NEVEŘEJNÁ DISKUSE    Dotazy a příspěvky ke zveřejnění nám zasílejte na e-mail nas-restart@yandex.comZa provozování webu se musí platit, prosíme případné dárce o příspěvek na účet 0529639103/0800. Děkujeme!

Bojím se tupých, světovlády chtivých obličejů

Haló_noviny_25_04_2020-page-003.jpg

"Petice ve smyslu zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, proti nezákonnému zásahu do zahraniční politiky státu

Dovoluji si Vám zaslat na vědomí obsah petice, kterou jsem dnes odeslal datovou schránkou ministru zahraničí panu Mgr. Petříčkovi a na vědomí též příslušnému obvodnímu státnímu zástupci, abych se právní argumentací obsaženou v petici připojil k trestnímu oznámení Aliance národních sil, jejíhož počinu si velmi vážím:

"Petice ve smyslu zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, 

proti nezákonnému zásahu do zahraniční politiky státu 

Vážený pane ministře,

Rada Městské části Praha 6 přijala dne 02.04.2020 usnesení č. 1393/20 o sejmutí bronzové sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva z pomníku, jehož je socha neodmyslitelnou součástí, v památkové zóně, na pozemku č. parc. 2114/5 v k.ú. Bubeneč. Na základě uvedeného usnesení byla socha následujícího dne z pomníku odstraněna a poselství pomníku zneváženo. Radnice v této věci byla čím dál zpupnější a cíleně vyhrocovala situaci proti protestující demokratické veřejnosti. Nakonec pomník znehodnotila odstraněním sochy maršála před blížícím se 75. výročím osvobození Československa od německé nacistické tyranie, na němž právě Rudá armáda měla rozhodující podíl. Pomník maršála Koněva ve vojenské uniformě a s kyticí šeříků byl oslavou vítězství nad hitlerovským fašizmem a zároveň symbolizoval naši vděčnost za odvrácení tehdy probíhající genocidy českého národa. Byl to také pomník padlým sovětským vojákům a ruské vojenské slávy vztahující se k období 2. světové války, v Rusku oprávněně vnímané jako Velká vlastenecká válka.

Není divu, že příslušnými státními orgány a zejména Vaším ministerstvem tolerované jednání představitelů vzbuzuje oprávněné rozhořčení ruské strany. Náš stát porušil smysl a konkrétní ustanovení „Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci“, publikované pod č. 99/1996 Sb. Tak podle čl. 17 Smlouvy budou strany rozvíjet spolupráci v oblasti kultury a podle čl. 18 Smlouvy budou smluvní strany spolupůsobit při ochraně kulturního dědictví svých zemí, včetně ochrany historických a kulturních památek. To vše se nepochybně vztahuje i na pomník maršála Koněva. Podstatné jsou zde ovšem slovní spojení „rozvíjení spolupráce“ a „spolupůsobení při ochraně“. Jejich smysl zcela popřel bezohledný a jednostranný postup zastupitelů, radních a dalších úředníků Městské části Praha 6. V čl. 21 Smlouvy se obě smluvní strany zavazují „na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim“. To je nyní v případě vojenského pomníku maršála Koněva znemožněno. Vaše výmluva, že „se jedná o věc obce, na kterou vláda nemá vliv“, neobstojí. Je jen dokladem rozkladu státu a Vaší rezignace na tvorbu české zahraniční politiky. Ve vztahu k Číně jste byl lhostejný k neomalenému postupu Prahy, který vedl k ukončení partnerské smlouvy s Pekingem. Tolerujete i řeporyjského psychopata. Jako byste si neuvědomoval, že Vám přebírají rezort.

            Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že mezinárodní smlouva má přednost před zákonem. Podle mezinárodního práva za plnění mezinárodních závazků odpovídá vláda. Jakým vnitřním mechanizmem toho dosáhne, je pro smluvní partnery její záležitost. Naše Ústava svěřuje zahraniční věci prezidentu republiky jako hlavě státu a vládě jako vrcholnému orgánu výkonné moci. V rámci vlády byly zahraniční věci svěřeny ministerstvu zahraničních věcí kompetenčním zákonem. Územní samosprávě se v Ústavě žádná kompetence v zahraničních věcech nepřiznává. Obec může ve své působnosti vystupovat také jako státní orgán, ovšem nikoli v jednočinném souběhu s porušením závazku přijatého státem v mezinárodní smlouvě. Zdá se, že v daném případě jde o natolik závažný exces, že na něj pamatuje trestní zákon v ustanoveních o zneužití úřední moci, porušení povinnosti při správě cizího majetku, poškození cizí věci, výtržnictví atd. Hanebně se tak navíc stalo v době nouzového stavu, aby tomu občané nemohli zabránit; volební strany, jejichž kandidáti získali mandát, to neměly ve svém volebním programu; pokrytecké odůvodnění usnesení odhalil hulvátský vtip starosty o tom, že přeci Koněv neměl roušku; nectila se ani památková zóna a vlastnictví hlavního města; protestující demokratická veřejnost byla označena za spodinu; nikde není zmínka o autorských právech a v neposlední řadě byl učiněn hrubý zásah do piety zesnulého vojevůdce, chráněné občanským zákoníkem. U starosty Koláře je třeba zvážit, zda tu dokonce nejsou dány důvody předstižné vazby. Městská část Praha 6 měla pouze čestnou povinnost pečovat o pomník maršála Koněva, neměla právo ho ničit. To, co se stalo, svědčí o hloubce současného kulturního úpadku a postupujícím rozkladu českého státu. Nedělám si iluze ani o osudu této petice.

