Případ Mariánského sloupu

2020 09 28 05Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Žijeme v době přepisování a převracení historie vůbec a českých dějin zvláště.

Do okruhu dezinterpretačních a destrukčních činů české historie se zařadila i obnova pražského Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

V „Národním osvobození“ jsme svého času mohli k tomu číst naléhavou žádost, včetně ocenění sochařských kvalit onoho díla. Sloup, jak jsme se mohli dočíst, vznikl prý jako památník na počest obránců Prahy před ozbrojenými Švédy v polovině 17. stol. Stržen byl prý fanatickým davem, vedeným neodpovědností a alkoholickou euforií svého vůdce, na oslavu osvobození od habsburské monarchie, po 28. říjnu 1918. Prý neprávem.

Protože sloup prý nebyl pozůstatek nadvlády habsburské monarchie, ale památka na bojovníky proti Švédům. Tažení za obnovu Mariánského sloupu podle tohoto scénáře se po řadu let nesetkávalo s příznivým ohlasem. Nedávno se však jeho přívrženci znovu intenzivně mobilizovali a dosáhli úspěchu. Především obnovili své nepravdivé výklady, aniž by vzali na vědomí skutečná fakta o vzniku sloupu nebo o jeho stržení. Povězme si, jaká je pravda. Začněme bližší historií, začněme datem vzniku Československé republiky.

Krátce po převratu 28. října 1918, v revolučním nadšení a radosti, konal se 3.listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí pověstné bělohorské bitvy. Ta otevřela válku třicetiletou a zahájila období nepředstavitelných útrap. Stalo se to 8. listopadu 1620. Bezprostředně po prohrané bitvě tehdy následovalo zničující masové pronásledování protestantského národa: hrůzostrašná veřejná poprava 27 vůdců stavovského povstání na Staroměstském náměstí, úděsné zacházení s nimi živými i mrtvými, nelítostné vypovězení všech jinověrců, ať již šlechticů, měšťanů nebo vzdělanců, zabavování jejich majetku, u šlechty celých panství. Jen nevolníci nebyli pro víru vypovězeni. Ti naopak nesměli pro víru odejít, museli zůstat, aby obdělávali půdu a starali se o majetek panstva. Novou víru museli přijmout od nového panstva. Většinou od cizích válečných dobrodruhů a pod nelítostným útlakem vítězné církve.

Nyní, po slavném převratu 1918, bylo možno na onom uvedeném táboru lidu na Bílé hoře po prvé nepokrytě vzpomínat na všechnu tu tíhu a bezpráví, kterou přinesla dlouholetá ztráta samostatnosti a svobody. A tím více se zároveň radovat z prožívané proměny bezprávné kolonie, kterou jsme dosud byli, ve společnost již svéprávnou, samostatnou a svobodnou. Na táboře bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu.

Když se lid vracel z bělohorské manifestace domů, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, strhl (povalil) Mariánský sloup, v němž viděl (právem) symbol nenáviděné „300leté poroby“, nespravedlivého vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následného nastolení bezohledné kolonizace českého království a ohrožení samé existence českého národa.

Bělohorští manifestanti věděli, že sloup byl vztyčen r. 1650 z vůle habsburského panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a nad českým státem. Bylo to dva roky po uzavření Westfálského míru, konce 30leté války. Wetfálský mír byl pro Čechy tragicky osudný. Byla to prohra především evangelíků habsburské říše. Takové sloupy tehdejší vítězní uchvatitelé moci stavěli s neskrývaným uspokojením nad pokořením evangeliků po celé katolické Evropě. Když se uvádí, že sloup byl vztyčen na památku statečných obránců Prahy před Švédy, je to jen zavádějící informace. Právě od vítězství švédských (evangelických) zbraní nad císařskými (katolickými) si slibovali čeští exulanti (i J.A. Komenský) konec habsburské nadvlády, svobodu víry pro domácí obyvatelstvo a pokojný návrat exulantů z ciziny do vlasti. Kdyby katolický panovník byl poražen, všichni poddaní by už nemuseli být katolíky, byla by náboženská tolerance, pronásledování a persekuce pro víru by přestaly. Avšak dřív než mohli Švédové Prahu dobýt, válka skončila. Přesto odcházející Švédové shromáždili v Praze v panovnickém sídlišti mnoho cenného a dovezli ten poklad jako válečnou kořist královně Kristině. (Např. Rudolfinské sbírky.)

Mezinárodně sjednaný vestfálský mír potvrdil Habsburkům jejich neomezené panování u nás. Dál trval zákaz návratu pro nekatolíky, dál byli tajní nekatolíci odhalováni a pronásledováni, jejich majetky konfiskovány. A jako symbol toho krutého a nelidského vítězství byl postaven na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Stál tu od r. 1650 do r. 1918. Po vzniku Československé republiky padl, rukama a silou osvobozeného lidu.

Jako podněcovatel k svržení sloupu a tím k vykonání „historické spravedlnosti“, jak to shromáždění lidé tehdy na Staroměstském náměstí cítili, se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy. Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech a nevymýšlet si, jak se dnes děje, nepravdivé zkazky o vandalství opilého vůdce a zfanatizovaného davu.

Zmíněné tažení za obnovu sloupu po r. 1989 ku podivu dosáhlo svého. Přesto, že znovupostavení sloupu je projevem hrubě necitlivé restaurace symbolu nadvlády habsburského mocnářství, vítězství nelidské nesnášenlivosti a znovu pokořující připomínkou českého národního ponížení, které trvalo až do roku 1918.

Loni, r. 2020, byl sloup na vzdory faktům pravdivé historie obnoven. Po 103 letech od vzniku Československé republiky hledíme na obnovenou protičeskou, protinárodní symboliku.

Co k tomu říci? Není slov. Snad bychom se mohli jen zeptat: Kdo nám tu dnes vládne v duchu tak vyhroceného nepřátelství k české historii?

Please publish modules in offcanvas position.