klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY    10 NEJNOVĚJŠÍCH ČLÁNKŮ   ●   STARŠÍ ČLÁNKY

K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

Kdo vypěstoval Hitlera

IVO KRIESHOFER

2019 07 16 04listopadu 1918 skončila první světová válka. Podvodným způsobem bylo uzavřeno příměří, které však bylo spíše bezpodmínečnou kapitulací. Po odzbrojení Němců byla ve Versailles uzavřena mírová smlouva. Tu zavrhli nejen němečtí politici, ale též mnohé přední osobnosti vítězů.

I pozdější britský premiér W. Churchill prohlásil, že hospodářské klauzule smlouvy byly natolik zlomyslné a hloupé, že byly zjevně nesmyslné. Německo bylo nuceno zaplatit naprosto nepředstavitelné reparace.

Ztratilo 13,5 % plochy svého území s asi 10 % obyvatel i zámořské kolonie. Reparace byly astronomické a podle konečné verze měli Němci platit poslední platby až v roce 1988. Německo bylo odzbrojeno, veškeré jeho dělostřelectvo a zbraně byly zničeny, loďstvo potopeno, armáda rozpuštěna.

Nesmělo mít vojenské letectvo ani ponorky. Země neměla právo vyrábět nejen letadla, ale ani tanky a válečné lodě. Stát se propadal do chaosu a anarchie. Hospodářství se zhroutilo. Platba reparací způsobila nepředstavitelnou inflaci, hrůznou nezaměstnanost a katastrofální pokles životní úrovně. Váleční invalidé umírali hlady, domy byly nevytápěné, děti vyhladovělé, rozmohla se vlna sebevražd, která postihla celé rodiny. V několika významných městech propukla socialistická povstání, byla zformována i německá rudá armáda. Na svět přišla Brémská socialistická republika a v Mnichově Bavorská sovětská republika. Nakonec však rudá revoluce v Německu byla potlačena Gustavem Noskem, který se zapsal do dějin jako Bluthund, Krvavý pes.

Vznik NSDAP a pokus o puč

Začátkem ledna 1919 založil jistý Anton Drexler Německou dělnickou stranu. Toho však brzy z vedení vytlačil ctižádostivý Adolf Hitler se svými nevšedními rétorickými schopnostmi a stal se jejím vůdcem. Do historie vstoupila nová politická síla s pozměněným názvem NSDAP - Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Odhady, kolik měla tehdy členů, se liší a dodnes se to přesně neví.

Nacisté měli zprvu spoustu finančních obtíží. Jejich první bojové oddíly neměly řádnou obuv a bojůvky procházely ulicemi s hrnky na peníze. Hitler vystupoval se svými projevy v cirkusu, kam se prodávaly lístky jako na divadlo. Budoucí Vůdce a Říšský kancléř chodil v jednoduchém a opotřebovaném oblečení. Bydlel v malé chudinsky zařízené místnosti, v níž byla jen postel, police a podomácku zhotovený stůl s jedním křeslem. Jeho zjev nedělal dobrý dojem, vypadal jako číšník z nějaké nádražní restaurace. Žil velmi skromně, takže např. na velikonoce 1923 si musel vypůjčit pár marek od Göeringa, aby si mohl vyrazit do hor. Jeho nenáročná práce pro myšlenku však vyvolávala úctu a spolu s řečnickým talentem přitahovala nové stoupence.

Hitler spoléhal na svou výřečnost a pokusil se převzít moc.

8. listopadu 1923 obklíčil svou jednotkou SA (Sturmabteilung - v překladu úderný či útočný oddíl) měšťanský pivovar v Mnichově, kde se konala schůze bavorských elit. Po boku generála Ericha Luddendorfa se zúčastnil schůze, s vytaseným revolverem vnikl na pódium a začal řečnit. SAmani vnikli dovnitř a pod jejich ochranou si během chvilky projevem získal dav.

2019 07 17 01Hlavní vůdci se však odmítli navzdory slibům a lichotkám vydat na pochod na Berlín a svrhnout německou vládu. Se zfanatizovaným davem poté vyrazil do ulic v centru Mnichova, kde se mu ale postavila policie. Ta však po pohrůžce, že zastřelí rukojmí, ustoupila. Další jednotka, tzv. „zelená policie“ nevyjednávala, rovnou zahájila palbu a zastřelila několik účastníků. Postřelen byl i Hermann Göering, který kruté bolesti zaháněl morfiem a stal se doživotním narkomanem. NSDAP byla rozpuštěna, Hitler po dvou dnech zatčen a odsouzen k pěti letům do vězení v Landsbergu. Odseděl si však jen necelých devět měsíců a za asistence Rudolfa Hesse sepsal své dílo Mein Kampf (Můj boj). Pro účely této statě je nutné podtrhnout, že v knize předurčil za německé spojence Anglii a Itálii. Za zásadní myšlenku lze považovat žádost o znovuvyzbrojení Německa, aby mohl v zájmu Němců, ale i Angličanů a Francouzů a zbytku „progresivního lidstva“ napadnout a zničit Rusko. Za povšimnutí stojí, že soudci v rozsudku nad Hitlerem ho „zapomněli“ vykázat jako cizince z Německa, ačkoli to „Zákon o ochraně republiky“ stanovil.

V letech 1922-23 se v Německu začala rozvíjet neudržitelná inflace.

Došlo ke zpoždění výplat reparací a francouzská vojska v lednu 1923 obsadila průmyslové Porúří a převzala kontrolu nad těžbou a přepravou uhlí. Německá vláda vyzvala k pasivnímu odporu, avšak Francouzi, coby okupanti, rozstříleli kulometnou palbou dělnickou demonstraci. Na pohřeb 13 obětí přišlo okolo půlmilionu lidí. Po sabotážích a útocích na francouzské vojáky následovaly tresty smrti. Protifrancouzského odboje se členové Hitlerovy strany neúčastnili, Hitler osobně vyhlásil, že každého, kdo se odporu odváží, ze strany vyloučí. Lze tak oprávněně předpokládat původ peněz, které mu umožnily uspořádat v lednu 1923 sjezd strany v Mnichově, na němž pochodovalo 5000 bojovníků v nových uniformách, hrály najaté orchestry a lidové taneční skupiny. Nedlouho poté se také značně zvýšil náklad nacistických novin Völkischer Beobachter (Lidový Pozorovatel), který začal vycházet denně. Velký vliv na průběh událostí měla bezpochyby tzv. Rappalská smlouva mezi Německem a Ruskem týkající se vzájemných vztahů a reparací a rovněž změny v německé vládě.

Peníze v markách se rozvinutou inflací okamžitě znehodnocovaly a žádná strana nemohla přežít z členských příspěvků. Vedoucí bojových oddílů a straničtí funkcionáři však začali dostávat plat v cizí měně. Odkud ji NSDAP brala? Začínající politik Hitler hledal a našel peníze v zahraničí.

Kdo školil Hitlera

Už před tzv. pivním pučem se začaly v Německu hledat nové politické osobnosti, které by se daly využít pro výměnu nežádoucích osob, provedení vražd a provokací. Mezi aktivní vyhledávače patřil americký vojenský atašé kpt. Truman-Smith. Ten se setkal mj. s válečným velitelem generálem Ludendorfem a korunním princem Rupprechtem. Právě oni ho upozornili na A. Hitlera, a Truman-Smith se s ním setkal v jeho nuzném bytě. Hitler byl naprosto upřímný a projevil své odhodlání zlikvidovat bolševismus, odhodit okovy z Versailles, nastolit diktaturu a vytvořit silný stát. O tomto rozhovoru sepsal americký atašé podrobnou zprávu pro Washington. Diplomat se ovšem nemohl osobně věnovat jednomu zatím bezvýznamnému německému politikovi, a tak mu doporučil svého přítele Ernsta Franz Zedgwicka Hanfstaegla, syna úspěšného obchodníka s uměním, bavorského Němce s americkou manželkou. Oba muži se rychle spřátelili a obr Ernst získal nacistickou přezdívku Putzi (prcek).

