Montesquieu: „Čím dutější je hlava, tím více se snaží vyprázdnit“

2019 12 18 10PhDr. Ivo Šebestík

Kdo chce provokovat, měl by být inteligentnější než ti, kterým je provokace určena. Jinými slovy: recese vyžaduje formát a velkou osobnost. Taktéž pro ironii, sarkasmus a ostrou satiru platí nezbytná podmínka jakési kultury projevu.

Intelekt se třpytí vysoko nad podprůměrností hlupství a jedině intelekt má tedy jakési právo trousit vtipy o druhých, žertovat na úkor jiných, smát se. Asi proto, že inteligentní humor neuráží.

Je to totiž především hloupost, která vždy bývala terčem kousavé satiry. Vtip je vtipem jedině, pokud má brilantní formu. Vtip může zasáhnout, šlehnout, ale mělo by v něm zůstávat i něco dobrého a vznešeného. Vtip může být obhroublý, ale o to víc pak musí zůstat inteligentní. Humor není nikdy nízký a ubohý. Humor se štítí špíny. Etika dává rámec i satiře a jedině inteligentní satira se vejde do etického rámce. Ve chvíli, kdy vtip překročí kulturní rámec, přestává být vtipem a stává se neoprávněným bohapustým výsměchem. Na místo inteligentního satirika přichází buran a primitiv. Petronia a Boccaccia střídá někdo takový jako Pavel Novotný z Řeporyjí.

Na českém příkladu ukázka úpadku mentorující kultury Západu

Na vystoupení tohoto „starosty“ (a omylu demokracie v jednom) v ruské státní televizi nebylo nejhorší ani tak to, co v ní předvedl, ale skutečnost, že se mu doma, v České republice, dostalo podpory od části lidí s ním názorově spřízněných. Inu vrána k vráně sedá a křupan ke křupanu chutě židličku svou strká. Přesněji řečeno: skutečným neštěstím se nestala ani tak mezinárodní ostuda způsobená zemi a národu, jako skutečnost, že se na základě této události ukázalo, že část české společnosti se skutečně svižně přizpůsobila sestupnému trendu západní kultury a zamířila civilizačně, vzděláním, etikou, estetikou a vtipem prudce dolů. Tak hluboko, až dole temně zašplouchala kalná voda skrývající pod sebou hluboký páchnoucí močál s metanem, leč bez zdobných leknínů.

Zatímco Rusům „rozhovor“ s jedním bezvýznamným starostou jedné malé české obce na okraji kdysi slavné Prahy (Novotného Libuše Praze vskutku neprognózovala) posloužil jako názorná ukázka propadu západní kultury, tedy té kultury, která je – Rusy – neustále poučuje a umravňuje, sehrál Pavel Novotný ještě jednu roli přímo doma, v ČR. Zatímco jeho nekulturní exhibicionismus odpuzuje štítivě a docela logicky kulturní (zatím ještě) většinu národa, ukázalo se, že ona ve skutečnosti nejhlasitější část veřejnosti, která řeporyjského „starostu“ podpořila, skutečně představuje nekulturní minoritu obyvatelstva. Ovšem právě tato minorita bez obzoru, vkusu a sebereflexe se velice usilovně snaží dostat k výkonu veřejné moci a přeje si udávat zemi a národu tón. Tedy stáhnout celou zemi k sobě dolů, do močálu.

Občanská demokratická strana (a její pečlivě upravený, leč úplně neslaný nemastný předseda) se od Novotného z Řeporyjí nedistancovala. Mezinárodní ostuda, kterou tento člověk způsobil celé zemi, není pro tuto stranu důvodem k odvolání z funkce starosty, ba nestačí ani k vyloučení ze strany. Ze stran tohoto typu se vylučuje jen pro dobré názory, nikoliv pro škodlivou hloupost. ODS se tak plně přihlásila k Novotného stylu, k jeho názorům, úrovni, zkrátka k politice. Novotný by měl být labutí písní ODS. A pokud nebude, a strana jeho nedůstojnou exhibici ustojí před voliči, bude to jen další důkaz, že politická kultura v českých zemích už opravdu neodvolatelně tone v bažině.

