Odbornice, která sleduje dění kolem Nár. galerie a aktivit Fajta, vstupuje do války šéfa NG s Hradem

2019 07 24 032019 07 24 01a nejmenováním Jiřího Fajta profesorem ani za hrozbou jeho odvolání z funkce ředitele Nár. galerie není nějaká nepřízeň prezidenta Miloše Zemana. Jana Dědečková, která se od roku 2010 jako publicistka systematicky zabývala osudy Nár. galerie v Praze, nabízí nepřeberné množství důvodů, proč mu nenáleží akademická hodnost a proč by měl také skončit v čele NG.

Především je přesvědčena, že nebyl dobrý nápad učinit z člověka, který dokázal v průběhu patnácti let ve třech různých institucích vytvořit nekryté závazky ve výši minimálně 129 milionů korun, které potom horko těžko splácejí správci veřejných rozpočtů, odpovědného ředitele organizace, disponující rozpočtem kolem tří set milionů korun.

2019 07 24 02Generální ředitel Nár. galerie v Praze Jiří FajtŘeditel Národní galerie Jiří Fajt v rozhovoru pro Lidové noviny konstatuje, že nepřízeň Miloše Zemana vůči němu může být dána spíš aktivitou prezidentova okolí. Dokonce naznačuje, že kritické stanovisko profesora Pavla Preisse, o které se opírá argumentace hlavy státu, jež ho odmítá jmenovat profesorem, nepsal kunsthistorik vzhledem ke svému zdravotnímu stavu sám. Vy jste se Národní galerii jako publicistka dlouho věnovala, co na vyjádření šéfa Národní galerie říkáte?

Od roku 2010 jsem se déle než osm let jako publicistka systematicky zabývala osudy Národní galerie v Praze, dokud mi v tom na čas nezabránila vážná choroba. Myslela jsem, že už se k tomuto tématu nebudu vracet, ale nestoudnost, s níž docent Jiří Fajt vykonstruoval a prostřednictvím spřízněných duší do veřejného prostoru vnesl představu, že se stal obětí zločinného spiknutí, v jehož rámci zneužívá profesor Vít Vlnas za pomoci profesora Milana Knížáka důvěřivého nevidomého profesora Pavla Preisse, aby mystifikoval prezidenta Zemana, který pak nejmenuje docenta Jiřího Fajta profesorem a ještě usiluje o jeho odvolání z funkce, mne rozzlobila na nejvyšší míru.

Mám tu čest znát profesora Preisse osobně jako neuvěřitelně aktivního člověka, který se neustále živě zajímá o veřejné dění. Vím, že zůstává v čilých telefonických kontaktech s mnoha lidmi veřejného života včetně blízkých spolupracovníků Jiřího Fajta a že je obklopen láskyplnou péčí svých dcer. Představa, že se jako nesvéprávný blbeček nechává manipulovat zlotřilým Vítem Vlnasem a podepisuje listiny, s jejichž obsahem není seznámen, není jen nehorázně směšná, ale především nesmírně urážlivá. To však nic nemění na tom, že hrozba odvolání nad Jiřím Fajtem skutečně visí. Její důvody jsou evidentní.

Jaké argumenty pro takto razantní tvrzení máte, když veřejnosti je z mnoha stran podsouváno, že by k odvolání mohlo dojít jen kvůli nepřízni Hradu?

Se jménem Jiřího Fajta jsem se poprvé setkala na jaře 2010. Pokusil se tenkrát stanout v čele Národní galerie v Praze prostřednictvím mezinárodního výběrového řízení, vypsaného tehdejším ministrem kultury Václavem Riedlbauchem. Podmínky výběrového řízení byly nastaveny tak, aby bylo možné výsledek zmanipulovat. Dva členové výběrové komise proto odmítli podepsat závěrečný protokol a manipulace s výsledky vyšla najevo. Ministr Riedlbauch poté odmítl řízení uzavřít a jeho nástupce Jiří Besser je pro netransparentnost zrušil. Vypsal nové výběrové řízení, jehož se Jiří Fajt navzdory ostudě z předchozího roku opět zúčastnil – a prohrál v soutěži s Vladimírem Röselem, který v létě 2011 nastoupil jako generální ředitel NG po Milanu Knížákovi.

