Profesorka Stanislava Kučerová ke slavným májovým dnům

2020 09 28 05Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Jak to bylo po válce

Ve dnech 17. července – 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád tří spojeneckých mocností: SSSR (J.V. Stalin), USA (H. Truman) a Velké Británie (W. Churchill, od 29. července Cl. Attlee).

Před očima celého světa, ne jenom z hlediska války. Šéfové jednali o poválečném uspořádání poměrů ve světě a zejména v Evropě.

Vznikla Rada ministrů pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí SSSR podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečné loďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.

2021 02 10 0124. října 1945 podepsal prezident Dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šlo o více než 2100 podniků s 61 % zaměstnanců v průmyslu a se 75 % podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.

Nejdůležitější zásady Košického vládního programu: Československá vláda jako vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky. Tyto principy jakož i znárodnění z roku 1945 a potom z roku 1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.

Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (někteří dříve zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) a redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích uvedených událostí neberou v úvahu okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situaci. Již od roku 1945 se vedou např. diskuse o tom, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky. Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D. Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V. Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska ne pozemní boje, ale svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko-německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán. Sledujeme-li německé, americké a francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou. Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se jejich předchůdci přátelsky setkali na Labi (i u nás), k tomu nedošlo. Dnes by takové přátelství bylo zřejmě pod jejich úroveň.

Někteří pozdější „oprávci “ dějin se postarali o to, aby byl Den osvobození, který jsme tělem i duší v našich rozradovaných městech a obcích prožívali 9. května, přesunut na 8. květen. Tehdy, jak jsme se později z tisku dověděli, byla ve vzdálené Remeši podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize, „Jak jsem se mýlil v politice“, Ing. Miloš Zeman uvádí na str. 100-101 (a to se opravdu mýlil), že se mu protivila Stalinova megalománie a politická účelovost, která prý vedla k opakování kapitulačního aktu po Remeši z 8. května ještě jednou, v Berlíně druhý den, 9. května. Autor tehdy nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského lidu a jeho armády na porážce nacismu. Nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu během války je sotva možno označit jako “Stalinovu megalománii“. Podepsat kapitulaci před očima celého světa, ne jenom z hlediska války v nahodilé Remeši, ale v Berlíně, odkud vycházely po léta rozkazy k záhubě lidstva, bylo tudíž více než symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a Remeši nic nevěděl, osvobození přišlo očividně za naší přítomnosti a s velkou slávou, kterou jsme prožívali, až 9. května. (I když se i tehdy leckde ještě bojovalo, např. u Milína až do 11.-12. května 1945, a až ruské raketomety „Kaťuše“ tu zlomily urputný odpor zbytků wehrmachtu.)

Zcela dehonestující verzi vyjádřil prof. Zubov, s velkým humbukem vítaný nedávno na Masarykově universitě v Brně. Podle něho prý nešlo o Velkou vlasteneckou válku, ale o válku mezi černou a rudou diktaturou. Taková dezinterpretace dějin není ovšem nic jiného než projev zaslepeného revanšismu. Ctitelům historické pravdy a ideálů lidskosti zcela nepřijatelný.

Po 9. květnu 1945 se vrátil život i do škol, které byly dosud z různých důvodů uzavřeny. Do mého gymnázia se vrátili všichni mí spolužáci, kteří od dubna povinně kopali zákopy na jih od Brna před blížící se frontou. Vrátili se i starší studenti, kteří byli pracovně nasazeni na různých místech v Německu. A tak ředitel školy mohl stanovit den a hodinu, kdy se škola slavnostně otevře. Všichni žáci se měli dostavit do tělocvičny k prvnímu společnému shromáždění v osvobozené vlasti. Ale dřív než k tomu došlo, přišel za mnou náš řečtinář a srovnávací jazykozpytec a přinesl mi verše Josefa Hory, abych je na shromáždění přednesla. Našel je v denním tisku a přepsal je na list papíru černou tuší a ozdobným písmem. Zde jsou ty verše:

2021 05 03 03Dni světlý, v němž se vyplnilo,
o čem jsme snili po šest let!
Dni, k němuž rostlo Vaše dílo
a do něhož se měnil svět,
jsi tu! A Čechy proměněné
zas tvar svůj mají v šíř i dál.
Vytesán pevně do kamene
náš povzdech zákonem se stal.
Dni světlý! Osvoboditelé,
dělníci teplých přístřeší!
Zas rudá krev nám proudí v těle,
zas jsme, Staline, Beneši!

Ta slova nám, jak pravil kdysi básník, mluvila z duše. Byli jsme dojati. A všichni svorně jsme cítili odhodlání snažit se ze všech sil o nápravu válečných škod a o vzestup národa a vlasti. Vlasti milované, těžce zkoušené, ale zas po všech útrapách osvobozené ─ naší vlasti. Vlasti jediné a v dědictví nám dané.



Rudoarmějci „pod našimi okny“

Delší dobu již musíme brát na vědomí, že existuje vlivná skupina nepřátel všeho ruského. Využívá každé příležitosti, aby nám Rusko a Rusy ukazovala ve špatném světle a aby vyvolávala vůči nim záporné a odmítavé postoje.

