MŮŽE MÍT ZÁPAD NĚKDY RÁD RUSKO?

Dr. O. Tuleškov

Na tuto otázku nepříliš dávno odpověděl jeden ruský politik. Řekl, že to bude tehdy, až Rusko rozpustí svou armádu a dá své přírodní bohatství do rukou nadnárodních společenství. Ale tento politik bezprostředně rovněž zdůraznil, že k tomu nikdy nedojde. Rusko to nikdy neudělá.

Proč Rusko západu tolik vadí? Jen si vzpomeňme, jak Rusko odvrátilo agresi Západu proti Sýrii. To je jeden příklad z mnohých.

Těžko s Ruskem něco se dá dělat. Zaútočit na něj? Problém je v tom, že má jaderné zbraně, rakety a dokonce opět rakety na ponorkách. Těžko se dá ve „svaté válce“ porazit. Jistě by se zmohlo na odvetný úder, který by pro Západ byl též zdrcující. Společnou nejadernou silou na ně nebudou stačit. Rusko prohlásilo, že v případě agrese použije jaderné zbraně.

Přesto i EU se jaksi považuje za sílu, která by mohla Rusko přivést k poslušnosti vůči Západu. Ale to je obyčejné stoupání si na špičky. Dlouho na nich nikdo nevydrží stát, ani EU. Ta by si měla uvědomit, že v případě Ruska, přestože bude dělat dlouhodobě organizovaný kravál, tahá za kratší část provazu.

To všechno Západ ví. A tak ústy moudrého ministra zahraničí USA J. Kerryho světu sdělil, že Rusko bude v ekonomické izolaci. Ale i to bude problém. Rusko hospodářsky, nakonec i vojensky, spolupracuje s Čínou a dalšími státy BRICS, Brazílií, Indii, Čínou a Jižní Afrikou a dalšími, tedy s ekonomikami, které se silně vyvíjí na rozdíl od stagnujících západních. Ale i tak hospodářská izolace ze strany západu může Rusko dost stát. Ovšem platí to i naopak.

Rusko vyhlásilo i svou konzervativní ideologií. Je založena nikoliv na mystifikacích, ale na reálných principech. O rodině mluví, tak jako před několika desítkami let i Západ, jako o základní jednotce státu, jako o společenství muže, ženy a dětí. Chrání mládež před homosexuální propagandou. Buduje svůj konzervatismus na náboženských principech. Konzervatismus podle Ruska znamená pohyb vpřed nikoliv dozadu, pohyb nahoru, nikoliv dolů. Putin ruský konzervatismus blíže osvětlil ve svém Valdajském projevu. Rusko je tedy opět konkurentem Západu i v ideologické oblasti. Západní ideologie je v rozkladu tak, jak se rozpadají a chřadnou hodnoty jím hlásané. Společnosti, jež ovládají jen peníze a honba za nimi, v níchž bohatí dále bohatnou a chudých je stále více, se těžko může uzdravit.

I v rámci uvedených konkurenčních vztahů, které občas mohou nabýt velké intenzity, je nutné zachovat mír. Ovšem ne takový, který by znamenal podrobení jednoho nebo více států Americe a jejím spojencům. Šlo by jen o další imperiální akci a akt mezinárodní nespravedlnosti. Jednání mají být vždy vedena tak, aby bylo dosaženo pro obě strany přijatelného kompromisu a ne aby jednání bylo nástrojem vedoucím k mocenské nadvládě. V Kyjevě se jednalo měsíce tak dlouho, až se podepsala dohoda, s podporou EU, která platila jen několik hodin a zajistila uchopení moci i těmi nejradikálnějšími silami Majdanu. Jednání se stalo tak viditelným nástrojem umožňujícím zničení legální moci. Takováto jednání však s mírovým úsilím nemají nic společného. Předstírají jen, že jsou mírovými, ale ve skutečností mají skrytě agresivní charakter. Když se moc nakonec ocitla v rukou i banderovců a Pravého sektoru, těch nejhorších neonacistických sil, západ zavřel oči. Mlčel.

Když však se Rusko postavilo na obranu ruskojazyčného obyvatelstva, kterému vzali jejich mateřštinu, stejně tak jako ostatním národnostním menšinám, a nová moc začala mluvit o derusifikaci Ukrajiny a ukazovala jasně svůj nahnědlý ultranacionálně zabarvený pohled na „novou“ Ukrajinu, Západ začal protestovat. Ne však proti neonacistickým silám na Ukrajině, ale proti ruské ochraně ruského obyvatelstva na Krymu, které ve své většině ji požadovalo.

Jsem přesvědčen, že obyvatelé Krymu mají právo, žijí totiž staletí na území, které Rusku patřilo, se v referendu vyslovit, zda chtějí být součástí Ukrajiny nebo Ruska. Zvrácenost Chruščova předání Krymu jako daru Ukrajině je více než zřejmá. Odňal samovolně, sám byl Ukrajinec, část území Rusku. Tato nespravedlnost měla být napravena již v době vytváření RF a Ukrajiny jako samostatného státu. Když nebyla odstraněna tehdy, musí se dnes nalézt ty či ony cesty, které by nastolily spravedlnost. Více než 600.000 občanů Ukrajiny již hlasovalo svýma nohama. Opustili Ukrajinu, obávali se budoucího vývoje, jenž měl směřovat k vytvoření národního ukrajinského státu, a uchýlili pod ochranu Ruska. Že ruské obyvatelstvo Krymu, spolu se svým územím, kde žijí, touží se vrátit k Rusku, je zcela přirozené.

Je jen ukázkou politického ignorantství, když někdo hodlá uvedené procesy na Krymu zastavit silou. Západní svět chce tedy bránit krymským Rusům, aby se vrátili k Rusku? Chce je mermomocí držet v Ukrajině? To jsou však odstrašující přístupy. Bude USA snad také bránit Skotům, aby se po staletích vrátili k samostatnému státu? Nechť si svobodně rozhodnou v referendu o své budoucnosti! Na druhé straně západ podporuje Maďary ve Vojvodině, aby dosáhli maximální autonomie, muslimy na jihu Srbska povzbuzuje k získání větších práv. Byl to západ, který použitím násilných mocenských prostředků odtrhl Kosovo a Metohiji od Srbska, ač podle usnesení Rady bezpečnosti č. 1244, pro nějž i západní státy hlasovaly, je nadále součástí Srbska. Západ soustavně strká Srbsko pod vodu, nechá ho vždy však trochu nadechnout, aby mohlo vyslovit souhlas s plány, které jej značně oslabí.

Ne, na světě musí vládnout spravedlnost, a ta dvojí metr, tak oblíbený v politice USA a EU, vylučuje. Mír bez spravedlnosti není mírem, je jen obdobím, kdy ti, kteří jsou neplnoprávnými členy světového společenství, jsou jím vykořisťováni, potlačováni, bojují za svou svobodu, demokracii a za rovnoprávnost. Jen takový svět, kde vládne spravedlnost, umožní lidem, aby prožili svůj život důstojným způsobem a těšili se reálným lidským právům a svobodám. V těchto podmínkách je možné mírové soužití všech se všemi, byť se všichni nemusí zrovna milovat.

O tom by měla pouvažovat i naše diplomacie a v souladu s tím jednat. Lokajství jí nesvědčí a nám všem pak dělá ostudu.