Primář ze záchranky pplk. MUDr. Marek Obrtel: Co je za cenzurou o covidu. Kšefty

2021 09 25 06Podplukovník ve výslužbě a lékař MUDr. Marek Obrtel, lídr VOLNÉHO Bloku v Olomouckém kraji v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz otevřeně promluvil o covidovém terorismu, škodlivosti vakcinace a vakcinačním postižení, i o intrikách NATO v Srbsku a na Ukrajině.

Jako aktivní lékař a primář záchranné služby stojíte doslova v první linii našeho zdravotnictví. Jak jste vnímal a vnímáte opatření vlády v koronavirové krizi? Byla ne vždy účinná a smysluplná opatření i tím impulsem, který vás přiměl podpořit Volný blok kandidaturou?

Určitě ano. Když odezněla ona první etapa „covidového bioterorismu“, kdy jsme nebyli zorientováni, neměli jsme žádná vlastní data ani zkušenosti a oprávněně se obávali, jak budeme situaci zvládat (záchranka nemůže své ordinace zavřít nebo ordinovat po telefonu), nastalo období sběru vlastních dat a zkušeností.

Najednou jsem zjišťoval, že věci jsou jinak. Zcela nesmyslně začala platit cenzura na jiné než „oficiální“ informace a embargo na jiné než „oficiální“ postupy a léky. První linie až na čestné výjimky své pacienty zcela opustila, zanechala je napospas covidové hysterii a Paralenu a oni pak končili na „árech a jipkách“. Do zdravotnictví vstoupily těžké kšefty mocných, završené nepovinně povinnou vakcinací jako jediným spásným postupem! Ta tvrdá, krutá a beznadějná realita globalisticko – vakcinační mediokratické demokratúry mne tak deptala, trápila a vysilovala, že slyšet najednou opravdový, skutečný a ničím nezkreslovaný názor na situaci z Poslanecké sněmovny Parlamentu od poslanců Volného a Bojka (případně jejich odborných hostů) bylo pro mne doslova spásnou rajskou muzikou.

Ten obrovský rozpor mezi oficiální „covid agendou“ a tím, co jsem si já jako lékař již v terénu zažil, ověřil a mohl srovnávat, tak ten je naprosto bezprecedentní. Kvůli aktivnímu přístupu Volného bloku k programovému řešení zásadních problémů naší země, nejen v oblasti covidu, jsem se rozhodl jej podpořit kandidaturou. I když je to pro mne osobně cesta nelehká, tak trochu masochistická, protože jsem nikdy netoužil být politikem, není jiné volby. Vnímám to jako svou povinnost vůči své zemi.

Jaký je váš názor jako lékaře na vakcinaci proti covidu-19? Myslíte, že by očkování mělo být dobrovolné a jak vidíte roli státu? Je vakcína bezpečná, je dostatečně prozkoumaná? Vnímáte při vašich výjezdech vliv očkování na zdraví lidí?

Začal bych tím, že jako lékař velmi pozitivně vnímám to, co dokázala medicína v minulosti tím, že díky vakcínám vymýtila různé „choroby zabijáky“. I když nelze nezmínit také zlepšení životních podmínek, dostatek potravy, lepší úroveň hygieny a sociální stránky oproti dávné minulosti nebo období různých válek a podobně. To však byly vakcíny, které vyráběl ÚSOL nebo SEVAC. Byznys nehrál skoro žádnou roli a pokoutní úmysly neměly prostor. To však není dnešní situace a COVID-19 je toho zářným příkladem (a není sám).

Vakcíny proti COVID-19, pokud se dají nazývat vakcínami, jsou jednoznačně „experimentální látkou“, naprosto neodzkoušenou, s mnoha známými a přiznanými a s ještě více potenciálně možnými a pravděpodobnými nežádoucími účinky. Ty se začínají významně projevovat, ale jsou kryty informačním embargem a cenzurou a naprostou profesní slepotou zdravotníků a slepou důvěrou lidí.

Jak je možné, že lidi nevaruje alespoň ten úporný tlak systému na plošnou vakcinaci všech? Že je neodradí skutečnost, že stejně budou infekční, a že se stejně mohou nakazit? Vydáváme důležitá nařízení, která nedodržují ani ti, kteří je vydali, a ono se nic neděje. Pomalinku, za našimi zády a bez povšimnutí, se nám vytrácí svobody a naše práva. Stáváme se hříčkou v rukou mocných, kteří se se svými záměry vůbec netají, sdělují nám je otevřeně, ale ani to lidé nevidí nebo vidět nechtějí.