Teď zrovna mají rusofóbní tvůrci veřejného mínění na programu dehonestovat historický květen 1945. Rudoarmějci prý k nám nepřišli jako osvoboditelé, ale jako noví okupanti. Loupili, drancovali a znásilňovali ženy. Víme, že historii tvoří bohatá mozaika dějů, velkých i malých, a to, jak je prožívali jednotliví lidé i celé národy. Zde je můj malý obrázek do historické mozaiky z doby, kdy skončila 2. světová válka.

2021 04 29 01

Před okna domů naší ulice, na sokolské hřiště, se po 9. květnu r. 1945 nastěhovalo větší množství Rudoarmějců s vozy, koňmi a stany. Byla to větší vojenská jednotka a strávila tu řadu týdnů, než dostala rozkaz přesunout se na Dálný východ, aby i tam přispěla k ukončení války. Svažující se terén způsobil, že my, obyvatelé jednořadové ulice nad hřištěm, jsme je měli stále před očima. Bydleli tu „pod našimi okny“, jak se zpívá v národní písni. Když jsme vyšli na chodník, zdravili jsme se s nimi a vyměňovali si pár slov. Rudoarmějští vojáci se dávali po frontových útrapách do pořádku. Myli se, koupali a holili, převlékali do vyžehlených uniforem, psali dopisy, ukazovali fotografie, vzpomínali na domov, zpívali a hráli na harmoniky. S místními „děvuškami“ rádi chodili po městě „guljať“. Patřila jsem k nim a těšila se zvláštnímu uznání.

Ještě za války jsem z profesorské knihovny tajně získala německo-ruský slovník a učebnici. Tehdy jsem se v skrytu naučila azbuku a pár ruských vět. A teď jsem mohla užaslým Rudoarmějcům plynně vypravovat, že „Soňa živjot v Moskvě. U nějo komnata, v komnatě stol, stuľja, škaf i krovať...“ Rozkřiklo se to a tak mě jednou paní domácí pozvala, abych pohovořila se dvěma vojáky, kteří se octli u jejích dveří, a kterým nerozumí. Vojáci mi řekli, že ulovili v blízké „rječke“ dvě ryby a že přišli do našeho domu s prosbou, aby si je mohli upéci. Chovali jsme se všichni navzájem k sobě přátelsky a s tím pečením jim paní domácí vyhověla. Ale já jsem byla trochu dotčená. Ulovili přece ryby v Labi, a to není žádná „rječka“, jak říkali, ale pořádná „rjeka“.

Až časem jsem pochopila, že to byli „Sibirjaci“, že přišli z břehů mohutných sibiřských řek, a těm se Labe v našem Hradci Králové opravdu rovnat nemůže. Od lékaře z Taškentu jsem dostala čokoládku. Jen tak, jako projev přátelství. Připomínala jsem mu prý jeho dceru. A jednomu vojenskému manželskému páru, už nevím, odkud byl, jsem donesla misku rybízu z naší zahrady. Poslala jim ji moje maminka, taky jako projev vděčného přátelství. Jen jednu výměnu názorů jsem zažila. Jeden mladík z „technikumu“ v Moskvě chtěl něco vědět o našem školství.

Ale při mém výkladu byl překvapen a nechtěl věřit, jak vysokou úroveň měla naše školská soustava před válkou a jak ji teď po válce zas chceme obnovit. Denně nás navštěvoval patnáctiletý Ivan, sirotek. Pro hezké kudrnaté vlasy mu říkali „Baranek“. A jeden kapitán se přiženil k našim sousedům a s jedním kapitánem jsem tančila sólo na taneční zábavě v sousední vesnici, kam mě pozval spolužák. Byli to všechno lidé jako my. Rozuměli jsme si, družili se a přátelili.

Mí rodiče a rodiče mých spolužaček přirozeně dbali o to, aby nám, „děvuškám“, nikdo neublížil. Ale nic špatného se nedělo a nestalo. Vědělo se, že po přechodu našich hranic se nějací vojáci někde dopustili násilí a že došlo k znásilnění. Ale vědělo se také, že vrchní velení přísně násilí potrestalo a že je stíháno bez milosti trestem smrti. Všichni Rudoarmějci, co se utábořili „pod našimi okny“, byli našimi spolehlivými přáteli. Stýskalo se nám po nich, když odešli na Dálný východ pomáhat spojencům ukončit druhou světovou válku i tam. Vyklidili Sokolské hřiště a pár dní zůstalo po nich smutné prázdno. Ale pak se vrátila tělovýchova osvobozené vlasti a s ní radost a vděčné vzpomínky i na ty rudoarmějce „pod našimi okny.“



9. květen 1945 ─ Den osvobození

Je tomu již 76 let a není mnoho těch, kteří zažili a pamatují tu závratnou radost, pocity štěstí a vděčnosti, s kterými jsme my, pamětníci, stáli 9. května 1945 na chodnících našich měst a obcí a vítali slavné Rudoarmějce – své osvoboditele. Přijížděli na bojových vozidlech, na obrněných vozech a tancích, na nákladních autech i v koňských povozech, zaprášeni a unaveni po těžkých frontových bojích. Za nimi léta strádání, těžkých obětí a ztrát (jen v boji proti okupantům na našem území padlo na 144.000 sovětských vojáků), ale teď se smáli, byli šťastně udiveni jásotem a ovacemi, kterých se jim dostávalo od zástupů na chodnících, hlasitým provoláváním slávy a zasypáváním náručemi květin. Těch květin bylo tehdy přemnoho, dny byly mimořádně slunečné a teplé, zahrady, parky, aleje, louky – všude se nabízely kvetoucí kytice na uvítanou. Tak jsme prožívali historické chvíle ukončení 2. světové války a vítězství nad fašismem ─ 9. květen 1945 – „Den osvobození“. Národ se radoval a velcí básníci skládali nezapomenutelné verše:

„Přišli včas, jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik“ (Vítězslav Nezval, „Historický obraz“). „Do šeříku padly dny té slávy. Nikdy ještě nám tak nevoněl, ten květ bílý, modrý, usměvavý, přivázaný na lafetě děl“ (Jaroslav Seifert, „Přilba hlíny. S náručí otevřenou. Jaro 1945“). Básník S.K. Neumann posílá “Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme.“ A básník Vladimír Holan skládá „Dík Sovětskému svazu“ a „Panychidu“ a „Rudoarmějce“ a rovněž František Hrubín píše verše plné uznání, obdivu a vděčnosti, „Chléb s ocelí“ a „Jobovu noc“.

V té době jsme na gymnáziu v Hradci Králové založili recitační kroužek. Vedl jej náš učitel, sice biolog a zeměpisec, ale milovník literatury, divadla a poesie. Sestavil pro nás a nacvičil snad desítku recitačních pásem. To dnešní bylo sestaveno z radosti a na počest osvobození v květnu 1945 ─ „Květnové pásmo“. Co bylo besed, besídek, akademií, večerů a večírků, co bylo vystoupení v programech nejen vlastní školy, ale i akcí různých pořadatelů ve městě a v okolí, i na vzdálenějších místech! Recitovali jsme nejen v tělocvičně Gočárovy budovy našeho gymnázia (se Štursovou sochou „Vítěze“ s lípovou ratolestí na sloupu nad schodištěm v průčelí), ale i v Klicperově divadle, v Kotěrově Muzeu, v Sokolovně, v Domě odborů „Na střelnici“, v Bělči, v Kostelci nad Orlicí, v Machově, v Janských lázních, na Luční boudě v Krkonoších ─ a bůhvíkde ještě. Text našeho „Květnového pásma“ byl sestaven z veršů Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta. V přednesu se podle děje střídal sbor a sólisté. A význam a náladu veršů dokresloval hudební doprovod, citlivé a působivé klavírní improvizace Václava Snítila, pozdějšího houslového virtuóza.

Verše českých básníků

Text „Květnového recitačního pásma“:

2021 05 03 04Přes šest roků budilo nás vyzvánění hran,
olej utrpení přetékal nám přes kahan,

národe, stáls na hranici jako Mistr Jan.
V temných kobkách kasemat, o vodě, při svíci,
nezlomen a s pohrdavým chladem, mlčící,

vzal jsi mužně na svá vzpurná bedra Kostnici.
Vítězslav Nezval

Čelem ke zdi stáli celé dny a celé noci,
staří, mladí, muži, ženy, děti, z měst i z obcí,

povel strašné libovůle hyen měl je v moci.
V srdci, které bilo za vlast, měli dynamit.
Časem vyschly jejich slzy, přestali se rdít,

časem pozapomínali, co je lidsky žít...

Záviděli pavoučkům a žabkám na silnici
jejich malou svobodu, žebračkám hůl a lžíci,

žili ze dne na den, žili hůř než galejníci.
Dělili se ochléb, o sůl, o smích, o úzkost,
snažili se v zpřátelených hloučcích přejít

most nesvobody, ohryzané zoufalstvím jak kost.

Jejich drsní tyranové, jejich drsní kati
málokdy je slyšívali štkát a naříkati,

ještě na mučidlech snili o tom, že se vrátí...
že se vrátí do krásnějších, spravedlivých Čech,
jako ptáci ke svým hnízdům pod hřebeny střech,

věřili a doufali i v beznadějných dnech.
Vítězslav Nezval

Dlouhé dny a dlouhé týdny, přes šest dlouhých roků
cítili jsme vzpouru v srdci na každičkém kroku

až nám požár bojů zrodil svobodnější sloku.
Vítězslav Nezval

2021 05 03 05Do šeříku padly dny té slávy,
nikdy ještě nám tak nevoněl
ten květ bílý, modrý, usměvavý,

přivázaný na lafetě děl.
Je v něm žen a dětí něha bílá,
básníkovo marné volání,
je v něm krev, již tato země vpila,

když jsme stáli s rukou na zbrani.
Kovy země se v něm roztavily,
z květů dýchá ocelový chlad,
jak byl krásný na žerdích v té chvíli,
když jsme stáli u svých barikád.
Jaroslav Seifert

Všude to bylo jiné. U nás po ránu
stavěli barikádu z rozkvetlých kaštanů.

Strom padal za stromem jak lustry rozsvícené
a lidé lehali si mlčky do plamene.

Byl potom krásný den a ozvala se děla
a lidé stírali si pot se svého čela.

Pak přišla sestra. Nesla oddaně
chléb, cigarety, vodu ve džbáně.

V tom horku ovšem stromy povadly
a sestra přispěchala s obepinadly.

Bezradně stála, mlčíc nad fáči
dvě ruce na tu práci nestačí.

Leží tu jeden, druhý, čtyři byli,
kéž by se listy stromů v ruce proměnily.

Tři umírali. Stromy a květ s nimi
zmíraly rovněž s těmi raněnými.
Jaroslav Seifert

Spali na horách a v lesích, ve skalinách, v křoví,
nad hlavou jim houkávaly ručnice a sovy
živilo je samo nebe, zvěř a rybolovy.

Černé rokle byly plny jejich stop a zbraní,
žili s ptáky černých lesů, s ještěrkami strání,
slavní čeští Janošíci, čeští partyzáni.

Český lid se naučil je milovat a ctíti,
rád jim otvíral svá okna, když se chtěli skrýti,
když jsi, Praho, krvácela, také pomohli ti.
Vítězslav Nezval

Tak jsem tě miloval a miloval jen slovy,
má Praho líbezná, když plášť svůj šeříkový

jsi rozhalila včera odhodlaně.
Oč více řekli ti, kdo měli zbraně.

Dost bylo slz, jež snídali jsme denně,
když stékajíce solily nám skývy.
Hlas našich mrtvých zněl nám při tom jméně,
hlas vyčítavý a hlas spravedlivý.

Na dlažbě leží mrtví a krev studu
mě polévá a věčně, věčně budu
si vyčítat, že nejsem mezi nimi.

Ty město statečné, jsi mezi statečnými
a budeš věčně, věčně, všechny časy.

Ten den ti chyběl do tvé slunné krásy.
Jaroslav Seifert

Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili. Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.
Vítězslav Nezval

Políčko, pole, ušlapaná tráva tvoje,
ej, ušlapaná koňmi našich chlapců,

našich slavných rudoarmějců.
Děvušky pláčou, koně po políčku skáčou,
ej, jak děvuška může neplakati,

když se milý možná nenavrátí.
Ruská vojenská píseň.

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí,
jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti.

Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.
Milují svůj domov s vřelou oddaností syna,
který zachránil svou matku v bitvě u Berlína,

pyšni na svou rodnou zemi, pyšni na Stalina.
Vítězslav Nezval

Jako na Den dušiček, když po urnovém háji
kráčí zástup lidí, kteří svíčky rozžíhají,

jako na Den dušiček, a přece v máji, v máji!
Chodče, zastav svoje kroky, postůj na chvíli!
To, co vidíš, není záhon. Jsou to mohyly

bojovníků, kteří v boji život ztratili.
Ztratili jej za svůj lid a za svobodu Prahy,
za svůj národ, který byl jim nade všecko drahý,

ztratili jej při velikém účtování s vrahy.
Bratři z Čech a bratři slavné Rudé armády,
zbavili jste Prahu tyranovy nadvlády,

stejná oběť pasuje vás na kamarády.
Bratři v boji, jdem Vám na společnou panychidu,
bojovníci za vlast, za mír, za budoucnost lidu,

za vlast, v které nesmí mít už žádný člověk bídu.
Věčná sláva hrdinům, již vedou lidstvo vpřed,
aby nemusilo nikdy víckrát krvácet,

těm, kdož padli za svou vlast a spravedlivý svět,
věčná sláva hrdinům, kteří se mužně bili,

věčná sláva hrdinům. Ač padli, zvítězili.
Jarní slunce svobody jim svítí na mohyly.
Vítězslav Nezval

A jak to bylo v Plzni?

Na rozdíl od většiny území tehdejšího Československa jen v západních Čechách měl konec války jinou podobu, než jak ji poznáváme z citovaných básní. V Plzni vypuklo lidové povstání proti okupantům podobně jako v Praze, 5. května. Nerovný boj s německou armádou se podařilo povstalcům druhého dne ukončit, i dík pomoci americké armády, jejíž jednotky pronikly od západu. Právem se v Plzni každoročně konají 6. května pietní akty u Památníku obětí a osvoboditelů a svoboda se slaví po celém městě a okolí. Život tu tehdy položilo 116 Američanů. Tyto místní oslavy by ovšem neměly zastínit oslavy celostátního konce války a osvobození od fašismu na celém území tehdejšího Československa.

Den vítězství – 9. květen, Den hrdinství a oběti Rudoarmějců, kterých u nás padlo 144.000. Plzeňské oslavy by měly být jejich součástí, projevem sounáležitosti zúčastněných. Sovětští a američtí vojáci byli tehdy spojenci v boji za veliké vítězství. Při svém postupu – jedni od východu, druzí od západu – se sešli spoluúčastí a byl o tom natočen působivý film Na Labi a podali si ruce plni solidarity a přátelství, plni spojenectví ve vítězném tažení.

Současní euroameričtí představitelé vládnoucí moci se vojenské přehlídky v Moskvě na počest Dne vítězství již řadu let nezúčastní. Místo toho organizují samostatné přehlídky své síly. U nás např. se konal „Dragounský přejezd“ kolony amerických jednotek, aby se v Plzni spojil s oslavou amerických osvoboditelů. Do Moskvy se však chystalo 12 veteránů 2. světové války z USA. Chtěli předat své prožité dějinné svědectví a odevzdat historickou pravdu mladým generacím.

Výročí konce 2. světové války se neslaví po celé Evropě v týž den. V zemích Britského společenství je to 7. květen, kdy nacisté podepsali kapitulaci. Ve zbývající západní Evropě nastupuje 8. květen, kdy kapitulace vstoupila v platnost. Ten den se po r. 1989 stal státním svátkem i u nás, v České republice. To historicky neodpovídá realitě, protože Praha a větší část našeho území byla osvobozena až 9. května a ten den se také slaví konec války v celé východní Evropě.

My vzpomínáme spolu s verši našich básníků na 9. květen - v našem „Květnovém pásmu“. Vzpomínáme na den, kdy přispěchali Rudoarmějci, aby ukončili Pražské povstání a osvobodili zbývající kraje naší vlasti. Vzpomínáme proto, že je to historický dokument, obraz tehdejšího dění a výraz tehdejší neutuchající radosti a vděčnosti. Je to důkaz proti všemu současnému křivému přepisování dějin. A to své vzpomínání na prožité osvobození nemůžeme zakončit jinak, než verši Vladimíra Holana:

2021 05 03 06Mám děkovat...A hlas se chvěje...
Chvěje se ale úžasem,
který, ač nebyl bez naděje,
přec jenom žasne: přišli sem!

Přišli sem všichni, všichni, v které
věřil náš jazyk v hloubi šeré,
přišel Alešův maladěc!

A touha věků, touha chtící
bratrství všesjednocující,
uskutečnila se přec.
Závěr básně „Dík Sovětskému svazu“. 16.-17.7.1945



S čím do roku 2021

Je to k nevíře, ale bude tomu už 32 let, co jsme prožili nečekaný převrat. Stalo se tak roku 1989.

V novodobé historii mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A po ní – místo míru - přišla „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Patřili jsme mezi ně.

Před více než 30 lety vypukl u nás převrat, dosavadní moc se skácela a s převratem se otevřely brány představ o podstatných historických změnách. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý mír na celém světě a že zavládne svoboda a spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto kardinální změnu jsme s důvěrou a s neopakovatelným nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, to přinášelo jen netušené a neuvěřitelné malé i velké události, které byly všem nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly a vršily jen neradostná zklamání.

Ukázalo se, že po „studené válce“ jsme zůstali na straně poražených. A vítězové se nás chopili jako své kořisti.

Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné nežádoucí změny. Už jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími obětmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje slavila republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel obnovy kapitalismu.

K historickému odkazu naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozbíječským dělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci na řádově nižší úrovni.

Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému revanšismu Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se právě na odsun a na přesídlení, byť k němu došlo rozhodnutím velmocí a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy. Ti odsunutí (říkali si „sudetští“) tvořili menšinu v pohraničí předválečného Československa, ale s nástupem fašismu v Německu se stali jeho přeshraničními podporovateli a protistátními rozbíječi doma. Chtěli (jak hlásala jejich protistátní propagandistická kampaň ve 30. letech) chtěli se vrátit do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli patřit i za cenu zničení celého Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí, které obývali, k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“ za zásluhy o rozbití státu, který byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci dělali nároky, co pohledávat. Podle jejich tvrdého genocidního přesvědčení tady neměl zůstat ani jediný Čech.

Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení německé menšiny z českého pohraničí sledovalo principy denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat.

A jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající výsledky druhé světové války a kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva,“ revanšisté však své stanovisko nezměnili. Přemnoho pamětníků protestovalo proti falšování dějin. Uvedu jen jeden projev zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže z r. 1993.

„Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“ (Z pozůstalosti Karla Kolína.)

Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele, si popřevratový prezident samostatného suverenního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r. 1999) a do Evropské unie – EU (r. 2004).

V době války v Kosovu souhlasil s bombardováním Srbska a označil je za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika jednostranně orientovaná a podřízená Západním silám v jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější podobě, třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afgánistánu, v Iráku, v Libyi, v Syrii apod.)

A co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006)

Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak jen namátkou. Ztratili jsme nerostné bohatství, doly, vodní zdroje, těžký průmysl, banky, pojišťovny, větší část lehkého průmyslu. Téměř všechny výrobní prostředky jsou v cizích rukou. Platy našich zaměstnanců ve srovnání s prosperujícím zahraničím jsou třetinové, i když produktivita práce je dvoutřetinová. Podle oficiálního statistického Eurostatu přiteklo do České republiky v letech 2010 – 2016 celkem 563 miliard Kč. A odteklo 2.252 miliard Kč.

S lítostí můžeme vzpomínat na naši výrobu světoznámých motocyklů, nákladních automobilů, tramvají. I výrobu osvědčených osobních automobilů převzala zahraniční firma. Z té naší udělala pouhou montážní dílnu. Zrušena byla i výroba kvalitní nerez-oceli. Řadou odešly vyhlášené výrobny oděvního průmyslu a obuvi. Jen technická muzea tu a onde nám mohou připomínat tvůrčí úspěchy minulosti. A také přibývá chudoby a zvyšuje se počet bezdomovců.

Bez náhrady padla brněnská Geofyzika, jeden ze tří špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy, nerostného bohatství. Podvodný „Král privatizace“ nás připravil o slavnou námořní flotilu. Řadou odešly naše významné podniky. Buď zmizely zcela nebo se octly v rukou zahraničních majitelů. Je to k nevíře, ale ani ta voda, která pramení na našem území, nám nepatří. I ta je v cizích rukou.

Pokud jde o zemědělství, bylo zbaveno světové úrovně. Ztratili jsme soběstačnost ve výrobě potravin i v chovu domácího zvířectva. Ubývá úrodné půdy, chátrají areály bývalých zemědělských družstev. Obyvatel venkova valem ubývá. Nikdo neví, jak živý a kvetoucí venkov obnovit. Taková je situace v oblasti materiálních statků. Jak je tomu ve sféře duchovních hodnot?

Místo žádoucí demokratizace a humanizace školství a osvěty došlo po r. 1989 k nedomyšlenému rušení mateřských školek a jeslí, k neodborným projektům inkluze i exkluze, k nečekaně diskontinuitním a nesystémovým opatřením ve výchově a vzdělávání ve škole i mimo školu. Ku podivu urychleně vyrostly sexšopy, bary, kasina a herny všeho druhu. Svět rozmanitých médií ba i i internet hned na prvních stránkách hýří svody a nabídkami a nekonečnými reklamami superkonzumního života a přízemního požitkářství, včetně prostituce. Vštěpují nám, že žijeme, abychom jedli, pili, bavili se, tělesně si bez omezení užívali. A abychom obdivovali luxus života celebrit, který je nám předkládán jako záviděníhodný příklad. A pornografie a pornolálie už patří ke každodenním zaběhnutým způsobům chování. K rutině. Doma i na veřejnosti. I na pódiu a na jevišti. A žádné tabu neplatí. K svobodě patří jak třeba veršování či malování zesměšňujících karikatur Alláhova proroka Mohameda, tak divadelní hra, v které Ježíš Kristus znásilní muslimku. Urážet vznešené a božské bytosti, symboly a patrony tisícileté úcty, vážnosti a víry, je mediálně zcela korektní.

Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž nedovolené obohacování je jen těžko dokazatelné, vede k růstu dobře utajených ziskuchtivých mafií. Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“

Připojili jsme se k světovému neoliberálnímu odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby.

Situaci celého světového společenství i každého jedince dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla v roce 2020. Jde o zlověstný případ nevídané světové krize.

Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru nebo o něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy. Postavila proti sobě potřeby, zájmy a hodnoty ekonomické a potřeby, zájmy a hodnoty boje o život s péčí o zdraví. Nově se tak vyhrotil morální problém. Jaký je smysl lidského života? Co jsou hodnoty pravé a nepravé? Co jsou pahodnoty? Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém. Jak řešit uspořádání a vedení státu v podmínkách globální pandemie?

V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích od 70.-80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má rozhodovat mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Neoliberální svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu a přinesla nebývalou změnu v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve jen na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité, peníze dělají peníze bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více prohlubuje a rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně rozvírají. Takovou nerovnost svět ještě neviděl.

K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku) vystřídán egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování, hedonismus a osobní požitek jako smysl života). Historikové znají mnoho příkladů účasti mladé, nastupující generace na procesech společenských změn. Připomeňme si z minulosti našich národních dějin ty nejznámější.

V revolučním roce 1848 najdeme především studenty jako bojovníky na pražských barikádách.

Oni jsou vedle starších uvědomělých vlastenců čelnými představiteli probuzeného národa, který se poprvé od dob bělohorské pohromy a ztráty státnosti (1620) při hlásil o svá politická práva, o práva občanů. Co chtěl tehdy porobený český národ na vládnoucí cizí monarchii? Na památném pražském „březnovém“ svobodném shromáždění občanů se poprvé horlivě diskutovalo, formulovaly se požadavky, sestavovala petice, která pak byla předložena císaři. Hlavní požadavky petice byly tyto: „Aby země koruny české byly spojeny všeobecným sněmem. Aby dostaly Ústavu a podle ní zastoupení všech vrstev národa na sněmu a stejná práva volební pro všechny. Aby platila svoboda slova a tisku. Stejně aby platila svoboda shromažďovací, náboženská a jazyková. Aby byla zavedena čeština do škol a do úřadů. Aby byla zrušena robota. Aby obce dostaly samosprávu. Aby se dbalo o organizaci práce a mzdy.“

Revoluce, jak víme, byla poražena. Občanské naděje pohasly. Vláda upevnila svůj absolutismus a mezi poddanými se šířil oportunismus, lokajská přizpůsobivost a závislost. Ale odkaz roku 1848, odkaz „jara národů“, se neztratil.

Dlouhá desítiletí vedli mluvčí a zástupci již obrozeného národa v rámci Rakousko-Uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české o uznání naší státnosti. Generace tvůrčích osobností v literatuře, výtvarném umění, v hudbě, myslitelů ve vědách a v osvětové práci si předávaly odkaz roku 1848 po celou druhou polovinu 19. století a pokračovaly v tom i ve století 20.

Tu vypukla válka světová (1914-1918). Ve hře bylo nové dělení světa a nové uspořádání vztahů mezi národy. Boj zahájily mocnosti Centrálního spolku (Rakousko-Uhersko a Prusko, přidala se k nim Osmanská říše a Bulharsko) a vedly jej proti mocnostem Dohody ( Velká Británie, Rusko, Francie, k nim se přidaly USA, Italie, Srbsko).

Od počátku války byli mladí Češi a Slováci ve vojenských uniformách odváženi v železničních vagonech na frontu. Měli bojovat „za císaře pána“. Proti své vůli a proti svému přesvědčení. A tak se houfně vzdávali do zajetí anebo, nedbajíce smrtelného nebezpečí, dezertovali k dohodovým armádám. Vytvořili Československé légie, které bojovaly za svobodu národa a za nezávislý československý stát, který ještě neexistoval. Napočítali jich více než 140.000.

S vlasteneckým uvědoměním a nadšením přispěli legionáři svým bojem ke vzniku Československé republiky, 28. října r. 1918. A jména zahraničních bojišť, Zborov, Doss´ alto, Terron dodnes připomínají statečnost našich dobrovolných bojovníků na Rusi, v Itálii, ve Francii.

S vděkem a obdivem se o nich skládaly verše: „ Desetitisíce jich stojí hotovo k boji...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína...ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást...daleko od vlasti, na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý.“ (A. Horák, 1918)

Tradice nadšení a nadějí 28. října byly živé po celých dvacet let trvání Československé republiky. Málem jsme oslavili 20. výročí, blížil se 28. říjen 1938. Ale mnichovský diktát nás o měsíc předešel (29.-30. září 1938). Nastal čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Ztratili jsme 1/3 území, 40 % průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, prezident Beneš odešel do exilu. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli vlastenecké tradice a horovali pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Až do 15. března 1939 (podrobněji ZDE), kdy nás obsadily nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Okleštěná republika byla rozbita, my jsme se stali poníženým „protektorátem“ fašistické „Říše“, Slovákům nastolili údajně samostatný „štát“. U nás fašistická okupační vláda zavedla tvrdý násilný režim. Národ mlčel, pod povrchem však doutnal odpor. Ilegální skupiny si vyměňovaly letáky, tiskoviny, připravovaly protestní manifestaci na 28. říjen k 21. výročí vzniku Československé republiky. Pražští vysokoškoláci se manifestace zúčastnili v hojném počtu. Provolávali slávu 28. říjnu, republice, presidentům Masarykovi a Benešovi. Nesli hesla „Za národ“ a „Za svobodu“. Ale němečtí ozbrojení držitelé moci to nestrpěli. Bezohledně zasáhli, aby manifestanty rozehnali. Jednotky SS použily i ostré střelby. V pronásledovaném houfu byl zastřelen mladý pekařský pomocník Václav Sedláček. Student Jan Opletal byl těžce raněn a marně pak v nemocnici řadu dní bojoval o život. Zemřel a jeho pohřeb 17. listopadu se stal tichou odvetnou manifestací studentů proti surovému útlaku. Manifestace však měla krutou dohru. Už v noci se začaly německé jednotky stahovat do Prahy, k ránu přepadly a obsadily koleje. Devět funkcionářů vysokoškolských spolků bylo zastřeleno, 1200 studentů odvlečeno do koncentračních táborů. Vysoké školy v celé zemi byly zrušeny. Protektorát Čechy a Morava, zbaven možnosti vzdělávat mládež, byl odsouzen k nevědomosti a neznalosti. Měl být pouhým „slouhou“ německého panstva. Ale i to jen dočasně. Po vítězství nadřazené německé rasy ve válce měl být zcela zlikvidován.

Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala tehdy v celém světě mocný ohlas. Mezinárodní studentská rada v Londýně prohlásila 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Stalo se tak roku 1941.

My jsme po druhé světové válce s oslavou vítězství nad fašismem přijali 17. listopad jako státní svátek. Je pozoruhodné, že tento den inspiroval manifestační hnutí našich studentů znova roku 1989. Studentské hnutí vyvolalo tehdy celospolečenský mocensko-politický převrat. Převratem vyvrcholil a skončil dlouhodobý proces zjevných i skrytých rozporů a nedostatků minulého řádu. Bude tomu již 32 let.

Lecčeho jsme se tehdy zbavili, ale plni radostného očekávání jsme včas nepostřehli, že hesla transformace, europeizace nebo globalizace pro nás nemají jednoznačně kladný význam. Šlo spíše o uvedení do nového područí světové oligarchie než o osvobození národa.

Poznali jsme, že demokracii v národním státě za časů neoliberalismu a globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, mnopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých názorových menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli národnímu a celospolečenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným uplácením.

Zvláštní pozornosti se těší směry a hnutí, které halasně i rafinovaně protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací euroamerické civilizace. Neváhají ani pořádat čas od času protivládní protestní akce. Jsou to směry a skupiny společenské disgrese, rozvratu a anarchie.

Jejich představitelé a mluvčí jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě, označováni jako neomarxisté. Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno klasika historického materialismu poloviny 19. století, jako by na něj nějak navazovala? Všichni rozvratníci a disgresoři jsou neomarxisté?

Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád bude vystřídán řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomrxismus nejrůznější disgresory a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné a matoucí označování pejorativního významu.

Ukažme si tu absurditu na příkladu. Náš politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po asi 150 uplynulých letech číst Karla Marxe, se zřetelem na uplynulý historický vývoj. To je skutečný neomarxismus. Jiný myslitel, vzdělaný klerikální akademik, se aktivně a halasně účastní frivolních každoročních karnevalových průvodů pod záminkou, že bojuje za rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad jasné, že tento účastník karnevalových projevů proti údajné diskriminaci všech možných mužsko-ženských úchylek mezi neomarxisty absolutně nepatří. K řešení problémů pohlavní orientace skutečně Marxovo dílo nemá čím přispět.

Je ovšem zajímavé, že všem diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám, úchylkám a odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství. Patrně dobře znají starý římský mocenský princip, „Divide et impera“, a tak jsou horlivými podporovateli nově objevených forem dělení. Nikoli jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál. A mobilizují k tomu rozvracečské disgresory nejrůznějšího zaměření. Rozvraceče, rozbíječe, podvratníky. Rozmanitě maskované diverzanty.

Po uplynulých více než 30 letech od listopadu 1989 stojíme opět na křižovatce dějin.

Nevycházíme z údivu. Svět je ohrožen virovou pandemií a při tom je plný dílčích válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války. Jsme smluvně a submisivně vázáni s nadnárodními bloky, takže jen s obtížemi můžeme hájit své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace z Afriky a Asie do Evropy a s tím spojené nebezpečí islamizace evropské kultury a ztráty i naší identity a našeho kulturního domova. Hrozí projekt antihumanitní Panevropy se smíšeným obyvatelstvem oddaných poddaných a vládou globální aristokrcie, zvěstovatelky řádu Nového věku.

Ani domácí politika nepřináší uspokojení. Nadpoloviční většina z parlamentních voleb má sice moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi ve veřejném prostoru. Vedou se věčné protivládní útoky, nekonečné hašteření koalic a opozic. Občanům chybějí společné vize a programy. Politika se redukuje na nepřestajné osobní napadání a očerňování vůdčích osobností. Ty jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá stále zvrhlejší formy a mění se v ochlokracii, v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností. Ve veřejném prostoru se nediskutuje o programových ideách. Ve veřejném prostoru se jen špiní a očerňují protivníci a rivalové, šíří se pomluvy a lži. Kdekdo si dělá blázny ze všeho a nic nebere vážně. Každodenní malicherné hádky a pavlačové výstupy jsou čas od času provázeny masovými protesty a demonstracemi. Vedou je odpůrci některých politiků a fanoušci jejich protivníků. Vzrůstá brutalita a násilí.V čím zájmu? V zájmu neproniknutelného nadnárodního zákulisí horlivých rozbíječů a rozvratníků.

Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury.

I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po první a obnoveným samostatným státem po druhé válce světové. Po obakrát s pocitem nevýslovné radosti a ovzbudivých nadějí. . Dnes stojíme opět na křižovatce dějin. Celý svět na ní stojí. Kam směřuje euroamerická civilizace s dosavadní kulturou?

V životě národů jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po dosavadních již bezmála 32 letech popřevratových zkušeností a po roce zkušeností s pandemií známe svá východiska.

K záchraně vede jen cesta uvážlivé rezistence. Skoncujme s nekonečným tříštěním zájmových orientací. Spojme své síly a nedovolme ničím své spojení oslabovat.

Přivolejme děti a mládež k účasti na společném díle. Pěstujme vůli zůstat národem, nestát se jen hrstkou neuvědomělých obyvatel, kterým jde jen o to, aby si „vydělali“ a aby si „užili“. Žádejme znovu vzkřísit státní ideu republiky, která vedla naše předky do bojů za „matku vlast“ a přivedla je k blaživému vítězství. Pro ně pravé hodnoty vskutku nebyly za peníze. Šlo jim o samostatný, nezávislý stát, šlo jim o demokracii a humanitu. Důležitá pro ně byla společná historická paměť, vědění o vlastní hodnotové orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůle ke kontinuitě zkušeností generací, ke spojení tradice s inovací.

Nedovolme v rozporu s nimi a proti nim a proti slovanským národům vůbec přepisovat dějiny. Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající děje a postavy naší minulosti. Velkou Moravu, Čechy knížecí a královské, husity a české bratry, buditele a obrozence, směrodatné myslitele jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský.

Nedovolme hanobit odkaz Jana Žižky z Trocnova a jeho „Božích bojovníků“, nezapomínejme na selská povstání vedoucí až k zrušení roboty r.1848 a buďme právem hrdi na statečnost legionářů, kteří neváhali nasadit své životy v bojích za svobodu národa v letech 1914-1918. A mějme na paměti, že Tyršovi Sokolové nechtěli „ni zisk ni slávu“, ale že jim šlo o tělesnou i duševní a mravní zdatnost pro blaho národa.

Nepřestávejme ctít nadlidské úsilí a jeho šťastný výsledek našeho prvního odboje, který vedl Tomáš G. Masaryk a jeho spolupracovníci, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik.

Nedovolujme válcovat naši hodnotnou domácí a spolu s ní celoevropskou tisíciletou kulturu jednostrannou angloamerickou popkulturou nové doby. Ta je mediálně tak intenzivně šířena, že překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou. A ústí až do vysloveného pornoškváru. Nedovolme ani u nás islamizovat evropskou kulturu.

Snažme se vytrvale o občanskou osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně představuje naši státnost, co je státní idea naší republiky a za co se mají angažovat. A udržujme v paměti národa nezapomenutelná slova hesel, ke kterým se mohou právem hlásit celé další generace: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ - „Věrni zůstaneme.“

Please publish modules in offcanvas position.