Na článek historičky Evy Hahnové V Česku se řeší hlavně Mnichov a odsun. Přinášíme 9 milníků války, které mezi klíčovými událostmi často chybějí zareagoval Jan Schneider.

Jan Schneider 15.5.2020
Projev Adolfa Hitlera v říšském sněmu 1. září roku 1939. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Projev Adolfa Hitlera v říšském sněmu 1. září roku 1939. | foto: ČTK

Historička Eva Hahnová zveřejnila článek V Česku se řeší hlavně Mnichov a odsun. Přinášíme 9 milníků války, které mezi klíčovými událostmi často chybějí. Opravdu přináší devět punktů, které jsou více či méně zanedbávané. Velmi významný je hned ten první, „pakt čtyř“ z 15. července 1933, kdy se k vzmáhajícímu nacistickému režimu začala lísat Velká Británie a Francie.

Hahnová je však málo dbalá svého řemesla, pokud neplní skrytě dezinformační úkol na vyšší úrovni. Disentní hlasy válečných historiků totiž dlouhodobě upozorňují, že hlavní propagandistický kurz současných evropských politiků vynechává z historie velké kusy, aby ji mohl formovat podle svých okamžitých potřeb. Doplněním několika aspektů do diskuse má možná vzniknout dojem, že těmto disentním hlasům bylo učiněno zadost a že to je všechno a nyní je to komplet a úplné.

Je možná nepěkné podezírat z takového kroku historičku, která se snaží odvést dobrou práci. Každopádně je její příspěvek významný a míří dobrým směrem, ale má neobhajitelně omezené spektrum a příliš brzy se její úsilí vyčerpává. Proto je nutné si položit otázku: Proč? Je totiž těžké pochopit, proč v jejím expozé chybí dva zásadní momenty, z nichž jeden je nesmírně důležitý, a druhý dokonce fundamentální.

Opomíjená „drobnost“

Tím prvním je snaha československého prezidenta Edvarda Beneše o vybudování systému evropské kolektivní obrany proti nacismu. Podle historiků, kteří se problematikou zabývají v celé šíři, znamenala německo-polská smlouva v roce 1934 vražení kudly do zad všem protinacistickým silám v Evropě.

Hahnová též zapomíná na další německé smlouvy (přinejmenším) o neútočení uzavřené s Velkou Británií (30. září 1938, den po podpisu Mnichovské dohody), s Francií (6. prosince 1938) a s Estonskem a Lotyšskem (obě 7. června 1939). Všechny předcházely té, která je jediná diskutovaná – Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939.

Zásadní okolností je, že Eva Hahnová zcela pomíjí „drobnost“ – materiální stránku. Jak je možné, že se Německo vybabralo z inflační žumpy a za pár let disponovalo takovou obrovskou vojenskou mocí? Je příznačné, že tomuto tématu se nevěnuje téměř nikdo, kdo píše o vzniku druhé světové války.

Zásadní okolností je, že Hahnová zcela pomíjí „drobnost“ – materiální stránku. Jak je možné, že se Německo vybabralo z inflační žumpy a za pár let disponovalo takovou obrovskou vojenskou mocí? Je příznačné, že tomuto tématu se nevěnuje téměř nikdo, kdo píše o vzniku druhé světové války.

Historici jako by měli slepou skvrnu. Je to jen totální odtrženost akademiků od reálného světa, kterým nedochází, že bez obrovské finanční injekce a materiální pomoci by nacisté a jejich pohrobci dodnes jen vyřvávali v mnichovské pivnici? Nebo je to mlčení cílené, protože se za ním skrývají strašlivá a dodnes výbušná poznání, kdo skutečně z války profitoval? Že všelijaká odškodnění totálně nasazených a podobné akce jsou jen špičičkou ledovce?

Začněme od konce první světové války. Jak to bylo po jejím skončení s německými reparacemi stanovenými Versailleskou mírovou smlouvou? Co v tomto směru znamenal Dawesův (1924) a Youngův (1929) plán, a co Hooverovo memorandum (1931)? Projděme si letmo dostupná fakta.

Dawesův a Youngův plán

V roce 1923 vyzvala německá vláda Spojeneckou reparační komisi k revizi hospodářské situace Německa, které nebylo schopné v plné výši hradit nadiktované válečné reparace. USA v lednu 1924 navrhly vytvořit komisi pod vedením finančníka Charlese Dawese, aby vypracovala návrh opatření k hospodářskému oživení Německa.

