PhDr. J. Skála: Předání moci z moci katastrojky. Špinavé triky a selhání, která jim nahrála

2021 05 09 02PhDr. Josef Skála, CSc.

Kniha Převrat: Pravda, fámy a lži o 17. listopadu vyšla už předloni. Ke kulatému výročí tunelářského převratu. Druhý díl měl následovat už letos na jaře. Vydavatel ho však pozdržel s ohledem na přetlak jiných titulů na knižním trhu z doby, kdy byly zavřeny kamenné obchody.

Do toho náhle zemřel Olin Jurman, editor publikace. Vyjít má sice stále letos, avšak možná až po říjnových volbách. Přispěl jsem do ní dvěma kapitolami. Míří do ohniska řady sporů s těmi, kdo nedávné dějiny hanebně mrzačí. Fakta a svědectví, která shrnuji, se mohou hodit každému, kdo před demagogy nesráží kufry.

J. Skála

2020 01 26 02Předání moci z moci katastrojky
2020 01 26 02Špinavé triky a selhání, která jim nahrála

Pozn. Našeho Restartu:
obě kapitoly Dr. Skály lze nalézt i v naší knihovničce.



2021 05 09 02PhDr. Josef Skála, CSc.

Předání moci z moci „katastrojky“

Převrat, startující „mrtvým studentem“, nám prý seslal „rozum dějin“. Ta říkanka lahodí i leckde tam, kde by se čekal zdravý rozum. Pošklebují se jí samy dějiny. Pravé finále „studené války“ nastává až teď. Teprve v podobě krize, dalekosáhlejší než všechny dosavadní bankroty. Na půdě kapitalismu, vykuřovaného liberálním kadidlem, už řešení nemá. „Elitám“ to dochází stokrát víc, než skoro všem mluvčím plebejské většiny. „To reset“ znamená „přesadit“, a ne dobít staré baterky. A právě „přesadit“ svět chce i „Great Reset“. Je to libreto plíživého, o to však radikálnějšího převratu. Dluhové oprátky pod krkem většiny lidí, podniků i států. Jejich vyděračského „ukáznění“, ne-li rovnou vyvlastnění. Degradace vlád a parlamentů na nesvéprávné satrapy. Proměny planety v protektorát kasty oligarchů. Parazitní renty z každé práce i podnikání. „Práva“ rozhodovat o nás a bez nás i ve všem ostatním.

Sem vede klíč i k tajemství maškarní, inscenované tehdy na Národní. Mohlo to dopadnout jinak? Jedině zázrakem, větším než ty z evangelií. Kapitalismus míval i trochu lidštější tvář. Jen ale díky systémové výzvě, vůči níž musel lavírovat. „Sociální stát na Západě byl nechtěným levobočkem socialismu na Východě,“ napsal už před lety Ulrich Beck, německý profesor liberální sociologie. Hlavně to drželo poměr mezi kapitálem a prací v mezích, předcházejících systémové krizi. S popravou politického Východu začal hubnout i západní „sociální stát“. A znovu tak byla jen otázkou i ničivá krize z „nadvýroby kapitálu“. „Už je to tady!“

Nevděčný paradox nastal i na opačném pólu. Poměry, v nichž jsme žili do konce 80. let, měly i nemalé vady na kráse. Zásadní modernizaci, nazrálé už roky, chyběla politická vůle i invence. Decibely klíčů, ozvučující tehdejší náměstí, to vysvětluje jen zčásti. Všemocné nebylo ani lhaní jezinek „pravdolásky“. Život, zbavený existenčních rizik a ponížení, trval už po dvě generace. Garance, jež dával „od kolébky do smrti“, se zdály banální samozřejmostí. Socialismus se stal i obětí vlastního úspěchu. A tedy i úpadku svého „politického marketingu“. Schopnosti „prodat“ lidem pravdu o tom, co umí jen on sám. Oč vše, proč a jak moc přijdou, umožní-li jeho odchod ze scény.

Právě to zoufale chybělo i ve fázi, kdy „praskaly ledy“. Jediná věta na klíčové téma nezazněla ani v projevech, pokoušejících se zarazit rozjetou lavinu. Po těch, koho vynášela k moci, se nežádal ani podpis „předávacího protokolu“. Výčtu nezpochybnitelných údajů o „stavu Unie“. Jejích aktiv a pasiv, pohledávek a závazků. Porážku emancipačního průlomu, za nějž lidé neváhali cedit i krev, to změnilo v ostudnou frašku. Dojem z těch, kdo odevzdávali moc, tak jen přitápěl pod mrákoty, že končí retardované nemehlo - a cokoli přijde místo něj, bude už jenom lepší.

Všem, kdo neupsali duši kapitalismu, to hází klacky pod nohy dodnes. Otázku otázek by to nemělo překřičet. Mohlo to dopadnout jinak – už na tehdejším rozcestí? Buďme k jeho aktérům fér. Stát v čele předlistopadové moci větší kalibry, možná by uhrály důstojnější kompromis. I ten však jen načas. „Malta místo Jalty“ byla velmocenským komplotem. O nás a bez nás i tentokrát. Čistě exportním artiklem, který si našel i svou pátou kolonu. Klíčovou roli sehrála ta uvnitř panující moci. Kdo všechno do ní patřil – a jak zněla jeho partitura – je sice téma chytlavé, ve finále však jen o kandrdasech na dálkový ovladač. Většinu „zaručených svědectví“, drápajících se pod světla ramp, hyzdí dvě slabiny. Jedna jsou posbírána z druhé, třetí i další ruky – a poslepována fantazií, která si leckdy vyřizuje i staré účty. Ta, co jsou naopak blízko od pramene, se většinou pečlivě stylizují. Sám tyhle šálky kávy nemusím. O to víc promýšlím fakta i zážitky, mířící k podstatě věci. Skládá se z více článků. Klíčovým byla „katastrojka“, jak ji už roku 1987 přezdil Alexandr Zinověv, dřív neústupný disident. Řádky, jež následují, jsou hlavně o jejím rauši a destruktivní roli. Nad živnou půdou, která tu ubohost vynesla až do Kremlu, se zamýšlím v jiné kapitole tohoto svazku.

Mne osobně kazisvět, jímž pohrdal i Alexandr Zinověv, zaskočil už 17. listopadu 1989 v pražském Karolinu. Slavil se jediný mezinárodní svátek českého původu. Rovné půl století od tragédie, jež tomu položila základ. Se vší vážností to vzali i v newyorské centrále OSN. Do Prahy vyrazil ředitel útvaru nevládních organizací i s manželkou. Předat mi, coby předsedovi Mezinárodní svazu studentstva, medaili „For Merits“. Za širokou škálu akcí a kampaní, jimiž jsme přispívali k řadě priorit OSN. Ceremonie se zúčastnila i řada zahraničních velvyslanců. Moskvu u nás zastupoval Viktor Lomakin. Členem ÚV KSSS byl už roky předtím. Dřív z titulu šéfa územního výboru strany na Dálném Východě. Rovný, principiální chlap a přitom žádný suchar. Dostat i banálnější metál za jiných okolností, zasype mne zlatým deštěm gratulací. Zkrátil je do dvou letmých vět. Hned nato nasadil grimasu jako na státním pohřbu. A zeptal se, zda vím, co včera dávaly zprávy sovětské televize. Gorbačov, jak se ukázalo, navštívil jakousi studentskou sešlost. A tam se zeptal jedné z účastnic, co je cílem organizace, jejíž odznak nosí na klopě. „Antikomunismus,“ kontrovala ta dívčina. A právě tím celá reportáž i skončila.

Sovětskou diplomacii zdobívala jedna potence. Čím delikátnější byla zpráva, kterou vysílala – a do rizika tak zaháněla i svého posla - tím víc to uměla mezi řádky. Lomakinův vzkaz bušil na poplach. Tím víc jsem z něj lámal, co konkrétního je v pozadí. A ptal se ho, kam s tím mám vyrazit, než bude pozdě. Titulář však znovu a znovu, s omluvným výrazem v očích, naléhal jen čistě osobní radou: „Teď to chce hlavně chladnou hlavu.“ A přátelsky tak varoval před kolosální všivárnou. Lomakin nebyl politický živnostník. Byl to komunista každým coulem. Tlak na export „katastrojky“ nad Vltavu tlumočil jen s očividným sebezapřením. Tím větší schizma nastalo v jeho okolí. Byla to tristní podívaná. Hlavně na velvyslanecké rady a tajemníky, co se dřív předváděli jako strážci víry. Teď za tím metli kvaltem stopy. V naději, že jim to vynese šťavnaté kariéry. Povedlo se to jen části z nich.

Lídrem dezerce byl syn muže, odpovědného za vztahy s Prahou už od 50. let. Šedou eminencí ambasády byl i koncem následující dekády. To z jeho hlavy prý vypadl i nápad podpořit Dubčeka („našego Sašu“) proti Novotnému. Zásadní roli hrál i ve všem, co souviselo s invazí pár měsíců nato. Teď bylo ale třeba chytit vítr, dující úplně jiným směrem. Synátor se do toho pustil bez všech skrupulí. Kamkoli přišel, od táty se teatrálně distancoval. Lidé, neznalí jeho rodokmenu, na něj nechápavě zírali. Tou oklikou si myl ruce i on sám. V Praze totiž působil, ještě coby nižší šarže, už za Leonida Iljiče. Tehdy na úseku, jejž jsem měl na starosti v našich stranických strukturách. Znali jsme se proto už tehdy. A já byl tak i pamětníkem příznačných epizod. Třeba té kolem snímku nového sovětského stíhače, zveřejněného časopisem Letectví a kosmonautika. Synátor v tom shledal vyzrazení vojenského tajemství. Žádal exemplární postih. Té radosti se nedočkal. Snímek byl převzat z amerického žurnálu.

Perlil i cílenějšími nápady. Mne třeba vehementně ponoukal, abych si vzal jednu ze tří dcer Bohuše Chňoupka. Můj údiv, proč si má člověk vybírat podle tchána, zpražil vysvětlením, že v „nomenklatuře se to tak má“. Bohunka, tehdy ještě Chňoupková, byla holka vrchovatě atraktivní. A navíc i chytrá po tátovi. Každý z nás dvou byl však zaláskován jinde. A tak jsme se nápadu Kecala, co nás chtěl dostrkat na radnici, upřímně zasmáli. Přešlo jen pár let. A ten samý synátor, teď už s vizitkou velvyslaneckého rady, mi s vážnou tváří sděloval, proč je třeba moc odevzdat. Jedině tak se prý jednou dobereme k repríze Února 1948. Zhruba za 25 let, cituji doslova. Tahle parta kolem nás kroužila i ve dnech hned po 17. listopadu. To už nám ale jenom sypala písek do očí. Jeden večer naléhala, že máme na Hrad tlačit Dubčeka. Už ráno se však ukázalo, že sami tam tlačí Havla. Zákulisní debaty s ním vedli už dávno. Pak už to byly jen žalostné trapasy. Manželka onoho synátora se náhodou v Kotvě potkala s mojí ženou. Spustila ódu na Jiřího Dienstbiera, čerstvě nastěhovaného do někdejší Chňoupkovy kanceláře. Manželka se jí zeptala, nemá-li žaludeční potíže, když se ráno šlechtí před zrcadlem. A pak toho chameleona v sukni šokovala poznámkou, že když tu byl Dienstbierův finský protějšek, ptal se ho i na to, jak se daří mně. Protože v Helsinkách mám tu nejlepší reputaci. Na ambasádě velmoci, která nás házela přes palubu, však působili i lidé s charakterem. Jeden mne vytáhl v noci na Letenskou pláň. Někdy na přelomu listopadu a prosince. Napřed se pozorně rozhlédl, zda nejsme v dohledu hlídacích pitbulů. A pak se mi, se slzami v očích, omluvil. Proboha za co zrovna ty, nestačil jsem si divit. „Za dnešní vedení své země. Za jeho poskoky tam, kde pracuji. Za to, jak podle podrazili tvou zemi a osobně lidi jako ty. Takové darebáctví jste si nezasloužili.“

S moskevskou politickou generalitou jsem přicházel do styku celá 80. léta. Napřed jako ten, kdo měl na ÚV KSČ na starosti mezinárodní rozměr „měkké síly“ – od náplně práce našich cizojazyčných médií až po to, jak pravdu o naší zemi zpřístupnit i na zahraničních výstavách a veletrzích i řadou jiných cest. Zahrnovalo to i spolupráci s ostatními vládnoucími stranami v dané sféře. A proto i účast ne poradách jejich představitelů, řídících příslušné úseky. KSSS tam reprezentovali akademik Boris Ponomarjov, Konstantin Rusakov, Michail Zimjanin, je-li řeč o nejvyšších patrech, či Georgij Šachnazarov nebo Vadim Zagladin a další postavy, známé i u nás díky svým knihám a zásadním statím. S Gorbačovem, Ryžkovem i jinými členy politbyra, než které jsem znal už dřív, to bylo z očí do očí od března 1986, tedy v dresu Mezinárodního svazu studentstva. Jak na různých sjezdech v jiných zemích, ale i třeba na velké poradě v Moskvě, jíž se zúčastnili šéfové všech delegací na oslavy 70. výročí Říjnové revoluce.

Ty dvě etapy umožňovaly srovnávat. Řeč i chůze „Gorbyho“ předchůdců odpovídala dosaženému věku. Tady platila norma, že co věta, to i myšlenka, a ne vata či slovní kudrlinka. Za řadou nových nároků to sice mělo v lecčem zpoždění. Vůči pitomostem, vydávaným za kámen mudrců později, však tahle parta byla imunní. Gorbačov se stal generálním tajemníkem, když mu bylo čtyřiapadesát. Schody bral po dvou, živě gestikuloval a řečnil spatra. Od přírody měl i dar navíc. Když člověku podal ruku, z očí mu zářil kukuč derviše. Tím podmanivěji působilo, i cokoli z něj vypadlo. Dojem to zpočátku dělalo i na mě, nebudu zatloukat ani zpětně. Naděje budily i jeho první projevy, slibující „urychlení“. Psaly je ještě zděděné aparáty. Zatmění „nového myšlení“ zavládlo až později.

Červíčka podezření však zasévaly už tehdejší indicie. Na oné poradě, konané 70 let od Říjnové revoluce, si vzal slovo i Nicolae Caušescu. Roky měl stigma toho, co „nedrží basu“. Ba nadbíhá západním směrem dál, než se sluší. Teď hřímal výzvu spojit síly proti páté koloně, prorůstající i do vládnoucích struktur. „Gorby“ se povýšeně poškleboval. Když Rumun domluvil, šlehnul ho uštěpačnou poznámkou. Varovných signálů přibývalo se čtvercem času. Skoro dva roky před převratem mne vytáhli na chodbu Mezinárodního oddělení ÚV KSSS dva z těch, s kým jsme se znali už z mezistranických porad. Aby mi popsali, čeho jsou svědky za „Gorbyho“ zády, když přijímá Kohla, Thatcherovou, Mitteranda, Bakera apod. Po pěti, sedmi minutách, zněla ta kamarádská indiskrece, „Gorby“ spouští tento kolovrátek: „Rozvinuli jsme komplexní přestavbu, která skoncuje se stagnací. A teď se mnozí ptají, čím to skončí. Co je to za hloupou otázku? Kam až dojdeme, ukáží přece samy procesy, které jsme uvedli do chodu.“ Když to řekl jednou dvakrát, měli jsme to za gesto, z nějž nic neplyne, dodávali zmínění svědci. My to však slyšeli už asi dvacetkrát. On to snad myslí smrtelně vážně…

Jiných z mých přátel mi vylíčil i ještě otřesnější kousek. Řeč byla o velké poradě kapitánů průmyslu. Gorbačov ji obšťastnil i tímto moudrem: „Všechny sovětské podniky, které nedosahují světové úrovně, bude třeba zavřít. Bude to menší ztráta, než necháme-li je v provozu.“ Ministři a manažeři velkých holdingů se štípali do tváří. O přestávce si jich pár vzalo stranou šéfa ministerského odboru, chystajícího se do penze. A přiměli ho, ať se zeptá, jak to bylo míněno. Pod příslibem, že se o něj postarají, pokud to schytá. Svedl svou otázku na chátrající sluch. A dal tak „Gorbymu“ šanci elegantně vycouvat. Ten na něj ale spustil bandurskou, smíchanou ze všech nafukovacích strašáků. O „zarytých stoupencích stagnace“, co se „ne a ne rozejít se starými stereotypy“. A dokonce ani s „nomenklaturními privilegii“. Šéf ministerského odboru jich měl poskrovnu. To Michail Sergejevič a Raisa Maximovna stáli státní kasu víc, než všichni jejich předchůdci. Když se kapitáni průmyslu rozcházeli, měli bledé tváře a v očích děs. „Jsme v rukou šílence,“ znělo jejich řadami pološeptem.

Mým detektorem byly i ozvěny ve spojeneckých metropolích – a z levicových stran a osvobozeneckých hnutí v okolním světě. Detektorem tím choulostivějším, že se mne týkal i velmi osobně. Mezinárodní svaz studentstva vznikl v Praze už roku 1946. Spojil celonárodní studentské asociace, a ne jenom ty či ony politické frakce. Dokázal to uchovat i po celou „studenou válku“ – na rozdíl od všech ostatních mezinárodních demokratických organizací. Proti těm stály už tehdy více či méně rovnocenní soupeři. Pokus vytvořit podobného rivala ve studentském hnutí skončil velkou blamáží. Koncem 60. let ho z napojení na CIA usvědčil prestižní žurnál Encounter. Pak už to „rytíři pláště a dýky“ raději nezkoušeli. „Studená válka“ však nakonec z řad MSS vypudila většinu západních národních svazů. Po roztržce mezi Pekingem a Moskvou, nastartované Chruščovovým „odhalením kultu osobnosti“, se na práci MSS přestal podílet i čínský studentský svaz.

V 80. letech však začínala „konzervativní revoluce“. Maskoty byli R. Reagan a M. Thatcherová – a také Pinochet. Na ráně byli i studenti ze sociálně zranitelnějších rodin. Byl to i čas výhružek „hvězdnými válkami“ a dalších hrozeb. V akademickém prostředí budily zvlášť poučené obavy. Dal jsem dohromady partu kolegů, kteří se také nechtěli omezit jen na rezoluce a telegramy. Pustili jsme se do práce, zásadně rozšiřující náš akční rádius. Zakrátko se našich akcí účastnily v podstatě všechny síly, mající vliv mezi akademickým dorostem. Spolu jsme stupňovali i „lidovou diplomacii“ vůči vládám Západu, Jihu i Východu. A také OSN, UNESCO a jiným nadnárodním strukturám. Získali jsme spoustu nových spojenců. Nezradili jsme jediný z vlastních cílů ani dosavadních partnerů. Neutralizovali jsme spory kolem všeho, co teď nebylo na pořadu. K otázkám, o něž teď naopak šlo, jsme razili „nabídky, které se nedají odmítnout“. A šíří podpory, kterou získávaly, zaháněli do kouta síly, úkolované to sabotovat. Na mém stole už ležely i zpětné přihlášky do MSS od celonárodních studentských svazů USA, Británie i některých dalších západních zemí. Na spadnutí byl i návrat čínských kolegů.

„Nové myšlení“ Kremlu však bralo rejda jiným směrem. Vydávalo jednu za pozici za druhou. Letitým spojencům bralo půdu pod nohama. Někde tak vzklíčilo podezření, že nástrojem toho vynálezu zkázy jsme i my. Létal jsem napříč světem uvést to na pravou míru. Většinou se to povedlo, i když to chvíli trvalo. Největší práci to dalo v Havaně, Damašku a Berlíně. Fidel Castro, Háfiz Asad a Erich Honecker prokoukli „katastrojku“ už v zárodku. Prvním dvěma se mi podezření, že v tom kapitulantství jedeme i my, povedlo vyvrátit kompletně. V Berlíně jenom částečně. V tu dobu jsem o „novém myšlení“ už neměl iluze. Argumenty státníků, o nichž je řeč, mi to poznání dál obohatily. Byli to brilantní prognostici. Sestava, která se za ně vydávala nad Vltavou, jim nesahá po tkaničky.

V Moskvě mezitím gradovalo úplně jiné „urychlení“, než jaké Gorbačov sliboval. Akcelerovala nevídaná destrukce. Provázela ji nechutná demagogie. Odpor narůstal z hlubin stranické základny i široké veřejnosti. „Gorby“ a jeho ekipa „urychlili“ vyhazovy jeho mluvčích z mocenských struktur. Sílící tlak přiměl tlachat třeskuté hovadiny i profesory a doktory věd, řídící významné útvary ÚV KSSS. Když jsem se u jednoho z nich a dvou jeho podřízených zastavil v září 1989, padla i výzva „inspirovat se Jižní Koreou“. To jako že teď máme zrušit volby? Na desítky let? kontrovala moje maličkost. Na lidi, jejichž erudice a rozhledu jsem si dřív vážil, byl žalostný pohled. Pokud snad zblbli doopravdy, jen fikcí muselo být i jejich vzdělání. Pokud jim nezbylo, než to předstírat, vysílalo to tím děsivější zprávu.

Ještě hůř to museli nést lidé formátu Andreje Gromyka. V politbyru byl jedním z doyenů. Proto mu svěřili i čestnou roli toho, kdo plénu ÚV KSSS přednese návrh na Černěnkova nástupce. Ten proslov vyšel i tiskem. Měl živý šmrnc, prostý kožených stereotypů. Michail Sergejevič má přívětivý úsměv - stalo v něm krom jiného - nemějme ale obavy, je-li potřeba, umí vycenit i ostré zuby. Uběhlo jen pár měsíců a vycenil je i na Gromyka. Přesunul ho do ceremoniální role šéfa Nejvyššího sovětu. Zakrátko ho vyhnal do penze i z ní. Do čela diplomacie postavil Eduarda Ševardnadze. „Gorbyho“ kámošem byl už z dob, kdy honili komsomolské kariéry. Pro post ministra zahraničí supervelmoci měl nulovou kvalifikaci. Západní protihráči ho pásli levou zadní. On si vystačil s jejich pukrlaty, která nic nestojí. Vydával za ně, zač jeho země prolila veletoky vlastní krve. Gromykovi se na Západě říkalo Mr. Nět. Jako státníkovi, co ustoupí jen v míře, výhodné i pro jeho vlast. Napříč světem bylo známé i jeho krédo: „Raději deset let jednání než jediný den války.“ Gromyko zemřel v létě roku 1989. Autodestrukci politického Východu prožíval mučivě. Fakt, že návrh na „Gorbyho“ přednesl právě on, si hořce vyčítal. Autenticky to zachytil jeho syn Anatolij, sám přední akademik.

Ševardnadze se důstojných přezdívek nedočkal. Lobbista cizích zájmů proti vlastní zemi zavedl i dosud nevídanou praxi. Dřív každý krok, mající bezpečnostní implikace, podléhal detailnímu posouzení v kolektivním vedení. Předcházelo mu kolečko konzultací ve všech příslušných instancích. Teď se s cizími velmocemi uzavíraly kšefty stylem koňských handlířů v haličské putyce. Protistrana cosi navrhla – a Ševardnadze to posvětili rovnou na místě. To samé praktikoval i sám „Gorby“. Co vše bude muset rušit a likvidovat, se tak mnohdy dozvídal i zkoprnělý generální štáb. Na jeho názor se dopředu nikdo neptal.