Úvaha čistě teoretická

Pokud nás zaráží absence adekvátních reakcí na řeporyjskou exhibici v ruské televizi, zkusme si představit, jaký poprask by v kruzích korektních selektivních antidemokratů sdružených ve stranách „národní fronty národní zkázy“ nastal, kdyby se někdo podobný duchu řeporyjského Novotného zachoval takovým způsobem v televizi německé, americké, španělské či belgické? To by se studia České televize rozžhavila doběla jako vysoké pece ostravských hutí. To by si tam hosté podávali dveře a z očí by jim sršely blesky korektnosti a „našich hodnot“.

Všechny tyto zmíněné země a jejich národy (a mnohé jiné) mají své dějiny totiž zatížené ohromnými zločiny. Ani v nejmenším ohledu tak nezaostávají za Stalinovou diktaturou třicátých a čtyřicátých let. Nekulturní exhibicionista by to v některé ze jmenovaných televizí mohl rozbalit opravdu na plné obrátky. Mohl by nechat svoji duchaprázdnou tvář rozehrát do takových úšklebků, jaké se nenaučí ani studenti divadelních a filmových akademií zkoušející si role bláznů a kašparů.

Bílí Američané vyvraždili původní obyvatelstvo amerického kontinentu a dvě atomové bomby si vyzkoušeli na civilním obyvatelstvu už poraženého Japonska. Němci mají na svědomí český protektorát s heydrichiádou, židovský holocaust a pokusili se i o genocidu dalších etnik a národů. Španělé se postarali o vymizení několika velkých indiánských kultur a v Nizozemí 16. století si počínali s bestialitou, jaká snese srovnání snad jen s chováním belgického krále Leopolda II. v takzvaném Belgickém Kongu. Vskutku nadbytek materiálu, který jim mohl případný exhibicionista v televizním studiu omlátit o hlavu.

Škodit vlastní zemi v zahraničí není v ČR trestné

Není vůbec překvapením, že Novotného „kultura projevu“ našla sympatie u části TOP 09, mezi Piráty, korzáry, desperáty, bandity, lupiči, lapky, poberty a bukanýry. Tyto strany spolu s ODS již tvoří skutečnou bažinu české politické scény. Co překvapuje, je ale právní beztrestnost chování, které poškozuje české národní zájmy v zahraničí. Stejně jako za časů Jeana Valjeana je i nyní krádež chleba v samoobsluze trestána, zatímco zostuzení státu a národa nikoliv. Drobný zlodějíček je lapen a vyveden s ostudou před krám ochrankou. Člověk, který uvrhne své spoluobčany v mezinárodní podezření, že jsou na tom duševně stejně „dobře“ jako on, se naopak dočká pozvání na mejdan v Poslanecké sněmovně.

Rusové znalí situace v České republice vědí, že řeporyjský starosta je pouze nekulturní provokatér a exhibicionista, který se slovy francouzského filozofa jménem Montesquieu snaží „vyprázdnit si veřejně hlavu“. Jenomže většina Rusů situaci v ČR nezná, a proto si za Novotného rozšklebenou tváří představuje obličeje všech Čechů, které Rusové nejméně dvě století považovali za své nejvyspělejší slovanské příbuzné na Západě. Už si to díky exhibici prázdnoty a hlouposti jednoho marginála tedy nemyslí. Máme to považovat za úspěch?

Je skutečně hlavním zájmem českého státu vyrábět si ve světě nepřátele, aniž bychom tímto hloupým chováním získávali přátele – myslím tím skutečné přátele, na které by bylo spolehnutí – jinde? Je opravdu nutné sloužit cizím zájmům až do roztrhání vlastního těla? Takové jednání se kdysi kvalifikovalo jako vlastizrada. Ničit v cizích službách perspektivu mírového soužití a spolupráce s jinými státy! Možná i vyvolávat válku či ji takto hloupě připravovat? Už jsme v roce 1999 zradili Srby, kteří měli s Čechy tradičně ty nejlepší vztahy. Václav Havel je hodil přes palubu kvůli svým osobním vazbám na rod Clintonovců a na paní Albrightovou, kterou někteří Češi chtěli dokonce v pominutí smyslů za prezidentku po Havlovi. Jak daleko míníme v hloupé služebnosti některých našich krajanů zajít? Až skutečně k úplnému národnímu zániku, jaký nutně přichází brzy po ztrátě národní cti?