Komise, aby se vyhnula střetu s Velkou Británií a Francií (která požadovala neúměrně vysoké reparace a dokonce obsadila Porúří, aby si je zajistila), nestanovila jejich celkovou výši, ale navrhla nové schéma plateb reparačních splátek, Dawesův plán, podle nějž reparační platby Německa závisely na jeho hospodářském výkonu. Německo mělo v průběhu následujících 30 let splatit 25 až 30 miliard dolarů.

Vzhledem ke stále prekérní finanční situaci Německa byla na další věřitelské konferenci dohodnuta modifikace reparačních plateb. Americký projekt z února 1929, Youngův plán, navazoval na Dawesův. Německu byly ještě sníženy reparace a splátky rozloženy na 59 let.

Německé hospodářství dostalo finanční injekci ve formě půjčky ve výši 800 milionů marek z amerických bank. Pak mohlo platit reparace Francii a Velké Británii, které zase mohly vyrovnat své dluhy vůči USA. Vznikl dluhový kolotoč, který učinil Německo atraktivní pro americký velkoprůmysl. Výše amerických investic pouze ve druhé polovině dvacátých let činila na tu dobu obrovskou částku 1,5 miliardy dolarů.

Americká investiční smršť znamenala obrovský odliv kapitálu, což podle některých odborníků mohlo také přispět ke krachu na burze („černý čtvrtek“ 24. října 1929). Američtí investoři uskutečnili velké transakce, například ITT koupil šest německých telekomunikačních podniků, GM firmu Opel, Ford zřídil filiálku v Kolíně – a o Rockeffelerovu Standard Oil a jeho propojení s IG Farben, pozdějším výrobcem cyklonu B, raději ani nemluvit.

Vzhledem ke stále prekérní finanční situaci Německa byla na další věřitelské konferenci dohodnuta modifikace reparačních plateb. Americký projekt z února 1929, Youngův plán, navazoval na Dawesův. Německu byly ještě sníženy reparace a splátky rozloženy na 59 let. Německo zaplatilo první splátku v květnu 1930. Na základě Hooverova moratoria (1931) byly další splátky odloženy – a již nikdy nebyly obnoveny.

Stopa peněz

Zbývá se jen zajímat o osud investic do německého průmyslu, kudy a komu chodily dividendy po celou válku? I historička Hahnová by se mohla na internetu dočíst, že přes basilejskou banku BIS. (Pravda, někteří akcionáři si je vyplácet nenechali, s tím, aby byly investovány do rozvoje podniku, který po válce pozřeli celý, přičemž blábolili, že s Hitlerem nic neměli a že na válce nezbohatli...)

Pouze tak by začala dostávat kontury i odpověď na otázku, co se dělo s největším lupem v historii, jak někteří znalci nazývají druhou světovou válku. Ti, kteří jsou nohama na zemi, radí nedbat ideologických tanců týkajících se historie a pečlivě sledovat stopu peněz. Pak by třeba mohli najít klíč k řešení záhady, jak to, že se spojenecké letectvo nemohlo při několika pokusech strefit do jedné z nejvýznamnějších, pro nacisty pracujících zbrojovek – plzeňské Škodovky.

Ti, kteří jsou nohama na zemi, radí nedbat ideologických tanců týkajících se historie a pečlivě sledovat stopu peněz. Pak by třeba mohli najít klíč k řešení záhady, jak to, že se spojenecké letectvo nemohlo při několika pokusech strefit do jedné z nejvýznamnějších, pro nacisty pracujících zbrojovek – plzeňské Škodovky.

Přitom spojenecké bombardéry dokázaly takové filigránské věci jako roztočit v přesném náletovém úhlu, výšce a rychlosti válcovou pumu, aby po vodní hladině jako žabka přeskákala nacistické zátarasy, narazila na stěnu přehrady, po ní sklouzla dolů a v určité hloubce vybuchla. Ale do obrovské Škodovky se ne a ne trefit – až na konci války, jako by byla zakletá.