Vážený pane ministře,

            obracím se na Vás jako na člena vlády, kterému byl svěřen rezort zahraničních věcí a měl by lépe než kdokoli jiný chápat, jak je naše malá země zranitelná a životně závislá na vzájemně výhodných a přátelských mezinárodních vztazích. V poslední době se tři představitelé územních samospráv pokusili zpřetrhat naše dosud přátelské vztahy hned se dvěma supervelmocemi ze tří. Poškozené státy mají právo na retorzi, která může být i ekonomického charakteru. Volba je na poškozených. Mohou nám to vrátit způsobem, který budeme nejméně čekat a bude nejvíce bolet.   Vyzývám Vás, abyste konal, a informuji Vás o právním nástroji k tomu určeném. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je uvedené usnesení Rady Městské části Praha 6 ze dne 02.04.2020 č. 1393/20 nicotné rozhodnutí (paakt), z něhož nevyplývají žádná práva a závazky uvedené v jeho obsahu. Může se z něj ovšem vyvozovat odpovědnost deliktní a občanskoprávní těch členů Rady, kteří pro něj hlasovali. Podle § 77 odst. 2 správního řádu platí: „Nicotnost zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, a to kdykoliv; jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti.

            Vyzývám Vás proto jako ministra zahraničních věcí, abyste hájil Vám svěřený úřad před nezákonnými zásahy nekompetentních orgánů územní samosprávy zejména tím,

  1. že v případě pomníku maršála Koněva dáte podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti, aby prohlásil, že usnesení Rady Městské části Praha 6 ze dne 02.04.2020 č. 1393/20 je nicotné; dále, aby prohlásil za nicotné také usnesení Zastupitelstva MČ Praha 6 ze dne 12.09.2019 č. 120/19, případně další rozhodnutí, která vedla ke znehodnocení pomníku, ať již odstraněním sochy, původních nápisů, či instalací nápisů nových, aby mohl být obnoven jeho původní stav a plněn závazek vyplývající pro Českou republiku z mezinárodní smlouvy;
  2. že se za uvedené selhání naší strany způsobené nezákonným jednáním představitelů Městské části Praha 6 při realizaci „Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci“ ruské straně omluvíte způsobem v diplomacii obvyklým a že česká strana zajistí, aby pomník byl obnoven a uveden do původního stavu.

            S úctou,

  Čestmír Kubát ..."

Jak s peticí naložíte je na Vás , ck

150 let od narození V. I. Lenina. Co nám k jeho osobě řekli politici a osoby veřejně činné

Názory
Získat krátkou URL
52692
Sledujte nás na

Čtveřice známých osobností nám odpověděla na anketní otázky, jak hodnotí historickou postavu Vladimira Iljiče Lenina, od jehož narození uplynulo právě 150 let. Lze konstatovat pozitivní či negativní aspekty jeho revoluční činnosti? Bylo by Rusko bez Lenina? Jaká byla úloha SSSR? Za postavou Lenina jsme se ohlédli bez emocí, čistě pragmaticky...

„Teď ničím nejsme, buďme vším…“ (píseň Internacionála, citát)

JUDr. Jiří Vyvadil: Jsem velice rád, že zrovna mě se na tuto otázku ptáte, protože jsem u nás pojímán jako takový „ruský šváb“, který všechno ruské považuje za skvělé. V tomto ohledu musím říct, že zcela nesporně respektuji prezidenta Vladimira Putina. Zcela nesporně jsem ale proti všem krvavým revolucionářům, mezi něž se řadí i Lenin, kteří uplatňují násilí, kteří jsou ve jménu ideje ochotni rozvrátit zemi. Tito lidé pak také často neslavně končí. Pro mě je nepřijatelný jak Robespierre, tak V. I. Lenin. Ano, čas od času se takoví lidé objevují, nicméně doufám, že se v budoucnu již neobjeví.