Ale už za dva roky stanul v čele Národní galerie stejně Jiří Fajt. Jak k tomu vůbec došlo?

Po prakticky bezdůvodném odvolání Vladimíra Rösela jmenovala Alena Hanáková – původně vychovatelka ve školní družině ve Vizovicích, v roce 2013 ovšem ministryně kultury za TOP 09 – proti vůli výběrové komise, kterou sama jmenovala, a přes hlasitý odpor velké části odborné veřejnosti Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie. Učinila tak ve chvíli, kdy byla ve dvojí demisi: jednak své osobní, jednak v demisi vlády jako celku. Jiří Balvín, který do křesla ministra kultury usedl po ní, odmítl Jiřího Fajta uvést do funkce poté, co se seznámil s jeho plány a označil je – slušně řečeno – za nerealistické. Mezitím sílil politický tlak na dosazení Jiřího Fajta do NG. Balvínův nástupce Daniel Herman Fajtovo jmenování potvrdil a v létě 2014 ho uvedl do funkce.

Pár měsíců poté ale došlo k něčemu, čím argumentuje proti Jiřímu Fajtovi i prezident Zeman. Co si o té kauze myslíte vy?

Šlo o skandál, který vypukl už v prosinci téhož roku, když se ukázalo, že si Jiří Fajt řekl Komerční bance o příspěvek k platu ve výši 80 tisíc korun měsíčně, přesně řečeno i s pojištěním o sponzorský dar na tento účel ve výši 1,3 miliónu korun na rok. Takové zjištění by každého státního úředníka mělo okamžitě stát místo. Daniel Herman však Jiřího Fajta podržel, a nejen to: aby mu vynahradil ztrátu způsobenou selháním této nestandardní finanční operace, dal mu v roce 2015 bezmála půlmilionovou odměnu a v roce 2016 více než milionovou odměnu jako přilepšení k základnímu platu 89 tisíc Kč měsíčně.

Tady se přímo vtírá na jazyk legendární věta Jiřího Paroubka: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?“ A mimochodem, plat, jímž se těmito slovy pyšnil tehdejší premiér České republiky, činil ubohých 77 tisíc korun měsíčně. Za tak mizerné peníze by se Jiří Fajt asi ani nenamáhal dojít do práce. Třeba si však své dva miliony ročně – plat a odměny za rok 2016 – zasloužil vynikajícími výsledky práce a hospodaření Národní galerie.

Opravdu? Z toho cítím ale hodně silnou ironii.

Jiří Fajt nestojí v čele Národní galerie poprvé. Od května 1995 do jara 1998 byl zplnomocněným zástupcem tehdejšího generálního ředitele NG Martina Zlatohlávka. Měl pravděpodobně největší faktický vliv v triumvirátu, který tehdy Národní galerii řídil. Výsledek? Dluh NG, vymáhaný státem za neoprávněně užité prostředky, činil na jaře 1998 včetně penále 68,3 milionu korun. Tento závazek se podařilo vyjednáváním profesora Milana Knížáka o něco snížit, ale přesto jej Národní galerie splácela až do roku 2005. V té době už Jiří Fajt vytvářel nekryté finanční závazky jinde.

Od 16. února do 21. května 2006 se v Obrazárně Pražského hradu uskutečnila velkolepá výstava Karel IV. – císař z Boží milosti, jejímž hlavním kurátorem byl Jiří Fajt. Celkové náklady, které Správa Pražského hradu na tuto výstavu vynaložila, dosáhly cca 71 milionů korun. Výnosy činily přibližně tři miliony a zhruba sedm milionů korun získali organizátoři výstavy od sponzorů. Po výstavě zbyl Správě Pražského hradu deficit ve výši cca 61 milionů korun. Jiří Fajt přitom fakturoval během přípravy výstavy Správě Pražského hradu celkem 1 982 496 korun. Za svou koordinační činnost si měsíčně účtoval zhruba dvojnásobek průměrného tabulkového platu kvalifikovaného galerijního kurátora. Jako příplatek k řádným úvazkům v Berlíně a Lipsku to jistě nebylo k zahození.

