Kapitalismus, antikapitalismus a osudy světa 2/2

Andrej Fursov (Zdroj, překlad: Bedřich Vinopalník)

V první polovině 60. let byl pod vedením akademika V.M. Gluškova vytvořen Celostátní automatizovaný systém (OGAS). Převáděl celý oběh dokumentů do elektronické podoby („informační společnost“) a naváděl ekonomiku nepřekonatelně složitého sovětského plánování starého vzoru na kybernetické koleje. OGAS otevíral cestu k průlomu v postindustriálním rozvoji.

2021 07 20 04Zároveň skupina vědců vedená I.S. Filimoněnkem dokončila práci na vytvoření zařízení pro hydrolýzu, které uskutečňovalo studenou termonukleární fúzi (STF). Realizace tohoto projektu dovolovala přechod na levnou energii, „uzavření“ ropné společnosti jako drahé a zbytečné („sbohem a šáteček“ Rockefellerové, Rothschildové a všichni další).

A nakonec, v polovině šedesátých let, pod vedením sovětského leteckého a vesmírného konstruktéra V.N. Čelomeje, došlo k takovému průlomu ve vojenské technice, který by po realizaci zanechal Spojené státy „v ofsajdu“ po mnoho desetiletí, ne-li navždy. Hovoříme o systému PAAKRK (podvodní autonomní automatizované kontejnerové raketové komplexy); útočně-obranný systém „Zakat“ („Закат“, Západ slunce, což mělo na mysli úpadek Spojených států), je to také „Bašmak“ („Башмак“, bota střevíc, dřevák, narážka na slavný Chruščovův projev v OSN); manévrovatelné satelity-stíhače Kosmos-252, pilotované průzkumné a bojové platformy „Almaz“ (Diamant) a mnoho dalšího.

Avšak žádný z těchto projektů, které slibovaly průlom do budoucnosti a vítězství socialismu ve světovém měřítku, jenž by se tak proměnil z antikapitalismu v postkapitalismus, nebyl realizován. Zablokovala jej ve svém vlastním zájmu nomenklatura jako kvazitřídní skupina vytvořená ve 30. až 50. letech 20. století na základě industriálního antikapitalismu a jeho místa v mezinárodním rozdělení práce (to je místo antikapitalismu jako systému v kapitalistickém systému, v jeho světovém trhu) a snažící si zachovat své postavení – tj. moc a privilegia – které by přechod na postkapitalismus – zcela nepochybně – změnil. Ale o všem po pořádku.

Pokud jde o OGAS, tak nejvyšší nomenklatura svým kvazitřídním nitrem pochopila, že v případě zavedení tohoto systému se bude muset pohnout z místa, vedle „partokratů“ se objeví „technokraté“ a v jejich rukou se mohou ukázat mnohé mocenské páky. Jinými slovy, v případě realizace OGAS by mohlo dojít na vědecko-technickém, výrobním základě k tomu, čeho chtěl dosáhnout Stalin v roce 1952 (na devatenáctém sjezdu VKS(b) a zde také byla strana přejmenována symbolicky na KSSS) politickými prostředky – odsunout stranický aparát z řízení společnosti, ponechat mu ideologii, propagandu a výběr kádrů, ale „centrum moci“ by se přesunulo do Rady ministrů (Sovět ministrů).

Neméně než sovětská věrchuška byla vystrašená západní, především americká. Administrativa prezidenta Johnsona předpověděla, že pokud Rusové plně zavedou OGAS před rokem 1970, navždy odsunou Spojené státy do pozadí, a vytvořila skupinu SRC (to stop Russian/Red code – „zastavit ruský/rudý kód“). Začalo pomlouvání a hanobení Gluškova a OGAS jak na Západě, tak v SSSR. Neustále se říkalo, že OGAS je příliš drahý podnik, a proto nestojí za to pověsit na sovětskou ekonomiku takové břímě. Ozvěny této argumentace zaznívají dodnes. Gluškov nepopíral, že OGAS je velmi nákladný projekt. Jestli si ale uvědomíme to, že asi 30-40 % rozpočtu SSSR, jemně řečeno, „se tehdy ztrácelo“ a OGAS činila administrativní a ekonomický systém transparentním (to samo o sobě vyděsilo ekonomickou nomenklaturu – neošidíš, nepokradeš, nepohrabeš), pak by úspora těchto prostředků více než pokryla všechny náklady OGAS. Avšak běda, kvazitřídní zájem se ukázal silnějším a v roce 1970 byl OGAS zastaven. Američané si mohli klidně vydechnout.

Počátkem roku 1967 komise Ústředního výboru KSSS uznala výsledky práce Filimonenkovy skupiny za vynikající úspěch v oblasti fyziky, medicíny a biologie, ale o šest měsíců později nová komise toho samého Ústředního výboru uzavřela výzkumy, zakázala Filimonenkovi pracovat na STF a zabavila technickou a ekonomickou dokumentaci. Projekt nebyl jen zastaven, ale totálně zničen. Část nomenklatury, která se již podílela na mezinárodním obchodu s ropou, žila v očekávání z vyhlídek na budoucí zisky a dokázala pošpinit myšlenku STF v očích Brežněvova vedení jako nerealistickou, nesmyslnou (a dodnes je prý STF nereálná, je vysmívána jako konspirační teorie, blud a nesmysl). Svou roli sehrály také tajné služby z různých zemí pod rouškou vědců působících v rámci takzvaného Pugwashského hnutí. Bylo to paradoxní, ale de facto nositelé tajných znalostí z kapitalistického tábora a socialistického tábora se každoročně scházeli k otevřené diskusi o problémech jaderné energie a Filimonenko se svou STF se ukázal být kostí v krku této „vědecké“ „internacionály“. Dodnes existují publikace, které nejsou od žádných hlupáků, naopak od těch zainteresovaných, kteří chápou podstatu záležitosti a kteří se snaží vystavit Filimonenka jako někoho mezi bláznem, podivínem a šarlatánem. Silně zabrnkal na nervy „nějakým“ strukturám, pořádně narušil jejich „území klidu“.

Práce V.N. Čelomeje také nebyly realizovány. Z důvodu osobního charakteru i meziresortní konkurence je ničil úzkoprsý, omezený D.F. Ustinov, kterému aktivně pomáhal J.V. Andropov. Čelomejovovi odpůrci (a s nimi samozřejmě agenti vlivu Západu) využili „zmírnění napětí“ k zablokování zavedení průlomové čelomejovovy vojenské techniky. Argumenty byly prosté: Proč to všechno potřebujeme, když jednáme se Spojenými státy o omezení zbraní? V letech 1969-1972 byly práce na téměř všech projektech Čelomeje pozastaveny, technická dokumentace byla předána jiným konstrukčním kancelářím a částečně ztracena.

Šance na průlom do postkapitalistické budoucnosti, na vítězství nad kapitalismem nebyla jen promarněna, nejvyšší nomenklatura ji naprosto vědomě zavrhla a dala přednost integraci se světovým trhem, tedy s kapitalistickým systémem. „Zákopníci-průkopníci“ v tomto ohledu byli součástí té nomenklatury, která již byla funkčně zapojena do kapitalistického systému v takových liniích, jako je obchod s ropou, plynem, diamanty. Je třeba poznamenat, že část nomenklatury zahrnutá do kapitalistického systému prostřednictvím obchodu, i když nepřímo a funkčně, působila jako převodní páka při využívání části pracujících v SSSR západním kapitálem, kteří pracovali v oblastech, které vytvářely produkt především pro zahraniční obchod.

Některé segmenty sovětské nomenklatury a segmentů KGB, které ji obsluhovali, se tak změnily ve funkční prvek západní (světové, nadnárodní) korporatokracie a měly zájem o rozšíření kontaktů se Západem, tj. o integraci SSSR do kapitalistického systému. Tyto segmenty byly kvantitativně malé, ale za prvé, jak řekl Einstein, svět není kvantitativní povahy, ale kvalitativní; Za druhé, ačkoli obchod se surovinami nehrál takovou roli při vývozu SSSR jako v Ruské federaci a jeho hospodářský význam by neměl být přeháněn, jeho politická úloha a význam byly velké, a ti, kdo ho prováděli a zabezpečovali po linii tajných služeb, prudce zvýšili své mocenské potenciály a možnosti v systému SSSR. Je-li třeba dodávat, že tito lidé chtěli „žít jako na Západě“?

Rozpor sovětského segmentu kolegů-spoluexploátorů západního kapitálu byl následující. Funkčně působili částečně jako prvek kapitalistické korporatokracie, ale věcně z hlediska společenského obsahu byly nomenklaturou (dominantní skupinou) antikapitalistického systému. Tento rozpor musel být vyřešen (pro získání zisků) a s integrací části vyšší nomenklatury a SSSR do kapitalistického systému a přeměnou nomenklatury na kvazitřídu (to jsou dvě strany téhož procesu) se pravděpodobnost antisocialistické možnosti řešení tohoto rozporu zvýšila jak objektivně systémově, tak subjektivně, tj. posiloval se subjekt realizace dané varianty a oslaboval se vlastní antikapitalistický subjekt před tváří Západu. A na Západě to vycítili. Není náhodou, že ve druhé polovině 70. let byli vyzdviženi do hlavních rolí politici principiálně nového typu: Valéry Giscard d’Estaing, Jimmy Carter jako zástupce Třístranné komise a další, orientovaní ne až tak na dialog, jako na nátlak ve vztahu k SSSR. Thatcherová a Reagan už byli na „svých“ místech. SSSR pokračoval v přešlapování na místě. Z hlediska vnější politiky toto přešlapování na místě plus nadměrný stařecký pacifismus vedly v polovině 70. let k přebrání historické iniciativy od Sovětského svazu Západem.

Okamžikem přebrání iniciativy bylo paradoxně formální vítězství SSSR – Helsinská konference v roce 1975, kdy Západ oficiálně, i když s některými „výjimkami“, uznal Jaltský systém. Trojským koněm Helsinských dohod se stal jejich „třetí koš“. Dohoda předpokládala volnou výměnu myšlenek, lidí a zboží jako základní kámen záruk základních lidských svobod. Od poloviny 70. let tak Západ získal zákonné právo na oficiální nátlak na Sovětský svaz, který podepsal tento „koš“, za nedodržování jednotlivých bodů dohody. Brežněvovy naděje, že uznání Jaltského míru převáží nad „všemi těmi nesmysly“ „třetího koše“, byly pohřbeny za patnáct let.

Existují tři typy atraktorů (1) (staly se pastí pro SSSR): Pohyb nahoru – pokrok, horizontální pohyb – stagnace, pohyb směrem dolů – regrese. Sovětská nomenklatura 70. let zvolila horizontální (stagnaci) atraktor, který panoval především v kádrech. Hlavním problémem horizontálních atraktorů je jejich krátkodobost, protože pohyb vždy hledá „žebřík“ buď nahoru, nebo častěji dolů. Atraktorem Sovětského svazu, sovětské nomenklatury byla tzv. perestrojka, která se změnila v destrukci systémového antikapitalismu, socialistického tábora a SSSR. Na jeho místě v 90. letech vznikl klanově oligarchický – pak můžete přidat „podle libosti“: Kompradorský (místní obchodník, prostředník mezi zahraničním a národním trhem), kriminální, korupční – systém, který dnes jasně zažívá těžkou artrózu, ale to je samostatné téma, vracíme se do 60. až 80. let a zadáme si otázku, proč nebyl zničen pouze SSSR, ale i celý svět změnil dynamiku vzestupu na degradující – destruktivní, první „jahůdky“, které dnes zakoušíme ve formě koronašílenství – a kdo ví, co ještě bude. Odpovědi na tyto otázky jsou do značné míry spojeny s dynamikou a dialektikou vztahů mezi kapitalismem a antikapitalismem ve světovém systému, Západu a v SSSR.

Říjnová revoluce, na rozdíl od Únorové revoluce proběhla v rozporu s britsko-francouzskými zájmy. Teoreticky měl Západ ve 20. letech SSSR udusit, ale prakticky oslabený válkou to udělat nedokázal. K tomu nárůst třídního zápasu doma navíc neumožňuje buržoazii „vypořádat se“ se SSSR. Ve třicátých letech se systémový antikapitalistický SSSR stal nezbytným pro Američany, a dokonce i pro neměnného existenciálního nepřítele Ruska, Brity. Jedny i druhé donutila vkládat finanční prostředky do SSSR světová krize 1929 až 1933. Přitom u Američanů byl ještě dodatečný důvod. V roce 1929 ředitel Bank of England, Montagu Norman, izoloval Britské impérium (25 % světového trhu) od vnějšího světa (tj. především od Spojených státyů a tato snaha britského kapitálu, zejména Rothschildů, přiškrtit hlavního příjemce zisků z první světové války, se stala jednou z hlavních příčin světové krize. Poté se stalo hlavním úkolem Spojených států zničení Britského impéria. Třetí říše byla vybrána pro roli terminátora, který měl být poté rozdrcen Stalinovým SSSR. A po válce chtěly Spojené státy diktovat svou vůli všem válkami oslabeným zemím.

Obchod s kapitalistickým Západem, do kterého se SSSR aktivně zapojil ve 30. letech, nemohl být ekvivalentní (rovnocenný), protože Sovětský svaz prodával suroviny. Neekvivalentní obchod znamená vykořisťování obyvatel té země, která „sedí“ na surovinové „nůši“. V důsledku toho část sovětského obyvatelstva, která vytvářela vývozní zboží, se ukazovala nepřímo vykořisťovanou západním kapitálem a nomenklatura působila jako spojovací článek. Přesto, za prvé, na rozdíl od carského Ruska finanční prostředky, které země obdržela, nešly do kapes velkovévodů, kapitalistů, pronajímatelů a kněží, ale pracovaly ve prospěch sovětského lidu jako celku, aby posílily obranné schopnosti země (i proto SSSR vyhrál Velkou vlasteneckou válku a carské Rusko prohrálo první světovou válku). Za druhé, jak jen v roce 1937 dosáhl SSSR vojensko-průmyslové soběstačnosti na kapitalistickém světě, surovinové složky vývozu a s ním spojeného nepřímé vnější vykořisťování se zmenšilo a systémový antikapitalismus rázně zúžil zónu nepřímého kapitalistického vykořisťování.

V roce 1938 Mnichovská dohoda, od které by se měl datovat začátek Druhé světové války (paradoxním způsobem to potvrzuje W. Churchill), byla pokusem vytvořit proto-NATO pro zničení SSSR německými silami. Stalin však známou sovětsko-německou smlouvou přehrál především Brity, což mu (ano a také Západ jako celek) stále nemohou odpustit, a válka se odklonila jiným „kursem“ (dalším paradoxem je, že smlouva byla za všech okolností potřebná mnohem více Němcům, protože ti sami „změnili plán války“).

Během války spojenci nutně potřebovali SSSR. Situace se změnila po roce 1945, kdy Spojené státy, mající teď atomovou bombu, plánovaly „rozbombardovat“ SSSR do doby kamenné (lze připomenout i plán „Nemyslitelné“), ale brzy sovětské atomové a poté vodíkové bomby (existují informace, že první test vodíkové bomby byl naplánován na 5. března 1953, ale Stalinova smrt ji odsunula vpřed téměř o šest měsíců) ochladila jejich chutě. V tomto ohledu na samém konci čtyřicátých let 20. století byl přijat kurs na časově neomezený boj na zničení SSSR (plán „Liote“), první výsledky byly předpokládány za 50 let – v roce 1999, ale podařilo se to o 10 let dříve.

Kurs na likvidaci SSSR byl strategickým a dlouhodobým úkolem Západu, ale ve střednědobém horizontu byla zóna systémového antikapitalismu, tedy nekapitalistická zóna, nezbytná pro fungování kapitalismu, především průmyslového, a to jak z politických, tak především ze systémových a ekonomických důvodů. Vyjednáváním se Sovětským svazem mohl Západ vyřešit některé své problémy ve Třetím světě, zejména proto, že SSSR jasně upřednostňoval své státní specifické zájmy před zájmy například národního osvobozeneckého hnutí ve Třetím světě (klasickým případem je historie vytvoření struktury Tricontinental, která se v polovině 60. let neuskutečnila). A pokud jde o komunistické a dělnické strany na Západě, tak se SSSR buržousti mohli vést dialog.

V systémově-ekonomickém plánu byla existence nekapitalistické zóny, byť průmyslové, takticky přínosná pro industriální kapitalismus, či spíše pro průmyslový kapitál. Od Stalinových časů navíc sovětské vedení objektivně vystupovalo jako spojenec průmyslového kapitálu ve svém odporu vůči finančnímu kapitálu. Tato „idyla“ však skončila v polovině až druhé polovině 60. let. Za prvé skončily poválečné „ekonomické zázraky“ a stejně jako před 1. a 2. světovou válkou vyvstal problém nutnosti rozšířit zóny nadvlády průmyslově-ekonomických komplexů. Až nyní, na rozdíl od let 1914 a 1938/41, jich bylo ne několik, ale dva, a za prvé, byly to zásadně odlišné sociální systémy se zásadně odlišnými ideologiemi a světovými projekty; za druhé, u obou byly jaderné zbraně. Proto byla vojenská varianta, zejména po zkušenostech z Karibské krize, prakticky nemožná.

Problém rozšíření industriální zóny byl mnohem naléhavější pro průmyslový kapitál Západu než pro SSSR. Další rozvoj průmyslového kapitalismu na Západě, při vší narůstající hrozbě nadprodukce zboží, vyžadoval deindustrializaci zbytku světa, především socialistického tábora, zejména SSSR a NDR, ale se socialistickým táborem nebylo možné začít. Proto Západ pod rouškou boje za životní prostředí navrhl ekonomický program pro faktické zpomalování průmyslového růstu „v zájmu lidstva“ celému světu a především SSSR. Stalo se tak prostřednictvím Římského klubu; návrh byl nadšeně přijat, zejména tou částí sovětské elity, která se snažila „vstoupit na Západ“. Západ se samozřejmě za chodu nechystal okamžitě nezničit SSSR jako průmyslově-ekonomický (vojensko-průmyslový) komplex, to nebylo možné. Ale v dlouhodobém projektu budoucího globálního světa by průmyslový socialismus (nebo ještě více postindustriální) podle Západu neměl vůbec existovat – musel být pohlcen a rozpuštěn v globálním světě ovládaném Západem; program Římského klubu zachovával vysoce rozvinuté jádro pouze na Západě.

Pokud byl pro průmyslový kapitál Západu systémový antikapitalismus, byť krátkodobě, takticky přijatelný, ačkoli tato přijatelnost v 70. letech byla čím dál napjatější, pak pro (zesilující s oslabením průmyslového kapitálu) finanční kapitál na jedné straně, a pro korporatokracii, která získávala na síle, na straně druhé, pro jejich svět – ve své podstatě globální – systémový antikapitalismus vůbec nebyl potřebný, neměl by existovat, a jestli ne v krátkodobém horizontu, tak alespoň v střednědobém horizontu (10–15, maximálně 20 let).

Jinými slovy, v důsledku změn v kapitalistickém systému, ke kterým došlo v 70. letech (plus mínus 2–3 roky), ztratil systémový antikapitalismus – z úhlu pohledu těchto změn a sil, které je ztělesňovaly – právo na existenci. Navíc k tomu došlo právě tehdy, když sovětská nomenklatura odmítla skok do postkapitalismu. Za prvé ona začala antikapitalismus, který si navzdory svému postavení supervelmoci a vynikajícím ekonomickým výkonům v 70. letech systémově a historicky odpracoval svoje nejen v zemi, ale i v globálním plánu, zakonzervovávat; začínala nová epocha a pouze transformace na postkapitalismus nejen umožňovala SSSR přežít, ale dělala jej pro ni adekvátní, ale také by z něj dělala průkopníka a hospodáře budoucnosti. Za druhé, věrchuška nomenklatury posílila integraci SSSR do kapitalistického systému: po globálně-ekologické návnadě následovala politická návnada – uvolnění napětí (Détente) a sovětská nomenklatura ji spolkla.

V roce 1982 došlo ve Spojených státech vnějšně k nevýznamné, ale, jak to v historii často bývá, velmi důležité události s dalekosáhlými důsledky. Poté, co byl zvolen prezidentem Spojených stát R. Reagan, se rozhodl zkontrolovat, jak přesné jsou předpovědi CIA ohledně vyhlídek na rozvoj SSSR. Tvrdili, že ekonomika SSSR se navzdory všem obtížím vyvíjí vzestupně a na konci 90. let dosáhne velmi vysokých ekonomických ukazatelů. Podobné předpovědi podávala i izraelská zpravodajská služba. Reagan nařídil vytvoření tří analytických a prediktivních skupin (předvídající na základě pozorování, zkušeností) pod vedením fyzika M. Gell-Manna, zakladatele institutu Santa Fe (SFI); sociologa Randalla Collinse, spojeného s rodinou Bushů; B. Bonnera. Skupiny, které pracovaly nezávisle na sobě, po několika měsících poskytly téměř stejné výsledky. Předpovídaly velmi silnou krizi, která měla otřásat kapitalistickým systémem, měla přijít ve dvou vlnách. První – v letech 1987-1988, druhá, mnohem silnější, s velmi hmatatelnými politickými důsledky pro celý západní svět – v letech 1993-1994.

Podle prognóz měla ekonomika socialistického tábora vyjít z krize s menšími ztrátami než kapitalistická: v prvním případě by poklesla výroba o 10–12 %, ve druhém – o 20 %. Analytici předpovídali, v důsledku krize, v Itálii a Francii nástup komunistů k moci (ať už samostatně nebo v alianci s „levicí“) jako velmi pravděpodobný, ve Velké Británii – levicových labouristů; v největších městech Spojených států byly předpovězeny silné černošské nepokoje. Samozřejmě nesmíme zapomínat, že komunisté v Itálii, Francii a Španělsku byli stále ještě „těmi komunisty“ – prozednářskými „eurokomunisty“ (je symbolické, že generální tajemník Komunistické strany Itálie Enrico Berlinguer byl synem jednoho z předních zednářů v Itálii); nicméně Reagana a spol. nástup těchto sil k moci na pozadí špatných dnů USA vystrašil.

Od okamžiku, kdy byly obdrženy předpovědi těchto tří skupin, se „konečné řešení sovětské otázky“ stalo úkolem č. 1 Reaganovy administrativy, široké škály jeho spojenců a sil, které za ním stály. Ale tohoto konečného řešení nebylo možné dosáhnout vojenskými prostředky zvenčí, SSSR mohl být oslaben pouze zevnitř – ekonomicky, politicky, kulturně a psychologicky. Toho by bylo možné dosáhnout pouze změnou sociálně-ekonomického systému SSSR, a pak již na tomto, a pouze na tomto, základě, proměnit jej na to, čím byla Ruská říše na konci 19. a počátku 20. století, na málo rozvinutou zemi, surovinový přívěšek jádra kapitalistického systému (Západu), závislý na něm technologicky, finančně, ideologicky a kulturně. Již ve druhém roce Reaganova prezidentství byla v přísně tajném režimu připravena směrnice NSDD-75 „Vztahy USA se SSSR“ v počtu 30 kopií. Jasně stanovila cíl: Nikoli zničení SSSR, ale změna sociálně-ekonomického systému. Zejména bylo řečeno, že hlavním prostředkem změny sovětského systému by měla být pomoc při ekonomických operacích stranické nomenklatury a KGB na světovém trhu a poskytování technologické pomoci sovětské ekonomice.

Rozpočet je zde jasný: zahraniční ekonomické operace prováděné určitou částí stranické a kágébácké nomenklatury, stále více integrovaly věrchušku SSSR do kapitalistického systému a podkopávaly tak sovětský systém zevnitř; technologická „pomoc“ byla poskytována především těm segmentům sovětské ekonomiky, které byly v těsném kontaktu se Západem a jejichž vývoj blokoval skutečný rozvoj SSSR. Nejdůležitějším úkolem bylo posílit krizové tendence v sovětské ekonomice. V roce 1983 se tedy Západ, Spojené státy z politiky vnějšího vlivu na SSSR („zadržování“, „místní konflikty“) přesunuly ke strategii vnitrosystémového rozpadu nepřítele, tj. přenesli vojenské operace na jeho území, pouze však vojenské činnosti měly „organizační“ povahu. Zároveň se nejednalo o geopolitické zničení SSSR, v nejlepším případě o rekonfiguraci: pro začátek „SSSR minus Pobaltí a něco jiného.“ Dopadlo to jinak, a to je na jedné straně způsobeno tím, že do procesu aktivně zasahovaly další síly na Západě, na straně druhé – a to je hlavní – hrál svoji roli sovětský faktor, akce těch sil v SSSR, které sice neměly v úmyslu zničit zemi, ale zadaly si úkol změnit systém (a ukázalo se, že „chtěly to nejlepší, ale dopadlo to jako vždy“). Jejich úkoly a úkoly Američanů se tedy formálně shodovaly – formálně, protože sovětský „segment“ nehodlal ze SSSR udělat nerozvinutou zemi závislou na Západu. Proběhlo to však jinak: „prozápaďáci“ se ukázali být chytřejší, silnější a sofistikovanější. A samozřejmě pomohla „náhoda, Boží vůle“, jejíž role se během systémových a strukturálních krizí prudce zvyšuje, náhoda je v jistém smyslu jejich zákonitostí. Problém shody úkolů sil na různých stranách systémových barikád bude zdůrazněn v následujícím článku, ale nyní je třeba zmínit tu skutečnost, že pesimistické předpovědi pro kapitalismus byly vytvořeny současně i na druhé straně oceánu, v Sovětském svazu.

Jejich autory byli Vladimir Krylov a Pobisk Kuzněcov. Nyní můžeme už jen hádat, zda byly tyto předpovědi připraveny bezprostředně pro J.V. Andropova a jak dobře znal jejich texty. Krylov viděl tento vektor v nevyhnutelném zvýšení tlaku USA na SSSR. Kuzněcov jasně zdůraznil, že ekonomický mechanismus kapitalismu v letech 1993–1995 povede k tomu, že množství dolarů ve světové ekonomice v poměru k jednomu kilowattu elektřiny dosáhne kritických limitů, což povede k hyperinflaci. To znamenalo, že už na konci dvacátého století by kapitalistický systém ležel v troskách. Ruiny se sice objevily, ale byly to ruiny jeho sociálního systému. Mimochodem, pokud vím, jediná šance Západu (kapitalismu) na záchranu P. Kuzněcova spočívala v záboru zemí RVHP (především samozřejmě SSSR) jako trhů pro prodej jeho produktů a odčerpávání levných surovin. Přesto však takové zabrání ekonomiky, dodávám, vyžadovalo politickou (systémovou) kapitulaci SSSR a zavedení ve skutečnosti vnějšího řízení; způsobem tohoto řešení se stala jelcinovština.



(1) Atraktor (anglicky attractor, z původně latinského attrahere přitahovat) je konečný stav systému. Je to stav, do kterého dynamický systém v čase směřuje (je do něho „přitahován“). Zde ve smyslu „pohyblivé přitažlivé“ pasti.

Please publish modules in offcanvas position.