NEVEŘEJNÁ DISKUSE    Dotazy a příspěvky ke zveřejnění nám zasílejte na e-mail nas-restart@yandex.comZa provozování webu se musí platit, prosíme případné dárce o příspěvek na účet 0529639103/0800. Děkujeme!

Alexander Dubček a Václav Havel v podvečer Sametové revoluce 1989 ─ soupeři či partneři?

2020 11 14 07PhDr. Antonín Benčík, CSc.

Václav Havel, po zkušenostech s brutálním potlačováním demonstrací během „Palachova týdne", a po zprávách o krvavém potlačení studentských demonstrací na Náměstí nebeského klidu v Pekingu, varoval před demonstracemi k 21. srpnu: „V srdci Evropy si nemůžeme samozřejmě dělat to co v Pekingu.

2020 11 14 08

Nicméně nevylučujeme, že 21. srpna, když budeme manifestovat, abychom protestovali proti vstupu sovětských tanků do Prahy před 21 lety, budou na střechách kolem Václavského náměstí rozmístěni střelci..." Tak a podobně se vyjadřoval v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde Observateur ze 17. července 1989. A sám odjel před 21. srpnem na svou chalupu na Hrádečku. Charta 77 pak vyzvala veřejnost nekonat 21. srpna žádnou akci, aby se mocenským orgánům Jakešova režimu nedal žádný důvod k eskalaci násilí.

Také Jakešův režim mobilizoval. Československá vláda i Federální shromáždění vydaly výzvu k občanům, aby podpořili přestavbu a demokratizaci společnosti. Současně tyto orgány odsoudily připravované akce opozičních skupin, kterým však nešlo o nic jiného než o skutečnou přestavbu a skutečnou demokracii. A odsouzení srpnové intervence 1968 Polskem a Maďarskem Jakešovo vedení označilo za vměšování se do vnitřních záležitostí Československa.

Proti připravované srpnové demonstraci k 21. výročí intervence byla jako obvykle zmobilizována Bezpečnost, StB, provokatéři, ale také Lidové milice a samozřejmě Jakešovi sloužící sdělovací prostředky. Tedy hlavně hrubá síla proti holým rukám demonstrantů. Ale také příprava demonstrantů doznala určité změny proti demonstracím předchozím. Především účast Maďarů, Poláků, Italů a množství zahraničních korespondentů s videokamerami vtiskla demonstracím mezinárodní charakter.

V této atmosféře, 17. srpna, vznesly státní orgány obvinění proti pětici vedoucích slovenských disidentů ─ M. Kusému, J. Čarnogurskému, H. Ponické, V. Manďákovi a A. Seluckému za údajné pobuřování, za výzvu k pokojným demonstracím k 21. výročí srpnové intervence v roce 1968. Proti M. Kusému a J. Čarnogurskému bylo navíc zahájeno trestní stíhání za údajné podvracení republiky a byla na ně uvalena vazba.

Když se 21. srpna v dolní části Václavského náměstí a v přilehlých ulicích shromáždilo kolem 17. hodiny několik tisíc lidí, začali skandovat hesla: „My chceme svobodu, Dubček, Havel, Polsko..." Maďarští představitelé mládežnických nezávislých organizací vystoupili s projevy odsuzujícími intervenci a rozvinuli transparent s nápisem: „Přicházíme s květy a ne s tanky". V zápětí však příslušníci StB transparent strhli. Za pískotu, křiku a nadávek demonstrantů „gestapo, gestapo" začali příslušníci Bezpečnosti zatýkat organizátory demonstrace, fotografujícím a filmujícím korespondentům a účastníkům demonstrace vytrhávali z rukou aparáty a filmy vyhazovali na dlažbu. Samozřejmě, že mezi demonstranty se vmísila i řada příslušníků StB v civilu a horlivě pořizovala filmové záznamy pro policejní videotéku. A také kamera na budově ČKD v dolním průčelí Václavského náměstí neustále švenkovala zleva doprava po shromážděných demonstrantech. Dlouho do noci pokračovalo nerovné „utkání" demonstrantů, vytlačených z Václavského náměstí do různých ulic, proti ozbrojeným příslušníkům uvedených mocenských institucí. Ještě dlouho v noci se ozývalo skandování demonstrantů :svobodu,svobodu, Dubček, Havel... ale také gestapo, gestapo, když někoho z nich násilím cpali do antonů.

Jakešovo vedeni a jeho masmédia se pak snažily vyvolat dojem, že demonstrace byla řízena ze zahraničí a obviňovaly Polsko, Maďarsko i Itálii z vměšování se do vnitřních záležitostí Československa. Současně ale byla československá vláda zavalena stížnostmi vyslanců proti napadání a zadržování zahraničních korespondentů a účastníků demonstrace. Čs. vláda si opět – pokolikáté již –vysloužila z mezinárodní ostudy kabát. Čs. bezpečnost zatkla na 320 domácích a 56 zahraničních demonstrantů.

Ale ani ozbrojené síly rozkládajícího se jakešovsko-husákovského režimu, ani jeho znejistěný partajní aparát, ba ani horda fojtikovských novinářských šmoků a jejich demagogie s jakešovskou „reformou" nedokázaly zastrašit a zastavit narůstající aktivitu nezávislých hnutí a iniciativ.

Již 29. srpna 1989 Výkonný výbor Klubu Obroda vydal prohlášení na obranu bratislavské pětky slovenských disidentů. O den později, 30.8., žádá skupina slovenské opozice a inteligence prezidenta G. Husáka o zastavení trestního stíhání slovenské pětky a propuštění M. Kusého a J. Čarnogurského z vězení. Neboť pokládání květin k uctění památky obětí srpna 1968 nemůže být trestním činem. Mezi 33 podpisy autorů dopisu je samozřejmě i podpis A. Dubčeka.

Na srpnovou demonstraci, její jakešovskou interpretaci a také na interpretaci Dubčekova a Černíkova dopisu, adresovaného vedením států intervenční pětky, reagoval Dubček okamžitě v dalším telefonickém interview pro L´ Unita 30. srpna 1989. Citací z dokumentu z bratislavské porady šesti komunistických stran z 3. srpna 1968 vyvrací lživost Jakešova tvrzení o cílech Dubčekova a Černíkova dopisu. Jakešovci tvrdi: „Překrucování historických skutečností, souvislostí a okolností vstupu vojsk 21.8.1968 do ČSSR sleduje cíl: vytvořit odrazový můstek pro akceptování požadavků na označení vstupu vojsk jako politicky chybného, protiprávního a protiústavního kroku, který měl za následek přerušení společenských změn a vytvořeni stagnace ve vývoji naší společnosti". Dubček touto citací dokládá, že Jakešovo vedení tvrdošíjně lpí na pozicích opodstatněnosti intervence a setrvávání na zásadách ideologické bible normalizace "Poučení z krizového vývoje..." Navíc se zde A. Dubček odvolává na zveřejněný rozhovor maďarského tisku s Jánosem Kádárem,v němž Kádár poprvé uvedl, že to byl V. Biľak, kdo na bratislavské poradě 3.8.1968 odevzdal Brežněvovi zvací dopis.

Konstatuje také, že setrvání československého vedení na prointervenčním stanovisku a normalizační bibli „Poučení" je základním zdrojem napětí v Československu. A že „současné postoje čs. moci i při 21. výročí vojenského násilí vyvolávají dojem, že určité oficiální kruhy tento krizový stav pěstují, sledujíce tím své osobní zájmy a napětí jako zdroj konzervace přežilých stereotypů a postojů". Současně ale Dubček upozorňuje, že krajní antikomunismus a antisocialismus části opozičního hnutí paradoxně pomáhá udržovat jakešovský režim, neboť brání v diferenciaci uvnitř KSČ a výraznějšímu projevu proreformních sil. Jednoznačně se vyslovuje pro koexistenci různých systémů v reformním hnutí: „Vycházet z toho, co národy, státy, lid této planety sbližuje, a ne z toho, co ještě dnes rozděluje.“

Krátce po srpnových událostech 1989 došlo k příhodě, kdy opoziční, proti normalizační hnutí málem přišlo o jednoho z hlavních vůdců. Když se totiž 3. září Václav Havel vracel z koncertu rockové kapely Jasná páka vrávoravým krokem po bujarých oslavách, spadl do mlýnského náhonu. Po zoufalém volání o pomoc se podařilo jeho společníkům s použitím žebříku Havla vytáhnout. Ten se ovšem stačil několikrát dostat po vodu, a když jej nakonec vytáhli, byl v bezvědomí. Teprve v nemocnici se jej podařilo přivést opět k vědomí.