Výrobci vakcín uvedli, že vakcína není prozkoumána na teratogenitu, genotoxicitu ani karcinogenitu. Vhodná k použití až od 16 let, pak od 12 a nyní chtějí očkovat (na Slovensku už vakcinují) děti od 5 let věku!

V naší praxi se pravidelně setkáváme s postižením lidí po vakcinaci. U chronicky nemocných se to vždy svede na nějakou jejich nemoc, přestože žádné podobné obtíže pacient nikdy předtím neměl. Setkávám se i s „vakcinačním“ postižením lidí mladých a zcela zdravých, z nichž mnozí i otevřeně přiznávají, že udělali chybu. Vnímají, že jejich obtíže jasně korelují s provedenou vakcinací.

U dospělých, svéprávných a za sebe odpovědných lidí je nutné ponechat očkování na dobrovolnosti. A to zcela pomíjím fakt, že vzhledem k rozsáhlému výskytu nežádoucích účinků včetně úmrtí by mělo být očkování proti COVID-19 na podkladě nejen Norimberského kodexu zastaveno. Občany stát nesmí pod žádnou záminkou do vakcinace nutit, protože se jedná o látku experimentální ve stadiu výzkumu, ani je nijak sankcionovat. Člověk neočkovaný není člověkem nemocným, tedy pacientem! Očkování dětí je třeba plošně zakázat, protože k jejich vakcinaci navíc neexistuje žádný medicínský důvod, který by vyvážil obrovská rizika vakcinace.

Co by měl stát změnit, aby skutečně podpořil zdraví lidí?

Je to velmi „jednoduché“. Stačí začít spravovat stát s péčí správného hospodáře. Vymanit se z vlivu různých nadnárodních nadací a institucí. Pak by bylo možno uvažovat o soběstačnosti, obranyschopnosti, znovunabyté suverenitě, posílení vlivu domácího průmyslu včetně toho farmaceutického. Pak by bylo možné podporovat svobodný výzkum a svobodnou vědeckou diskuzi. Mohla by začít fungovat nezávislá média, a ta „veřejnoprávní“ by mohla být veřejnoprávní. Lidé by přijali odpovědnost za své zdraví a své životy a zvolili by si účinnou formu podpory zdraví a léčby na podkladě nezaujatých odborníků bez vlivu farmaceutických korporací. To by ale museli ve volbách zvolit nezávislou a čistou stranu s funkčním programem, která se nenechá zkorumpovat. Jako třeba Volný blok. Ostatně proto za něj kandiduji.

Svůj občanský postoj jste v roce 2014 velmi razantně projevil otevřeným dopisem, ve kterém jste se vzdal svých vojenských vyznamenání. Tedy těch, která jste dostal za účast na vojenských misích NATO v pozici vojenského lékaře. Můžete teď s odstupem připomenout, co tomu předcházelo?

V rámci mé služby v armádě jsem postupně od roku 1994 procházel spoustou specializačních vzdělávacích aktivit. Sloužil jsem jako náčelník posádkové ošetřovny – velitel útvaru, ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá, až došlo v rámci kariérního postupu i na zahraniční mise. Tak jako doma v ČR, tak i v zahraničí jsem se snažil konat službu co nejlépe a příliš jsem se o politické pozadí válek, do kterých jsme byli nasazováni, nezajímal.

V té době jsem ale sloužil v Bosně a Hercegovině, na srbské straně konfliktu, velmi rychle jsem zvládl i místní jazyk a hodně jsem komunikoval s místními lidmi. Nejen v otázkách jejich zdravotních problémů, ale také o situaci v prostoru působení a o věcech, které předcházely. V Bosně jsem strávil nakonec celkem 14 měsíců a zažil jsem zde nejen památný vstup ČR do NATO 12. března 1999, ale čtrnáct dnů poté také začátek konfliktu mezi Aliancí a Jugoslávií, zahájeného „humanitárním bombardováním“ Bělehradu a dalších míst v Jugoslávii. Tedy počátek kosovské operace KFOR. Právem pobouřené místní obyvatelstvo se tehdy začalo chovat velmi nepřátelsky i vůči naší misi v Bosně a já jsem si vyslechl tehdy spoustu informací o vylhaných a vykonstruovaných důvodech k přepadení Jugoslávie. Sémě nedůvěry v oprávněnost našeho vojenského konání ve světě bylo zaseto.