Tak to je tedy síla. Tuším správně, že to nebyly jen tyto ukázky hospodaření Jiřího Fajta, po nichž se státní pokladna prohla, a že máte další příklady?

Po neúspěšném konkurzu na místo generálního ředitele Národní galerie Jiří Fajt připravoval výstavu Europa Jagellonica, která se nakonec uskutečnila od 20. května do 30. září 2012 v galerii GASK v Kutné Hoře. Její financování si v dějinách hospodaření s veřejnými finančními prostředky zasluhuje zvláštní kapitolu. V době, kdy měl Jiří Fajt schválený rozpočet pět milionů korun a reálnou vyhlídku na další tři miliony, hovořil na tiskových konferencích o tom, že výstava bude stát 25 milionů korun. V květnu 2012, kdy měla Europa Jagellonica po navýšení schválený rozpočet ve výši 18 milionů korun, bohužel, Fajtova tehdejšího hlavního protektora, hejtmana Davida Ratha zadržela policie se sedmi miliony v krabici od vína. Taková maličkost nemohla velkého kurátora zastavit v rozletu. Podle vyúčtování ze 14. ledna 2013 stála tato kutnohorská výstava nakonec neuvěřitelných 44,8 milionu korun. Na vstupném se vybralo 6,5 milionu, 370 tisíc vydělal prodej tiskovin a suvenýrů, za dalších 340 tisíc se podařilo odprodat výstavní vitríny. Celkové komerční výnosy výstavy tedy činily 7,2 milionu korun. Sponzoři nebyli štědří a poskytli pouze 360 tisíc korun.

A kdo tedy tu obří ztrátu uhradil?

Přes deset milionů vložila galerie z vlastního rozpočtu, více než deseti miliony nadto přispěl její zřizovatel, Středočeský kraj. Zhruba 1,4 milionu korun do projektu vložily jiné veřejné instituce. Přesto po skončení výstavy chybělo k pokrytí jejích nákladů dalších deset milionů. Tento dluh v říjnu 2012 zaplatila štědrá státní pokladna, tedy my všichni. Stojí za povšimnutí, že v závěrečném vyúčtování výstavy figuruje položka 3,26 milionu korun za předtiskovou přípravu. Čeho? To se můžeme ptát vzhledem k tomu, že plánovaný katalog nikdy nevyšel. Uvedené náklady na předtiskovou přípravu navíc odpovídají přinejmenším luxusně tištěné třicetisvazkové encyklopedii. O tento finanční zázrak se, pokud vím, již tehdy zajímaly orgány činné v trestním řízení, ale s jakým výsledkem, to zůstává dodnes utajeno.

Tyto skutečnosti byly veřejně známé již v roce 2013. Představovaly vedle fantasmagorických plánů nejpádnější důvod, proč tehdejší ministr kultury Jiří Balvín odmítl Jiřího Fajta potvrdit ve funkci, do níž byl jmenován bez výběrového řízení Alenou Hanákovou, ministryní ve dvojí demisi. Jestliže někdo dokáže v průběhu patnácti let ve třech různých institucích vytvořit nekryté závazky ve výši minimálně 129 milionů korun, které potom horko těžko splácejí správci veřejných rozpočtů, nevypadá jako dobrý nápad učinit z něj odpovědného ředitele organizace, disponující rozpočtem kolem tří set milionů korun ročně. Danielu Hermanovi však ani tyto informace nebránily v uvedení Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie. Sám Jiří Fajt přitom toužil, zdá se, především po nejvyšší vědecko-pedagogické hodnosti.

Tak a jsme u kauzy, ve které Univerzita Karlova i Jiří Fajt na prezidenta podali žalobu kvůli tomu, že odmítl podepsat jmenování profesorem. Jak jste sledovala tuto větev příběhu člověka, na něhož si Pražský hrad údajně zasedl?