Lidé jako Lenin měli v minulosti jakousi nosnou myšlenku, u Lenina to byla myšlenka beztřídní společnosti; on ji prosazoval s nevídaným zápalem pro teror a krev. Původní myšlenka se tím defacto obrací ve svůj protiklad. Párkrát jsem o tom přemýšlel, jen jsem si uvědomil absurditu, pak také fakt, že i v samotném Rusku dnes o Leninovi nikdo tak moc nadšeně nemluví. Zato daleko více tam respektují mnohem horšího tyrana, kterým je Josef Stalin.

Proč si myslíte, že to tak je?

Po prvotních revolucionářích, co tlačili krev a ideu, přišla realita všedních dní. Přišli budovatelé…  Stalin, nepochybně i za cenu mnoha obětí, vybudoval velkou a silnou zemi. V podstatě díky němu byl poražen nacismus. Kdybych to shrnul – svým způsobem byl Lenin nepochybně velice významnou postavou. Lenin byl zároveň ale také člověkem nesmírně pokryteckým… Byl vlastizrádce, spojil se s Němci a ti jej vyslali do Ruska jako svého agenta, aby s jeho pomocí ukončili válku. Možná, že na straně Lenina byly některé myšlenky dobré. Ale Lenin je prosazoval za cenu neskutečného množství krve a teroru. Je dobré si říct, že já jsem pro varianty, které přece jenom spočívají na koncensu či racionálním způsobu života. Proto říkám – Putin ano, Lenin ne…

Ruská společnost přemýšlí, zda by měl být Vladimir Lenin oddán půdě. Mauzoleum by se zrušilo. Jak byste to viděl vy?

Lenin je nesporně jednou z nejvýznamnějších postav, která v Rusku žila. Lidé mají brát svou historii i s dobrým, i s tím zlým. Lenin nepochybně ovládnul celé století, resp. svým uvažováním. Jeho myšlenka se po jeho smrti transformovala, nějakým způsobem žila… U nás 60. léta 20. století, tedy čas za socialismu, byla velice opodstatněná a kladná. Věci nejsou nikdy černobílé. Kdybych se měl vcítit do ruských problémů, tak bych nechal mauzoleum i Lenina tam, kde je.

Kdybyste měl možnost vůdci proletariátu položit jednu otázku, nač byste se jej zeptal?

Uvědomujete si, že čím kdo zachází, tím také schází? Uvědomujete si, že každá revoluce dříve či později požírá své děti? I ta vaše revoluce, která je založena jen na násilí. Základní chybou té vaší myšlenky byl nejen teror, ale že jste nedomyslel ekonomické souvislosti, protože ti, kteří byli méně ideologičtí, viz dnešní Číňané, udělali velice úspěšný ekonomický model a jsou schopni i od svých nepřátel převzít to nejlepší, aby uspokojili potřeby lidí.

Jak byste zhodnotil vy historickou postavu Vladimira Iljiče Lenina?

Poštovní známky s tematikou V. I. Lenina
© Sputnik / Vladimír Franta
Poštovní známky s tematikou V. I. Lenina

Mgr. Stanislav Novotný: Je to především ikona Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR), člověk, který byl katapultován německými penězi a německou vůlí do Petrohradu, aby se spoluúčastnil na revoluci, která byla financována a podněcována ze zahraničí. Myslím, že Leninova role je přeceňována, resp. role coby filozofa-teoretika, protože on byl především politik, který používal a který se snažil (po svém) aplikovat marxistickou teorii v politické praxi.

Lenin po sobě zanechal svazky knih. Takovouto tvorbu málokdo dokáže vysedět, napsat, vytvořit…

Spousta lidí po sobě zanechala svazky knih. Ty svazky zůstávají zaprášené, nikdo se k nim nevrací. K jiným knihám se lidé vraceli stovky let, k jiným se vracet postupně přestali. Myslím, že to je i osud díla Vladimira Iljiče Lenina. Lidé se daleko více vracejí ke spisům Marxe, který v tomto ohledu a v tomto řemesle byl více původní. Lenin byl především politik, který přinesl svou politickou praxí spoustu neštěstí. Byl to jeden ze spolutvůrců rudého teroru, Rusko se z teroru a revoluce samé dlouho vzpamatovávalo. Za tímto vším stál především Lenin a Trockij…

Zpěvák J. Kobzon „Dál pokračuje zápas“

V Rusku řeší, má-li být zrušeno mauzoleum a zda má být tělo Lenina pohřbeno…

Je to vnitřní záležitost Rusů. Nedokážu se vcítit do této situace, abych to mohl zhodnotit. Je vždy složité uctívat takovouto osobnost. Pak už by to připomínalo náboženství. Jde o pokus udělat z člověka ikonu náboženství a ideologie. Přitom jde o normální smrtelníky. Lenin byl člověk, nakonec i on zemřel…