Následoval Afghánistán a Irák, kam jsme přestěhovali českou polní nemocnici z Kábulu, ale tato mise, ač opět na bázi účelově vyrobených důkazů, proběhla z mého pohledu vcelku v klidu, neboť jsme na místě odvedli vynikající práci nejen směrem ke koaličním vojskům, jimž jsme byli nejvyšší zdravotnickou etapou v operačním prostoru, ale také a zejména vůči civilnímu obyvatelstvu. Žádné větší problémy s místními autoritami jsme tudíž neměli, ale duch dobyvačných a nenasytných peněženek korporátních fašistů z globalistického „deep state“ se nad Blízkým a Středním východem, jakož i nad Manhattanem vznášel dál.

Definitivní zlom v mém myšlení a vnímání skutečného stavu geopolitiky a vojenských výbojů Aliance nastal v Kosovu, kde se mi dotvořil obraz všeho toho zla a podvodných globalistických intrik a na vlastní kůži jsem byl konfrontován s jejich strůjci a vykonavateli. Vrcholem pak byl březnový pogrom na Srby roku 2004, který jasně ukázal, kdo je kdo a na jaké straně stojí Aliance. Odchodem z vysokých armádních funkcí na vlastní žádost jsem si toto dilema vnitřně a bez gest pro sebe vyřešil.

Psal se však rok 2014 a na jaře se rozhořel „ukrajinský majdan“ a s ním také válka na východě Ukrajiny se všemi důsledky, navlas podobná tomu, co jsem zažil v Bosně a hlavně v Kosovu s tím rozdílem, že ukrajinští Rusové měli na odtržení na základě referenda ústavní právo, zatímco kosovští Albánci nikoliv. Západní světové společenství to však vidí paradoxně jinak. Válka za dveřmi a rozhořívající se migrační krize z válkami NATO zničených zemí... K tomu jsem již nemohl mlčet. Výsledkem byl můj otevřený dopis a vrácení válečných vyznamenání Aliance, aby se lidé dozvěděli a uvědomili si, čeho jsme součástí, a čemu sloužíme.

Jste vůdčí osobností Národní domobrany. Co vás přimělo k tomu, abyste se jako lékař angažoval v takové iniciativě? V čem vidíte potřebu domobrany a jak se k její existenci staví politici?

V souvislosti se vším výše uvedeným jsem si jasně uvědomil, v jak šílené situaci se naše země nachází, jak jsme naprosto „zblblí“, bezbranní a vydíratelní, pácháme jako národ a společenství sebevraždu v přímém přenosu, a ještě si za ni platíme. Obnova samostatného myšlení, výchovy k vlastenectví a pochopení jeho významu, obranyschopnosti země, národa, ale i rodin a regionů, institut sebevědomého občana, schopného zasadit se o udržení a obnovení svých základních práv a svobod – to všechno byly důvody, pro které jsem vstoupil do iniciativy „Československých vojáků v záloze…“, a stal se jejím hlavním představitelem. Poté, co byla tato iniciativa politicky ukradena, a kvůli tomu v ní zcela selhal domobranecký princip fungování, vystoupil jsem z ní a spoluzaložil přísně nadstranickou a veřejně apolitickou iniciativu Národní domobrana ČR, jejímž velitelem a předsedou spolku jsem dodnes.

Smyslem domobranectví je jednak výchova k výše uvedeným hodnotám, pak také schopnost občana bránit svůj život, svá lidská práva a svobody a svůj prací nabytý majetek a životní potřeby za situace, kdy stát nemůže nebo nechce této své povinnosti dostát a bezpečí svých občanů nezajišťuje. Posledním, ale zároveň nejdůležitějším úkolem je pak úsilí o obnovení obranyschopnosti naší vlasti prostřednictvím nové armády domobraneckého typu po vzoru Švýcarska v našich zdrojových podmínkách, protože jiná cesta k dosažení tohoto cíle neexistuje.