Tohle by si nenechala líbit ani carská generalita. Gorbačov krotil logický odpor i špinavými provokacemi. Zvlášť nechutná byla ta kolem německého mladíka Mathiase Rusta, který svým lehkým sportovním letounem doletěl až na Rudé náměstí. Stavropolský tlučhuba to označil za důkaz, jak nefunkční a prohnilé jsou armádní vertikály. Padáka dostaly skoro všechny nejvyšší šarže. Byly v tom naprosto nevinně. Protivzdušná obrana Rusta zaznamenala hned po překročení sovětských hranic. Operativně hlásila i celý jeho další pohyb. Opakované žádosti, aby ho směla donutit přistát daleko před Moskvou, však byly kategoricky zamítnuty. „Gorbyho“ prodlouženou rukou přímo na velitelství protivzdušné obrany. Reklamní hitem byla „glasnosť“, tedy neomezená svoboda projevu. Dosyta si ji užíval i kdejaký Pinocchio a kverulant. Na maršály a generály, bránící svou čest, se nevztahovala. Přestože bojovali už na frontách Velké vlastenecké války. Pravda o tom, kdo pustil Rusta až na Rudé náměstí, směla do médií až mnohem později.

Nemenší sprosťárna byla už v pozadí „Gorbyho“ volby do čela. Druhým z členů politbyra, výrazně mladších než ostatní, byl Grigorij Romanov. Do strany vstoupil za války v Rudé armádě. Úspěšným lodním konstruktérem byl už v 50. letech. Později ty samé loděnice řídil. Do čela leningradské oblastní organizace KSSS, druhé v pořadí důležitosti, to dotáhl už v roce 1970. S funkcí bylo, už od dob Sergeje Kirova a Andreje Ždanova, spojeno členství v politbyru. Milión obyvatel „Pitěru“ dostalo nové byty už v následující pětiletce (1971-1975). Když se stal šéfem strany Jurij Andropov, povolal Romanova do klíčové funkce tajemníka ÚV KSSS pro průmysl a vojenskou produkci. Pověřoval ho úkoly, jaké se svěřují vyhlídnutému nástupci. „Gorbyho“ životopis byl proti tomu story muší váhy. Zahrnoval i komické epizody. Když se za Brežněva, tehdy ještě při silách, měnil šéf Komsomolu, přinesli mu složky dvou kandidátů. Vysokoškolského učitele Ťjaželnikova ze Sverdlovska. A stavropolského svazáka z povolání Gorbačova. „No samozřejmě toho prvního,“ reagoval Brežněv. „Co vás to napadlo navrhovat do čela mládežníků chlapa, plešatého už teď?“

Černěnka trápilo chatrné zdraví, už když střídal zesnulého Andropova. Intrikáni nemarnili čas. Za Romanovem byly přesvědčivé výsledky. Do oběhu byla proto vpuštěna verze o svatební hostině, již měl své dceři uspořádat v Ermitáži. A tam, když už přebral, rozbíjet sklo a porcelán nedozírné hodnoty. Romanov dodal účtenky o hostině, konané v restauraci z poválečných let. Včetně dokladů, vyvracejících i druhou pomluvu. Prolhanou fámu šířilo „Gorbyho“ křídlo ve straně i KGB. Romanov žádal veřejné dementi, opřené o nespornou dokumentaci. Byl to hrách na stěnu („Nebudeme to zbytečně rozviřovat. Dělat tomu sami reklamu.“). Když se Černěnkovy dny chýlily konci, poslali Romanova služebně mimo metropoli. Chyběl tak i na jednání politbyra, rozhodujícím o Černěnkově nástupci. „Gorby“ ho nechal sestřelit i z jeho stávající funkce. Už čtvrt roku po svém nástupu do čela. Tohle se nepodařit, žijeme v jiném světě. Nepoměrně spravedlivějším i bezpečnějším. Romanov chtěl sílu socialismu znásobit, a ne spáchat jeho sebevraždu. Jeho plán se pak šířil bizarním samizdatem. Byl to moudrý scénář.

Obludným zrcadlem doby byly oslavy 40. výročí NDR. Počátkem října 1989. Na slavnostní přehlídce jsem stál pár metrů za Erichem Honeckerem, Gorbačovem, Milošem Jakešem a dalšími šéfy spojenců. Před tribunou defiloval průvod stranických struktur, odborů, Freie Deutsche Jugend i jednotek Volskarmee a Volskpolizei. Ti lidé měli v tvářích úplně jiný výraz, než na podobných akcích kdykoli dřív. Oči, zapíchnuté do čela tribuny, vysílaly dva urgentní vzkazy: „Na nás se můžete spolehnout!“ – a „My zase spoléháme na to, že nás nehodíte napospas!“ Erich Honecker to vycítil už v prvních vteřinách. A šel té výzvě naproti pěsti zdviženou tak, jak se němečtí komunisté zdravili už za Ernsta Thälmanna. „Gorby“ se tomu pochechtával jako harampádí starých zbrojnošů. Následovala recepce v Paláci republiky. Po anšlusu NDR musel k zemi. Tehdy měl skleněné stěny. A přes ně na dohled policejní kordón, atakovaný vlnou demonstrantů. „Gorby“ se přesunul až k plášti budovy, aby ho kamery zabíraly s děním za ním. A hlaholil svá moudra o „procesech“, za nimiž se neradno opozdit. Zpoždění nabralo poznání horkých hlav, atakujících policejní kordóny. Říká si „Osstalgie“. Rozčarování „Němců druhé kategorie“.

„Katastrojka“ byla morálně defektní od A do Z. Vůči NDR však obzvlášť nevkusně. Německo rozdělily západní mocnosti. Anglosaská „high society“ zvažovala i plošnou sterilizaci. Moskva razila politiku jednotného Německa. Trvala na ní i roky po vzniku SRN. Sabotovaly ji Washington, Londýn i bonnské kancléřství. Neutrální a demilitarizované Německo by se posunulo doleva. Mnohem blíž k Moskvě, než k Washingtonu. Henry Kissinger to přiznává i v jednom ze svých tlustospisů. A nijak netutlá, že obnovu jednotného Německa zařízla Amerika. Na území, zataženém pod „atlantickou“ kuratelu, zůstala velká většina německého průmyslu. Na NDR, založenou teprve pak, zbylo převážně agrární a chudší teritorium. USA na válce třeskutě vydělaly. Sovětský svaz utrpěl brachiální ztráty. NDR mohl pomáhat neporovnatelně skromnějšími zdroji, než jakými Amerika kolonizovala SRN. Její vláda je jen podmíněně svrchovaná dodnes. Mechanismus, který ji drží zkrátka, odtajnil Gerd-Helmut Komossa. V memoárech, které vydal po odchodu z čela německé tajné služby MAD. Popisuje tu závazek, přezdívaný „Kanzler Akt“. Musí ho podepsat každý spolkový kancléř, dřív než se ujme úřadu. Coby přísahu Spojeným státům, že jim vyjde vstříc ve všem, co označí za svůj „životní zájem“. Jen zrcadlově svébytná byla i NDR. O stavbě Berlínské zdi rozhodl Chruščov, a ne Ulbricht. Moskva iniciovala i jiné kroky, padající na hlavy východoněmeckého vedení.

Teď je za ně napadali zparchantělí nástupci těch, kdo mu je dřív ukládali. Proti anšlusu NDR alarmovaly i Londýn a Paříž. Gorbačov a jeho ekipa ji vydaly i ke strategické újmě své vlastní země. Za pár miliard marek, jež nestačily ani na výstavbu kapacit pro sovětskou armádu, repatriovanou domů. US Army v Německu zůstala. NATO se posunulo na dostřel k ruským hranicím. Když Vietkong oblehl roku 1975 Saigon, americké vrtulníky evakuovaly stovky jeho papalášů a jejich rodin. Patnáct let nato navštívil SSSR Helmut Kohl. Součástí byla i projížďka s Gorbačovem po kavkazském jezeře. Rozhovoru byl přítomen i Valentin Falin, tajemník ÚV KSSS a dřív léta velvyslanec v Bonnu. Kohl se dotázal, které kategorie východoněmeckých činitelů by měla nechat na pokoji „ruka zákona“, přebírající právě moc i nad končící NDR. Co mu opáčil Gorbačov, znělo i Kohlovi tak neuvěřitelně, že se pro jistotu zeptal znovu. Že „Němci vědí sami nejlépe, jak postupovat i v těchto otázkách,“ mu však „Gorby“ zopakoval i podruhé. Kohlova justice to vzala s germánskou pedanterií. Za mříže putovali i lidé, které tam posadil už Hitler. Ericha Honeckera propustili za dcerou do Chile až s pokročilou rakovinou. Kandidáti politbyra, nedisponující hlasovacím právem, za katr nemuseli.

Hans Modrow se stal premiérem až po pádu Berlínské zdi. Za reformátora ho měli i „Gorby“ a jeho parta. Padnout nechali i jeho vládu. Hansovi už je 93, svěží energií však srší stále. Kdykoli se naskytne šance, v Berlíně nebo v Praze, prosedíme dlouhé hodiny. Nenudí nás to ani minutu. Tak aspoň jednu epizodu: „Zkusme si, Hansi, na vteřinu představit, že by nás ´Gorby´ tenkrát neprodal. Jak bychom na to šli?“ „V podstatě čínskou cestou, logicky ovšem šitou na míru evropských podmínek.“ „Tedy rozumný prostor podnikavé iniciativě, ale skutečně ´gründerského´ typu? Na její vlastní účet a riziko, a ne nechat rozkrást národní majetek? A hlavně jeho rozvojem a modernizací posilovat lidovou moc - i její odolnost vůči restauraci?“ „Přesně tak, právě tím se přece čínská cesta liší od ´perestrojky´…“

„Starší soudruhy“ v Moskvě (jak zněla dohodnutá kryptomluva) jsem navštívil naposled v prosinci 1989. Doma na MSS sršely hromy blesky. Důstojně pokračovat mohl jen z jiného sídla. Kypr i Řecko je nabízely velkoryse. Sovětská členská organizace žádala o setkání, kde to probereme. V Moskvě se ukázalo, že je proti. Lobbovala za to i v jiných členských svazech. Byla to nebetyčná krátkozrakost. Zvrátit ji bylo nad síly. Už z Prahy jsem si vyžádal i rozhovor se šéfem útvaru ÚV KSSS, odpovědným za vztahy se socialistickými zeměmi. Byl z „nových košťat“, dosazovaných bůh ví odkud, takže jsme se viděli poprvé. Jak se ten „No Name“ jmenoval, jsem zapomněl už krátce nato. Jen co jsem k němu dorazil, vyrazil na mne směskou neskutečných ptákovin: „Chcete snad znovu tanky? Jako ten Caušescu?“ (atd. atp.). Vydržel jsem to asi půl minuty. A pak si vzal slovo sám: „Kdo po vás žádá tanky, netuším a popravdě tomu ani nevěřím. Já se vás přišel zeptat jako československý komunista, zda už opravdu nepotřebujete spojence. Dřív jste nám dávali lekce z dialektiky. A teď už znáte jen dva extrémy? Buď tanky, nebo Havel na Hrad? Co jsme vám proboha provedli, že se nám mstíte tak neurvale? Copak nemáte tušení, oč si tím koledujete sami? Západ se vyřádí i na nás, bude to bolet, my Češi se z toho ale nějak vyhrabeme. Miliónů vašich lidí je mi však upřímně líto už teď…“

Civěl na mne jako tele na vrata. A zmohl se jen na „argumentaci“ stopou svého Michaila Sergejeviče. Poslouchat se to nedalo: „Jsem v této budově naposled a víme to oba. Situace je příliš vážná, než aby unesla diplomatický staniol. Je snad spontánním ´procesem´ i to, co v Praze podniká větší půlka vaší ambasády? Celý ten servis silám, které nás vydají za babku cizímu kapitálu? A vás zbaví všeho, zač jste pro vlastní bezpečnost krváceli stovky let?“ Byl to hrách na stěnu. „Gorbyho“ práčatům byl náš národní zájem šumafuk. Hluchá byla i k argumentům, týkajících se vlastních zájmů. Mizivé znalosti měla i o české mentalitě. „No Name“ si znovu a znovu myl ruce tím, že „samet“ přece podporují plná náměstí. „Jak by ne, když dáváte jasně najevo, že převratu fandí i Moskva. Hlavně to žene do ulic statisíce lidí, které by to jinak ani nenapadlo. Teď se tam většina hrne proto, aby jí neujel vlak. To se neumíte krotit ani v tom? A aspoň ve svém vlastním zájmu? Už to by u nás rozdalo karty jinak i vnitropoliticky.“ Byla to ztráta času. „No Name“ měl mandát „Malty místo Jalty“.

