Trápení levice

2019 12 11 01Prof. PhDr. Jan Keller

Letos na jaře po volbách do Evropského parlamentu se Kateřina Konečná (KSČM) proslavila výrokem, že volby potvrdily, že nejsilnější levicovou stranou u nás jsou komunisté.

Do Bruselu totiž v její osobě vyslali jednoho europoslance, zatímco sociální demokraté nikoho. To, že zbylých dvacet poslanců vyslaly strany pravicové, Kateřinu Konečnou k žádné úvaze neinspirovalo.

Pokud by ČSSD uvažovala stejně pronikavě, mohla by vydat prohlášení, podle něhož průzkum agentury Kantar prokázal, že nejsilnější levicovou stranou jsou u nás přece jen sociální demokraté. V preferencích získali šest procent, tedy o celé jedno procento více než komunisté. ČSSD takové triumfální prohlášení nevydala. Asi si uvědomila, že by musela vysvětlit, proč téměř 90 % voličských preferencí získaly strany, které levicové nejsou.

Není to tak dávno, co levice soupeřila u nás s pravicí jako vyrovnaný soupeř. Od té doby však sociální demokraté voliče poztráceli, zatímco komunisté žádné nezískali. Jedině v této rovině se mohou přít o to, kdo z nich je úspěšnější.

Rozdíl mezi našimi dvěma levicovými stranami je zcela zásadní. Zatímco komunisté nic nového nevymysleli, sociální demokraté všechno zapomněli. Zatímco komunisté mají postoje tak pevné a neměnné, že už nikoho nezaujmou, sociální demokraté jsou ve svých postojích natolik protikladní a rozplizlí, že nikoho nepřesvědčí.

Občas se ozývají hlasy doporučující založit nějakou třetí levicovou stranu. Takovou, která by nebyla zatížena starými spory a dokázala oslovit levicově uvažující lidi, kterých u nás rozhodně není méně než těch pravicových.

Bohužel ani to by k ničemu nevedlo. Od samého počátku by byla nová strana paralyzována spory o to, jaký postoj zaujmout k evropské integraci, k NATO, k otázkám migrace, ke sňatkům homosexuálů a k celé té agendě levicových neomarxistů, kteří neoživují marxismus, ale rozbíjejí levici.

Obě stávající levicové strany tak čeká adrenalinové potácení kolem pěti procent a přetahování se o to, která z nich zůstává ve svém historickém propadu silnější a perspektivnější.


Prof. Jan Keller je moravský sociolog, filozof, publicista, environmentalista. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu. Hlásí se k levici.

V letech 1974–1979 vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně. Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma koncepce dějin u Maxe Webera. Působil jako interní aspirant ČSAV, poté jako závozník ČSAD a jako učitel na střední škole v Havířově. Od roku 1983 byl odborným asistentem na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně.

Jako stipendista francouzské vlády absolvoval ve druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně, kde působil v tamním archivu a studoval dějiny Francie 60. a 70. let 17. století. K Francii má velký vztah. V roce 1992 obhájil habilitační práci O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu.

V roce 1998 stál u zrodu oboru Humanitní environmentalistika na Masarykově univerzitě v Brně, v roce 1999 byl tamtéž jmenován profesorem pro obor sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor sociologie na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity.

Oblastmi jeho odborného zájmu jsou dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace, problematika sociálního státu, teorie modernizace a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů, ekologie a trvale udržitelný rozvoj. Environmentálním tématům se věnuje od počátku 90. let, s jejich popularizací začal na stránkách časopisu Poslední generace (dnes Sedmá generace). Vedle odborných a popularizačních článků publikuje také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo. Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a environmentalistiky.