Kletba spočívala pouze v seznamu akcionářů, kteří celou válku dostávali od nacistů dividendy, zatímco jejich spoluobčané rukovali proti těmtýž nacistům. A když jeden svědomitý muž chtěl v USA žalovat tato a podobná, donebevolající porušení zákona o zákazu obchodu s nepřítelem, proces se z rozhodnutí politiků neuskutečnil, protože by „zřejmě podryl morálku branců“.

Paní historičko Hahnová, dobrý nákrok, ale máte před sebou ještě strašně dlouhou a strastiplnou cestu. Bylo by však důstojné se po ní vydat, chcete-li hovořit o opravdových milnících války.

Zdroj: https://ceskapozice.lidovky.cz/forum/bez-financni-pomoci-by-naciste-dodnes-jen-rvali-v-mnichovske-pivnici.A200513_120755_pozice-forum_lube

Zatím co v české kotlině trojice bavičů H&K&N se těší konjuktuře, další baviči v zákulisí, a proto pro veřejnost neviditelní, úkolují policii a ministerské úředníky, aby mohl premiér Babiš bavit své podporovatele piruetami i na poli vojenských nákupů. Zmínění baviči mají málo společného se známým bavičem Žanek Hlaváčkem. Jeho specialitou jsou vtipy, lidová přísloví a písně zpívané brněnským hantecem. Pražští baviči jsou bez vtipu, ignorují klasické básně a zpívají s obavami ve tváři pouze politicko - korektně s česko - slovenským hantecem. Riziko z nepochopení jejich výstupů je pro cizince z Východu a Asie vysoké a může vést k následkům, před kterými varuje i sám prezident Miloš Zeman.

Ouvertura několika aktové koronavirové operety v karanténě podobné sítu se mnohým našincům tak zalíbila, že po dovolené v zahraničí z posledního nebo na úvěr, za to ale s pohledem na moře z plastové ochrany nebo z hotelového ghetta bez ochrany jim bude po návratu domů jako kompenzace nabídnut vstup na scénu prvního aktu operety v izolaci se splátkovým kalendářem a nadějí na další pomoc zadlužujícího se vysychajícího státu.

Mezitím se v asijsko – pacifickém prostoru připravuje bojiště na desetiletí. Odcházející hegemon s oslabenou imunitou, ztrácí sílu a rozum a hodlá se postavit čelem čínskému pořádkovému systému v době příprav oslav 100 let od založení Komunistické strany ČLR (1921), mající dnes cca 90.594.00 členů. Přitom konfrontativní spirála směřuje dolu a boj o prezidenství v USA nabírá na síle. Vítěz v boji nastoupí do funkce 20. ledna 2021 a bude mít co dělat s prezidentem Si. Nesmíme zapomenout i na rok 2049. To bude ČLR oslavovat 100 let od založení moderní Číny. To vše jsou příležitosti pro hegemona rušit spolupráci, zbytek mezinárodních dohod a smluv, hospodářský vývoj doma a ve světě a bez důkazů, a zatím i beztrestně, obviňovat a urážet partnery, bez kterých se neobejde. Taková je doba paradoxů.

V kontextu vývoje dění ve světě a spolupráce s ČLR doporučuji nejenom českým bavičům studium dokumentu Chinas´s Interaction with the World – Historical and contemporary aspects (Jens Damm, Mechtild Leutner, Niu Dayong). Dokument byl zveřejněn v Berliner China Hefte, Chinese history and Societies v roce 2017, vol. 49. ISBN 978-3-643-959-607, a ISSN 1860-2290. Zmiňuji se o dokumentu ze dvou důvodů: 1) Ve zprávě je příspěvek, který doporučuji politikům ke studiu: Challenges and Chances for Sustainable Water Management in China (June 9, 2017, Eva Sternfeld). 2) Dokument jasně definuje a vysvětluje kechixufazhan (可持续发展)tj. udržitelný rozvoj a jeho tři základní funkce: 1) Zabezpečení hospodářského a společenského rozvoje. 2) Vyrovnanost hospodářských a sociálních aspektů rozvoje. 3) Rozvoj musí být založen na integrovaných síťových funkcích. Cizinci často chápou tyto formulace rozvoje jako známé. Neuvědomují si přitom, že uvedené má hluboké kořeny ve staré čínské historii a proto má širší význam než se zdá na první pohled.