MUDr. Ivan David, CSc.: V.I. Lenin byl mimořádně významný politik, který chtěl na základě vlastní analýzy změnit feudální Rusko s vysokou negramotností, všeobecnou kulturní zaostalostí (s výjimkou úzké vrstvy šlechty, buržoazie a inteligence), s opakovanými hladomory na moderní průmyslovou společnost. Oproti Marxovi pokládal takovou změnu za možnou, v praxi byla právě zaostalost Ruska limitující. V podmínkách pro Rusko nepříznivě se vyvíjející světové války a občanské války a při trvajících neshodách ve vlastním politickém hnutí dosáhl částečného úspěchu. Pragmaticky přijal rozhodnutí „nové ekonomické politiky“ (NEP). Po atentátu a sužován syfilidou (podle oficiální verze zemřel v důsledku aterosklerózy – pozn. red.) zemřel v 54 letech. Bez jeho působení by Rusko bylo s vysokou pravděpodobností rozděleno na kolonie soupeřících velmocí, nebo by se stalo loutkovým státem jako současná Ukrajina.

PhDr. Josef Skála, CSc.: Dnešní debaty o Leninovi mají vážnou vadu na kráse. Ne a ne říct pravdu o podmínkách, v nichž působil. Samoděržaví, ten totalitní asiatský režim, vyhnalo do emigrace i spoustu osvícených mozků s velice umírněným krédem. Když se carismus v únoru 1917 nakonec podařilo svrhnout, Rusko krvácelo i nadále na frontách první světové války, ta stále víc decimovala i civilní populaci. Byl to masakr v cizím zájmu. Rusko jím nemělo co získat. Do války ho však hnali i všichni liberálové a „reformní“ levice. Lenin Rusko ze světové války vyvedl. Říjnová revoluce předešla i jiné pasti, o níž se dneska mlčí. Rusko držely v hrsti nejen zahraniční banky, ale i velkoobchodní, logistické a další struktury. Za situace, kdy válka zemi vyplenila ještě víc, si cizí predátoři brousili zuby, že ji dorazí. Chtěli se o Rusko podělit zhruba tak, jako o Blízký východ, byť trochu jinou formou.  Pro zemi s nekonečnými pláněmi a drsným klimatem by to byla ještě větší pohroma.

Takže bez revoluce a Lenina to nešlo?

Autor tohoto článku v Moskvě u reliéfu s Leninem
© Sputnik / Vladimír Franta
Autor tohoto článku v Moskvě u reliéfu s Leninem

Říjnová revoluce byla jediným „nouzovým východem“, který byl v tu chvíli k dispozici reálně, a ne jenom v planých snech. VŘSR zemi vrátila suverenitu a změnila ji v supervelmoc, pozdější SSSR. Sovětskému svazu především svět vděčí za porážku nacismu, dále i za to, že po Hirošimě a Nagasaki se už nic podobného neopakovalo. Především suverenita a síla, za niž země vděčila Leninovu průlomu, urychlila i zánik koloniálních říší a řadu dalších změn k lepšímu. Dokázalo by to Rusko, řízené zvenčí dálkovým ovladačem jako za Kerenského, Gorbačova nebo Jelcina?

Nyní procházíme planetární ekonomickou i zdravotní krizí. Když hodnotíte časy minulé, co myslíte, že přijde? Co lze říct po všech těch staletých zkušenostech?

Teď se svět řítí znovu do hluboké krize. Otázka „nouzového východu“ přijde na pořad i tentokrát. Moc a moc bych si přál, aby se tak stalo za civilizovanějších podmínek, a ne nějakého dalšího masakru. To ovšem závisí především na těch, kdo u moci jsou nyní…

(Internacionála, citát…)

Stát utlačuje, zákon dusí,
daň ubožáky vysává.
Což boháč něco dělat musí?
A chudák žije bez práva.
Zákony jiné rovnost dává,
už poručníků bylo dost.
Bez povinnosti nejsou práva,
bez práva žádná povinnost!

„O čem se nemluví.“ Na co Rudá armáda narazila při útoku na Berlín

Názory
Získat krátkou URL
324866
Sledujte nás na

Mnohomilionové útočné seskupení, krvavá konfrontace a finálový průlom na západ. Přesně přes 75 lety, 16. dubna 1945, zahájila sovětská armáda poslední strategický útok Velké vlastenecké války. Berlínská operace trvala tři týdny a skončila drtivou porážkou nacistického Německa.

Poselství spojenců 

V dubnu 1945 soustředili Němci kolem Berlína silné seskupení: 3. tankovou a 9. armádu armádního seskupení Visla, 4. tankovou a 17. armádu armádního seskupení Centr, dvě letecké armády: šestou a Říšskou.

Nevyhnutelný útok Rudé armády měl odrážet asi jeden milion vojáků a důstojníků wehrmachtu: téměř 50 pěších, čtyři tankové a 10 motorizovaných divizí, 37 samostatných pluků a 98 samostatných batalionů. Měly k dispozici osm tisíc děl a minometů, 1 200 tanků a útočných děl a 3,5 tisíce letounů.

