NEVEŘEJNÁ DISKUSE    Dotazy a příspěvky ke zveřejnění nám zasílejte na e-mail nas-restart@yandex.comZa provozování webu se musí platit, prosíme případné dárce o příspěvek na účet 0529639103/0800. Děkujeme!

Stalinův plán na transformaci přírody jako krutá nutnost

2019 10 16 06Zalesněný pás – pojem téměř pro každý den: kolik jich je okolo cest, po okrajích polí… Když pojedete z Rostova do Volgodonska, přerušované blikání těch úzce vysazených stromů je dokonce trochu otravné.

Jejich přítomnost se nám zdá pochopitelná, zřejmá a tak nějak ji pokládáme za samozřejmost. Jenže všímavý člověk obrátí svoji pozornost na to, že tyto zalesněné pásy jsou vysazeny zhruba ve stejném čase – asi tak před 60 lety.

2019 10 16 07e možné velmi mnoho debatovat o správnosti nebo chybnosti té revolucionářské politiky transformace, ke které docházelo v SSSR za vlády Stalina. Čtenář by se měl soustředit na jednu stranu této politiky, a to té, že jejich plodů využíváme do dnešního dne, aniž bychom si toho všimli a přijímáme to jako samozřejmost.

Staří lidé z jižních oblastí Běloruska si velmi dobře vzpomínají na tu dobu, kdy se z oblasti Ukrajiny periodicky hnaly tak zvané „Černé prachové bouře“. To byla silnými větry odvátá vrstva černozemě. Například v době prachové bouře v dubnu roku 1928 vítr zvedl ve stepních a polo stepních oblastech Ukrajiny z plochy 1 mil. km2 vice než 15 mil. tun černozemě. Síla úrodné vrstvy z černé země se ve stepních oblastech Ukrajiny po této bouři zmenšila o 10 – 15 cm.

V 50. letech se tyto bouře skoro vytratily. Co se stalo? Co jim zabránilo? Právě tohle je to, co tomu zabránilo! V roce 1948, kdy se Evropa vzpamatovávala po válce, vyšlo v SSSR z iniciativy Stalina ustanovení „O plánu vysazování ochranných pásů lesa mezi poli, začlenění střídání trávopolních plodin, výstavby rybníků a vodojemů na zabezpečení stabilních vysokých výnosů ve stepních oblastech Evropské části Sovětského Svazu“. Program, který neměl ve světě obdoby, byl následně nazván „Stalinův plán na transformaci přírody“.

2019 10 16 08

Cílem tohoto plánu bylo předcházení suchu, písečným a prachovým bouřím pomocí staveb vodojemů, vysazování lesních porostů a začlenění střídání2019 10 16 09travních plodin v jižních oblastech SSSR. Plán byl zakládán na nápadech Vasilie Vasiljeviče Dokučaeva (1846-1903), zakladatele národní školy pedologie a půdního zeměpisu.

Po roce 1891 vypracoval Dokučaev komplexní program pro bitvu se suchem. Hlavní příčinou sucha a malých úrod byly bezsystémové operace s černozemí, nerovnovážný rozsah stepí, odlesňování v povodí. Jako následek toho vznikají jak povrchové eroze, tak i hloubkové eroze, snížení úrovně spodních vod, zničení hrudkovité struktury zrnitosti půdy, snížení provzdušňovacích vlastností černozemí, vlivem čeho mají sníženou schopnost udržování atmosférické vláhy a sucho tuto vláhu lehce odebere.

Původně se Dokučaevovým předkládala experimentální zkouška jeho metody „péče o krajinu“ na třech pozemcích: Kamenné stepi, Velikoanadolském pozemku a Starobělském pozemku. Experiment byl odsouhlasen a posvěcen vládou, dostal potřebné finance a Dokučaev mohl realizovat svůj projekt. Podle úvahy Dokučaeva podléhalo zalesnění 10 – 20 % stepních pozemků z celkového množství. Zakládaly se zalesněné pásy různých šířek od 6 do 200 metrů. V roce 1898 byly experimentální pozemky zalesněny. V roce 1903 Dokučaev umírá a společně s jeho smrtí končí i realizace jeho projektu, i když vysazené pásy lesů zůstávají začleněny do stavu státních lesních porostů.

Nápady Dokučaeva ale zůstávají žít ve společnosti a jsou aktivně podporovány sovětskou mocí. V 30-tých letech 19. století byl zorganizován na Kamenné stepní stanici NII c\x černozemní zóny im. Dokučaeva a jeho vybroušenou techniku dovedl až do efektivnosti. Na pozemcích institutu Agro-ekosystému byly mozaikově vybudovány orná pole, zalesněné pásy, rybníky, vodní nádrže a proti erozivní zařízení. Půda se pravidelně obdělávala, hnojila se podle norem, bez jejich převyšování, ale ani nesplňování, dodržovalo se střídání plodin (to byla novinka – do 30. let křesťané neuměli a ani nechtěli obdělávat půdu „podle nauky“). Dokonce i v suchých obdobích se na polích institutu pěstovaly vysoké (25-30 c/ha), ale hlavně trvalé výnosy zrnových a jiných s/x kultur.

Takže v 30. letech byl dán příklad tomu, jak má být zrekonstruována stepní krajina, aby se dosahovalo trvalých výnosů při minimálním riziku jejich úhynu v případě sucha. Ukazuje se tak, že ne všechno se musí zorat: 10 – 15 % pozemku je třeba ponechat přírodě, velkoplošná pole nepřicházejí do úvahy z důvodu ztráty úrodné vrstvy, nevelké plochy polí by měly být přerušovány lesními pásy a síť lesních pásů by měla pokrývat celou oblast rizikového zemědělství.