Rusko si tsunami, spuštěné „katastrojkou“, podalo zvlášť neurvale. Ještě hůř dopadla řada ostatních „postsovětských“ republik. Joseph Stiglitz je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Šéfoval i týmu ekonomických poradců Billa Clintona. Pak byl hlavním ekonomem Světové banky. Tím lepšími prameny disponoval, když se počátkem století pustil do psaní knihy Globalizace a nespokojenost, kterou vyvolává. U nás vyšla pod opatrnickým titulem Jiná cesta k trhu. Hledání alternativy k současné podobě globalizace. Stiglitz tu píše: „Rusko bylo bohatá země. Tři čtvrtě století komunismu sice zbavilo obyvatelstvo zkušeností v oblasti tržní ekonomiky, ale dopřálo mu vysokou úroveň vzdělání, zvláště v technických oborech… Koneckonců Rusko bylo první zemí, která vyslala člověka do vesmíru.“ Když Gorbačov a Jelcin vydali „vnějšímu řízení“ i zemi, jež byla dosud supervelmocí, „Spojené státy, MMF a mezinárodní komunita se natrvalo spojily s politikou obohacování na úkor průměrných Rusů“. Právě „pod tlakem Spojených států, Světové banky a MMF, požadujících rychlou privatizaci, se směňovala aktiva státu za ´pár babek´“. Ten trojlístek vsadil na „praktické muže“ („jako Viktor Černomyrdin, šéf Gazpromu, který nahradil Gajdara v křesle premiéra“), „připravené ukrást pro sebe a své přátele právě tolik státního majetku, kolik jim mohlo projít“. „Tiché tolerování, ne-li přímo podpora zkorumpované privatizace ´půjčky za podíly´ byla založena i na faktu, že také korupce byla vedena dobrým úmyslem – prosadit Jelcinovo znovuzrození“ Vláda, dirigovaná zvenčí, „vytvořila mocnou třídu oligarchů a podnikatelů, kteří na daních platili jen zlomek toho, co měli, daleko méně než kdekoli jinde“. Ekonomika se, dokládá Stiglitz, propadla téměř dvakrát víc než v letech, kdy zemi plundrovala Hitlerova vyhlazovací válka. A tak i „většinu obyvatel Sovětského svazu postihlo za kapitalismu po ekonomické stránce něco ještě horšího, než čím je strašili bývalí komunističtí vládci.“

Co se honilo hlavami „Gorbyho“ smečky, když tomu dílu zkázy dělala uvaděčky? Proč napřed vydala predátorům spojence? Proč je nechala degradovat na vazaly a krmelce zemí, které vedly zákeřnou „studenou válku“ i proti nim? Proč se tím sama zbavila bezpečnostního prstence, o nějž Rusko – s hranicí přes 20 tisíc kilometrů, krytou jen pramálo přírodními valy – vedlo tvrdé boje po celá staletí? Ty otázky provokují i chytlavé interpretace. Z mnohých však trčí bujará simplifikace. Jedna z nich hlásá, že tak, jak to dopadlo, bylo cílem od samého počátku. Stál ale opravdu i sám „Gorby“, náturou provinční ješita, o burnus z ostudy, v němž končil? Počátkem prosince 1991 se Jelcin, Kravčuk a Šuškevič, představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, sjeli v Bělověžském pralese. Podepsali tu lejstro, anoncující zrušení Sovětského svazu. Hned poté to nahlásili Bílému domu. Zavolat do Kremlu je přesvědčil až George Bush. Když Jelcina vyslechl Gorbačov, položil mu jedinou otázku: „A s jakou funkcí se teď počítá pro mne?“ Teď už se žádnou, jak jinak. Osud státu, jehož byl hlavou, ho nezajímal. Na jeho obranu nehnul malíčkem. Tři týdny poté abdikoval sám. A dal stáhnout z Kremlu vlajku země, jejímž byl vrchním velitelem. Býval to virtuóz zákulisních křiváren. Skončil hůř, než ochotník z Horní Dolní. A to v plánu nepochybně neměl. Navzdory všemu, čím se z bankrotu vylhává už třicet let.

Jiná z chytlavých verzí dokonce tvrdí, že vedení „katastrojky“ bylo ze samých „krtků“ CIA. V případě Alexandra Jakovleva, druhého v mocenské hierarchii hned po Gorbačovovi, to nikdo dementovat ani nezkouší. CIA si ho měla zavázat už počátkem 80., ne-li koncem 70. let, kdy byl sovětským velvyslancem v Kanadě. Šéf KGB Krjučkov to, jak píše v memoárech, Gorbačovovi doložil i doličnými předměty. Ten do té složky prý ani nenahlédl. A umyl si ruce větou, nevídanou i v afrických satrapiích: „Tak to s ním projednej!“ I „krtků“ se vším všudy bylo jistě víc. Dvojnásob ve fázi frontální kapitulace. Na tyhle „svazky“ nemá nárok žádný Cibulka. Jsou skvělým dálkovým ovladačem dodnes. Mnohonásobně početnější však byla jiná kategorie. Z první ruky ji popisuje i Alexandr Platonov, zpravodajský plukovník ve výslužbě. Hovoří o třicítce generálů KGB, svolaných na uzavřenou slezinu už počátkem roku 1990. Každý tu dostal velký úvěr za symbolický úrok. A k tomu i důvěrnou informaci o hyperinflaci, jež jeho splátky srazí na mikroskopické minimum. Úvěr dávala nová „družstevní“ banka, ovládaná Gusinským, až dosud práskačem „služeb“ v řadách disentu. Ten samý „rodokmen“ má i řada jiných oligarchů. Jejich raketový vzestup startoval i z převodů nemovitostí, spadajících dosud pod KGB. Šéf jeho příslušné správy spáchal sebevraždu, aby tu loupež nemusel podepsat. V Rusku na dané téma vychází i tucty knih. Nabízím namátkou aspoň jednu z nich. Má přes 600 stran drobnými literami. Napsal ji Alexandr Ševjakin. Vábí už slovní hříčkou v názvu: KGB proti SSSR. 17 zastavení zrady. Pikantní tajemství ovšem – podobně jako řada jiných titulů - mísí se svévolnou fabulací. Značně účelovou, tak jako mnozí jiní autoři.

Kufr se zvedal i nad korouhvičkami, jež „službám“ za žádné vázací akty ani nestály. Rojily se i v mém okolí. Včetně dvou posledních sovětských viceprezidentů MSS. Prvý pocházel z diplomatické dynastie, sahající prý až do časů samoděržaví. Nadělili mi ho do Prahy už někdy roku 1987. Tehdy mi zkoušel brnkat na nervy narážkami, že „naši maršálové to tak nenechají“ a „jeden by si měl raději pozor“. Před mými dotazy, co se tím míní v naší práci, kličkoval jako zajíc v brázdě. Uběhlo jen pár let a dotáhl to až na náměstka Jelcinova ministra zahraničí Kozyreva. Tak trapná cizí loutka ruskou diplomacii ještě neřídila. Do Prahy tu a tam zavítal i její náměstek. A mně, někdejšímu kolegovi, líčil bez nejmenšího uzardění, jak svoji zemi prezentuje v západních médiích: „Chce to mít jasno ve třech otázkách. Kolik vteřin ti dají, co se po tobě žádá a kolik za to.“ Částky, jež uváděl, oscilovaly v řádu 500 – 2.000 dolarů. Za každý z těch štěků na kameru. „Tohle je teď džob náměstka ruského ministra zahraničí? To myslíš vážně, Andreji?“ „To víš, doba se mění a ujet vlak si nechá leda pitomec.“ Dlouho mu to nevydrželo. Pak si prý, už „na vlastní noze“, půjčil ranec peněz. Nevrátil je a kdesi se schovává. Toho, co do MSS nastoupil po něm, provází ještě ubožejší pověst. Renomé tuctového Brettschneidera.

Populární je i jiná verze. Z „post hoc“ vyvozuje „propter hoc“. S „katastrojkou“ přišla loupež tisíciletí. Právě v té se pak hledá i výchozí motiv díla zkázy. Verzi nahrává i nejedna z dobových indicií. Strukturovanější reliéf však vydávají i ty. Platí to i o atmosféře, v níž proběhla „Gorbyho“ návštěva u nás v dubnu 1987. Zralejší ročníky, ztotožněné s poválečným pokrokem, ji přijaly s otazníky i nejednou pochybností. Gaudium zářilo z očí týpků, prolezlých rusofobií. Od „bývalých lidí“ až po inventář „šedé ekonomiky“. Tahle sorta měla na vše, co jí hraje do noty, vytříbený čich. Nezklamal ji ani tentokrát. Šampióny prvních privatizací byli hlavně veksláci a jiné parazitní podsvětí. Později nebyl ojedinělým solitérem ani Černomyrdin, jejž jako prototyp uvádí Stiglitz. V mocenském žebříčku před „katastrojkou“ však figuroval mnohem níž, než na jejích troskách. Z horního patra „nomenklatury“ nevzešel jediný ze skutečných oligarchů. Příznačné je i zázemí, do nějž zašil sám „Gorby“ a hrstka padlých andílků z jeho okolí. Živili je a dodnes živí hlavně zahraniční sponzoři.

Mělo to i šťavnatou prehistorii. Svědkem byl i autor těchto řádků. Partnerem MSS byl Výbor mládežnických organizací SSSR. Střechová instituce hlavně pro okolní svět, zahrnující vedle Komsomolu i sportovní, kulturní a jiné politicky neutrálnější struktury. Výboru léta předsedal Gennadij Janajev, později člen politbyra a tajemník ÚV KSSS i svazový viceprezident. V srpnu 1991 stál v čele „státního výboru pro výjimečný stav“, pokoušejícího se odvrátit dezintegraci SSSR. Akci zmařila pátá kolona z vlastních řad. S gustem pak stigmatizovala i Gennadije Janajeva. On sám se tomu „obrazu nepřítele“ podobal pramálo. Zcela odlišný pohled, než podle „znalců“ z druhé ruky, měl i na klíčové postavy v KSČ kolem listopadu 1989. Epizoda, související s „Gorbyho“ zázemím, je však až o Janajevově nástupci. Výbor mládežnických organizací SSSR vedl poměrně krátce. Tím víc překvapila zpráva, že končí. Co bude dělat, neuváděla. Pár týdnů nato mne v Moskvě odchytil sám a dovezl do jakéhosi šlechtického paláce. Nad krbem v přízemní hale visel obrovský snímek Raisy Gorbačovové. Ukázalo se, že jde o sídlo prvé „neziskovky“ Gyorgy Sorose. Madam byla její prezidentkou a můj dosavadní kolega výkonným ředitelem. Nedat najevo, co si o to myslím, si žádalo mamutí sebeovládání.

Skuteční oligarchové se rekrutovali z ročníků se třemi, maximálně čtyřmi křížky na krku. Většina honila předtím sovětskou kariéru. Až ale tu pozdní a farizejskou. Ve svém věku hlavně na půdě komsomolu. Jeho špičky – federální i nejednu republikovou – jsem znal osobně. Na oligarchu to z nich nedotáhl nikdo. Díru do světa dělaly „kádry“, jež z „katastrojky“ profitovaly, tehdejší politiku však neformulovaly. Nejenom v Rusku, ale na celém „postsovětském“ území. Z bloků tajemnice univerzitního komsomolu startovala i Julie Tymošenková. Ano, později „plynová Julie“ a dvakrát i ukrajinská premiérka. Příznačné renomé měla už coby mládežnická tajemnice. Díky nočním tahům, jež pořádala pro výjezdní kontroly z centra. Závistí by prý bledly i Berlusconiho „bunga, bunga parties“.

Stonásob významnější je jiná otázka. Čím se v tu dobu zabývaly skutečné mocenské špičky? Odpověď lámu z přátel, kteří to viděli na vlastní oči. Už třicet let. Nabízím aspoň jednu z mnoha. Zní jako z jiného světa: „Jdu takhle v létě roku 1989 traktem, kde sídlili členové politbyra a tajemníci ÚV. Víš, co zrovna řešila řada z nich? Telefonické intervence u republikových a oblastních kolegů, kterému novopečenému družstvu mají převést jednou jakýsi velkochov drůbeže, jindy odštěpný závod strojírenského podniku nebo místní maloobchodní síť.“ „Počkej a to dělali za nějakou provizi? Nebo pro své příbuzné či ´bílé koně´?“ „To ne, tihle nic podobného v krvi neměli.“ „Tak proboha proč?“ „Gorbačov rozhodl, že státní holdingy jsou příliš velké a zkostnatělé a ekonomiku je třeba zpružnit. A tlačil i přímo na členy stranického vedení, ať se zasadí o její atomizaci do skupinového vlastnictví…“ Část si to líbit nechala. Ta druhá to tiše sabotovala. Úplně jinak se chtěla zachovat i ke spojencům. Místy to už už vypadalo, že „katastrojce“ srazí hřbet. Odpor narůstal i zdola. Takový člen vedení, který by se mu postavil rázně do čela, se však nenašel.

O kolektivním nevědomí psal už Carl Gustav Jung. Garnituru, která je naším tématem, ovládlo kolektivní bezvědomí. Manekýnem „hard“ verze byl sám „Gorby“. Nesla i pečeť jeho nátury. Byl to provinční hochštapler. Virtuóz v leštění klik a jiných habaďůrách, jimiž se honí kariéra. Kdo se tím prodere až do čela, vystaví ho to úplně jiným nárokům. Gorbačov před nimi kličkoval tím jediným, co uměl – snaživou četbou ze rtů, o jejichž pochvalu stál. Doma byl teď ale na špici on sám. Zbyli mu Reagan a Thatcherová. Kohl a Mitterand. Římský papež a jiné „elity“, k nimž shlížel s posvátnou úctou. Nahlédnout do duše provinčního hochštaplera nebyla velká věda. Brnkat na strunu groteskní ješitnosti jakbysmet. Gorbačov si to vykládal jako podporu „všelidských zájmů“, které si vyfantazíroval. A pak tou chimérou válcoval odpůrce doma i napříč východním blokem. Celé to „nové myšlení“, placaté už názvem, bylo dětinským leporelem. Západní „elity“ nemají přátele ani spojence. Mají jen „životní zájmy“. Ty vlastní a sobecké, a ne žádné „všelidské“.

„Soft“ verze „všelidské“ selanky nehlásala. Pahýlem zdravého rozumu byla i tak. Pod heslem naší „finlandizace“ ji přijel do Prahy vykládat Abel Aganbegjan, akademik a „Gorbyho“ ekonomický poradce. Pozval ho Valtr Komárek, řídící Prognostický ústav ČSAV. Tahle vidina měla za to, že Moskvě se stávající spojenci vlastně ani nevyplatí. Takže až je nechá „finlandizovat“, Západ to vstřícně ocení „světovými cenami“ za vše, co jim teď dodává s diskontem. A pojme moskevskou věrchušku za parťáka, s nímž potom - ruku v ruce a jako rovný s rovným – převezmou vedení celé planety.

Mrákoty stihl bankrot, nemající v míru obdoby. Žalostně dopadl i sám „Gorby“. To jméno dostala i psiska Bushe staršího a Shirley Temple Blackové, když u nás vedla americkou ambasádu. Padlého lídra supervelmoci živila reklama na pizzu a zbohatlické aktovky. A přednášky, do jejichž hlediště „elity“ posílaly své šoféry, kuchařky a zahradníky. Takhle se ruským knížatům neposmívaly ani nomádské hordy, když je nechaly soutěžit o právo vybírat daně. Zpátky se to vzít nedá. Tím akutnější z toho plyne memento. Co doba dluží naší prosperitě a demokracii, lidským právům i bezpečnosti, dostane šanci až v mnohem svrchovanější zemi. Teprve ta znovu nabídne prostor i sociálnímu pokroku. A nakonec umožní i comeback všeho, oč „Gorbyho“ dílo zkázy okradlo i nás.



2021 05 09 02PhDr. Josef Skála, CSc.

Špinavé triky“ a selhání, která jim nahrála

13. listopadu 1989 se v Paláci kultury konal aktiv komunistů na pražských vysokých školách. Atmosféra, explodující týden nato, už rašila i zde. Sám jsem měl plnou hlavu jiných starostí. Pro svět je 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Jediným mezinárodním dnem s československými kořeny. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem tehdy stál, pořádal v Praze velké mezinárodní fórum. Účast sahala od radikálních levičáků z Latinské Ameriky po americké liberály a evropské konzervativce i křesťanské demokraty. Návrat do našeho sídla, kde na mne čekalo několik kolegů, se však zdržel. Po sešlosti ve velkém sále Paláce následovala porada v Prezidentském salónku. Za účasti rektorů, prorektorů a řady děkanů. Šéfů vysokoškolských výborů KSČ a pražského vedení SSM. V čele dlouhého stolu - dva členové Předsednictva ÚV KSČ. Na pořadu byly akce, pořádané k jubileu domácími institucemi. Hlavně mítink na Albertově, formálně sice pořádaný pražskou SSM, tentokrát ale spolu s některými proudy opozice.

Když už do Prezidentského salónku odchytili i mne, šel jsem tam v dobré víře, že vyslechnu scénář, který si nešlápne na hrábě. Jako první jsem však dostal slovo sám: „Ty tu prý, prezidente, organizuješ nějakou velkou mezinárodní akci. Řekni nám o ní pár slov, ať jsme v obraze.“ Tu šanci jsem logicky uvítal. A položil důraz na to, že přijedou i síly, které se nově daří aktivizovat za protiválečné a jiné demokratické priority, k socialismu však mají poměr rezervovaný, ne-li přímo kritický. Tím důležitější bude zvládnout výročí v pokojném, civilizovaném rámci. Předejít všemu, co by hostitelskou zemi kompromitovalo. Byl jsem ujištěn, že právě to je i cílem jejího politického a státního vedení. Debata o akci na Albertově tomu však nasvědčovala pramálo. Zazněly i komické proslovy. Jeden z rektorů řešil hlavně dilema, zda má na Albertov dorazit v taláru a s řetězem na krku.

Nad jinými hlasy však tuhly rysy. Ukázalo se, že mítink je prostě „povolen“ a tím to končí. Vzal jsem si slovo znovu. A zdůraznil, že i ke mně, ač mám teď na starosti jinou práci, pronikají signály, vyžadující zcela odlišný přístup. Že opozice sveze na Albertov i spoustu mimopražských aktivistů. A bylo-li řečeno A, musí přece následovat i B. Tedy organizace vlastní účasti na mítinku, která opozici přečíslí. A bude-li mít 20 transparentů, my jich musíme třikrát tolik. A stejně tak ji přečíslit i počtem a výkonem megafonů a všeho, co se na takových mítincích počítá. Řada přítomných neskrývala porozumění. Praktický přínos se rovnal nule. Bude prý zima a sami nikoho zvát nebudeme. Nevzdal jsem to ani pak. Sedl si na bobek za oba členy stranického vedení. A hučel jim ucha, že to tak přece nelze nechat. Mávali nad tím rukou a trousili poznámky o zbytečných čertech na zdi. Intriku, jak změnit Albertov v rozbušku převratu, bych v tom nehledal. Ti dva ze stranického předsednictva patřili k jeho terčům, a ne tichým společníkům. I jim se však politika scvrkla na ryze mocenské mechanismy. Politická soutěž a boj, jaké vyžadoval Albertov, se do té optiky nevešly.

Já tam dorazil na poslední chvíli. Rovnou z Karolina. Té části zahraničních hostů akce MSS, pro něž byl Albertov tahákem, se to nedalo odepřít. Následky B, chybějícího po A, překonaly i mé noční můry. Mítink byl zcela pod kontrolou opozice. Z těch lidí nečišely obavy, že něco riskují. Byl to sraz demonstrující, že vyráží převzít moc. Zázemí toho sebevědomí se vyklubalo už během pár hodin. Mne na Albertově rozbolel zub. Byl páteční podvečer. Najít zubaře chvíli trvalo. Cesta domů, už kolem sedmé, vedla podél jižní strany ústředí KSČ. Všude tma, jen okna u městského šéfa rozsvícená. Tu záhadu bylo třeba rozluštit. Zaparkoval jsem a vyrazil do jeho kanceláře. Mrmlal, co tu dělám, já se však odbýt nenechal: „Moc dobře víš, že tu mám velkou mezinárodní akci. Sedíš-li tady i v pátek za tmy, chci mít jistotu, že nám nic prekérního nehrozí.“ O tom, co se děje na Národní, jsem se dozvěděl až zde. Z telefonátů s velením tamní akce co čtvrt hodiny: „Máte tam dost velké rozestupy? Nechte lidi, ať se rozejdou. Nikoho neperlustrujte. Je zima, brzy je to přejde…“ Po čase dorazil i primátor a jeden z tajemníků MV KSČ. S tím, že po cestě viděli pár houkajících sanitek. Velení akce na Národní muselo vysvětlovat obratem. Komusi prý praskl žaludeční vřed. A jiný měl dostat infarkt… Miroslav Štěpán to vše hlásil Miloši Jakešovi i Gustávu Husákovi. Pak se dostavili i dva domácí účastníci večeře s náměstkem šéfa KGB. A jednoznačně nás ujistili, že se vše obešlo bez sebemenšího násilí. Já na to, radostí bez sebe, pronesl děkovný přípitek.

Přítomnost v kanceláři, oblbované šejdíři, se vyplatila pramálo. K výslechu na civilní a později dokonce i vojenské prokuratuře jsem bylo předvolán i já. V prvém případě ho vedla tvář, již jsem si vybavil z politických shromáždění. Sedával v předních řadách. Tleskal ještě víc než ostatní. Prototyp tuctového hochštaplera. Teď se mu pravda nehodila do krámu. Brnkal mi na nervy paragrafem o křivé výpovědi. Třemi roky natvrdo, pokud mne nachytá. Trvalo to skoro tři hodiny. Hádali jsme se o každou větu protokolu. Tahle všivárna intrikánům, jak známo, nevyšla. Snaha přišít 17. listopad těm, proti komu byl namířen, musela zavřít krám.

Vojenský prokurátor to zkusil jinou habaďůrou. Napřed se poptával, co že jsme onoho večera jedli a pili. Kávu, mattonku a slané tyčinky, jak jinak. „A co alkohol? Přípitek na vítězství soudruhů ve zbrani na Národní třídě?“ Praštil jsem pěstí do stolu, až se rozlilo kafe z armádních skladů: „A dost! Já vám tu popisuji, jak a proč jsem se šel ujistit, že nedošlo k násilí. A vy ze mne děláte jeho spřežence. Kde jste tu sprostou lež vzal? Chci znát jméno a to hned! Okamžitě ho přiveďte! Trvám na přímé konfrontaci!“ Podlá lež hodila zpátečku. Pak už to trvalo jen pár minut.

Říkanka o revoluci vybledla už dávno. „Předání moci“ tomu říká i Petr Pithart, krátce nato šéf české vlády. Na provokaci, spuštěnou proti spojenci, dohlížel „Gorbyho“ generál i přímo na Národní. Zadání ovšem mohly splnit jen tuzemská pátá kolona. Proč do toho šla? Za kufr peněz? Vidinu zářné kariéry? Pod vyděračskou hlavní u spánku? A co když také, ne-li dokonce především - v záchvatu třeskutého zblbnutí? V politice se počítá, co bude „den poté“, a ne komu namydlím schody. Tato potence však vyschla ve stopový prvek. I v politických a státních špičkách, jež právě „předávaly moc“. Pár dní to zkoušely personálními rošádami k smíchu a k pláči. Pod světla ramp vynesly samé „okresní formáty“. Bodem obratu byla volba hlavy státu. Pro dalajlámu „pravdy a lásky“ hlasovali i poslanci za KSČ. Parta, jejímž byl maskotem, trpěla fatálním deficitem. Lidi, schopné řídit velká odvětví a podniky, neměla téměř vůbec. Ladem však zůstal ležet i tento trumf. Tisícům kvalifikovaných manažerů nezbylo, než hledat modus vivendi na vlastní pěst. Řada to zvládla k osobnímu prospěchu, o jakém se jim dřív nesnilo. Tím snáz se lidem bulíkuje, že tunelářský převrat byl ďábelskou intrikou „komunismu“. Okresní i krajské sekretariáty KSČ sídlily desítky let i ve značně nevábných budovách. Do nových sídel se stěhovaly až někdy od konce 70. let. Byla pořízena ze stranických příspěvků. Proti tirádám, že se „musí vrátit lidu“, o tom nepadla jediná věta. Ti, kdo tu pravdu nemohli nevědět, ji zatloukli i před nejbližšími kolegy. Až ode mne ji po letech slyšel poprvé i Míla Ransdorf, vtažený do „velké politiky“ až po listopadu 89.

Sám převrat však neskrblil ani frapantními groteskami. Zvlášť tam, kde se obětí vlastní propagandy stávali sami jeho vyvolení. Záští ke všemu, co jim padlo do klína, prosakoval i přelud, že ministři si hověli ve faraonském přepychu. Nejednoho z příchozích do ministerských postů tak výše jeho platu rozkatila do běla (o hubeném „reprefondu“ ani nemluvě). Zprvu to měli za proradnou pomstu „starých struktur“. Úředníkům, nuceným to vyvracet, nebylo co závidět. Jeden z nových papalášů pak utrousil, že na takovou almužnu se může zvysoka. Neb je prý ubohým zlomkem částky, kterou pobíral od jedné ze „spřátelených“ ambasád. Faraonským luxusem se honosí až mnozí polistopadoví ministři. Pochází z řádově vyšších sum, než z ministerských platů, i když od mzdového průměru se dramaticky vzdálily i ty. Některým z těchto týpků zůstaly i přezdívky „Mr. 5 per cent“ (ba i „10 per cent“). Míněno z hodnoty kšeftů, defraudujících národní majetek. Tohle podsvětí už cizí ambasády korumpovat nemusí. Tím pečlivěji je monitorují. Svá pimprlata tím staví do latě levou zadní.

Umět to tyhle „elity“ lépe, už nám to předvedly. Byli jsme suverénním hráčem na světových trzích. Širokou škálou investičních celků i řady jiných artiklů. Z hodnoty, přidané českými mozky a rukama, profitovala celá země. Teď jsme rekordní dojnicí cizího mamonu. Obludnou degenerací prošla i věcná struktura ekonomiky. Krize a „Great Reset“ nás hrozí srazit ještě níž. Prestiž parlamentní levice by měla rapidně růst. Právě teď je však alternativou méně, než kdy dřív. Za obou krizí, nemajících srovnání, jí hrozí, že skončí i mimo parlament. Selhává zvrat, jenž do levice vnesl listopadový převrat. Jeho kořeny však sahají dál. Až k tomu, co převratu nahnalo na mlýn celý vodopád.
Dokud měly navrch mrákoty, že přichází zlatý věk, rozdalo to karty jinak i nalevo. Mánii, že má na spasitele, propadl i kdejaký kibic. Sám neřídil jaktěživ ani tramvaj. Byl variací na pivní mozol, co neváhá poučovat i Messiho a Ronalda. Nadutá moudra, jimiž peskoval poražený socialismus, nebyla o nic chytřejší. Muří nohy měla jen dvě. Prvou z nich v holé větě, že „my staré chyby opakovat nebudeme“. Příčiny porážky se mu smrskly na „zbytečné zákazy“. Čím je nahradit, aby neskončil jako „Gorby“, se trápit neráčí. Stát u kormidla tahle sorta, jsme cizí kolonií už dávno před „Maltou místo Jalty“.

Ten galimatyáš mrzačí českou levici dodnes. Systémovou opozicí zůstává jen seriálem „vizí“. „Socialismus pro XXI. století“ věší mimo prostor a čas. Jako leporelo z idylek, které se všemu, co přijde na pořad i příště, bezstarostně vyhýbají. Vábí do ráje naprosté „rovnoprávnosti forem vlastnictví“. Žádnými „zákazy“ nehodlá omezovat ani cizí a tuzemské predátory. Ten Eden už tady, na Zemi, nám prý nadělí cosi na způsob soudného dne. Levice, povznesená nad „staré chyby“, si na něj počká v závětří parlamentní rutiny. Tím ovšem odpadá i potřeba vlastní strategie. Cestovní mapy, jež míří k cíli už argumenty a požadavky, kterým jdou naproti dnešní poměry. Kamenem mudrců je tak „tradeunionismus“, který byl na tapetě už za lepších časů II. internacionály. Ten se však pinoží jen o trochu větší díl koláče. Alternativou, oslovující protestní nálady, není ani náhodou. Tahle zpátečka táhla levici ke dnu už za klidnějších vod. Za dnešních krizí si jí dává ránu z milosti. Neříká lidem, ani kde se vzaly a „kdo za to může“. Zřejmě to netuší ani sama. Na vlastní koncepci, která by viníkům krize zkřížila cestu, pracovat ani nezačala. Podle všeho to ani nemá v plánu.

Odtud však nehrozí jediná odpověď ani na otázku, jak se vyhnout „starým chybám“. Socialismus si skutečně ubližoval i „zákazy“, jež lidi zbytečně iritovaly. Před riziky, která blokovaly, však hlavu do písku nestrkal. Co vázlo, byla řešení, schopná najít většinové porozumění. Restrikce, omezující cestování západním směrem, byly příkladem do učebnic. Důvody, uváděné na jejich obhajobu, zněly pramálo věrohodně. Veřejný zájem, vyžadující nezpochybnitelnou ochranu, přitom pomíjely úplně. „Únik mozků“ nás vysává i dnes, kdy z něj profitují „strategičtí partneři“. Znovu a znovu oslabuje hlavně české zdravotnictví. Průměrný věk praktických lékařů je na hraně starobního důchodu. Zubař, ochotný vzít dalšího klienta, je leckde vyhynulým druhem. Přibývá lokalit, z nichž se vandruje desítky kilometrů i za ordinérní vrtačkou a plombou. Pandemie zatížila řadu nemocnic nadoraz. Stát však nedisponuje jedinou pákou, umožňující povolat z ciziny lékaře, jejichž studium hradily naše daně. Před převratem nám z toho nehrozilo zhola nic. Tehdy však „brain drain“ sledoval i politické zadání. Síly, které šly socialismu po krku, do něj investovaly i nemalé „pobídky“.

Uvolnit možnosti cestování napříč světem bylo v zájmu celé země. Hlavolam, který to obnášelo, však nebyl tak triviální, jak o tom řeční kibic za pecí. Bezplatné vzdělání až po špičkový vysokoškolský diplom bylo naší velkou devizou. Zbořit ji výměnou za hranice, otevřené dokořán, dáme si gól do vlastní sítě. Vzdělání jako byznys, jehož náklady platí i s mastným ziskem studenti, je součástí „amerického snu“. Z  těch, co to zvládají jen úvěr, to pak i s úroky ždímou banky. Vydat se tou cestou socialismus, pošlape tím svůj definiční závazek. O víc by ho ovšem pošlapal, pokud by vzdělání, bezbranné proti „brain drain“, dotoval k tíži všech, kdo svojí prací rozmnožují zdroje vlastní země. To samé právem čekali i od každého, jehož vzdělání financovali. Pokud se rozhodl jinak, měli nárok na odpovídající kompenzaci. Tak, aby pokryla jak přímé náklady jeho vzdělání, tak přiměřený díl výnosu, o nějž svou zemi připravil tím, že je zhodnotí v cizině. Detailně propracované kalkulace, kolik hodnoty za svůj život přidá chirurg, internista, zubař či držitel jiného diplom, byly už tehdy k dispozici v Americe i řadě dalších západních zemí.

I o to se dalo opřít řešení nejen v zájmu většiny, ale i s jejím vstřícným porozuměním a podporou. V poloze pohledávky za každým, kdo se naši kolektivní investici do jeho vzdělání rozhodl uplatnit v zahraničí. Pohledávky rovnající se všem společenským nákladům jeho studia a přiměřenému dílu ušlého výnosu země, která jeho studium financovala. Pohledávky zcela věrohodně propočtené a logicky i spolehlivě vymahatelné. Už tehdy se bezpochyby daly cedovat některé ze zahraničních bank - a zřejmě od ní i inkasovat okamžitě s adekvátním diskontem. Jinou z možných variant byly státní garance úhrady zmíněných závazků, jež jsme mohli požadovat od zemí, profitujících z „úniku mozků“ na náš úkor. Ne v tajnosnubném zákulisí, ale cestou zcela veřejné a sebevědomé diplomacie. Odmítnout tak legitimní požadavek se dalo jen za cenu vlastního znevěrohodnění. Nezmiňuji to z pohovky generála po bitvě. S návrhem, jak otevřít hranice, aniž si tím ublížíme, jsem obcházel některé z členů vedení KSČ. Měl dodatek, šokujícího leckoho možná i dnes – vtáhnout do řešení domácí disent. Pozvat několik jeho vedoucích tváří na ministerstvo školství. Seznámit je se záměrem otevřít hranice i jeho těžko zpochybnitelnou podmínkou. A požádat je, ať se o její splnění zasadí u západních vlád, u nichž se těší nadstandardní přízni. A také tyto kroky plně medializovat. Věcný argument, zpochybňující můj návrh, nezazněl jeden jediný. Reakcím vévodily věty typu „Oni by mi to neschválili“. Tím bludným kruhem to i skončilo.

Podobných příběhů lze vyprávět víc. Klíčový problém tkvěl v něčem jiném. Socialismus mohl být alternativou, s níž lidé nepřestanou spojovat naděje, jen pokud by soustavně rozvíjel a gradoval svou vlastní, nezávislou iniciativu. Právě to však jakoby si zakázal už zhruba od poloviny 70. let. Dokonce i co do uplatnění za hranicemi, kterých už dosáhl. Zemí, mířících tak či onak nekapitalistickou cestou, byla po světě nejvíc právě v této fázi. Řada ruských zdrojů zmiňuje strategickou poradu, k níž tehdy mělo dojít v Moskvě za účasti příslušných útvarů ÚV KSSS, státní diplomacie i zpravodajských služeb. Ta měla dospět k závěru, že asistovat dalšímu rozšiřování okruhu zemí daného typu je nad síly SSSR, a tedy i jeho evropských spojenců. Hlavní limit, jímž se to údajně zdůvodňovalo, nebyly finanční náklady, nýbrž deficit „lidských zdrojů“, schopných efektivně pomoci spřáteleným vládám ve třetím světě.

Je-li to pravdivá verze, nepostrádala opodstatnění ani v daném směru. Většinu zemí „socialistické orientace“ jsem měl příležitost navštívit. A hovořit tu jak s jejich politickými a státními lídry, tak nahlédnout pod pokličku každodenního života řadových občanů. Ty země zažívaly nesporný pokrok, vstřícný hlavně k vrstvám na existenčním dně. Mělo to však i odvrácenou stranu, hlavně ve dvou směrech. Prvým byl nepotismus „orientálních“ rozměrů i tvarů. Společnosti, které se teprve zvedaly z tradiční kmenové struktury, mu nabízely ideální živnou půdu. Hovořit s různými synovci muže č. 1., katapultovanými jen díky pokrevní vazbě do horních pater moci, nebýval příjemný zážitek. Očima jeho spoluobčanů se to jevilo lépe jen sotva. Země, osvobozené z koloniální nadvlády, hledaly jen ztěžka i cestu své ekonomické emancipace. Jediné větší pole, produkující potraviny, nebylo často k vidění ani během několikahodinové cesty do provincie. Například Etiopie přitom vůbec není vyprahlou pouští, ale náhorní planinou s velice únosným klimatem i půdními podmínkami. Kdosi už tehdy spočítal, že její jezera by dokázala produkovat tolik ryb, že by markantně zlepšily výživu domácí populace a staly se i nezanedbatelným vývozním artiklem. Já tehdy provokoval i pojmem „socialistický kolonialismus“, který je třeba těmto zemím nabídnout. Tedy takový model vzájemných vztahů, který v nich zavede moderní agrární a potravinářské hospodaření včetně potřebných technologií, zajistí jejich osvojení místními manažery a odborníky – a země východního bloku se na jeho výnosech budou podílet férovou měrou, a nikoli predátorskou stopou bývalých kolonizátorů. Právě to ovšem nebylo parketou jediného z východoevropských expertů, s nimiž jsem se v uvedených zemích setkal. Podle všeho to ani nedostali za úkol.

Pro závěr oné strategické porady, pokud se Moskvě skutečně odehrála v polovině 70. let, si však dovedu představit i jinu pohnutku. V roce 1975 se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Obsáhlý Závěrečný akt zakotvil politické výsledky druhé světové války. Architekturu mezinárodní bezpečnosti zpevnil i řadou jiných závazků. Součástí však byl i „třetí koš“, zaměřený k „humanitární spolupráci“. A ten zahrnul i řadu vzletných formulací, souvisejících s „lidskými právy“. Politický Východ tu postupoval zcela odlišně, než u zrodu Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948. Tehdy vzal jeden z jejích navržených paragrafů za druhým - a každou z libě vonících frází dovedl do tvaru skutečně vymahatelného práva. Západní partneři na to nepřistoupili. Tlačilo by to do kouta právě je. Východnímu bloku však zůstala v rukou trumfová esa, jež mohl kdykoli vytáhnout. „Třetí koš“ z Helsinek prošel jen mnohem vlažnější oponenturou. Co bylo dál, je notoricky známo. „Lidská práva“ se stala klackem v prackách, majících na to mizivé morální právo. Chopila se ho už administrativa Jimmyho Cartera (1976-1980). Zahraničněpolitického poradce mu dělal „Big Zbig“. Vlastním jménem Zbigniew Kazimierz Brzezinski, klíčový mozek řízené „evoluce“ zpátky před Jaltu a Říjen 1917. Východní blok sice demagogii, jíž udal tón, verbálně odmítal. V praxi však reagoval až třeskutě defenzívně a neohrabaně. Helsinky zakotvily výsledky druhé světové války. „Třetí koš“ se stal beranidlem jejich demontáže.

Sám o sobě by tu sílu neměl. Vyžadovalo to i vstřícnou ochotu. Klíčem k jejímu tajemství jsou i memoáry Andreje Gračova (Zkáza Sovětského svazu: vzpomínky účastníka událostí, které dodnes ovlivňují světové dějiny, Grada 2017). Kdysi jsme byli profesními kolegy. Se shodnou pracovní náplní v centrálách svých stran. Andrej od konce 70. let, já od ledna 1980. Fráze „pevného lenince“ zvládal i na podzim roku 1986. V Kodani, kde MSS organizoval, spolu s řadou dalších nevládních struktur, značně reprezentativní protiválečné shromáždění. Za předsednický stůl jsme dostali i váženého britského lorda a jiné prominentní persony. Jen co však začaly běžet televizní kamery, na pódium vyběhla eskadra námezdních kazisvětů – a před tváře všech lordů roztahovala urážlivé transparenty. Ty nařvance bylo třeba z pódia vytlačit. Osvědčili se hlavně dva z mých kolegů. Fayssal Mekdad, dnes syrský ministr zahraničí, si přitom natrhl rukáv. Pallab Sengupta, můj indický zástupce, skóroval asijskou mazaností. Hrotem odznáčku MSS, který nosil v klopě, píchal nařvance do hýždí. Pro rozhození jejich uceleného tvaru to mělo efekt naprosto impozantní. Gračov, coby pozorovatel za „starší soudruhy“, náš výkon vysoce ocenil.

Pak si ho ale „Gorby“ vzal za svého tiskového mluvčího. A nakonec prosadil i za člena ÚV KSSS. Memoáry, sepsané Gračovem mnohem později, se hemží i doličnými předměty finální zkázy. Uvádějí však i do tajů jejích letitých příprav. Počínaje koncem 60. let, kdy Gračov pracoval ve Světové federaci demokratické mládeže, sídlící v Budapešti. A spolu s Alexandrem Lebeděvem, tehdy viceprezidentem MSS a za Jelcina velvyslancem v Praze, se scházeli se sovětskými „proletáři“ v redakci Otázkách míru a socialismu (měsíčníku mezinárodního komunistického hnutí se sídlem v Praze). Byli to mj. Čerňajev, Šachnazarov, Bovin i další z pozdějších „Gorbyho“ vezírů. K tomu, že Sovětský svaz rozloží zevnitř, se podle Gračova zavázali už tehdy. A právě na tom pak pracovali ruku v ruce i po celé další roky.

Rekordy cynismu v tom lámal Alexandr Jakovlev. Šedá eminence „katastrojky“ a dvojka v její mocenské hierarchii. V memoárech, nazvaných Rusko plné křížů, označuje stranu, jejímž členem byl od roku 1944, za největší zlo celých ruských dějin. A neskrývá, že pátou kolonu proti vlastní zemi dával dohromady už od poloviny 50. let. Ten samý Jakovlev byl i prvním zástupcem vedoucího oddělení propagandy ÚV KSSS v roce 1968. A fakticky jeho šéfem, protože tam, kde byl danému úseku nadřízen i samostatný tajemník ÚV, se funkce vedoucího oddělení neobsazovala. „Bílá kniha“, distribuovaná v srpnu 1968 Sovětskou armádou, obsahovala i tvrzení, jimiž jakoby se chtěla kompromitovat sama. Právě Jakovlev byl však i jejím editorem. Páté kolony tu byly, jsou a jistě i budou. Ve finále jsou selháním těch, kdo je měli prokouknout a vyhnat včas. To ovšem není ani závazkem o nich mlčet, aby se komusi nezhroutily zamilované bábovičky. Domino, vedoucí k tunelářským převratům, nemělo bez trojských hajter šanci.

Trefnou zkratku nabízí profesor Andrej Fursov. Je z TOP TEN žijících ruských historiků. Socialismus startoval „antikapitalismem“. S ambicí rozvinout „postkapitalismus“. Plnokrevnou alternativu se vším všudy. Dařilo se to však jen zčásti. Ba postupem času stále méně, a ne víc. Fursov patří i k těm, kdo boří mytologii, která to téma obrací vzhůru nohama. Faktický monopol měla přes šedesát let. Rozum z ní braly už generace, mající na krku sedm i víc křížků. Byla zajatcem kariér, které přežily „odhalení kultu osobnosti“. Část z nich se jí vzepřela a špatně dopadla. Pak se ten mýtus sice v detailech modifikoval. Nosné teze však zůstaly nedotčené. Kdokoli zapochyboval o nich, riskoval zničující stigma. Tím víc mu hrozí teď. Rusko ta pouta už netísní. Bankrot „katastrojky“ zasadil ránu z milosti i mýtům, jež její prázdné sudy dovedly ad absurdum. Když popravily svou stranu a pak Sovětský svaz, někdejších mantinelů to zbavilo i marxistickou vědu. „Gorbyho“ smečka jí pomohla i v jiném směru. Spustila randál o „bílých míst dějin“. Archívy otevřela na jeho podporu. Do jejich studia se pustili i vědci Fursovova kalibru. A našli tam kvanta fakt, která legendu, zadřenou hluboko pod kůži, uvádí na pravou míru.

Pár těchto titulů vyjde jednou určitě i česky. Shrňme to hlavní aspoň telegraficky. Verze, startující XX. sjezdem KSSS, svaluje vše, čím socialismus ztrácel někdejší dynamiku i magnetismus, na „stalinismus“ a jeho domnělé relikty. Tím růžovější barvy volí na adresu N. S. Chruščova a jeho věrných. Jenomže „postátnění“ i tam, kde nadělovalo zbytečné škody i hněv, přišlo až právě s Chruščovem. Lidem na venkově zatrhnul i záhumenky a tržiště, kde předtím svou produkci prodávali zcela svobodně. Za oběť té samé mánie padla i hustá síť družstev a faktických živností. Dřív od nich lidé nakupovali většinu oděvů, obuvi i jiných spotřebních artiklů. Tím snáz vycházel i jejich sortiment naproti měnícím se módám, osobnímu vkusu a poptávce „na míru“. Teprve parta, velebená za „destalinizaci“, zavedla hospodářský mechanismus, stranící „extenzívní“ marnotratnosti. Až to pohřbilo politiku koncentrované technologické modernizace, tlaku na snižování výrobních nákladů, a tedy i cen zvyšujících životní standard. Ten samý zvrat vážně poškodil i zemědělsko-potravinářskou sféru. Prioritou její poválečné obnovy byla intenzifikace výroby v úrodných regionech. Výnosy slibně rostly i díky masivnímu zalesňování a větrolamům, čelícím větrné erozi. Chruščov anuloval obojí už krátce po svém nástupu do čela. A spustil megalomanské „dobývání celin“, nedozírných plání ve vzdálených a téměř liduprázdných regionech. Obrovské náklady, chybějící jinde, spolykala už výstavba chybějící infrastruktury. Chatrným zlomkem toho, co plán velkohubě sliboval, se ukázaly i jeho provozní výnosy. Korunu ochotnickému divadlu nasadila instrukce, zavazující nahradit osvědčené plodiny kukuřicí i tam, kde pro to nebyly vhodné podmínky.

Za předválečných pětiletek platila země za mamutí strojírenské závody na klíč, dodávané západními koncerny, i milióny tun obilí. Ve stát, závislý na jeho dovozu z USA a Kanady, ji změnily až Chruščovovy vylomeniny. Hrubě „extenzívně“ vedla i cesta k zajištění zdrojů, nezbytných k úhradě dovážených potravin. Moskva je hradila z tržeb za ropu a plyn, těžené ve stále náročnějších končinách tisíce kilometrů od cílových destinací. Polykalo to gigantické investice. Tím citelněji scházely rozvoji odvětví, generujících vyšší přidanou hodnotu. Zemi, schopnou rozdrtit nacistickou agresi i svojí průmyslovou převahou, to měnilo v surovinový přívěsek velmocí, vedoucích proti ní „studenou válku“. Právě závislost státní pokladny na inkasech za ropu a plyn sehrála nemalou roli i v jejím finále. Přimět blízkovýchodní „naftokracie“, aby ceny energetických surovin srazily načas hluboko pod dosavadní hladinu, bylo pro Washington hračkou. Ztráta, do níž to zahnalo sovětskou obchodní bilanci, byla jen dalším alibi pro „Gorbyho“ kapitulaci. Teprve od dob, kdy držel otěže Chruščov a jeho nástupci, se datuje i příjmová „nivelizace“, dovedená leckdy skutečně do krajnosti. Rekordní tempo, jímž se „země s dřevěným rádlem změnila v atomovou velmoc“ (W. Churchill), stimulovaly i atraktivní hmotné pobídky. Dosáhli na ně nejen úspěšní manažeři, vědci a technická inteligence, ale i havíři, hutníci a spousta „modrých límečků“. Za Velké vlastenecké války dokázal koupit z vlastních úspor celý tank i nejeden člen venkovského kolchozu.

Až vlna „destalinizace“ přivedla na svět i samu „státostranu“, řečeno uštěpačným přízviskem. Tedy proměnu komunistické strany v mocenskou strukturu, mající poslední slovo téměř ve všem, co přísluší státní i další veřejné správě. Dřívější vedení země bylo jiného mínění. Ekonomiku, obranu i ostatní rezorty řídily státní orgány. Znalosti, výkon a výsledky byly osou personální politiky. V armádě dosáhla vysokých pozic i spousta někdejších carských důstojníků. Industrializační průlomy dirigovala i kvanta dorevolučních manažerů a expertů. Členy strany nebyli mnozí z nich ani pak. Směrodatný byl loajální vztah k zemi v obklíčení. A právě tohle vše byla orientace, mající nabýt nové kvality po XIX. sjezdu strany (říjen 1952). Shodují se v tom desítky seriózních zdrojů. Nasvědčuje tomu řada dokumentárních pramenů. Schylovalo se k úplnému převodu výkonné moci do rukou vlády a jí řízených institucí. KSSS měl vrátit do mantinelů strany, zaměřené na artikulaci programových iniciativ, politickou práci mezi lidmi a přípravu vlastních kádrů.

Střet v nejvyšším patře moci po Stalinově smrti vyústil v pravý opak. Ústava z roku 1936 zmiňuje stranu až v kratičkém článku kousek před koncem. Jako jednu ze společenských organizací hned vedle odborů, svazu žen a analogických asociací. Vedoucí úlohu KSSS povýšilo na ústavní normu až Chruščovovo vedení. Po něm to učinili i všichni spojenci. Odpůrcům socialismu spadl do klína vítaný trumf. Kapitál se o moc také s nikým nedělí. Dostatek pák k tomu má i ve svých ústavách. Jsou o garancích zdánlivě nezpochybnitelných práv a svobod, která jsou v praxi jeho monopolní výsadou. Paragrafy, jimiž by svou „vedoucí úlohu“ otevřeně deklaroval, na hrábě nešlape. Nic k tomu nenutilo ani země, které už hranice kapitalismu prolomily. Práva a svobody, dostupné drtivé většině až teď, potřebovaly ústavní záruky. Právě však v poloze garancí toho, nač lidé dosáhnou až za horizontem kapitalismu a jedině tam. Tím širší zázemí by nacházela i legitimní obrana proti třídnímu revanši. „Vedoucí úloha“ strany, deklarovaná i ústavami, je trestuhodně zužovala.

Nešlo jen o diletantskou neohrabanost, napravitelnou pak už jen s rizikem, že povzbudí pátou kolonu. Chruščov a jeho parta jí posvětili mocenský zvrat přesně opačným směrem, než jaký byl na spadnutí před jejich nástupem do čela. Stranické sekretariáty se staly jakýmsi univerzálním šafářem, majícím patent na rozum. Přebíraly tak odpovědnost i za verdikt v otázkách, jejichž zvládnutí mělo být kritériem práce ministerstev, podniků i jiných institucí. Právě to ovšem ve finále vyhovovalo hlavně ministrům a ředitelům všeho druhu. Dřív by vše, v čem selhali, padalo na jejich hlavy. A nesli by za to i osobní důsledky. Teď bylo měřítkem jejich práce hlavně to, nakolik vyhověli rozhodnutí stranického sekretariátu. Věcnou matérii, z níž vycházelo, mu však předkládali sami. Tím víc záleželo na jejich naturelu a morálce. Kdo bilancoval i plánoval poctivě, přidělával si starosti i rizika. Švindl a výmluvy na „objektivní faktory“ byly pohodlnější. Jakmile prosákly i do stranických usnesení, couvat z nich bylo tím spletitější. „Nomenklatuře“ v ekonomice i jiných sférách to mylo ruce. Stranickým strukturám je to naopak vázalo. Oč víc musely hájit i vše, co si nechaly podstrčit, tím méně byly s to razit alternativu, „postkapitalistickou“ se vším všudy. Sám Chruščov to korunoval i svou náturou. Šéfem supervelmoci se stal člověk, brutálně prznící i rodný pravopis. Žalostně nevzdělaný byl ve všech oborech, směrodatných pro výkon vrcholných pravomocí. O to snáz podléhal chaotickým poryvům své mysli i různým nástrahám a našeptávačům.

Historiografie, emancipovaná krachem „katastrojky“, přináší i ještě pikantnější zjištění. Parádním úlovkem jsou dokumenty o volebním zákonu, navrženém po schválení sovětské ústavy z roku 1936. Byl jejím logickým vyústěním. Zahrnoval možnost více kandidátů na poslance všech stupňů, tedy až po Nejvyšší sovět SSSR. Tak, aby je mohly nominovat pracovní kolektivy, odbory i jiné společenské organizace. Klidně i do soutěže s těmi, koho navrhnou orgány vládnoucí strany. Drama, které to vyvolalo, zmapoval hlavně profesor Jurij Žukov. Každé z jeho dějství doložil autentickými zápisy, pořízenými z jednání příslušných grémií. S návrhem přišel Kreml. U řady provinčních šéfů tvrdě narazil. Kápnout božskou, čeho se bojí, logicky nemohli. Spustili povyk o “hrozící kontrarevoluci“, jíž prý nový volební systém vyvolá. Síla odporu Kreml zaskočila. Lavíroval vůči němu řadu měsíců. Ustoupil až kaskádě agresívních deputací, střídajících se v kanceláři muže č. 1. Teprve když bylo mimo pochybnost, že odpůrci nového zákona mají většinu v ÚV VKS(b). Především tady nabrala obrátky vlna krvavého vyřizování účtů. Iniciovali ji, jak už to v podobných případech bývá, provinční papaláši, z nichž mnohé nakonec také semlela. Kreml bombardovaly „seznamy kontrarevolucionářů“, zasluhujících jen hrdelní trest. Sám Chruščov zlomil i tento rekord. Jiní posílali soupisy konkrétních jmen. On si vyžádal „bianko šek“. Kvótu „zavilých nepřátel“, s nimiž naloží, jak uzná za vhodné. Vinu to jistě nesnímá ani z těch, kdo stáli v čele mocenské pyramidy. Z tažení proti „kultu osobnosti“ však vane farizejský odér. Právě Chruščov, jak dokládají nově zpřístupněné archiválie, totiž drží i jiné prvenství. A sice v počtu lidí, poslaných na smrt regionálním papalášem. Dohromady jich má mít na svědomí na 140 tisíc.

Tohle vše socialismus poškodilo samo o sobě. Se čtvercem času však rostl i jiný dluh. Zpřehledňovaly ho i slabomyslné sliby, že „už dnešní bude žít v komunismu“ („do roku 1980“). Právě ve chvíli, kdy vytlačily střízlivější optiku, začala plíživá rezignace na vlastní civilizační alternativu. Příkladů, jež to ilustrují, lze uvést řadu. Jeden z nich jakoby symbolizoval i ty ostatní. Řeč je o průlomové koncepci skupiny sovětských vědců už z počátku 60. let. Vedl ji akademik Viktor Gluškov, vědec s impozantní reputací napříč vzdělaným světem. Šlo o Celostátní automatizovaný systém evidence a zpracování informací (Obščegosudarstvennaja avtomatizirovannaja sistema učota i obrabotki informaciji, neboli OGAS). Bral taranem ústřední svatostánek liberálních říkanek – mantru o „neviditelné ruce trhu“, moudřejší prý než celá lidská komunita dohromady. Ba domněle tak nenahraditelné, že se jí musí promíjet i všechny ztráty a rizika, bez nichž to neumí. Gluškov nechtěl zavádět žádná kasárna a přídělový systém. Navrhl pavouka, jenž propojí „online“ celý reprodukční proces. A zajistí mu tak vzájemnou zpětnou vazbu způsobem, řádově pružnějším i hospodárnějším než i ta nejregulovanější tržní anarchie. Nechyběly ani seriózní důkazy, že dostane-li takové zadání, zvládnou je zcela nezávisle i tehdejší tuzemské ICT.

Poplach nastal i za Atlantikem. Na Gluškova založili „složku“ a mydlili mu schody všemi způsoby. Na tvrdý odpor narazil i doma. Úplné panorama pohybu zboží a peněz, průzračné v reálném čase a do posledního detailu, by ohrozilo všechna parazitní zákoutí. Koncepce byla zavržena a tým rozprášen. Úder na roky přibrzdil i rozvoj sovětské ICT. Přednost dostali plagiátoři západních mustrů. Mohli z nich padat jen samí kočkopsi. Závazkem socialismu je uspokojení lidských potřeb v pořadí jejich důležitosti. „Neviditelná ruka“ bonifikuje schopnost vydělat hlava nehlava. Klidně i na tom, co lidský život ochuzuje či mrzačí. S dizertacemi o spásonosném partnerství plánu a trhu se roztrhl ranec. V praxi se oba póly navzájem stále víc paralyzovaly. Tím rychleji váznul i pohyb k plnokrevnému „postkapitalismu“. Zbyla jen soutěž na poli a zbraněmi, které volil soupeř. Zbohatnul z vyrabování třetího světa. Drancoval ho i teď. Rizikem existenčních kalamit držel pod krkem i své domácí „lidské zdroje“. Socialismus si to vyděračství zakázal. Doma i vůči státům Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Země za horizontem kapitalismu je nerabovaly ani nikdy dřív. Soutěž se západními metropolemi, které se toho neštítily, se dala vyhrát jen „asymetricky“. Jedině nabídkou, přitažlivou právě tím, že je civilizační alternativou se vším všudy.

„Malta místo Jalty“ nezvrátila jen výsledky II. světové války. Většinu levice, která ji přežila, politicky kastruje dodnes. Dokud byla politika kšeftem s iluzemi, nebylo to tolik znát. Právě to se však už nevrátí. Teď se povede střet o strach a hněv. O kritické nálady a protestní hlasy. Otázka, kdo bude jejich mluvčím, není jen o volebních ziscích a ztrátách. Hloubka a dosah krize jí vtiskují vážnější dimenzi. Budeme „přesazeni“ do ještě nepřijatelnějšího světa? Nebo se prosadí humánní a udržitelné východisko? V kotci, sevřeném dnešní mocí, šanci nemá. Na půli cesty zkrotne i maloburžoazní radikál. Řešením je jen „postkapitalismus“. Jedině směrem k němu lze stavět i vozovou hradbu všemu, co hrozí.

Takovou cestovní mapu navrhne jen síla, kterou kapitál nepase. Až to udělá, vyjádří širší a akutnější zájem, než kdy dřív. Levice, ochromená „katastrojkou“, s tím ani nezačala. Své tváře skládá ze samých magister a doktorů. Kapitalismu rozumí hůř než předchůdci z „modrých límečků“. Ekonomická krize byla na spadnutí už před koronavirem. Že tu je a kde se vzala, uniká parlamentní levici dodnes. Drmolí panské ukolébavky. O karambolu vinou nečekané nákazy. O návratu do starých časů, jen co dorazí víc vakcín. Tahle levice se zoufale „odintelektualizovala“ (prof. Oskar Krejčí). Selhání, které předvádí, má i hlubší příčiny. Z pravdy o systému, zmítaném rekordní krizí, by musela vyvodit i úplně jiné závazky.

I proto pár slov k módní verzi. Listopad 89 vydává za kopii února 1948. Podobají se jen v dvojím směru. Zvrat se obešel bez občanské války – a podpořila ho plná náměstí. Vše ostatní bylo jinak. V únoru 48 stály supervelmoci proti sobě. Listopad 89 byl jejich společnou intrikou. Únor 48 prohrál truc politických rivalů. Listopad 89 spustila pátá kolona. Ti, kdo prohráli v únoru 48, se mstili hrdelními zločiny. Ti, kdo prohráli s tuneláři, jim nezkřivili ani vlas. Ti, kdo prohráli v únoru 48, by brali i světovou válku. Ti, koho porazily až obě supervelmoci, neberou ani války za „změnu režimu“ v lokálním vydání. Ti, kdo skončili v únoru 48, věznili milióny lidí v nouzi. Po moci, končící v listopadu 89, tu nezůstal jeden jediný. Statisíce jsou jich zpět až teď. Krize otřese i životy, které zmámily růžové mrákoty. O to víc obnaží mapu reálných zájmů. To bude klíčovým faktorem příštího ro Po moci, končící v listopadu 89, tu nezůstal jeden jediný. Statisíce jsou jich zpět až teď. Krize otřese i životy, které zmámily růžové mrákoty. O to víc obnaží mapu reálných zájmů. To bude klíčovým faktorem příštího rozcestí. Co umí tunelářský převrat, se už ví. Dopředu vede jen opačný azimut.

Please publish modules in offcanvas position.