První květen a bolševici

IRENA (ZDROJ)

Chtěla bych při příležitosti svátku 1. května uvést tři úryvky, které vypovídají o tom, jak marný byl boj pracujících za lepší život, než je v něm podpořili bolševici, kteří jim v tom šli příkladem a donutili i nepřímo zlepšit životní podmínky lidí i v ostatních státech, západní Evropu a USA nevyjímaje!

2021 05 04 05

To je to, co by si lidé měli v první řadě uvědomit, až jim zase slina přinese na jazyk slovo bolševik v podobě nadávky. Bylo by dobré se konečně zamyslit, kdo a jak vás donutil jako nadávku používat označení lidí, kteří obětovali své životy i zdraví pro lepší život nás všech! O záchraně od fašismu ani nemluvě. A také nad tím, jak na tento jejich přínos navázat a nenechat se připravit o všechno to, co pro nás tak těžce vybojovali!

To díky Chicagu slavíme První máj

Pro ty, kteří zapomněli, nebo nevěděli, kde se vzaly oslavy Prvního máje. Podle informací z Wikipedie: «Prvního května roku 1886 chicagští dělníci zorganizovali masovou stávku s požadavkem na osmihodinový pracovní den. Pracovní podmínky byly tehdy velmi těžké: nízká mzda, pracovní doba 12 – 15 hodin, využívání dětské práce, absence sociálních záruk. Stávky se účastnilo 350 tisíc amerických dělníků, například v New Yorku jich stávkovalo 10 000 a v Detroitu 11 000. Střediskem odporu se stalo Chicago, ve kterém se stávky účastnilo okolo 40 000 dělníků.

Po této prvomájové stávce bylo na jednom ze závodů v Chicagu propuštěno půl druhého tisíce dělníků. Naštvaní dělníci vyhlásili ještě jednu stávku. Za dva dny do závodu přijeli stávkokazi, kteří byli uvítáni mítinkem u vstupní brány. Policie ho však za použití zbraní rozehnala. Čtyři lidi přitom zabila a desítky zranila.

4. května protesty pokračovaly. V průběhu mítinku neznámý provokatér nechal vybuchnout bombu. Potom následovala střelba, po které byli mrtví i zranění v davu i mezi policisty, kteří byli zasaženi „střelbou do vlastních“ od svých kolegů. Poté bylo označeno 8 viníků, ze kterých 4 byli oběšeni. V roce 1993 jich bylo všech osm uznáno za oběti policejní provokace. Šéf policie, který vydal rozkaz zahájit palbu, byl později odsouzen za korupci. Policejní provokatér, který hodil bombu, nebyl nikdy odhalen.

A to se stalo šest let poté, kdy Úřad pracovní statistiky informoval Kongres USA o tom, že lidé musí umírat, aby průmysl mohl vzkvétat. Za celých těch šest let vládnoucí američtí „liberasti“ neudělali nic pro to, aby dělníkům zajistili ekonomická a politická práva, aby jim život ulehčili.

O právech a svobodě jedince se v jednom z poskytnutých rozhovorů J.V. Stalin vyjádřil následovně

Je mi zatěžko představit si, jakou asi může mít „osobní svobodu“ nezaměstnaný, který chodí hladový a nenachází využití pro svou práci. Skutečná svoboda panuje pouze tam, kde je zlikvidováno vykořisťování, kde jedni lidé neutiskují jiné, kde není nezaměstnanost a chudoba, kde se člověk netřese strachy, zda zítra nepřijde o práci, bydlení a jídlo. Pouze v takové společnosti je možná skutečná a ne papírová individuální i jakákoliv jiná svoboda. (z besedy se zástupcem novinářského sdružení Royem Howardem z 1. března 1936).

Úryvek třetí: Navíc se v západní koncepci občanské společnosti ukrývá i pokrytecká složka. V naší internetové době nejdostupnější encyklopedie Wikipedie ve svém článku „Občanská společnost“ jako její první příznak uvádí «přítomnost svobodných vlastníků výrobních prostředků ve společnosti…

A potom k tomuto příznaku doplňuje i další

«…rozvinutá demokracie; právní ochrana občanů; vysoká úroveň občanské kultury a vzdělanosti obyvatelstva; nejlepší zajištění lidských práv a svobod; samořízení; konkurence struktur a různých skupin lidí, ze kterých se společnost skládá; svobodně se formující veřejná mínění a pluralismus názorů; silná sociální politika státu; vícesektorová ekonomika; početná střední třída.»

Ve skutečnosti je ten první nazvaný příznak – přítomnost vlastníků výrobních prostředků „nezávislých“ na státě – tím jediným příznakem „občanské společnosti“ západního typu.