V tomto světle se jeví nepochopitelná i reakce ministerstva zahraničí, které se tváří, jako by se řeporyjská iniciativní ostuda českých zájmů doma i v zahraničí nijak netýkala. Jakoby se nic nestalo! A za tuto hloupost je zván ministr zahraničí Petříček některými „chvilkaři“ do křesla ministerského předsedy. Je to vtip? Bohužel nikoliv. Jen další z množících se symptomů duševní nemoci ve veřejném prostoru. Pokud na jednu misku vah položíme po listopadu 1989 získanou svobodu a demokracii a na druhou misku vah začneme nakládat hospodářskou kolonizaci země, rozpad federace, ztrátu zahraničních trhů, stovky miliard každoročně odplývajících ze země za hranice, výrazné omezení státní suverenity, vytunelování domácího bohatství, úplnou absenci autonomní zahraniční politiky, potupné vazalství a navrch k tomu všemu ještě přihodíme pražského primátora, starostu Prahy 6 a „starostu“ Prahy-Řeporyjí, a celý tento náklad nahoře ještě přizdobíme třešničkou na dortu, tedy ministrem Petříčkem, je opravdu na pováženou, která z misek svým obsahem převáží tu druhou.

Exhibicí příběh zdaleka neskončil

Aniž bych chtěl exhibici řeporyjského Novotného jakkoliv přeceňovat, rozumný právní řád, jaký v ČR ale bohužel neexistuje, by mu přičetl na triko docela slušný seznam škod. A to nejenom zostuzení země a národa, ale „zásluhy“ na prohloubení krize ve vztazích mezi Ruskem a Českou republikou. Dále je zde nesporně podíl na dalším zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem obecně, tedy zesměšnění západní kultury jako takové.

Poškozování vztahů mezi západní Evropou a Ruskem jde přesně proti evropským zájmům, stejně jako zájmům ruským. Velký kapitál v Německu a ve Francii si je toho dobře vědom. Bohužel si tento kapitál vychoval a na určená místa prostřednictvím demokratických voleb dosadil politické figury, které ve svém uvažování zůstávají nejméně dva kroky za ním. Než těmto politikům dojde, co způsobili, může být docela pozdě. Exhibice jakéhosi „starosty“ z Čech není nic jiného než symptom choroby. Něco jako bolest kloubů v případě chřipky, rýma a kašel u nachlazení. Je to divadlo, na jehož jevišti se odehrává fraška, která je sama o sobě sice hloupá, ale skrze kterou může vnímavý divák spatřit realitu světa, ve kterém žije. I hloupá fraška tak může být užitečná, pokud poslouží jako odstrašující případ.

Úplně stejně jako chování řeporyjského „starosty“ v ruské televizi je možné hodnotit také chování pražského primátora Hřiba směrem k Číně. Není dosud jasné, o jakou část v důsledku těchto skutků spadne obchodní bilance mezi ČR na straně jedné a Čínou a Ruskem na straně druhé. Že takovéto chování neprospívá ani českému obchodu a ekonomice jako takové, je evidentní. Přesto je chování obou osob pocházejících ze stranického močálu České republiky beztrestné.

Zdá se to nepochopitelné, krádež chleba za pětadvacet korun je trestána, škody zemi a národu jdoucí potenciálně do desítek a možná stovek miliard korun nikoliv. Naše země, Evropa a svět patrně opravdu už nějakou dobu nejsou v pořádku. Symptomy rozkladu se množí geometrickou řadou.

Stupidní exhibice jako součást celkové strategie

Přesto ale poměrně snadno uhodneme, proč není jednání pražského primátora a „starosty“ jedné okrajové čtvrti hlavního města posuzováno jako škodlivé. V posledních letech se téměř celá západní Evropa chová sebedestruktivně a snaží se vyvolávat konflikty tam, kde být vůbec nemusí. Už nějaký čas probíhá přepisování dějin druhé světové války. Zcela se vypouští úporná a marná snaha SSSR získat pro boj s nacistickým Německem velké evropské demokracie, Francii a Velkou Británii. Skutečnost, že teprve odmítnutí sovětských nabídek přimělo Stalina uzavřít s Hitlerem pakt o neútočení, se zcela ignoruje. Dějiny se obracejí na hlavu a bude jen otázkou času, kdy se německý nacismus dočká plné historické rehabilitace a „Černý Petr“ zůstane v rukou Moskvy.

