. svazku otiskl pravý „Rukopis Královéhradecký.“ V legendě o sv. Prokopu tam chyběl ztracený list. A tak jej vlastním textem doplnil. (Podobně ještě r. 1849 doplnil „Dalimilovu kroniku“ svými přídavky.)

V době své mladosti byli Hanka s Lindou (brzy se k nim přidal ještě Václav Alois Svoboda (1791-1849)) uchváceni romantismem. Hnutím, které mocně zasáhlo do veřejného i soukromého života, zvláště do světa umění a táhlo celou Evropou. Přineslo okouzlení rytířskými příběhy a milostnými verši, nespoutanými city, přírodou a přirozeným způsobem života. Probudilo zájem o zprávy a zkazky o minulosti,o legendy mučedníků a svatých, o písně, poesii a zvyky lidu.

Našim horlivým literárním badatelům, Hankovi a Lindovi, se zdálo málo těch památek, které vydávali. Chyběly jim hrdinské zpěvy, které měl snad každý národ v Evropě, chyběly jim jihoslovanské junácké písně, chyběla ruská lidová píseň. A tak jako se dálo leckde v cizině, začali i oni památky psané vlastníma rukama rozmnožovat, obohacovat a tvořit ve vlastní dílně. Úspěšně. Podařilo se jim dosáhnout skutečných uměleckých kvalit a přispět do českého básnictví ještě před Máchou, Čelakovským a Erbenem. Jenže oni se k svému autorství nehlásili. Své výtvory převedli do starých jazykových hávů a starým písmem, nezasvěceným laikům nesrozumitelným, přesadili na proužky starého pergamenu. Tak vznikly, (kromě jiných literárních „památek“) oba proslulé „Rukopisy“. Ten první byl „objeven“ jako pozůstatek starobylé sbírky poesie 13. století ve Dvoře Králové nad Labem r.1817. Ten druhý byl r. 1819 „nalezen“ na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Komentáře, které se proslulým „Rukopisům“ věnují, používají pro ně zkratku RKZ.

Rukopis Královédvorský obsahuje 8 skladeb převážně epických:

1. „Oldřich a Boleslav.“ Konflikt s Poláky. R. 1004.
2. „Beneš Heřmanóv. O pobití Sasíkóv“. Sotva doloženo. Snad 1203.
3. „Jaroslav aneb O velkých bojech křesťan s Tatary.“ Na Moravě pod Hostýnem. Myšleno r.1241.
4. „Čestmír aneb O vícestvie nad Vlaslavem“. Neklanův vojevůdce Čestmír vitězí nad odbojným luckým Vlaslavem. Pohanský dávnověk, asi kolem r. 800.
5. „Ludiše a Lubor aneb o slavném snědání“. Turnaj rytířského klání.
6. „Záboj a Slavoj. O velikém pobití“. Boje nad cizáckým vetřelcem Luďkem. Historicky nejasné. Snad Samo?
7. „Zbyhoň.“ Lyrickoepická píseň. Jinoch vytrhl svou dívku ze zajetí násilníka Zbyhoně.
8. „Jelen“. Lyrickoepická skladba. Skon hrdiny rukou zákeřného vraha.

K tomu se druží 6 skladeb lyrických:

2020 01 26 02Kytice
2020 01 26 02Jahody
2020 01 26 02Růže
2020 01 26 02Žežhulice
2020 01 26 02Opuštěná
2020 01 26 02Skřivánek

„Rukopis Zelenohorský“ obsahuje jako zlomek předpokládané původní obsáhlejší skladby jen zbásněný „Libušin soud“ a „Sněm“. Jeho verše jsou ze sbírky RKZ nejznámější:

Vltavo, aj proč svou kalíš vodu? K čemu kalíš vodu stříbropěnnou?
Zdaž tě lítá rozvlnila bouře, sesypavši mračno širých nebes,
opláknuvši zelených hor hlavy, vypláknuvši zlatopískou hlínu?
Jakže bych já vodu nekalila, když se vadí tak dva rodní bratři,
rodní bratři o dědictví otce! Vadí se to krutě mezi sebou
lítý Chrudoš na Otavě křivé, na Otavě křivé, zlatonosné,
Šťáhlav chrabrý na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici,
z větve staré rodu Popelova, který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné kraje přes tři řeky.

Přiletěla družná vlaštovice, přiletěla od Otavy křivé,
sedla na okénko rozložité v Libušině otců zlatém sídle,
sídle otců, svatém Vyšehradě, běduje a naříká si smutně.
Když to slyší jejich rodná sestra, rodná sestra v Libušině dvoře,
prosí kněžnu uvnitř Vyšehradu v předsíni své stanoviti právo,
pohnati sem bratry její oba, rozsouditi je pak po zákonu.

Please publish modules in offcanvas position.