Nový údajný kýč a noví kýčobijci

2020 09 28 05Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

O estetickém kýči jsme toho svého času četli a slyšeli dost a dost. Věděli jsme, že se vyznačuje líbivostí, že se drží osvědčených vyjadřovacích prostředků nevalné úrovně, že plýtvá city, předstírá city, dojímá se patosem a sentimentalitou, opakuje stereotypní schémata, skutečnost černobíle zjednodušuje.

O příklady není nouze, a nejen v seriálových telenovelách. Z komerčních důvodů se kýč v této podobě absolutně neodmítá.

Něco jiného je „politický kýč“, kterému prý my Češi snadno propadáme, jak soudí známý publicista. Vychází přitom z pozoruhodné definice. Kýč je prý „svět zbavený „enona““. „Enono“ je novotvar mých tetiček, jimž dobré vychování nedovolilo použít pro živočišný výkal nesalonního označení. Ani při vlídné vzpomínce na tetičky nebudu autora kritizovat pro použitý vulgarismus. (Ostatně podle dnes platné estetiky vulgarismus má upoutat pozornost a dát projevu „říz“.) Vadí mi smysl té „definice“, která vyvolává zavádějící představy a nepostihuje skutečnou podstatu věci. Jde zřejmě o věc mnohem závažnější, než kterou lze ve zkratce označit odkazem na „exkrement“, když autor píše, že totalitní politické systémy aspirují na „kýčovitou dokonalost“ a vytěsňují vše „ošklivé“. Mají prý k tomu různé prostředky, od zastrašování až po zatajování a lži. To zastrašování a zatajování se přece nemůže týkat pouhého odpadu, který lze celkem snadno uklidit, spláchnout nebo zakopat. Musí jít o jevy trvalejší povahy a hlubšího významu. V dané souvislosti můžeme hovořit o „negativitě“, zlu a špatnostech, které v nejrůznějších podobách provázejí člověka na jeho cestě dějinami, a které se dosud nikomu nepodařilo uklidit, spláchnout ani zakopat. Je představa světa bez negativity kýč? Představa světa bez strachu a nedostatku je především ideál, vize, utopie, perspektiva, zítřejší radost. Proč kýč? Nekýčovitý svět své neřádstvo neuklízí?

Jen zaneřáděný svět je ten pravý? Máme si zvyknout na neoliberální poučky o tom, že vždycky byli silní a slabí, mocní a bezmocní, bohatí a chudí? Máme uvěřit, že se už vždycky budou střídat krize a konjunktury, a že se zvolené strany budou střídat u moci, a ať budou ve vládě, ať v opozici, stále budou vytvářet legislativní rámec pro život společnosti, v níž ten „méně rovný“ od nepaměti dobývá svůj chléb vezdejší, zatímco ten „rovnější“ maximalizuje své zisky? Neboť neoliberální klasik praví, že sociální spravedlnost je iluze, nesmyslné heslo, které pobláznilo socialisty (F.A.Hayek). Neříká se nám to vždycky takhle nepokrytě. Říká se nám, že „politický kýč“ redukuje rozum ve prospěch emocí, a že na bázi jednoduché estetiky a srozumitelnosti hoví populismu. Říká se nám, že máme přijmout komplikovanost, rozrůzněnost a konfliktnost světa. To je jistě pravda o podobě světa. Svět je nepřehledný, nové technologie náročné, hrozby a rizika varující. Ale kritika rozporů a paradoxů globalizace z hlediska ideálů lidskosti není kýč.

„Politický kýč“ má u nás nejen stránku sociální, ale i národní. Naše národní uvědomělost (byť ve skutečnosti velmi slabá), je dlouhodobě analyzovaná a (většinou) odsuzovaná. Kritikům se jeví jako projev nevyzrálého národa, který místo politiky pěstuje „politický kýč“ od samého počátku své státnosti. Výklad dějin se upravuje a přepisuje, aby přestal být tak „kýčovitý“. Připouští se sice, že kalamitní minulost vyvolala nedůvěru k mocným tohoto světa (dnes dokonce i k Evropské unii!), že v dlouhodobém boji o přežití měly morální hodnoty a ideály národa význam sebezáchovný, ale nic naplat, představy o nějakém smyslu národních dějin a o humanitě jsou prý iluzivní. Tam, kde jde o ekonomické, strategické a vojenské zájmy, tam, kde probíhá globalizace trhů pod vládou finančního kapitálu, tam přece dějiny žádného národa nemohou mít smysl. Koho dnes může zajímat, proč historicky dekolonizované (obrozené, znovuzrozené) národy řeší na rozdíl od koloniálních mocností čas od času otázku vlastní „nesamozřejmosti?! Mohly přece v dějinách minulosti podlehnout asimilaci a mít dnes se ztrátou identity dočista po starosti!

A není pravda, že se naši buditelé dovolávali nějaké „národní výjimečnosti“. Dožadovali se rovnoprávnosti! „Chcem rovni rovným mluvit s celým světem“ (J.V.Sládek). „Nám slunce jako jiným skráně zdobí“ (J.Neruda). A T.G.Masaryk hledal, „čím jako národ kulturně žijeme, co chceme, v co doufáme“. Hledal hodnoty, které národ sdružují, podněcují a oduševňují. To se ovšem jeví v dnešním mezinárodním kontextu jako zastaralé. Sám pomysl národa je u mnoha vládců pochybný, mezi obyvateli není žádný názorový konsenzus, natož uvědomělá jednota. Každý sám a za sebe má podle oficiálních médií usilovat o individuální seberealizaci a sebeuplatnění. Pan J.Pehe kdysi výstižně napsal: „Česká politika je napadena podivným virem: napadá cokoli, co se jeví jako pevnější struktura a přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Společnost pak není schopna racionálního diskurzu a fungování v rámci institucí i mechanismů liberální demokracie.“ Je to pravdivý postřeh, až na ten závěr. Nechceme diskurz a fungování v rámci liberální demokracie, která poklesla do neoliberalismu. V duchu našich národních tradic chceme demokracii humanitní – i když to je – podle mínění neoliberálů nepochybně – „politický a morální kýč“. Ale není to kýč, je to soubor trvalých hodnot kritického realismu našeho národa, jeho demokracie a humanity. Je to trvalá vize lepší budoucnosti.

Please publish modules in offcanvas position.