Co na těch školách učí?

2019 12 11 01Prof. PhDr. Jan Keller

Od první třídy až do přerušení studia na Karlově univerzitě byl Mikuláš Minář v péči našeho školství dlouhých dvacet let. Během té doby mu nikdo nevysvětlil, jak funguje kapitalistická společnost, do které se narodil.

Pozor podle všeho nedával ani při příležitosti oslav třiceti let, která uběhla od sametové revoluce, jež spustila velkou privatizaci. V důsledku toho je schopen tvrdit, že „Andrej Babiš krade z našeho společného pro sebe“.

Není-li člověk schopen systémového myšlení, zbývají mu pouze útoky na pouze náhodně, v horším případě zcela cíleně vybrané lidi. Není to nevinná hra, spolehlivě se tím odvádí pozornost od skutečných problémů společnosti.

V kapitalismu neexistuje žádné „naše společné“. Příjmy i majetky se koncentrují v rukou stále užší vrstvy bohatých vlastníků a rentiérů. V Evropě je tomu tak, že nejbohatší dvě a půl procenta populace vlastní 40 % celkového jmění a horních deset procent nejbohatších domácností vlastní 60 % veškerého majetku. Mohli by si koupit celý veřejný sektor od škol, nemocnic, letišť a nádraží až po policejní stanice a kasárna. Stálo by je to dohromady zhruba šestinu toho, co vlastní.

Oni to však neudělají. Ne proto, že by ctili „naše společné“, nýbrž proto, že je pro ně výhodnější tyto veřejné statky užívat a jejich provoz nechat financovat z peněz nižších a středních vrstev, na které je postupně přesunována daňová zátěž.

Babišova firma čerpala prostředky z evropských dotací. Ani v tomto případě se nejedná o „naše společné“. Peníze jdou do bruselské pokladny v nadproporční míře opět z daní placených nižšími a středními vrstvami, a to především ze zemí čistých plátců, mezi které zatím nepatříme. Jsou rozdělovány takovým způsobem, že na ně dosáhne kdokoliv včetně kalábrijských firem ovládaných mafií. Více se o tom může Mikuláš Minář a jeho kolegové dočíst v práci Pino Arlacchiho La mafia inprenditrice.

Dokud budou učitelé studentům tajit, jak ve skutečnosti funguje systém, v němž žijeme, nezbude mladým než si chodit v náhodně či někým záměrně vybraných případech stěžovat na lampárnu hlavního nádraží.


Prof. Jan Keller je moravský sociolog, filozof, publicista, environmentalista. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu. Hlásí se k levici.

V letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně.

Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie 60. a 70. let 17. století. K Francii má velký vztah. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu.

V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity.

Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace (dnes Sedmá generace). Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky.