100 let strany: živá poselství, naléhavé závazky

2021 05 09 02PhDr. Josef Skála, CSc.

Sto let od vzniku KSČ vybízí k úvaze, mířící k jádru dnešních rozcestí. Jsme dědici strany, zdobené špičkovými výkony. Husarským kouskem byl už její vznik. Na ustavující sjezd se sjeli delegáti, zastupující většinu sociálních demokratů.

Podobně startovali jen komunisté ve Francii a Německu. Jinde to bylo o nevelkých skupinách na »zelené louce«. U nás se zformovala třetí nejmasovější komunistická strana – hned po Rusku a Německu. To místo nám patřilo i v následujících letech. V přepočtu na velikost populace jsme světový žebříček vedli.

Unikátní byl i náš průlom za hranice kapitalismu. Rozdrtil obě dogmata jeho fanklubů. To o socialismu, lákavém jen pro zaostalé Západákovy. I to o revoluci, co to neumí bez občanské války. U nás tepalo už průmyslové srdce monarchie. Podstatně větší daně, než z německých území, z nás dojila už Marie Terezie. Únor 48 byl demokratickou změnou do učebnic. Paragrafy, zděděné z první republiky, dodržel do puntíku. Domino násilí spustila až pomsta poražených »elit«. Po »Maltě místo Jalty« to tak není. Pracky od krve má »vítěz studené války«. Poražení mu nezkřivili jediný vlas.

2021 06 01 01Šmeral shrnul krédo KSČ už na startu: »Jsme víc než politická strana. Jsme předvoj nového života.« Průměrný věk prvních komunistů byl hluboko pod čtyřicet. Tím vášnivější vedli debaty. Přeli se o to, jakou dělat politiku. A ne o prebendy politických živnostníků. Těm nedával šanci ani systém stranických financí. Poslanecké platy byly jeho součástí. Straně z nich zůstával mnohem větší díl než dnes. I proto byla odolná vůči »volebnímu lokálpatriotismu«. Do čela kandidátek stavěla podle kuráže a schopností. Nejeden komunistický poslanec tak byl i z opačného konce republiky.

Dělníci prozíravější než katedrové cvikry

Dneska je dělník tam, kde se »dělá politika«, téměř vyhynulým druhem. Tvářím předválečné KSČ vévodili. Promoci dopřál život jen hrstce z nich. Výjimkou bylo i maturitní vysvědčení. Strana však viděla kapitalismu pod kůži hlouběji, než všechny katedrové cvikry. To proto dokázala včas alarmovat před velkou hospodářskou krizí i nástupem fašismu. Před hrozbou nové světové války i přeludem, že nás zaštítí »sladká Francie a hrdý Albion«. A spoustou dalších hrozeb, jež okolní politickou scénu zaskočily. KSČ proti nim nabízela jasné alternativy. Razila skutečná řešení, a ne »drobečkovou politiku«, jakou se odepsali už staročeši.

Pilíře strany, schopné dosáhnout zásadní změny, definoval už mladý Lenin. Musí být slitinou revoluční teorie, opřené o vědu, a masového hnutí. Předáci KSČ na sobě pracovali mimořádně tvrdě. V marxismu byli doma i ti z »modrých límečků«. Normou byla nadstandardní znalost dějin. Mnozí uměli dva i tři cizí jazyky. Dokázali v nich nejen číst, ale i jednat a vystoupit. Tehdejší tváře KSČ se ideových střetů nestranily. Vyhrávaly je i nad soupeři se zvučnými diplomy. Teorie nebyla »vedlejšákem«, scvrklým na pár vysušených pravd. Rozvíjela se jako základ strategie strany, reagující na změny objektivních podmínek. Dnes chybí jedno i druhé. Tím vážnější to má důsledky. Schází i soustavné politické vzdělávání. Strana jím žila i po osvobození. Záviselo na něm i osobní uplatnění. Jak uvnitř strany, tak jejím jménem navenek.

Předvoj není o feudálních výsadách. Je o »přidané hodnotě«, která s ním přichází. Musí lidem nabízet víc, než co už vědí sami. Posouvat poznání, k němuž je dovede vlastní zkušenost, vždy o kus dál. Masového vlivu dosáhne jen systémová opozice, která to umí. Nesmí chybět na hrotu třídních střetů. Především tam potřebuje poslaneckou imunitu. Mostecká stávka sklízela ovace i daleko za našimi hranicemi. KSČ byla i duší řady jiných masových mobilizací.

Obdivuhodný akční rádius

Šmerala ani Gottwalda či Švermu nezvali do žádných Otázek Václava Moravce. V rozhlase, tehdejším veřejnoprávním médiu, dostali slovo až těsně před Mnichovem. Akční rádius strany byl přesto nepoměrně širší, než její sociální zázemí. Zvládala agenda setting, řečeno dnešní americkou hantýrkou. Umění prorazit s vlastními tématy. Pronikat jimi až k jádru věci. Vynutit si k nim veřejnou diskusi. Namočit do ní i politické soupeře. Vést ji ze zorných úhlů, které je ženou na tenký led.

Děly se věci, znějící dnes jako z jiného světa. Sociální demokracie musela šilhat doleva nepřetržitě. Je to znát i na obou jejích meziválečných programech. Po osvobození zkoušela skórovat i návrhy, radikálnějšími než z dílny KSČ. Naše cíle našly oporu i v řadě vlivných nadstranických struktur – ve vztahu k Sovětskému svazu, španělské občanské válce i jiným vrchovatě »rozdílovým tématům«. S KSČ byly zadobře desítky osobností z extraligy umění, kultury i vědy. Nářky nad »ukradenými tématy« jsou v módě až teď. Myje si jimi ruce bezradnost. Strana, nadaná tahem na branku, svá témata po šuplatech netutlá. Formuluje je jako systémová opozice. Tam, kde všichni ostatní končí, sama teprve začíná. Skutečně komunistické nabídce krádež nehrozí.

Jen papírovou deklarací nebyly ani internacionální závazky. Hýbaly celou členskou základnou. Nekličkovaly kolem horké kaše. Bránily konkrétní oběti agresí a bezpráví. Většinou ústily i v přímou pomoc. Bily na pranýř dvojí metr »humanistů«, rozvalených u koryt. Dnešní »levice na baterky« by to měla za »extremismus«. Měsíců i let natvrdo schytali komunisté spousty. Za mezinárodní solidaritu i podle jiných paragrafů. Jen moskevský exil před nimi ochránil i skupinu našich poslanců.

Solidarita i vlastenectví, nasazující krk

Tisícům interbrigadistů to už nehrozilo. Španělskou demokracii, vystavenou fašistickému teroru, bránili se zbraní v ruce. Ty, co to přežili a stihli se vrátit před Mnichovem, nechala justice na pokoji. Stejně jako finance, sbírané na pomoc španělské republice i řadou známých osobností (až třeba po spisovatelku Lenku Reinerovou). Solidaritě s oběťmi teroru hrozí represe až teď. Paragrafy o »terorismu« drží ve vazbě duchovního a důstojníka ve výslužbě. Zbraně se přitom ani nedotkli. Angažovali se morálně a finančně. Pomáhali lidem z Donbasu, kteří se vzepřeli krvavému puči. Obětem sadistické agrese, kterou je »trestá« vlastní vláda. Vlastní lidi nechá terorizovat i soldateskou, pyšnou na nacistický rodokmen. Banderu má za národního hrdinu i sama kyjevská kleptokracie. Marše na oslavu haličské divize SS povoluje i v centru metropole. Česká justice stíhá solidaritu proti teroru a hnědému moru. Lze tomu přihlížet mlčky – jménem KSČM?

Na KSČ sršely urážky z »vlastizrady«. Prokázala víc vlastenectví, než všechny okázalé fangličky. V boji za národní osvobození padl každý třetí komunista. Šverma byl jediným předválečným poslancem, který ho zaplatil životem. Ty oběti nevyšly nazmar. KSČ posunula ještě dál strategii, přijatou už II. kongresem Kominterny. Vycházela z Leninových Tezí o národnostní a koloniální otázce. Kdekoli s kapitalismem prohrává i národní zájem, komunisté musí být i duší jeho sebeobrany. Diskreditovat prodejnou kolaboraci. Stavět proti ní celé vlastenecké spektrum. Budovat spojenectví, o jejichž šíři se dřív ani nesnilo. Razit v nich radikální iniciativu, zpřehledňující i třídní zájmy a rozhraní. A právě na hrotu boje za národní osvobození tak budovat i předmostí sociální emancipace.

Za pokrok už proti cizí nadvládě

Především tudy vyhrával pokrok v rozvojovém světě - v Číně, Vietnamu, na Kubě i řadě dalších zemí. Nás ale cizácké »temno« dusilo ještě déle, než bývalé kolonie. Přežití svébytného národa bylo »nesamozřejmé«, řečeno s dobovým bouřlivákem. Trvat to ještě chvíli, hrozil nám úděl Lužických Srbů. První světová válka, dotovaná i krví statisíců Čechů, zahustila pravdu o národní a sociální nesvobodě nadoraz. »Reformní« levice tu šanci zmařila. Masakr druhé světové války ji vrátil v ještě vražednějších konturách. KSČ se jí chopila virtuózně. Brutální lekci Mnichova, okupace a války dovedla až k jejich skutečným prazdrojům. Zpřístupnila ji většinové veřejnosti. Opřela o ni strategii národní a demokratické revoluce, která už na půli cesty neskončí. Získala pro ni živou podporu miliónů. Hrála jí první housle ve většinovém politickém bloku. Dovedla ho až za horizont kapitalismu. Bez jediného výstřelu.

Tady startoval největší emancipační i civilizační průlom našich dějin. Zemi polidštil, tak jako nikdo. S nouzí a existenčním ponížením skoncoval kompletně. Zdravotní péči, vzdělání i kulturu demokratizoval kolosálně. Kvalitu života pozvedl pronikavě i ze spousty jiných hledisek. Kapitalismus přitom porazil na hlavu i svým ekonomickým výkonem. Znásobením hospodářského potenciálu země i masové životní úrovně. Produkcí vysoké přidané hodnoty, inkasované domů, a ne cizím kapitálem. Pozicí suverénního hráče na světových trzích - i očima jiných kritérii, která jsou skutečně směrodatná. V tom všem mu nesahá po kotníky ani kapitalismus na druhý pokus. K HDP z konce 80. let se doškobrtal až počátkem nového století. Po většině kapacit, které mu spadly do klína, se slehla zem. Poúnorová éra rozvinula dál téměř vše, co zdědila. Udržela i předválečnou příčku v globálním ekonomickém žebříčku. Přesto, že do něj mezitím vstoupili »asijští tygři« i blízkovýchodní »naftokracie«. To až teď jsme se ze zhruba 17. místa propadli až do čtvrté desítky.

Mělo to i vady na kráse? Nepochybně. Tím větší pozor si na ně dáme příště. Nejvíc nám dodnes škodí reakce na sadismus »studené války«. Měla být mnohem »asymetričtější«. A nejen ve vojenské sféře. Jsme jediný vlivný ideově-politický proud, který se k vlastním selháním staví čelem. To svědomí nemá žádný z našich rivalů – od liberálů a klerikálů až po »reformní« levici. Miliony nevinných obětí mají na svědomí jen v tomto století. Systémové opozici mindráky nesvědčí. Pohrobci »katastrojky« ji mrzačí. Lidí, hledajících skutečné východisko, slibně přibývá. Chybí jim pravdivé skóre obou systémů. Kdo si s ním neví rady, ať už mlčí. Teď to chce mluvčí, nadané lháře porážet.

Kudy z rekordní krize

Sto let od vzniku strany jsme znovu zpět. Tváří v tvář tomu, co ji přivedlo na svět. Kulisy i kostýmy jsou jiné. Důvody, proč jsme právě komunisty, však ještě pádnější. »Koronakrize« je dál hrotí. Příčiny ekonomické krize jsou však starší i mnohem hlubší. V pasti je »nadvýroba kapitálu« (K. Marx), tunelovaného z cizí práce. Dřív z ní unikal na nové trhy. Chamtivou »globalizací« si ten azyl zrušil. Mezi kapitálem a kupní silou, schopnou ho zhodnotit, zeje rekordní propast. Oligarchie bohatnou hlavně z finanční alchymie. Ta žádné hodnoty netvoří z podstaty. Stále víc bere obloukem i lidské potřeby. A to se dá provozovat jen na čím dál obludnější dluh. Mamutí defraudace veřejných zdrojů, maskovaná »bojem s pandemií«, ho dovádí ad absurdum.

»Vítěz studené války« trumfuje všechny dosavadní bankroty. Má však i monopol i na »řešení« krize. V míře, nevídané už sto let. Demokratické východisko, jež by mu křížilo cestu, se nerýsuje ani v zárodku. To reset znamená přesadit, a ne dobít baterky. Právě přesadit nás chce »Velký reset«. Plíživým, o to však radikálnějším převratem. Dluhovou oprátkou pod krkem většiny lidí, podniků i států. Jejich masivním vyvlastněním. Degradací vlád a parlamentů na ještě bezmocnější satrapy. Proměnou planety v protektorát oligarchické kasty. Parazitní renty z každé práce i podnikání. »Práva« rozhodovat o nás a bez nás i ve všem ostatním.

Hrozí to i většině Ameriky, do níž teče nejvíc světové renty. Státům, mezi něž patříme, však tím spíš. Jsme cizím krmelcem a vazalem. Jsme jím víc než před Mnichovem. A v lecčem i víc, než za pozdní monarchie. »Řešení« krize v cizí režii nás sráží ještě níž. Otřese životy velké většiny. Šok číhá i na spoustu těch, kdo si až dosud lebedili »za vodou«. Nám to nabízí hned dvě nevídané šance. Obnažit celou pravdu o tunelářském převratu – a oslovit většinu jeho poražených. A postavit tah na branku na tom, čím vítězil už v minulosti. S kapitalismem znovu prohrává i náš národní zájem. Právě to tmelí vědomí kolektivní identity, širší a vlivnější než všechny ostatní. Hlavně cizí chomout má na svědomí náš »neudržitelný nerozvoj«, řečeno s osvíceným mozkem vlastenecké pravice. Jen v mnohem suverénnější zemi se dá zlomit i vše, co dusí demokracii a lidská práva. Teprve v ní lze restituovat spravedlnost a pokrok. Tu vazbu nechápe, jen kdo marxismu rozumí jako koza petrželi. Tím rychleji se musí stát páteří naší strategie.

Porazit pátou kolonu

Randálem kolem Vrbětic vrcholí obludný seriál. Boří vztah s jadernou velmocí. Právě s tou, která nám pomohla, tak jako ještě nikdo. Třísní ji povodní prolhaných špinavostí. Doličné předměty nemá. Důkazní břemeno před soudem neunese. Arzenál z Vrbětic končil i v teroristických prackách. V Sýrii, Iráku i na Ukrajině. Kdy se to šeredně nevyplatí, je jen otázkou času. Kolaborace smolí »obrazy nepřítele«. Štvou proti zemi, co teror nesponzoruje, ale poráží. A to už není jen »appeasement« s agresemi, plenícími celé subkontinenty. Tady se klube pokus o nový Mnichov. Průchoďák a zbrojnici »Drang nach Osten« z nás dělá i dnes. Pátá kolona nehuláká »Heim ins Reich«. Prorůstá českou politickou a mediální scénou. Soutěží ve »spojenecké vděčnosti«. Umí to jen ke škodě své země. A stále víc i jejího bezpečí. Porazit Rusko zkouší jen idiot. Hazarduje s jaderným ohňostrojem. Zkrotit Hujery s IQ tykve je prioritou všech priorit. Pro ještě širší spojenectví, než kdy dřív. Čím dál je dovedeme, tím víc to změní celkový poměr sil. Rusofobie je svorníkem celého deliria, pasovaného na státní náboženství. Oč víc ji zbavíme svatozáře, tím rychleji ztratí dech i ostatní mrákoty.

Kulaté výročí vybízí ke gratulaci. Úplně každému, kdo nestáhl chvost. Jubileum je však hlavně poselstvím. Výzvou pohlédnout do zrcadla. Složit pravdivé účty. Nazvat pravým jménem i vše, co dlužíme. Chátrá to ze všeho nejdůležitější. Naše pověst alternativy se vším všudy. Hlavně to musíme napravit a v celé šíři. Ze všeho nejdřív však v dvojím směru. Celou pravdou o příčinách i »řešení« krize – a cestovní mapou demokratického řešení. A programem dekolonizace naší země, jenž ostatní vlastenecké síly znovu předběhne – a právě tím zprůchodní jejich spolupráci směrem, mířícím i k obnově sociální spravedlnosti.

Hlavně o tom teď bude test, jsme-li předvojem nového života i dnes.

Please publish modules in offcanvas position.