V té době však události, a to nejen v Československu, spěly ke svému vyvrcholení. Objevily se i první zřetelné vlaštovky ve vztahu Gorbačovova vedení k opozičnímu hnutí proti Jakešovu a Husákovi vedení.

Dne 15. září 1989 uveřejnily sovětské Izvestije článek prof. Jiřího Hájka, v roce 1968 ministra zahraničních věcí. Reagoval v něm na vystoupení K. Mazurova, člena předsednictva ÚV KSSS Brežněvova vedení z roku 1968, který měl na starosti politické řízení srpnové intervence vedle velitele intervenčních vojsk generála I.G. Pavlovského. K. Mazurov, alias generál Trofimov, ve svém vystoupení 19. srpna 1989 obviňoval J. Hájka z jakýchsi úmyslů o vystoupení Československa ze svazku Varšavské smlouvy. J. Hájek toto tvrzení pochopitelně odmítl a popravdě vyvrátil. Avšak tvrzení K. Mazurova se mezitím stalo podnětem pro M. Štěpána, člena předsednictva ÚV KSČ a vedoucího tajemníka MV KSČ v Praze, mimo jiné k obvinění J. Hájka ze ztráty historické paměti. A to na celopražském zářijovém aktivu komunistů.

A. Dubček reagoval na tato a další obvinění velice kategoricky již 16. října 1989 v otevřeném dopise M. Štěpánovi. Argumentovaně, na základě řady faktů vyvracel smyšlenky K. Mazurova a dokazoval, že interventům ve skutečnosti nešlo o žádné obavy z vypadnutí Československa ze svazku Varšavské smlouvy, ale především o likvidaci reformního procesu a Akčního programu. V závěru dopisu konstatoval, že v sovětském tisku se v poslední době objevuje více skutečné pravdy o roce 1968 než v oficiálním československém tisku: vyjádření L. Feldeka v Litěraturnoj gazetě, J. Hanzelky v Komsomolské pravdě a J. Hájka v Izvestijích. Dopis končí výzvou:

„Dejte i u nás tištěné slovo lidem, kteří mají na nedávno prožitou minulost, procítěnou pravdu o roku 1968 a lidech v něm jiný názor než vy".

Blížilo se výročí vzniku Československa ─ 28. říjen. Československá demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu a Klub Obroda vydaly již 20. října prohlášení, v němž formulují své požadavky: „Opravdové ozdravění poměrů může přivodit pouze vláda, vzešlá ze svobodného demokratického rozboru a svobodných voleb. Záchrana republiky není možná bez vlády národní důvěry. 28. října si tuto pravdu připomeneme. Budeme žádat základní občanské svobody, které by v plném rozsahu zaručil nový základní zákon státu - demokratická ústava. Budeme žádat, aby lidé byli spravedlivě odměňováni, aby jim byla zaručena důstojná sociální existence a aby stranická legitimace nebyla poukázkou k získání vedoucích míst a jiných výhod. Budeme žádat svobodu pro politické vězně a nutný krok k celospolečenskému rozhovoru."

Toto a další prohlášeni nezávislých skupin byly dány k dispozici zahraničnímu vysíláni. Na domácí půdě je však potkal osud onoho pověstného házeni hrachu na zeď. I když rozsah pokojných demonstrací k 28. říjnu dosáhl větších rozměrů než všechny demonstrace předcházející, a i když i v řadách KSČ narůstal počet nespokojenců s oficiální politikou Jakešova a Husákova vedeni, jeho reakce byla obvyklá: brutalita policejních pendreků, vodních děl, zatýkáni... Policejní orgány zadržely v Praze 359 aktivních účastníků demonstrace, z toho 18 cizinců. Kontrolováno bylo 1172 demonstrantů. Mimo Prahu bylo zadrženo 198 osob, perlustrováno 958 a k výslechům či k preventivním „pohovorům" předvedeno 253 osob.