Západní demokracie kalkulovaly s tím, že se nacistická bestiální tyranie střetne se stalinským bolševismem a obě diktatury se navzájem zničí. Trosek, které takto vzniknou v Evropě a v Asii, se pak ujme západní kapitál a ukrutným způsobem si namastí kapsu na obnově zničených zemí. Samozřejmě včetně Československa a dalších bojišť této vzájemně vyhlazovací války. Možná by pak vyvražděné země osídlil kapitál migranty z Afriky a Blízkého východu. Kdoví?

Jestliže se v kontextu celé západní Evropy usilovně prosazuje tato zhoubná deformace dějin, ukazuje se, že primitivní exhibicionismus lidí typu řeporyjského „starosty“ vlastně plně zapadá do kontextu mravní agónie Západu, pod jehož ochranná křídla, opět žádnou ochranu nezaručující, jsme se po roce 1989 zcela bezmyšlenkovitě ukryli. Problém řeporyjského Novotného nespočíval ani tak v tom, že v ruské televizi sděloval historicky selektovaná fakta zasazená do úplně deformovaného rámce. Ale problémem byla forma, jakou to učinil. Člověk má právo říkat nesmysly. Dokonce úplné pitomosti. Nemá ale právo chovat se jako primitiv z konce třetihor. Obsah byl chybný, no budiž, nicméně forma prezentace byla neodpustitelně stupidní a poškozující renomé (snad ještě stále dobré) České republiky v zahraničí.

Bezvýznamný ale potenciálně nebezpečný

Řeporyjský Novotný je sice jako individuální bytost nepodstatný a naprosto nezajímavý. Rusko na něj nejspíš brzy zapomene, neboť mu Západ pravidelně posílá další exempláře pro zasmání. Navíc ruský prezident, či přesněji naprosto regulérní car Vladimír zvaný Putin, může hlupství Západu využít ke stmelení ruského národa v jednu jedinou vlasteneckou frontu vystupující zcela správně na obranu Matičky Rusi před novou hrozbou ze Západu. Útok hlupáků ze Západu na nejhlubší city každého Rusa, tedy skrze sovětské vítězství nad nacismem, je velkou posilou pro národní sjednocení a pro Putinovu naprosto logickou strategii sebevědomého velkého Ruska.

Pro Českou republiku ale Novotný znamená fenomén, jaký není radno podceňovat. Když spisovatel a později prezident Zápotocký prognózoval, že „vstanou noví bojovníci“, pak je dnes docela jasné, že noví „Novotní“ v ČR už vstali. Nacházíme je v pokleslých politických stranách, v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, v podstatné části médií hlavního proudu, především v médiích veřejné služby. Jsou rozeseti mezi občany, kteří tímto způsobem „kráčejí s dobou“. A co hůře, přitahují pozornost části mládeže, která v prostoru vylidněném ušlechtilými vzory bere, co se namane. Co by možná ani smrt nebrala. A zatímco vulgárnost jednoho člověka odpuzuje, jiného dokáže upoutat. Exhibicionisté prodávající na veřejnosti svoji nedostatečnost našli vděčné publikum v každé době.

V devadesátých letech minulého století měla televize Nova pořad, do kterého se přicházeli pochlubit lidé dokonce i se svými deviacemi. Moderoval ho jeden zubař. Také v televizní show Jana Krause se tu a tam objevovali hosté, aby se pochlubili tím, co bývalo kdysi, v kulturnějších časech, normální spíše tajit a skrývat. Nová doba vlastně obrátila poměr mezi hrdostí a ostudou. Z hrdosti učinila ostudu a naopak. Ostudu pozvedla k výšinám a učinila ji normou. Dobro došli!

No a rusofobie, kterou řeporyjský starosta tak hezky předvedl v ruské státní televizi, měla své předehry i v české polistopadové kinematografii. Není asi náhodou, že velkým rusofobem se na filmovém plátně stal herec Boleslav Polívka. Ve filmu Pupendo jako zneuznaný sochař (zneuznaný doma, naopak na Západě ceněný) jat vnitřním svárem mezi potřebou vydělat si peníze a svojí antinormalizační ctí pozurážel velmi nevybíravými slovy ruského, toho času hliněného, tankového generála Rybalka, jehož sochu ztvárňoval na zakázku. Slova, jichž sochař použil, jsou v seriózním článku nepublikovatelná. Takže necituji.