Právě v tomto smyslu je myšlena ta svoboda vlastníků výrobních prostředků na základě principu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví jinak než na základě zákona nebo za náhradu bez nezákonné svévole ze strany státu vůči vlastníkovi a objektům jeho vlastnictví.

Všechno to ostatní se stalo realitou nebo kultovní iluzí (konkrétně vysoká vzdělanostní úroveň; lidská práva a svobody jsou těmi kultovními iluzemi) a bylo zahrnuto mezi atributy „občanské společnosti“ až ve 20. století, a to z větší části až v jeho druhé polovině. A nestalo se tomu tak z dobré vůle společenství „svobodných vlastníků výrobních prostředků“, ale v důsledku hrůzy, kterou vyvolala u té předvídavější části z nich Velká říjnová socialistická revoluce a její důsledky, včetně rozhodujícího vojensko-silového vkladu SSSR do rozdrcení „Evropské unie číslo jedna“ v čele s Třetí říší.

Předtím tato koncepce „občanské společnosti“ existovala již přinejmenším po dobu dvou staletí, ale reálně se vztahovala pouze na buržoazní oligarchii a v menší míře na střední buržoazii podle kapitalizace jejího podnikání.

Zbytek obyvatelstva, včetně drobné buržoazie, reálně byl a stále je jen jedním z mnoha „ekonomických zdrojů“, na který se normy oligarchické etiky nevztahovaly, nevztahují a vztahovat nebudou. Přičemž procedury formální demokracie jsou určeny k tomu, aby zajišťovaly, a také zajišťují, legitimitu státní moci loutek-figurek buržoazní oligarchie a propaganda založená na principu „rovnosti všech před zákonem“ a ty údajně „rovné příležitosti“ kultivovaly a kultivují ve společnosti „ekonomických zdrojů“ iluzi, že každý je schopen stát se úspěšným politikem nebo oligarchou, pokud začne podnikat a bude usilovně pracovat.

Tak například v USA «v roce 1880 průměrné životní náklady činily 720 USD ročně a roční průměrná mzda dělníků v průmyslu činila okolo 300 USD. Přičemž průměrný pracovní den byl dlouhý 11-12 hodin a nezřídka i 15. Každé šesté dítě pracovalo v průmyslu a dostávalo oproti dospělému poloviční plat za stejnou práci. Něco jako bezpečnost práce nikdo neznal. Všechny tyto údaje jsou převzaty ze souhrnných údajů Úřadu pracovní statistiky, které byly předloženy Kongresu USA. Na konci této zprávy je závěrem uvedeno: „Lidé musí umírat, aby průmysl mohl vzkvétat.“

A se zaváděním větší humánnosti do ekonomické činnosti, s rozvojem všeobecného vzdělávání, rozšířením politických práv a určité části ekonomických práv de iure (de facto to zajištěno není, neboť vzdělávací systém není nastaven tak, aby si lidé osvojili znalosti a návyky umožňující jim stát se konceptuálně mocnými) na celou společnost se na Západě začalo až když velká deprese v roce 1929 a v následujících letech postavila buržoazní oligarchii před volbu: „Buď reformy zaměřené na vyšší humánnost vzájemných ekonomických vztahů a všeobecný kulturní rozvoj širokých mas obyvatelstva, nebo marxistická revoluce typu revoluce v Rusku se všemi jejími následky pro buržoazní oligarchii».

Proto také reformy F.D. Roosevelta a svými cíli analogické reformy v ostatních státech vyvolaly odpor výslovně oligarchie (určité její části) a lidí aspirujících začlenit se do jejích řad, tedy odpor reálné „občanské společnosti“ skládající se z ničemů. A v Německu tento odpor „občanské společnosti“ přivedl k moci nacisty za podpory jejich režimu především buržoazní oligarchií (jak německé, tak i té zahraniční – USA a Velké Británie) i jejími šéfy, kteří investovali do zformování Třetí říše a její agrese proti SSSR kolosální částky.

Podstata západní buržoazně-liberální koncepce občanské společnosti se od roku 1880, kdy podle přiznání Kongresu USA dělníci umírali, aby průmysl mohl vzkvétat, nezměnila až do dnešních dnů. Změnily se pouze organizační formy, ve kterých vzrostly náklady buržoazní oligarchie a jejích šéfů na vydržování a reprodukci té části obyvatelstva, která má objektivní status „ekonomického zdroje“, přestože relativní náklady se snížily díky růstu produktivity světové ekonomiky a přerozdělování souhrnného produktu ve prospěch takzvaných „vyspělých států“.

Please publish modules in offcanvas position.