Samozřejmě je jasné, jaká výhoda se plyne s rozšířením této praktiky půdní i přírodní ochrany zemědělství za hranice jednotlivých farem po celém pásu, kde dochází k suchu.

Podle plánu bylo počítáno s více než 4 mil ha lesa a vytvořením státních ochranných pásů o délce více než 5300 km. Tyto pásy by měly ochraňovat pole od horkých jihovýchodních větrů – suché větry. Mimo státních lesních ochranných pásů se vysazovaly pásy místního významu na obvodu jednotlivých polí, na svazích roklí podél stávajících a nově vytvořených vodních útvarů, v písku (s cílem jejich zpevnění). Mimoto se zaváděly i progresivnější metody obdělávání polí: využívání černých výparů, zaorávání strniště na polích; řádný systém dávkování organických a minerálních hnojiv; vysazování vybraných odrůd semen s vysokou užitkovostí přizpůsobených k místním podmínkám.

2019 10 16 10

Plán bral také v úvahu travní porosty a pastviny zemědělských systémů. V rámci tohoto systému, který je součástí střídání plodin, se na orné půdě zasévaly luskoviny a byliny Poa. Byliny soužily jako krmná píce pro hospodářská zvířata a jako přirozený prostředek pro regeneraci úrodné vrstvy půdy. Plán zahrnoval nejen absolutní potravinovou soběstačnost Sovětského Svazu, nýbrž také od poloviny r. 1960 nárůst vývozu domácího obilí a masných výrobků. Vytvořené lesné pásy a vodní nádrže měly výrazně zpestřit flóru a faunu SSSR.

Zároveň s vytvářením ochranných lesných pásů polí začal i velký program na vytváření zavlažovacích systémů. V SSSR bylo vytvořeno okolo 4 tisíc vodních nádrží s kapacitou okolo 1200 km3 vody. To přispělo k rychlému zlepšení okolního prostředí, k vytvoření velkého systému vodních cest, k regulaci soutoků velkého množství řek, k využívání ohromného množství levné el. energie, k využití nakumulované vody na zavlažování polí a sadů.

To znamená, že plán v kombinaci s úkoly ochrany životního prostředí dosáhl vysokých stabilních výnosů. Toto všechno mělo přivést k dosahování stabilních vysokých výnosů na ploše více než 120 mil ha, které nebyly závislé na překvapeních přírody. Taková úroda v těch časech stačila na polovinu obyvatelstva planety.

Plán byl rozpočítán na 15 let a úspěšně se probíral k životu. Realizovaná opatření přivedla k růstu výnosů zrna na 25 – 30 %, zeleniny na 50 – 75 %, bylin na 100 – 120 %. Ve výsledku zvýšení investic do zemědělství a zlepšení technické vybavenosti státních i kolektivních statků se podařilo vytvořit silnou základnu pro rozvoj chovu hospodářských zvířat (citelnou roli v tom zahrály strojní a traktorové stanice). Produkce masa a sádla v r. 1951 vzrostla ve srovnání s r. 1948 o 80 %, včetně vepřového – na 100 %, produkce mléka o 65 %, vajec o 240 %, vlny o 50 %. V důsledku toho se výrazně zvýšil podíl v živočišném kolektivním hospodářství i v samotné živočišné výrobě: v r. 1950 činila 33 % masa, 25 % mléka, 11 % vajec“.

V roce 1952 byl tento systém v zásadě založen a uveden do provozu. Kvalita polnohospodářských pozemků, které jsou ochráněny pásy lesů, citelně vzrostlo – zmenšila se eroze, vláha byla více rovnoměrná, jako výsledek se zvýšila úrodnost polí… Ale rychlost prací se však v roce 1952 zpomalila. V roce 1956 byl tento program zrušen i přesto, že byl rozpočítán až do r. 1965. Až když došlo opět ke katastrofě (1967), bylo rozhodnuto obnovit některé aktivity. Mimochodem, nejméně byly suchem postižené oblasti, kde systém setrvačně pokračoval.

Během převratu, od roku 1985 se práce na rozšíření a modernizaci systému zavlažování a zalesňování, vytvořených v SSSR, přerušily a samotný systém začal chátrat a selhávat. V důsledku toho, že dodávky vody od r. 2004 klesají a pohybují se na úrovni okolo 8 km3 – 3–4 krát méně než v r. 1984. V 80. letech se v zalesňovacích pásech ještě vysazovaly stromy o počtu zhruba 30 tisíc ha/rok, po roce 1995 se toto číslo pohybovalo okolo 2 tisíc ha/rok a v r. 2007 vytvářela výsadba 0,3 tisíce ha/rok. Zalesněná území zarůstají keři a postupně ztrácí svoje ochranné schopnosti. Nakonec se z důvodu zchátralosti přistoupilo k jejich postupnému odlesňování.

Když populace chudne, začíná kácet stromy v zalesněných pásech. Obyvatelstvo Ukrajiny chudne katastroficky rychlým tempem. V důsledku toho se dá očekávat významné zvýšení vykácených lesních pásů.

Pozitivním v tomto případě se zdá to, že lesní pásy mají schopnost regenerace i po tzv. úplném vykácení. Budeme-li však od přírody pouze brát aniž bychom cokoli dávali, její síla může klesnout natolik, že se „Černé bouře“ zase vráti.

Preložil: OZ Biosféra www.biosferaklub.info