Na tomto úkolu jsme chtěli aktivně spolupracovat s politiky napříč spektrem, protože jejich zájem na jeho vyřešení by měl být zcela přirozený. Opak je pravdou! U vlastizrádných a zaprodaných nebo přímo k tomu účelu vytvořených stran, jako jsou ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, Piráti a bohužel STAN nebo ANO, mne to až tak nepřekvapuje. Obrovským zklamáním pro nás však bylo to, že ani tzv. opoziční strany, jako SPD nebo KSČM, které mají tu a tam silné řeči, neudělaly nic pro obnovení suverenity naší země, k níž soběstačnost a obranyschopnost neoddělitelně patří. Svou neschopnost nakonec prokázaly i nyní v době „kovidové krize“ a s ní spojeným soumrakem občanských práv a svobod.

Jedinými, kdo zcela natvrdo a za cenu obrovských osobních problémů a obětí, dehonestací a zcela otevřeně a účinně bojují za zachování práv, svobod a samotné existence naší vlasti, jsou současní lídři strany Volný blok se svými týmy. Nikdo jiný.



MUDr. Marek Obrtel vystudoval Vojenskou lékařskou akademii Jana Evangelisty Purkyně na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Stal se velitelem útvaru – náčelníkem Posádkové ošetřovny ve VVP Libavá, kde získal praktické poznatky vševojskového charakteru a vytvořil ve své době ojedinělý systém zdravotnického zabezpečení vojsk. V letech 1998 – 1999 působil jako lékař a náčelník praporního obvaziště v Bosně a Hercegovině. Také proto se stal v roce 1999 zástupcem velitele operačního velitelství Vojskové zdravotnické služby v hodnosti plukovníka.

Na plukovnických postech sloužil ve vysokých armádních funkcích v rámci Generálního štábu Armády České republiky u Sekce vojenského zdravotnictví také v následujících letech. Aktivně se podílel na výstavbě nejen zdravotnických jednotek v rámci tehdejšího reformního týmu MO ČR a jako velitel kontingentu a náčelník polní nemocnice absolvoval zahraniční misi v Afghánistánu.

Poté jako zdravotnický poradce velitele Mnohonárodnostní brigády Střed v Prištině působil také v Kosovu. Právě tato zahraniční angažmá (a nejen ona) způsobila, že poznal skutečný charakter vojensko-politické strategie NATO a Západu, a protože s těmito praktikami nemohl souhlasit, z armády na vlastní žádost odešel.

Stal se ředitelem Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje, kterou vybudoval a nakonec se jako lékař v jednotlivých dílčích vedoucích pozicích vrátil do svého rodiště na Moravě.

Na sklonku roku 2014 vešel ve známost svým otevřeným dopisem Ministru obrany a vládě ČR, kterým vrátil válečná vyznamenání NATO na znamení nesouhlasu s agresivní a zločineckou politikou NATO a Západu.

Nyní se mimo svou profesi profiluje zejména jako velitel Národní domobrany České republiky a vzhledem k současné situaci souhlasil také s pozicí volebního lídra pro Olomoucký kraj za Volný blok.

V politice se chce zabývat především obrannou politikou státu, obnovením obranyschopnosti naší země jako jedné z podmínek národní suverenity, obnovením obranného průmyslu naší země a výchovou obyvatelstva, zejména jeho mužské části, k brannosti a odpovědnosti za národní bezpečnost. Základem pro tento proces má být právě domobranectví, například po vzoru Švýcarské armády v našich zdrojových podmínkách.

Nedílnou součástí politického působení má být také jeho příspěvek do oblasti zdravotnictví, nejen v boji proti „kovidové tyranii“ a likvidaci základních práv a svobod, ale také v oblasti obnovení funkčního systému vzdělávání zdravotnických pracovníků, omezení vlivu farmaceutických korporací, posílení domácího farmaceutického průmyslu, zefektivnění pojišťovenského systému či orientace na vyšší míru zohlednění celostní medicíny jako základ pro uzdravení, nikoliv pouhé léčení pacienta.

Zdaleka ne posledním jeho příspěvkem má být prosazování tradiční rodiny a výchovy dětí v rodinách a ve školství mimo vliv genderu, LGBTIQ aktivit, inkluze, juvenilní justice či násilné islamizace života dětí.

Ve všech těchto oblastech pracuje aktivně již několik let a své názory veřejně prezentuje i ve vztahu k zákonodárným a výkonným orgánům státu.

Za Volný blok se rozhodl kandidovat proto, jelikož došel k závěru, že je jedinou alternativou pro změnu současné katastrofální celospolečenské situace v režii liberálně demokratických struktur a následnou změnu systému ve prospěch národa naší domoviny.

Please publish modules in offcanvas position.