V jiném filmu zvaném Pelíšky pak v roli bratra bolševicky zeleného českého majora vyslovil názor, že soudruzi z NDR udělali chybu tím, že za války patrně stříleli do vzduchu, a nikoliv do vojáků Rudé armády. Kdyby zabili víc rudoarmějců, mohly české země zůstat v německém protektorátu, žádné poválečné vysídlení Němců z českého pohraničí by se nekonalo, čest národa mohla zůstat neposkvrněna a národ, takto očištěný, se mohl v klidu a tiše rozpustit v německém moři, případně dožít své dny pod Argentinou. No a současná „národní fronta národní zkázy“ mohla dnes otvírat v Praze na Letné láhve šampaňského. Pardon, šnapsu!

V těchto drobnostech zasazených do jinak veselého rámce divácky vděčných komedií se ukrývají zárodky postupně pěstované rusofobie spojené se snahou bagatelizovat a zapomínat zločiny německého nacismu. Snaha o srovnání takzvaného komunismu s německým nacismem a italským fašismem je tak pouhou předehrou k následujícímu pokusu o převrácení celé historie druhé světové války. Tento proces probíhá v tuto chvíli. Tak jako se Češi mají naučit distancovat se od velkomoravských knížat inklinujících k Byzanci, od Jana Husa a husitů, od Komenského a nakonec od národních buditelů, mají vlastně přijmout za svoji německou koncepci českých „regionálních“ dějin a se studem sklopit hlavu, neboť vše, co se zdálo být velkým a prospěšným, bylo ve skutečnosti malé a škodlivé.

Dá se v podstatě říci, že co považoval Palacký za národu prospěšné, to polistopadová německy angažovaná historiografie chápe jako škodlivé. České dějiny byly a jsou v pořádku jedině tehdy, když se odvíjely v plném souladu s dějinami německé „římské“ nebo habsburské (dříve také „římské“) říše. Tam, kde se odchýlily od církevního a říšského univerza, jako v časech husitských, stavovských rebelií a za národního probuzení, tam je třeba české dějiny korigovat. Rozumí se zničit.

Ony dvě postavy ztvárněné hercem Polívkou dokonale unikají pozornosti komentátorů. Diváci se jejich projevům smějí, aniž by jim došlo, co ony postavy ve skutečnosti říkají. Když se brněnský herec Bolek Polívka objevil na tribuně na Letenské pláni při akci organizované a placené mecenáši Miliónu chvilek, bylo toto jeho vystoupení v podstatě úplně v souladu s tím, co dříve sděloval prostřednictvím oněch dvou zmíněných filmových postav. A podobného mínění jsou dost možná i organizátoři těchto prozatím nekrvavých „majdanů“ po česku.

„Mezi slepými i jednooký přestal vidět“

Jestliže bude v naší zemi postupně ubývat soudných a kulturních lidí, především proto, že umírají věkem, pak „Novotných“ bude procentuálně přibývat. Politická kultura zmizí úplně, duchaplný vtip se promění v křečovitý úšklebek, satira v ubohou frašku, divadlo v exhibici nechutnosti, film a literatura v přehlídku dotovaných konjunkturálních témat (těmi už nějakou dobu jsou). Zemi opustí múzy a ze škol prchne vzdělání nadobro. A na každém kroku se budou vyprazdňovat duté hlavy, jak by asi řekl Montesquieu.

„Mezi slepými i jednooký přestal vidět,“ varuje polský satirik Stanisław Jerzy Lec. Jestliže se ve společnosti prosadí jako docela normální chůze po čtyřech, pak po čase budou ti, kteří chodí stále po dvou, považováni za výstřední a nevítané. Prostě za určené k převýchově. Společnost, která se hromadně zblázní, se pro lidi, jejichž rozum nedoznal újmy, stane nesnesitelnou. Normálnost a soudnost se stanou menšinovými vlastnostmi připravenými k vyhynutí. Lidstvo začne psát polední dějství své tragédie. Velkolepý projekt lidství tak bude rozmetán maličkým procentem nenasytných šílenců zaměstnávajících ve svých službách tlupy bláznů.

Takže na závěr alespoň jedna věta z Talmudu: „Běda lidem, kteří vidí, aniž vědí co, kteří stojí, aniž vědí na čem.“


PhDr. Ivo Šebestík je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů a napsal několik knih, především o kultuře Belgie a Nizozemska. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše.