BYLA JSEM BÝV. SPOLUOBČANY POUČENA, ŽE KONC. TÁBORY NEBYLY, ŽE TO BYLY JEN TÁBORY PRACOVNÍ!

Dialog s mými bývalými spoluobčany by asi byl těžký. Byla jsem jimi poučena, že koncentrační tábory neexistovaly, že to byly pouze tábory pracovní! Žili jsem v Nových Hamrech, kde byl můj tatínek na české škole řídícím učitelem. Maminka učitelka ručních prací, objížděla české školy, tj. v Horní Blatné, Perninku, Jelení, Nejdku, Nové roli, Staré Roli a v Nových Hamrech.

Jezdila jsem do Karlových Varů do měšťanské školy: Tenkrát ještě jezdila parní lokomotiva.. První vagón za lokomotivou byl obsazen děvčaty, druhý chlapci. Obě národnosti jezdily vždy společně. Německá mládež jezdila do německých škol. Když jsme se to zářijové odpoledně vraceli, chlapci v Nejdku přestoupili do prvního vagónu mezi nás děvčaty. Mezi Nejdkem a Vysokou pecí jsou dva tunely. Ten první ještě v Nejdku. Přes tímto tunelem trať přetíná silnici. Po řečnění Konráda Henleina z ochozu Becherovka V Karlových Varech, pokřikovali z oken domů v ulici před tunelem Němci s pravicemi zdviženými k nacistickému pozdravu: „Sieg Heil“. Náš vláček se v těchto místech ještě rozjížděl. Stalo se, že němečtí chlapci z otevřených oken již ze stanice v Nejdku vykřikovali „Sieg Heil“. K Němcům v ulici před tunelem však naši chlapci vykřikli „Heil Moskau“. Z oken po nich Němci házeli květináče.

Další dny byl mezi chlapci již průvodčí a okna byla zavřena. Má škola byla v Rybářích. Jednoho dne si ještě před vyučováním pozval náš pan ředitel všechny třídy do kreslírny. Tam nám oznámil, že předešlý den měli učitelé ve sborovně školy schůzi. Ten den právě zase řečnil do rádia Adolf Hitler. Tenkrát nebylo ještě v každé domácnosti rádio, a tak Němci tento projev poslouchali shromážděni u nás v Nových Hamrech pod amplionem před německou školou. Ale v noci po projevu pochodovali zase Němci v Karlových Varech městem, stejně jako u nás v Nových Hamrech, za hlasitého provolávání „Sieg heil“, Heil Hitler“. Bydleli jsme na kopečku, takže jsme na pochodující Němce z oken dobře viděli. Pamatuji na ženy v modrých šátcích uvázaných na „babku“. Ten ryk jistě probudil každého.

Když v Karlových Varech Němci uviděli v české škole ozářená okna, pokřikovali před školou a vymlátili okna kameny. To nám náš pan ředitel řekl a ještě dodal, že učitelský sbor uslyšel rozbitými okny křik a pláč dítěte. Byl to německý chlapec, náš spolužák, který se vracel z lékárny, nesl léky nemocné mamince. Pochodující Němci ho poznali, u naší školy ho dohonili, hlavu mu otloukali o zeď školy. Učitelé chlapce zachránili a ve sborovně ošetřili. Ráno nám pan ředitel ukázal zeď zalitou krví našeho německého spolužáka.

V září 1938 jsme školu navštěvovali jen čtrnáct dní. Dobře se pamatuji na ten poslední den. Bylo to v úterý. Ten den učila naše maminka v Nové Roli a odpoledne ve Staré roli. Jezdila v prvním školním vagóně. Nejmladší sestra jezdila do prvního ročníku právě otevřené měšťanské školy v Nejdku, prostřední sestra do 2. ročníku gymnázia v Karlových Varech, Vycházeli jsme všichni společně z domova na nádraží. Tatínek šel také již do své školy v Nových Hamrech. V ulici pod kopečkem jsme potkali německého cyklistu, dělníka slévárny dnešního Metalisu Nejdek. Zastavil se a řekl, že se dnes nepracuje a ani se nebude vyučovat. Tatínek však rozhodl, že tuto zprávu má školám oznámit školní inspektor, takže jsme do školy všechny jely.

V první zastávce, tj. ve Vysoké Peci, na děti ve školních vagónech čekal snad sám ředitel místní papírny, jehož dcera navštěvovala rovněž gymnázium. Ředitel gymnázia mu telefonoval, aby čekal u vlaku ve Vysoké Peci a poslal děti zpátky domů, že je v ulicích v Karlových Varech nebezpečno.

Zastávka ve Vysokých Pecích je v lesích. Dojeli jsme tedy do další stanice, tj. do Nejdku. Tma jsme na nádraží čekali na vlak křižující se v Nové Roli s vlakem, ze kterého jsme vystoupili. Za nádražím v Nejdku je fotbalové hříště. Tam jsem viděl, jak Němci honili člověka, který před nimi utíkal. Kdo to byl, nevím.

Když jsem se jednoho rána probudili, stráně kolem nás byly obsazeny ukrytými vojáky Stráže obrany státu. Ten poslední den odpoledne šla jsem s tatínkem ulicí pod naším kopečkem. Před námi skupina vojáků a mezi vojáky a námi hlouček chlapců v krátkých šedých nohavicích, v bílých podkolenkách s dýkou na opasku. Všichni hromadně na naše vojáky plivali. Tatínek mi řekl: „Vidíš, ti se nesmějí ani otočit, aby nevyvolali incident.“ Odpoledne jsme pak navštívili v našem sousedství rodinu lesníka Málka. Na protějším kopci okopávala políčko německá žena. Kolem ní proběhli ordneři. Po chvíli se u ní zastavili naši četníci. Ptali se jí – pravděpodobně – po skupině ordnerů, avšak ukázala jim na opačnou stranu.

Druhý den ráno pro nás přijeli a nákladním autem vojáci z Nejdku. Měly jsme připraveny školní brašny se všemi učebnicemi, oblečeny jsme byly do dvojích šatů, kabátů, v rukách uzlíčky. Z Nejdku jsme jely jen s maminkou vlakem do Karlových Varů. Dojely jsme vlakem do Chodova, tam nás připojili k rychlíkové soupravě z Chebu do Prahy. Cílem našeho útěku bylo rodiště naší maminky v Běcharech u Českého ráje.

V Nových Hamrech zůstal náš prastrýček, bratr našeho dědečka. Ten náš nábytek a věci, které se podařilo zachránit, za námi později odeslal. Bylo mu 81 roků. Do vnitrozemí se pak po roce musel s manželkou také odstěhovat.

A mé dnešní zkušenosti? Dialog s mými bývalými spoluobčany by asi byl těžký. Byla jsem jimi poučena, že koncentrační tábory neexistovaly, že to byly pouze tábory pracovní!

ANDĚLA PONEŠOVÁ, TEHDY NOVÉ HAMRY

Please publish modules in offcanvas position.