Guan Zhong (管仲; 720–645 př.n.l.) byl čínský filozof, politik a reformátor Státu Qi během jarní a podzimní periody historie Číny. Je znám svojí fiskální politikou a identifikací s legismem, filozofickým směrem vzniklým v době válek. Legismus byl založen na přesvědčení, že většina lidí myslí především na své zájmy i na úkor ostatních, a proto musí být omezena zákazy a hrozbou trestu. Ty stanovuje zákon (法 fa), základní pojem legismu. Před ním jsou si všichni lidé rovni, kromě panovníka. Legisté požadovali důsledné plnění povinností poddaných vůči státu, povyšování a odměňování podle zásluh a schopností. Guan Zhong, myslící i sociálně, umožnil založení a státní finanční podporu nevěstince, dříve nazývaného lupanarium (z latiny vlčice, tj. prodejná žena), nebo také hampejz (ze středověké hornoněmčiny, dnes Hahnenbiss, tj. kohoutí kousnutí). Jako politik trval na státním vlastnictví přírodních zdrojů (Discourses on Salt and Iron 盐业专卖) a v neposlední řadě podporoval hospodářskou válku (Chu L. Guan Zhong's Economics War, Military Economics Research, China, 1991). Jedna z klíčových tézí Guan Zhong tvrdí, že materiální zabezpečení je základem stavby lidské důstojnosti. Tato téze byla v podstatě převzata i prezidentem Si. Je obsažena v programu KS ČLR, jehož plnění se bude diskutovat na 20. sjezdu, předpokládám v bojovém duchu. Bojový duch a sjezd KS ČLR budou současně doprovázet jednu z mnoha vyřazovacích bitev ČLR – USA na poli mezinárodních vztahů i poli hospodářském a kulturním, jejíž následky pocítí Evropa, EU a s ní samozřejmě ČR a její lokální baviči.

Pro uvedené státy a osobnosti existuje dvojitý problém důvěry: 1) Ke svému atlantickému spojenci na věčné časy. 2) K největším mocnostem na Východě a v Asii. Problém je o to složitější, že existuje možnost použití force majeure (vyšší moc) v obchodních vztazích. Nikdo z politických vůdců Západu si nechce představit její použití. Tím méně vojenský konflikt. Všichni jsou trénováni na mír, zvyklí konat bez odpovědnosti a následků v objetí pokrytectví a ignorování základních mýtů Západem kritizovaných států a jejich kulturních hodnot. Málokdo si přitom uvědomuje aktuálnost tzv. Thukydidovy pasti (休息低德陷阱).

Thúkydidés (460–455 př. n. l. – asi 399 př. n. l.) byl řecký historik, politik, autor díla Dějiny peloponéské války. Je považován za zakladatele historické monografie a za otce politické školy realismu. Ta vysvětluje vztahy mezi státy spíše na základě moci než práva. Proto bývá studován na vojenských školách a fakultách mezinárodních vztahů. Tzv. Mélský dialog (Dějiny peloponéské války V, 84–114) a v něm obsažená věta - mocní dělají, co mohou a slabší trpí, je považována za zakládající větu teorie realismu ve studiu mezinárodních vztahů.

Protože arogance bavičů H&K&N a ostatních indikuje jednání proti zdravému rozumu a tím prakticky představuje ohrožení každého občana formou provokace konfliktu v době splňující všechny hlavní podmínky Thukydidovy pasti, doporučuji seznámit se s překladem knihy amerického autora Graham Allisona (1940) - Osudová past: Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin (originál 2017, Prostor 2018). Graham Allison, profesor politických věd (Harvard) má za to, že dynamika, která v 5. století př. n. l. vedla k velké antické válce mezi Athénami, jejichž moc vzrůstala, a dominující Spartou, se v posledních pěti staletích šestnáctkrát opakovala. Historie ukazuje, že dvanáctkrát skončilo soupeření rostoucí velmoci s hegemonem válkou. Jen čtyřikrát se podařilo zachránit mír. V 2020 jsme blíže k pasti. Během posledních několika desetiletí se objevily na horizontu další možnosti opakování chyb. Proto globální pořádek čelí zásadní otázce: Mohou výrazně posilující Čína a stávající velmoc USA se svými asymetrickými spojenci uniknout z Thúkýdidovy pasti?

Allison zná problematiku denuklearizace z dob, kdy působil na MO, v RAND Corporation i jako člen Trilaterální komise a dalších exkluzivních klubů, včetně Rockefellerů. Předkládá závěry a postupy nutné k tomu, aby bylo možné vyhnout se válce. Není nutno s nimi souhlasit, protože nikdo by neměl věřit těm, kdo vědí, že válka vypukne, ale ani těm, kteří tvrdí, že vědí, že válka nevypukne. Skutečnost je taková, že nebezpečí války roste, když se jedna moc snaží předběhnout tu druhou. A že strach ze ztráty pozice hegemona historicky a statisticky činí válku ve většině případů nevyhnutelnou. Osobně předpokládám, že bude docházet k menším vojenským konfliktům a krizím v regionu, ne však k velké válce. ČLR nemá dokazatelný plán zaujmout roli světového policisty, protože ji nepotřebuje ke své existenci, jako ji potřebují USA. To však neznamená, že bychom se neměli připravit na překvapení. V čekárně je jich několik, k tomu různorodých a pro EU nepříjemných.

Například konflikt v centrální Asii, v Kazachstánu. Vývoj a osobní zkušenosti z působení v regionu mi napovídají, že boj v Kazachstánu mezi USA a ČLR již začal. V tomto mnoho etnickém státě se silnou klanovou strukturou a neřešenými problémy korupce, práva a sociální spravedlnosti je aktivní mimo jiné americká biologická laboratoř v Almaty a realizuje se geostrategický projekt na platformě C5+1 naměřený proti ČLR. Odtud to není daleko do ostatních států, včetně Ruské federace. Nedaleko od RF a ČLR hrozí konflikt s Taiwanem (Tchaj-wan). Představu konfliktu podporuje vojenský rozpočet ČLR, měnící se myšlení vojenského vedení a v neposlední řade i realizace politiky čínského snu. A také skutečnost, že ke konci 20 let tohoto století USA a Ruská federace nebudou těmi, kterými jsou dnes. Jakýkoliv útok USA na ČLR nevylučuje v budoucnosti vojenskou pomoc Ruské federace sousedovi z geostrategických, hospodářsko - politických a mnoha jiných důvodů.

Kdo nebere na vědomí čínský sen, který obsahuje sjednocení dočasně ztracených teritorií, která ČLR považuje za své, dělá chybu. Podobnou bývalé NDR, Krymu nebo Sudet, abych jmenoval alespoň tři příklady z Evropy. Trojice – vojenský rozpočet, moderní, měnící se vojenské myšlení a čínský sen představují nejenom pro USA výzvu a zlý sen, ale především protiklad, který nelze řešit bez důvěry. Důvěra dnes není, proto se nabízí síla. ČLR politický systém umožňuje dlouhodobé předsednictví prezidenta Si a přesvědčení, že v případném vojenském konfliktu ČLR rychle vytvoří s pomocí letectva a námořních sil situaci dovolující rychle a jasně zvítězit nad nepřítelem. Cílový rok je nejpozději 2050. USA mají dlouhodobé, nikde oficiálně nedokumentované národní zájmy. Jejich realizace nezávisí a priori od jména prezidenta, ale od korporativní a vojenské lobby, množství vojenských základen ve světě a ochotě států – spojenců – slouhů podporovat USD a financovat nesplatitelný státní dluh USA.

Uniknout před Thukydidovou pastí nedovolí agresivní hospodářsko – vojenská politika Západu, ani defensivní politika podél tzv. prvního řetězce ostrovů (Japonsko – Taiwan, Filipíny a Borneo). Proč? Nelze vyloučit krizi a vojenský konflikt z náhody, nesprávné kalkulace, technické a lidské chyby nebo podobného. USA nepůjdou do přímého vojenského konfliktu s ČLR kvůli Taiwanu již proto, že si dnes nemohou být jisty, že platí doktrína o zdržování velkého konfliktu jadernými zbraněmi. Stačí si připomenout tzv. Kargil – válku z roku 1999 mezi Indií a Pákistánem a skutečnost, že USA se nikdy dobrovolně nevzdají trhu a obchodních příležitostí v ČLR a RF, jako to dělá ČR a její různí baviči. Ti si neuvědomují, že přítel, který není pevný jako skála, je bez vůle a zbytečně se nazývá přítelem. Slouhové a baviči si hrají s ohněm na zaminovaném poli a spoléhají se na případnou záchranu nespolehlivým spojencem NATO, řízeným USA se svými vlastními národními zájmy.

Baviči té nejnižší cenové skupiny budou proto vystupovat nadále v přestávkách mnoho-aktovky koronaviru pro méně vědoucí konzumní společnost. Budou podporovat spojenectví NATO ze strachu, zabaleném v naději a bojovat za finanční podporu z EU s následnou konečnou ztrátou lukrativních trhů v RF a ČLR a tím i pracovních míst doma. Účastní se, případně posílí paralelní víceboj o peníze: boj se suchem, boj na zabezpečení vodou, boj o křeslo a moc. Víceboj bude dlouhý, drahý a bolestivý. Proč? Letošní volební šarvátka a boj o peníze neskončí uspokojivě pro nenasytnou menšinu, včetně bavičů a jejich loutkovodů, neuvědomujících si obsah slov Galileo Galiei: Příroda je neúprosná a nepodplatitelná. Je jí jedno, zda je lidem srozumitelný či nepochopitelný smysl jejího konání. Souhlasu netřeba.   

Rozhovor prezidenta Zemana k 75.výročí Pražského povstání by zřejmě Jan Werich kometoval slovy " není mi z něho volno". Možná i kámoš Havla, který mu v soudní síni před porotou řekl, " Vašku jsi prase a také hovado" by možná obstál v hodnocení těch, kteří ho poslouchali.  Někteří si možná s určitým odporem vůči Zemanovi  poslechli projev pražského primátora Steinpilze, který nám sdělil novinu, že Rudá armáda vstoupila 9.května do již osvobozené Prahy.

Ano i já jsem byl v té době batole (1943), ale moji rodiče v kritické době  ukrývali tři sovětské vojáky Rudé armády. Hrozila jim poprava. To zřejmě Zemanova rodina nezažila. Dneska se pouze snaží přizpůsobit vládnoucímu trendu. Tedy i já jsem odkázán na historické prameny, neboť tehdejší situaci znám pouze z vyprávění rodičů. Nicméně se obracím na důvěryhodný pramen historika  Blažeje Ráčka  z vydavatelství LADISLAV KUNCÍŘ V PRAZE z roku 1948:.

" V sobotu 5.května se začaly objevovat státní vlajky v oknech i na vozech elektrické dráhy, byly vyvěšovány i vlajky spojeneckých států. Němci byli od chodců přepadáni a odzbrojováni. Na různých místech se ozývala střelba. Střelba sílila a Němci ji opětovali rachotem těžkých kulometů. Tak začal boj samoděk bez ústředního vyzvání. České národní radě na radnici nezbylo než v posledních hodinách vyzvat všechno obyvatelstvo, aby se proti vetřelcům chopilo zbraně. Vojenské velitelství řídilo odboj z krytu pod policejním ředitelstvím v Bartolomějské ulici místním městkým rohlasem. Budova státního rozhlasu na Vinohradech byla jedním z hlavních bojišť., hájilo ji 7O mužů. Češi do ní vnikli střechou a bojovali o ni místnot za místností, poschodí za poschodím až do večera. Odtud pak byby vysílány naléhavé výzvy o pomoc na český venkov a spojenci pak v jejich vlastní řeči byli žádáni o poskytnutí letadel a tanků. Němcům , jimž byl přerušen kabel vojenského veliteltsví, zbyla vysílačka mělnická. Jí volali posádky rozsazené v Čechách, aby se ihned daly na pochod k Praze a pomohly zlomit její odpor. Jmenovitě na Říčansku urputně bojoval lid proti tankúm SS-manů, ženoucích se k Praze od Benešova.

Proti tankům, obrněným vozům a dělům byl pražský lid takřka bezmocný. Vpád do Prahy mohly zadržet jen barikády. Místním rozhlasem bylo veškeré obyvatelstvo vyzváno k jejich stavbě, aby jim uzavřelo všechny cesty vedoucí do města.

V neděli ráno 6.května se Praha nepoznávala. Obvyklý živý proud pouliční dopravy byl zaražen hustou sítí 1 6OO přehrad. Opravdové zmužilosti byl nadbytek, ale zbraní málo.. Měli jen ty, které odňali německým zajatcům a které ukořistili v jejich skladištích. Železničáři se zmocnili několika vlaků vezoucích náboje. Jmneovitě pancéřové pěsti byly rozdávány obhájcům barikád. Bojovalo se o nádraží, kasárny, vozovny, bloky domů. Ještě v sobotu bylo dobyto Pankráce a osvobozeny tisíce vězňů., místo nich tam byli zavřeni němečtí zajatci.

V pondělí 7.května se podařilo Němcům prolomit několik barikád. Pronikli na Pankrác,osbobodili své vězně, zapálili Jezerku a povraždili tam mnoho obyvatel.. Kapitulace vší branné moci v Remeši, toho dne podepsaná jako by se jich netýkala. Nakrátko, ale velmi účinně zasáhli do boje i Vlasovci., odíly ruských zajatců, sloužících Němcům . Pohybovali se západně a jižně od Prahy a přišli Praze na pomoc. Ti byli ovšem lépe vyzbrojeni. Ale vrchní velení se jich zřeklo a tak odtáhli. Nejsilnější nápor na Prahu byl podniknut v úterý. Před tanky byly hnány české ženy a děti. Z barikád bylo usilovně voláno o zbraně  a o posilu. Obhájci ustupovali od jedné přehrady k druhé a třetí. Již v neděli si tři tanky proklestily vstup přes most Trijský přes mrtvoly 5O obhájců. Děla hřměla hlavně, hlavně z Letné. Hrad a skoro celou Malou Stranu ovládali Němci, tanky projížděly ulicemi a střílely na vše živé. Útočiliy i přes Hlávkův most. Asi dvacet tanků se  snažilo proniknout vedle podolské cementárny. Podolští kváceli, le nepropustili do Prahy ani jeden tank. Za to jich několik proniklo  hluboko na Žižkov a přes Libeň a Karlín na náměstí Svobody. V úterý stálo na Staroměstském náměstí osm tanků a pálilo zběsile na radnici a okolní domy. Několik oněch kovových oblud bylo zničeno, ale radnice vzpalanula požárem, Ale i byty civilního obyvatelstva byla hotové arsenály.. Jedna Němka střílela  na Čechy jako zběsilá celou noc a celý den až do odpoledne z kulometu dobře ukrytého v posledním patře domu na Vinohradech. Tamtéž střílel z okna bytu třináctiletý chlapec z oken orthopediské kliniky pražské všeobecné nemocnice, člen Hitlerjugendu.

Volání Prahy neoslyšel vládce Ruska maršál Stalin. Maršál Koněv, vítěz nad Berlínem dostal rozkaz, poskytnout městu zoufale bojujícímu proti přesile co nejrychleji pomoc. Zpráva o o blížící se Rudé armádě působila na mnohé útočníky skličujícícm dojmem. Vzdávali se nebo prchali na západ. Část SS-manů a gestapa však pálila na Prahu dál. Ve středu o čtvrté hodině ranní dorazily silnicí od Krlaup do Prahy první ruské tanky pod velením gen Rybalka. I ve středu bylo na pražských ulicích krutě bojováno. Krev 4OO bratří- Rusů se smísila s krví Pražanů. Těch padly tři tisíce , ještě více jich bylo raněno ".

Možná to prezident Zeman neví, ale pokud by včas nepřijela Rudá armáda, tak při odklízení pražských barikád, při kterých byly před tanky hnány ženy a děti ještě několik dní , by těch obětí na straně českého odboje bylo daleko víc.

Nyní opět mohou tleskat ti, kteří si zvolili psychopata na Hrad ! Ve svém projevu se totiž také zmínil o svém" hrdinském činu", kdy před dvěma roky donutil ruského premiéra Meveděva odvolat redaktora ruského armádního deníku za to, že usiloval o publikování důvodů intervence vojsk VS  u nás v roce 1968   Mnozí se možná diví, ale ve vedení KSČM dnes převažují osmašedesátníci a sám dr. Filip, bohužel, zaujal pouze obranné postavení. Zřejmě není voják, protože nejlepší obranou je útok. Jde o zásadní boj o obnovení československé státnosti a o bratrskou spolupráci s naším nejvěrnějším přítelem Ruskem.

M. Kunst