V době, kdy už bylo víceméně jasné, že do čela Národní galerie nastoupí, zažádal Jiří Fajt Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy o zahájení řízení ke jmenování profesorem pro obor dějiny umění. Celá tato záležitost jistě ještě bude předmětem živého zájmu médií, a tak jenom ve zkratce: přihlédneme-li k protokolu ze zasedání Vědecké rady FF UK ze dne 20. března 2014, snadno zjistíme, že podle předpisů Univerzity Karlovy toto řízení vůbec nemělo být zahájeno.

Proč jste o tom tak pevně přesvědčena?

Univerzita Karlova od uchazečů o hodnost profesora požaduje pět let soustavné pedagogické činnosti. V tabulce, k níž nepochybně poskytl podklady sám uchazeč, je doložena pedagogická činnost pouze v délce tří let. Jiří Fajt se tedy před komisí vůbec neměl ocitnout. Podklady mu měla vrátit už příslušná úřednice oddělení vědy s tím, že nesplňuje podmínky pro zahájení tohoto řízení. Nic Jiřímu Fajtovi nebránilo odučit další dva roky na příslušné katedře a podat přihlášku k řízení znovu. Ze zápisu vyplývá, že si vědecká rada byla této skutečnosti vědoma. Snažila se tento evidentní nedostatek napravit prohlášením, že uchazeč bude v pedagogické činnosti pokračovat, což ovšem nijak nenapravuje okolnost, že Jiří Fajt v okamžiku zasedání Vědecké rady FF UK 20. března 2014 nesplňoval podmínku pro jmenování profesorem. Pikantní je, že podle veřejně dostupných údajů tuto podmínku Jiří Fajt nesplňuje dodnes. Jak se mohlo stát, že s ním univerzita řízení ke jmenování profesorem zahájila v rozporu s vlastními předpisy, to už je otázka pro její vedení.

Ale hlava státu původně své rozhodnutí zdůvodňovala jinak. Nebyl i to důvod, proč se Univerzita Karlova rozhodla bít za svého kandidáta na profesora dokonce soudní cestou?

Prezident Zeman při svém prvním odmítnutí jmenovat Jiřího Fajta profesorem uvedl jako důvod pouze jeho morální selhání v případě požadavku o dotaci platu ze sponzorského příspěvku Komerční banky. Tím dal univerzitě možnost vycouvat z celé záležitosti se ctí. Jiří Fajt se však rozhodl, že se pokusí získat titul profesora soudní cestou, a univerzita ho v tom podpořila. Proto se 18. května 2015 na tehdejšího i dnešního rektora UK profesora Tomáše Zimu obrátil doyen českého dějepisu umění profesor Pavel Preiss veřejným dopisem, v němž upozornil, že Jiří Fajt nesplnil předpoklady pro jmenování profesorem pro obor dějiny umění, a žádal rektora, aby celou záležitost prošetřil. Rektor jeho žádost ignoroval a odpověděl mu víceméně formálním dopisem, v němž navíc uvedl prokazatelně nepravdivé údaje. Ke své vlastní škodě, jak se ukazuje nyní.

A co Fajtovy vědecké zásluhy, jimiž se v rámci řízení ke jmenování profesorem holedbal?

Postupně vyšlo najevo, že v rámci tohoto řízení Jiří Fajt opakovaně operoval jako jednou ze svých největších vědeckých zásluh editorstvím monumentální knižní řady Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa. Již v té době ovšem nabralo vydávání této příručky mnohaletý skluz. Ještě rok poté, kdy Vědecká rada FF UK Jiřího Fajta navrhla ke jmenování profesorem, z ní nevyšel ani jediný svazek. K tomu se přidaly i další drobné nedostatky v uchazečově bibliografii, takže místo profesury sklidil Jiří Fajt v lednu letošního roku po zveřejnění obšírného prezidentova odůvodnění, proč jej profesorem nejmenoval, přinejmenším v odborné veřejnosti pořádnou ostudu. Jaké bude pokračování této frašky, na to si musíme počkat.

Není to tak dlouho, co ředitel Národní galerie požádal o mimořádnou dotaci na nákup obrazu z dílny tzv. Mistra Vyšebrodského oltáře. Proč se o tom mluvilo jako o posledním šprýmu evropského kurátora?

To je zatím poslední velký veřejný skandál, který jen před několika týdny Jiří Fajt způsobil. V prosinci 2018 požádal Ministerstvo kultury o mimořádnou dotaci na nákup středověkého obrazu údajně z dílny tzv. Mistra Vyšebrodského oltáře. V komisi, která tyto žádosti posuzuje, převládl názor, že by stát dílo měl zakoupit, ale cena připadala všem jejím členům bez výjimky přemrštěná. Protože dílo prošlo v listopadu 2017 aukcí ve Frankfurtu nad Mohanem, rozhodla se komise zjistit, jaká byla cena obrazu v této aukci dosažená. Potom měli podle jejího zadání zástupci státu své nabídky odvíjet od dosažené částky, navýšené o jednotky procent. K velkému překvapení všech zainteresovaných se ukázalo, že deska byla v listopadu 2017 ve Frankfurtu nabízena za 110 tisíc eur, tj. za necelé tři miliony korun, a že nenašla kupce.

Od listopadu 2017 do prosince 2018 se podle Jiřího Fajta příslušná malba, podle odborníků těžce poškozená a kvalitou s Vyšebrodským oltářem nesouměřitelná, zhodnotila o 62 milionů korun, ze tří na neuvěřitelných pětašedesát milionů. Zřejmě k tomu došlo pouhým převozem díla z Frankfurtu nad Mohanem do Prahy, neboť ani ke změně autorství, ani k přesnějšímu zjištění původní provenience díla, které by mohly odůvodnit změnu ceny, i když asi ne tak drastickou, od aukce nedošlo.

Snažil se Jiří Fajt tento žertík, z něhož se tají dech i velmi zkušeným obchodníkům, nějak věrohodně vysvětlit?

Naopak, byl v tomto případě přistižen při lži takřka v přímém přenosu. Cenu 65 milionů korun stanovil posudek Národní galerie. Jiří Fajt tvrdil, že tak NG učinila na žádost majitele, který to ovšem vehementně popřel. Majitel prohlásil, že cenu navrhla Národní galerie a že obraz ochotně zapůjčí k vystavení i v případě, že jej od něj stát nekoupí. Obojí svědectví přinesl Deník N. Je podobné počínání slučitelné s výkonem funkce generálního ředitele státní příspěvkové organizace? Plní NG službu, kterou má poskytovat veřejnosti, alespoň v tom rozsahu, jako před jeho nástupem? A mimochodem: jak vypadá hospodaření Národní galerie dnes? Rozluštění těchto hádanek je zpět v rukou ministra kultury; nápovědu z Hradu k tomu jistě nepotřebuje.

Jaká je nynější pozice ředitele Národní galerie mezi odborníky, ale i mezi politiky? Může tohle všechno vůbec ustát?

Jiří Fajt svým politickým patronům zatím mnoho štěstí nepřinesl. Výstavu Europa Jagellonica zaštiťoval a součást své volební kampaně z ní učinil někdejší středočeský hejtman David Rath. Nedočkal se však na svobodě ani její vernisáže, na kterou na plakátech okázale zval. Daniel Herman dosloužil spíše v skrytu a přízeň voličů se od něj odvrátila. Znepřátelil si milovníky moderní architektury svým barbarským přístupem k jejímu kulturnímu dědictví a černým písmem se zapsal do dějin památkové péče. Ani netuším, co dnes vlastně dělá. Houževnaté udržování Jiřího Fajta ve funkci mu ovšem nic dobrého nepřineslo. Jak asi dopadne současný ministr kultury Antonín Staněk?

Co ve světle všeho výše uvedeného říkáte na to, že se Jiří Fajt chystá na prezidenta Miloše Zemana podat žalobu kvůli nejmenování profesorem?

Je to otázka pro soud a já, pokud mi to zdraví dovolí, budu celou záležitost se zájmem sledovat. Pan Fajt totiž s našimi penězi nakládá nehospodárně již velmi dlouhou dobu. Všimne si už toho konečně někdo zodpovědný?