NA ZÁPADNÍ FRONTĚ CHAOS. RECENZE ČLÁNKU VLASTIMILA PODRACKÉHO

2020 09 28 05Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Názvem svého článku autor poutavě připomíná Remarkův román „Na západní frontě klid“, rozporný obraz 1. světové války. A poutavě rozvíjí i svůj text na několika stránkách. Jako dobrý pozorovatel líčí kupící se alarmující nedostatky a hrozivé rozpory západní civilizace.

Jako přemýšlivý člověk se snaží odhalit jejich příčiny a přispět tak k jejich řešení a nápravě. Vychází zřejmě z dobových zkušeností s minulým režimem a z publicistických pramenů, které nemá kriticky ověřené.

Hned v 1. odstavci se autor domnívá, že minulý režim motivoval obyvatelstvo k nadšené práci a osobnímu nasazení představou, že budou pracovat každý pro sebe. Ale není tomu tak. Práce měla sloužit kolektivu. V.I. Lenin např. řekl, že „dobro je to, co prospívá revoluci“. Nadosobnímu zájmu. Nikoli jednotlivci.

V 2. odstavci chybí vysvětlení, proč se v současné společnosti stává kolektiv nedůležitým a morální pravidla zbytečnými. Připisuje se to – bez dostatečného důvodu – „pozitivistickým a liberálním filozofům“ (uvedeni Popper, Meyer, Mill), ale i „neomarxistům“ (jmenováni Husserl, Haberbermas, Patočka), kteří se prý předháněli ve vytváření „osamoceného jednotlivce“ a prohlašovali kolektivy za pouhé „konstrukty“. Tak tato pasáž přivádí v úžas každého, kdo má o dějinách evropského myšlení aspoň základní informace. Uvedeným osobnostem náleží v dějinách filozofie vesměs jiné zařazení a jiná charakteristika.

J.S. Mill (1806-1873) pozitivista, který podobně jako A. Comte se zabýval tříděním věd a ocenil navíc psychologii. Byl liberálem v době, kdy se bojovalo proti absolutismu a proti feudálním přežitkům vlády a správy. Byl liberálem v době, kdy liberalismus člověka osvobozoval ze všech omezení, která ho zbavovala lidské důstojnosti.

Svoboda mu byla především demokracií a antidogmatismem. Příslušník „starého, klasického“ pozitivismu věřil ještě v lineární pokrokový vývoj společnosti a v univerzální celkový názor na svět. Mladý T.G. Masaryk, když se octl r.1876 na studijní cestě v Lipsku, sešel se tu se svou budoucí ženou Charlottou. Četli si spolu nejen romantické básně G.G. Byrona, ale i v té době velmi demokratický a pokrokový Millův spis, „Poddanství žen.“

E. Husserl (1859-1838) zakladatel fenomenologie. Jde mu o „ideální bytí“, dává do závorek objektivní realitu. Proti pozitivismu, materialismu i novokantismu vytváří koncepci „zření podstaty“. Jsme tedy v oblasti metafyziky. Žádný společenský aktivismus. Jeho žákem byl M. Heidegger, existencialista, činný po 1. i po 2. světové válce. Jen v existencialismu bychom mohli nalézt zřídlo autorem kritizovaného pojetí osamoceného jedince, krizi liberalisticky smýšlejícího intelektuála, neschopného překonat vlastní pocity a nálady, jako je nuda, hnus, úzkost, bezmocnost, starost, absurdita, beznaděj, zoufalství. Ke krizi společnosti tu patří i krize člověka, osamocené, vykolejené, izolované já.

Do okruhu fenomenologických, nikoli existencionálních filozofů patřil i J. Patočka (1907-1977). Srovnával např. Platonovo a Husserlovo pojetí, jejich „zření“ idejí. Pohyboval se tak ve světě marxismu diametrálně vzdáleném.

F. Meyer (1909-1972) působil v USA. Společenský aktivista, byl zpočátku okouzlen komunistickým světovým a životním názorem. Pak však přešel k protistraně a usiloval o syntézu liberalismu a tradicionalismu. Syntézu označil jako fuzionismus. Tvoří základ amerického konzervatismu. Sám je autorem spisu „Konzervativní krédo“. Po smrti byl oceněn prezidentem Reaganem zato, že „vyvázl ze spárů komunistického boha“ a stal se patronem dalšího vývoje, podobně jako třeba F.A. Hayek (1899-1992). Ten žádal pro tržní hospodářství neomezenou svobodu, spravedlnost pokládal za iluzi, která pobláznila socialisty. Jakékoli omezování ekonomického podnikání vede podle něj do otroctví.

R. Popper (1902-1994) se sám označil jako kritický racionalista. Viděl svět ve více formách, jako svět kosmologický, jako svět živý a neživý a jako svět pravých entit, svět idejí. Tedy opět zájem metafyzický. Ve veřejném světě sledoval vývoj společnosti buď směrem k lidskosti, svobodě a rovnosti nebo k totalitě. To první byla společnost demokratická, otevřená, jak říkal. A za nejotevřenější pokládal v době mezi dvěma válkami naši - Československou republiku.

Jediný z myslitelů, které autor uvádí jako neomarxisty, mezi ně svým způsobem patří. Je to J. Habermas (1929). Příslušník Frankfurtské školy a autor teorie politiky a práva demokratického státu. Tedy ani jemu není společnost „konstruktem“, jak soudí autor článku, ale nejvýš důležitou realitou pro činorodý život člověka a pro uplatnění jeho potřeb a zájmů. Jako neomarxista přirozeně vychází z marxismu. Snaží se marxistická východiska spojit s pragmatismem a s freudismem. Rozhodně se „nepředhání“ ve vytváření „osamoceného jednotlivce“, naopak studuje různé druhy komunikace, důležité pro formování společnosti.