„Čekal je urputný boj,“ řekl v rozhovoru pro Sputnik vědecký předseda Ruského vojenského historického společenství (RVIO) Michail Mjagkov. „Ve městě zůstal Hitler, který rozkázal bránit hlavní město Třetí říše do poslední kapky krve. Tenkrát si ještě myslel, že se mu nějak podaří vyhnout úplné porážce, počítal s neshodami mezi spojenci. Jeho naděje nebyly neodůvodněné. V únoru a březnu 1945 navázala americká rozvědka v Bernu jednání s generálem Wolfem o kapitulaci německé armády v Itálii a o uzavření separátního míru.“

Vojska 1. běloruského frontu pod velením Georgije Žukova došla na začátku února k Odře a dobyla nástupní prostor. Do Berlína zbývalo pouhých 60 kilometrů.

A tady podle Mjagkova došlo k epizodě, o které neví moc lidí ani v Rusku, ani na západě. „Od spojenců přišla přes vojenské mise v Moskvě zpráva o tom, že Němci přesunují 6. tankovou armádu SS z okolí Arden na Východní frontu,“ vysvětlil historik. „Prý na křídla Žukovovy fronty. Náš generální štáb to sdělil veliteli a ten pozastavil útok na Berlín.“

Později vyšlo najevo, že 6. armáda SS byla skutečně přesunuta na Východní frontu, ale nikoli k Berlínu, nýbrž do okolí jezera Balaton, kde Němci podnikli svoji poslední útočnou operaci. Sovětské velení se pokusilo upřesnit, proč ho spojenci fakticky dezinformovali. Ti se odvolali na omyl rozvědky, dodnes není jasné, co to bylo: hloupá náhoda anebo záměrný pokus zadržet sovětskou armádu.

„Západní spojenci si přáli dobýt Berlín první,“ poznamenal Mjagkov. „Churchille například napsal Rooseveltovi 1. dubna 1945 toto: když se v hranicích dosažitelnosti spojeneckých jednotek octne Vídeň, Praha a Berlín, musíme je dobýt dřív než Rusové. Je to velmi důležité pro západ z politického hlediska. Podobné plány měl také velitel britské armády v Evropě Bernard Montgomery.“ 

Sovětští vojáci píšou na střelách poselství Hitlerovi
© Sputnik / Oleg Knorring
Sovětští vojáci píšou na střelách poselství Hitlerovi

U zdí pevnosti

Němci důkladně opevnili město a okolí. Velký počet řek, jezer, kanálů a velké lesní masivy poskytovaly nacistům důležitou převahu.

První linie obrany o hloubce 2-3 km vedla po západním břehu Odry a Nisy a byla podporována z Kostřínského nástupního prostoru. Přední linii chránila minová pole, ostnaté dráty a další překážky. Průměrná hustota min dosáhla dvou tisíc na jeden kilometr.

Druhá linie včetně Seelowských výšin se nacházela 10-20 km od přední linie. Třetí se skládala z osad přeměněných v ohniska odporu. Dál následoval Berlínský obranný obvod ze tří prstenců: vnějšího, vnitřního a městského. Celková hloubka obrany dosahovala stovky kilometrů.

Vrchní velení hodlalo obklíčit nepřítele, několika útoky ho odříznout od sebe a zlikvidovat každého zvlášť. Pak se plánoval postup k Labi za účelem spojení s vojáky Koalice. Operace se zúčastnily 1. a 2. běloruský front, 1. ukrajinská front, Baltská flotila, 18. letecká armáda a Dněperská vojenská flotila. Sovětské seskupení čítalo 2,5 milionu lidí. Měli ve výzbroji přes 40 tisíc děl a minometů, 6,5 tisíce tanků a 8,5 tisíce letadel.

1. běloruský front pod velením Georgije Žukova stála prakticky naproti Berlína, pravé křídlo kryl 2. běloruský front Konstantina Rokossovského, který útočil podél pobřeží Baltského moře. 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva útočila z jihovýchodu, Berlín však také měl v dosažitelné blízkosti.

Stalin nestanovil předem, která armáda bude dobývat město. Předpokládalo se, že když vojáci Koněva získají šanci, aby první pronikli do Berlína, nepromarní ji.

Děla a reflektory

Velení Rudé armády se rozhodlo chopit iniciativy a ohromit nepřítele. Mohutný dělostřelecký útok zničil první linii německých zákopů a srovnal opevnění se zemí. 143 silných reflektorů osvítilo německé pozice, ukázaly cestu útočníkům a zaslepily obránce. Umožnilo to, aby sovětské jednotky překonaly několik kilometrů obrany, aniž by narazily na organizovaný odpor.

Útok zpomalil na Seelowských výšinách, Němci stáhli rezervy. Střelecké jednotky nedokázaly prorazit obranu, proto Žukov nasadil do boje dvě tankové armády. Boje u výšin trvaly tři dny a až k večeru 19. dubna sovětští vojáci prorazili třetí linii opevnění a dostali se bezprostředně k berlínské hranici.

Květen 1945. Dobytí Berlína
© Sputnik /
Salva raketometů Kaťuša v Berlíně

„Začaly boje ve městě,“ pokračoval Mjagkov. „Kromě jiných jednotek se těchto bojů zúčastnila 8. gardová armáda pod velením Vasilije Čujkova, který se proslavil ve Stalingradu. Měl velké zkušenosti z městských bojů. Čujkov zakládal útočné oddíly se ženisty, kulomety a minomety, občas také s tanky, které dobývaly opevněné německé pozice.“

Němci přehradili ulice barikádami, vybudovali systémy zákopů, velký počet betonových krytů, použili podzemní komunikace a metro. Proti obrněné technice používali masově ruční granáty. Velitelé tankových jednotek měli za jízdy měnit taktiku, tanky se pohybovaly po ulicích ve stylu jeden tank po jedné straně a druhý po protější

„Sovětská armáda nasadila těžké a super těžké dělostřelectvo ráže 203 a 305 milimetrů,“ řekl Mjagkov. „Neměla za úkol zachovat architekturu, jak tomu bylo ve Vídni. Navíc byl Berlín již vážně poničen americkým a britským letectvem. Nešlo rovněž o dlouhé obležení. Velení si uvědomovalo, že čím rychleji bude jednat, tím bude mít menší ztráty.“

Sovětská vojska bojují v ulicích Berlína.
© Sputnik / Haldei
Sovětská vojska bojují v ulicích Berlína

Na cestě k Říšskému sněmu

Rudoarmějci postupovali k centru města a stále naráželi na palebná stanoviště v budovách. Všechna okna a dveře byly zabetonovány, z výklenků střílely děla a kulomety. Přičemž hitlerovci neseděli v úkrytech, ale stále útočili

„Mnozí by se samozřejmě chtěli vzdát,“ poznamenal historik. „Ale v Berlíně se šířila silná antisovětská propaganda. Lidi zastrašovali tím, že z východu přijdou divoké asijské hordy, jež budou všechny zabíjet a nikoho nebrat do zajetí. Tato kázeň byla podporována krutými metodami: podezřelí z kapitulačních nálad vojáci a civilisté byli zastřeleni nebo oběšeni přímo na ulicích.“

Nehledě na urputný odpor Rudá armáda postupně brala Berlín do svých rukou. Budovu po budově, čtvrť po čtvrti. Sovětské útočné oddíly prolomily obranu na slabých místech, do hloubky vtrhly do týlu nepřítele, naváděly děla a letadla na ohniska odporu a vládní budovy.

K Říšskému sněmu sovětští vojáci dorazili 30. dubna. Poslední baštu nacistického Německa bránily elitní jednotky SS. Těžké boje tady pokračovaly do 2. května. V tomto čase se postavení německé armády stalo bezvýchodným, byla rozdělena na velké množství malých skupin, i když pokračovala v odporu, avšak již nemohla ovlivnit výsledek Berlínské operace.

Němci požádali o jednání o příměří, ale byli odmítnuti, navíc byl vznešen tvrdý požadavek, aby se Berlín okamžitě vzdal, což také musel udělat. Jednotlivé části wehrmachtu, které se nevzdaly, byly do 7. května zlikvidovány. Následující den byl podepsán Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa.

Ztráty sovětských vojsk v Berlínské operaci činily téměř 80 tisíc vojáků a důstojníků, 300 tisíc zraněných. Němci přišli o milionové seskupení, zabito bylo 380 tisíc vojáků. Asi půl milionů hitlerovců bylo zajato.

Prapor vítězství nad Říšským sněmem
© Sputnik / Vladimir Grebnev
Prapor vítězství nad Říšským sněmem

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.

Andrej Babiš o státní účasti v podnicích: Co je a co není „na stole“

 

Andrej Babiš o státní účasti v podnicích: Co je a co není „na stole“

Jaroslav Tichý  

13.04.2020  

Před pár dny jsem se z tuzemského tisku dozvěděl, že „premiér Babiš připustil, že stát by mohl vstoupit do klíčových podniků“. Další připojený výrok premiéra je ale natolik zneklidňující, a to z různého důvodu pro různé skupiny obyvatelstva v ČR, že jsem nabyl názoru, že bude zapotřebí celou záležitost si detailněji probrat, o což se dále pokusím.

Jak se v článku dále uvádí, tak

„…pokud by se kvůli ekonomickým dopadům epidemie koronaviru dostaly klíčové podniky do problémů, mohl by do jejich vedení vstoupit stát.“

„…teď to není na stole, ale vyloučit se to nedá, a myslím si, že pokud by to bylo na stole, tak bychom se měli o to zajímat,“

uvedl premiér Babiš.

Jsem toho názoru, že se premiér mýlí v obou větách, ale pojďme si to rozebrat hezky popořadě.

Do problémů kvůli ekonomických dopadům epidemie koronaviru se podniky již dostaly, a to nejen podniky klíčové. To přece musí být premiérovi známo. To, co ty podniky potřebují za situace, kdy jejich činnost je omezena jednak sníženou mobilitou jejich pracovníků a tedy i výroby, jednak přerušením toků zboží k odběratelům, je finanční pomoc za účelem překlenutí jejich chybějící likvidity. Koloběh peněz v ekonomice se z uvedených důvodů zpomalil či dokonce někde zastavil a podnikům chybí potřebná peníze k financování fixních nákladů a především mzdových prostředků. Z hlediska perspektivy to ale není zdaleka vše.

Většině podniků bude třeba pomoci i v dalších směrech, a to v tomto pořadí jednotlivých kroků:

  1. Podpora vyplácení snížených mezd a platů jejich pracovníkům ze strany státu, s cílem udržet je v zaměstnání a současně tak eliminovat návaly na úřadech práce s žádostmi o podporu v nezaměstnanosti.
  2. Rozběh výroby a případně i k částečná změna sortimentu.
  3. Modernizace výroby a přechod na výrobky s vyšší přidanou hodnotou.

Po skončení této epidemie nepůjde jen o to navázat na činnost tam, kde jednotlivé podniky s příchodem epidemie svoji činnost přerušily. V souvislosti s touto událostí dojde totiž k velkým změnám, na které je třeba reagovat komplexním řešením.

V prvních dvou případech jde o problémy s likviditou a tedy o překlenovací úvěry postiženým podnikům. V tom třetím případě ale půjde o potřebu nových investic do podniků v majetku českých právnických či fyzických osob tak, aby se udržely v konkurenčním boji i v období po skončení uvedené epidemie a byly schopné čelit změnám, jež nastanou. Půjde tedy o dlouhodobé investice, nikoliv o překlenovací úvěry. Zdroje na vynaložení těchto investic podniky vesměs nemají, jejich zadlužení z titulu překlenovacích úvěrů již vesměs neumožní čerpat další úvěry na investice.

Jejich získání a splácení ze strany podniků bude tedy daleko složitější a delší, zvláště pak za současné situace.

Tady přichází do popředí role státu a jeho angažovanost. Nikoliv ovšem formou státních půjček těmto podnikům, nýbrž formou investic do příslušných podniků, které budou kapitalizovány. Tím se stát logicky dostane nejen do jejich vedení, jak se o tom zmiňuje premiér, nýbrž do jejich vlastnictví. Nastane fáze znárodňování, jak to plánují i další země, mluví o tom dokonce i v USA. Je záhadou, proč se o tom premiér Babiš nezmiňuje.

Je třeba jasně říci, že půjde o vytvoření (často většinového) majetkového podílu státu v těchto podnicích a o převzetí jeho skutečného řízení. Nepůjde tedy vůbec o to, aby si nějací „zástupci“ státu ze stranických stájí vládních stran šli sednout do správní rady či dozorčí rady a docházeli tam jednou kvartálně na chlebíčky, a to za odměnu minimálně v desítkách tis. Kč měsíčně. Bez jakékoliv odborné způsobilosti a zejména bez majetkové a trestně právní odpovědnosti tak, jak tomu bylo dosud.

Z výše uvedeného logicky vyplývá, že má-li stát poskytnout nějakému podniku smysluplně podporu z hlediska účelu 1. a 2., musí se současně zabývat i otázkou jeho perspektivy z pohledu potřebných budoucích investic a případné státní participace v daném podniku pro jeho další existenci (viz krok 3.).

Bylo by nesmyslné, aby stát nejprve podporoval firmy z hlediska účelu opatřeními 1 a 2, avšak přestal pak podporovat příslušné podniky z hlediska účelu 3 a nechal je padnout. Pak by byly zmařeny i půjčky poskytnuté do takových podniků. Staly by se nevratnými. Angažovanost státu v takových podnicích by pak od samého počátku postrádala smysl.

Z těchto hledisek je tedy i druhá poznámka premiéra mylná. Není podstatné, co on vidí či nevidí na stole, podstatné je to, že tyto záležitosti měl v uvedených souvislostech nechat již dávno řešit. A pokud je nevidí on, má kolem sebe snad dost spolupracovníků. Doufejme jen, že bez poruchy zraku a hlavně myšlení. Pokud to neučinil, což je zjevné, tak se svým shora uvedeným výrokem z toho vyvléknout nemůže.

Jde o to, že stát by měl mít (či alespoň již delší dobu pracovat na) koncepci, které podniky si ze strategických důvodů (obrana, energetika, suroviny, potravinová soběstačnost, zdravotnictví apod.), z ekonomických důvodů (jako trvalý zdroj svých příjmů) a vzhledem ke své průmyslové a exportní koncepci trvale ponechá, a které zachované po krizi odprodá přednostně českým zájemcům, či je převede na zaměstnanecké akcie. Někdy může jít jen o podíly v takových podnicích. V kombinaci se zavedením nostrifikačního zákona by to znamenalo (po zamezení nadměrných úniků zisku z ČR do zahraničí) další významné posílení příjmů našeho státního rozpočtu.

V této souvislosti měl být tedy jednoznačně upřednostněn český národní zájem, a to podobně, jak to začínají činit vlády jiných států v zájmu těchto států a jejich obyvatel.

Již i další státy totiž přicházejí k poznání, že stát potřebuje:

  • vytvářet si své vlastní finanční i materiálové zdroje;
  • zajišťovat si vlastní soběstačnost v určitých položkách, nad jejichž výrobou potřebuje nabýt zpět vlastní kontroly;
  • zajistit si předem vliv i nad řízením dalších případných krizí a vytvořit si k tomu potřebné předpoklady.

Přicházejí k tomu dokonce i v USA.

Ne tak ale u nás. Abychom se mohli dočkat podobného postupu, museli bychom žít v Rakousku, Německu či v některých dalších zemích, nebo si konečně pořídit vládu, která začne hájit české národní zájmy. To bohužel plně platí i o způsobu financování kroků 1 (a zřejmě i kroku 2).

Podle zákona o ČNB jsme si v předchozím období „zakázali“ tzv. měnové financování. Tedy možnost přímého odkupu státních dluhopisů ČNB za nulový či minimální úrok. Před několika dny byly ve sněmovně projednávány změny tohoto zákona, kdy se očekávalo, že sněmovna odsouhlasí podobný postup, jako existuje v dalších zemích v této situaci. Tedy uvolnění možnosti realizovat měnové financování tak, aby ČNB mohla přímo nakupovat státní dluhopisy vydávané se zúročením 1,25 % od státu.

Česká vláda ale namísto toho, aby získala přímo potřebné peníze z částky ve výši 2,5 bil. Kč, jež jsou dlouhodobě bez užitku k dispozici u ČNB z titulu dřívějších nákupů deviz při intervencích proti koruně a dále cenných papírů získaných někdejším guvernérem Tošovským výměnou za naše zlato, (k čemuž by musela sněmovna změnit příslušně zákon o ČNB, neboť v něm má vláda takový krok zatím zakázán), a mohla poskytovat půjčky přímo podnikům, umožní na základě svého návrhu změny zákona o ČNB, který byl nově sněmovnou odhlasován, aby ČNB mohla nově neomezeně obchodovat na kapitálových trzích namísto toho, aby ČNB mohla v mimořádných situacích nakupovat vládní dluhopisy přímo od vlády. Stát tedy nadále nebude moci poskytovat podporu podnikům v ČR přímo, musí do toho zapojit (a hlavně nechat vydělat) jako zbytečný mezičlánek pobočky cizích bank, pojišťoven a investiční fondy působící v ČR.

Zatímco zmíněné banky si půjčí peníze potřebné na nákup těchto státních dluhopisů u ECB při úroku 0,25 %, mají následným nákupem našich státních dluhopisů garantován naším státem roční výnos 1,25 %. Při celkovém objemu financování ve výši 200 mld. Kč to znamená bezpracný zisk pro tyto zahraniční finanční instituce ve výši 2 mld. Kč ročně, za takových 5 let pak 10 mld. Kč… Místo omezování úniku zisků z ČR do zahraničí vláda A. Babiše tímto návrhem schváleným sněmovnou tento únik dále zvětšila. Disponibilních finančních zdrojů přitom nevyužila.

Pro naše firmy a živnostníky to rozhodně dobrá zpráva není. Jednak proto, že se jejich financování těmito zbytečnými mezioperacemi oddálí a především ale prodraží. Oni totiž budou ti, kteří budou tuto chybu sněmovny při hlasování o stejně špatném návrhu vlády platit.

Celá situace tedy nespěje ke zlepšení, právě naopak. Začíná to připomínat situaci v Rusku za premiéra Černomyrdina a tehdy okřídlené pořekadlo: „Chtěli jsme jen to nejlepší a dopadlo to jako vždycky.“ Tedy opět za pět. Sestava nově jmenované ekonomické komise nás přitom rozhodně neopravňuje k optimismu, že by v dohledné době mohlo dojít ke změně k lepšímu.

Štěpán Kotrba o Tereze Spencerové: Paní novinářka! Vytvářela paměť událostí, aby lidem nebylo možno vymývat mozky...

Dělala práci za Českou televizi, Český rozhlas i ČTK. A skoro zadarmo. Mediální analytik Štěpán Kotrba k nečekanému úmrtí novinářky Terezy Spencerové, letité a cenné přispěvatelky ParlamentníchListů.cz.

Pomník - co by se stalo, kdyby to dělal každý