Otevřený list panu Zdeňkovi Porybnému, šéfredaktorovi Práva

Vážený pane šéfredaktore,

2020 11 28 04sleduji Právo již mnoho let a přiznávám se, že v některých letech Vaše noviny vzbuzovaly mou pozornost především dík některým redaktorům a komentátorům. Čekal jsem na jejich názory, protože se znalostí věci i s odvahou vyjadřovali opomíjené nebo přímo zatajované názory.

Vzpomenu aspoň Pavla Dostála, Alexandra Kramera, Martina Hekrdlu, Jiřího Hanáka. S podobným zájmem jsem sledoval články Jana Kellera, a říkal jsem si, že to se svobodou projevu není ještě tak zlé, když se pan Keller může otevřeně vyjadřovat k ožehavým případům dne. Ale po včerejšku již vím: je to s naší svobodou, zaručenou ústavou a farizejsky vychvalovanou na tržištích, opravdu zlé.

Způsob, jak redakce zkonfiskovala Kellerův názor na Vrbětickou kauzu, vzbuzuje ty nejčernější myšlenky. Někdo nahoře, dole nebo kde, stanoví, co se může o této události říct, a co ne. Dnes už neexistuje censor z dob První republiky, který v sazárně fialovou tužkou označil zakázané pasáže; ty se však v novinách nápadně hlásily bílými místy, a čtenář se domyslel, oč jde. Naštěstí již také neexistuje poúnorová HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru), která jednoduše nedala imprimatur podezřelému článku, brožuře, knize, plakátu nebo třeba nápisu na úmrtním listu.

Pane šéfredaktore, máte jistě právo některé příspěvky netisknout. Ale toto právo se podstatně zmenšuje, když posuzujete stať zkušeného autora, v tomto případě odborníka, vysokoškolského učitele, navíc kmenového přispěvatele, jehož články jste tiskli na předním místě. Když jste měl k článku pana profesora výhrady, měl jste možnost dát to čtenářům na vědomí. Nechcete-li vejít do dějin jako představitel nového typu censury, stále ještě můžete profesorův článek o Vrběticích otisknout spolu s Vaším kritickým komentářem. ČtenářI se pak k tomuto sporu vyjádří. Tím byste posílil důvěru veřejnosti nejen ve Vaše noviny, ale také v demokracii u nás. Platí ještě Masarykův výrok o demokracii jako diskusi?

Dovolte na závěr připomenout osobní zkušenost s censurou – v Právu. V době, kdy prezident Bush naprosto nepatřičně reagoval na útok islamistů proti Obchodnímu centru v New Yorku a Pentagonu, poslal jsem polemický článek redaktoru kulturní přílohy. Bez udání důvodu jej neotiskl. Bál se. Panovala tísnivá nálada. V USA přijali zákon Patrotic Act, který z demokratické země udělal stát podléhající válečnému stavu. Stačilo jen malounko zapochybovat o správnosti americké politiky, a byl jste nařčen ze sympatií k teroristům. V podobném kritickém duchu jsem se vyjádřil také o lživě zdůvodněném útoku na Irák, ale tento článek jsem už do žádných novin ani neposílal. Když nebezpečná éra George Bushe skončila, a na obálce týdeníku Newsweek se objevila vlajka pruhů a hvězd potřísněná blátem a opatřená otázkou – Kdo očistí americkou vlajku?, rozhodl jsem se oba články, doplněné aktuálními komentáři, vydal vlastním nákladem a v malém nákladu pod titulem 9/11 (2001-2011).

Jsem přesvědčen, že za žádných, jakkoli zvláštních a nebezpečných okolností se svobodná diskuse nesmí zapovídat. A to nejen proto, že žádné výjimečné opatření nedává státu ani státem přímo či nepřímo řizeným médiím právo diktovat jediný výklad kontroverzní události, nýbrž i proto, že vynucená jednomyslnost vzbuzuje v lidech tíseň a strach – to už se zase vracejí staré časy cenzur a okupací?

S pozdravem, Mojmír Grygar
V Praze 19. května 2021

P.S. Informace o mé práci najdete v encyklopedii Sto českých vědců v exilu (2011)

Please publish modules in offcanvas position.