V dalším textu hovoří autor o pravici a levici bez žádoucího historického objasnění. Chybí zmínka o Velké francouzské revoluci r. 1789, kdy ono pravolevé rozlišení vzniklo, o kolísání sil vlivem napoleonských válek a vlivem Vídeňského kongresu r. 1814. Chybí zmínka o dění před r. 1848 a o situaci, kdy se objevuje „Komunistický manifest“ z dílny K. Marxe a B. Engelse. Ten měl podpořit rozmach levicového dělnického hnutí v průmyslových zemích. Tento stručný výklad by byl na místě. Bez něj působí celý odstavec nejasně, neurčitě, málo srozumitelně.

Další odstavec působí přímo nevěrohodně. Jádrem západní levice od poloviny 19. stol. byl, jak učí dějiny, marxismus. A je velmi nemístné redukovat marxismus na vidinu mezilidské rovnosti, jak činí autor. Marxismus navázal na tehdejší filozofii (např. na encyklopedisty, na G.W. Hegela), na politickou ekonomii (např. na A. Smithe, D. Ricarda) a na utopický socialismus ( představitelé Saint Simon, Fourier, Owen). Cílem marxismu bylo svržení dosavadního společenského řádu, zespolečenštění výrobních prostředků a nastolení socialismu jako beztřídní společnosti. Velký historický pokus o socialismus, ke kterému došlo r. 1917 Velkou říjnovou revolucí a existencí SSSR, trval zhruba 70 let. S jeho odkazem se dosud pracně vyrovnáváme. Autor soudí, že marxistická levice jeho pádem vystřízlivěla, v zájmu blahobytu přijala tržní hospodářství a boháče a vyžívá se v požadování neekonomické rovnosti, prý jako náhrady za socialismus. A tak se ve veřejném prostoru žádá bezbřehá rovnost ras a pohlaví, sexuálních orientací, kultur, náboženství a všeho, na co si kdo vzpomene. „Neomarxisti“ jsou tím podle autora posedlí a vyvolávají „chaos“ v myšlení lidí i ve fungování společnosti.

Ale jsou to skutečně neomarxisti? Ústřední heslo marxismu je „Proletáři všech zemí spojte se!“ Shromážděte se. Ne jedinci, ale kolektivy mohou měnit svět. Jen spojenými silami lze dosáhnout žádoucích změn. A ti tzv. „neomarxisti“ spolu s všelijakými neziskovými organizacemi jen společnost štěpí a rozkládají. Pro všelijaké dílčí diference a odlišnosti mezi lidmi brání vidět skutečnost celistvou, uchopitelnou a změnitelnou. Marxismus ovšem nehlásal ideál absolutní rovnosti a autor mu proto mylně klade za vinu myšlenkový „chaos“ dneška, vyvolaný nepřestajnými excesy genderismu, multikulturalismu a ekoterorismu, excesy všech možných skupin a menšin. Ale v textu najdeme i výrok, svědčící o jiném názoru. Autor praví: „Dá se předpokládat, že tento chaos nastal tzv. globalizací, oslabením státních útvarů a ztrátou pravomocí zvolené reprezentace a přenesením moci na globální velkokapitál neznámými vlastníky. Podle chování této globální aristokracie se dá předpokládat velký vliv muslimů, židů a transnacionálních aktérů, kteří chtějí samozřejmě západní civilizaci jako otevřenou a beznárodní a mají hrůzu z národních států. Otevřený svět slouží především jim.“

Tady se autor přiblížil k odhalení skutečných příčin současného neuspokojivého stavu západní civilizace. Ten kritizovaný „chaos“ nezpůsobila „levice“ po pádu Sovětského svazu, která podle autora vyhlásila jako svůj program místo socialismu „rovnost“ všech možných skupin a menšin, všech možných odlišností a zvláštností. Dala tak vzniknout i různým formám tak zvaného „neomarxismu“, směrům, které ovšem s marxismem nemají nic společného. Kritizovaný „chaos“ vznikl o 20 let dříve a nikoli jen iniciativou nějakých agitátorů a propagátorů. Má vážné společensko-ekonomické příčiny.

V poslední třetině 20. století došlo k povážlivému civilizačnímu zlomu. Orientace na společnost, na nadosobní systém je vystřídána orientací jedince jen na sebe sama. Chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím a normám, předávaným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla. Odklon od sociocentrismu a normocentrismu k egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. Absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenské politické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci ohrožuje demokracii a humanitu.

Neoliberální program vznikl z finančně stimulačních ekonomických doktrín za vlády prezidenta R. Reagana. Mimo jiné, po staletí právně a morálně odsuzovaná lichva byla rehabilitována, schválena a kladně oceněna.

Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy, vyvolané problémy ekologickými, ekonomickými a etickými. Hrozivě roste nesouměřitelná nerovnováha mezi lidmi. Rovněž hrozivě roste nerovnováha mezi přírodou a civilizací.

Vystupují-li v této situaci údajní představitelé levice se svými rovnostářskými programy, je to jen pokrytecké zastírání a odvádění pozornosti od skutečných příčin „chaosu“ západní civilizace. Je to jen štěpení společnosti a napomáhání k jejímu rozkladu a rozpadu. To není zájem levice, to je zájem „velkokapitálu neznámých vlastníků“.