Jeho role nebyla dodnes důstojně oceněna. Putzi přivedl neotesaného kaprála mezi mnichovskou šlechtu, do uměleckých a literárních kruhů. Spolu s manželkou Helen uvedli Hitlera do svého domu, stali se jeho stylisty a vizážisty a naučili ho chování a způsobům ve slušné společnosti. Putzi měl množství neuvěřitelných kontaktů, zorganizoval např. schůzku Hitlera s Churchillem, na niž ale Hitler nepřišel. Vůdce si ho nesmírně vážil, časem ho jmenoval zahraničním tiskovým tajemníkem. V roce 1937 se Hanfstaegl cítil ohrožen Hitlerovým okolím, tajně odjel do USA, kde se stal poradcem svého spolužáka z Harvardu, amerického prezidenta Roosevelta…

Ale vraťme se do dvacátých let.

Hanfstaegl vedl s politickým nováčkem rozsáhlé diskuse a rouboval mu potřebné myšlenky, např. že další válku vyhraje ten, na jehož straně bude Amerika, že budoucnost má jedině přátelství s USA, a že každá válka, v níž USA budou na straně nepřítele, je předem prohraná. Německo nikdy neobnoví svou velikost bez sblížení s Británií a zejména s USA. Je pozoruhodné, že se tyto myšlenky spolu s válkou proti Rusku objevují později v Mein Kampfu.

Odkud bral Hitler peníze?

Už v březnu 1923 poskytl Hanfstaegl Hitlerovi „půjčku“ tisíc dolarů, což byly na dobu inflace šílené peníze. Za ně si nacisté koupili dva nové tiskařské stroje pro Völkischer Beobachter. Větší částky mu však neposkytoval, pro ty si Hitler jezdil do Švýcarska, kde odedávna působí nejen banky, ale i zpravodajské služby celého světa.

Hitlerův Mein Kampf nezískal velký zájem čtenářů, i když vyšel ještě druhý svazek. Přesto se mladý autor těšil pohodlnému životu. Pronajal si, a později koupil vilu v Bavorských Alpách, budoucí slavný Obersalzberg, a k tomu i poslední model Mercedesu. Chodil dobře oblečen měl auto a řidiče. Daňové policii řekl, že nepije, nekouří, stravuje se skromně a s výjimkou nájemného, nemá jako spisovatel a publicista žádné náklady. A ty, že pokrývá bankovními půjčkami.

K opravdovému zvratu, který Hitlera přesunul k moci, došlo v r. 1929. Podle jeho životopisců zmizela z jeho daňového přiznání kolonka půjčky. Přestěhoval se do nóbl čtvrti v Mnichově a obklopila ho družina bodygardů, šoférů, kuchařů a měl dokonce i své zahradníky. S Hitlerem uzavírá spojenectví vlastník mediálního impéria Alfred Hugenberg. O Hitlerovi se začíná psát v novinách, mluví se o něm v rozhlase. Mnoho Němců se tak dovídá o existenci nacistů a počet Hitlerových obdivovatelů se sedminásobně zvýšil.

Hitler investoval mnoho peněz do voleb, avšak prohrál. V květnu 1928 NSDAP získala pouze 2,6 % hlasů. Je podivuhodné, že už v srpnu 1929 se uskutečnil v Norimberku grandiózní sjezd nacistů. Třicet speciálních vlaků přivezlo 200 tisíc straníků a před führerem pochodovalo 60 000 bojovníků. Kde na to nacisté vzali peníze, když ještě v létě 1928 neměli ani na vlastní sjezd a pak prohráli volby?

Tím sponzorem byly zpravodajské služby Velké Británie, USA a Francie.

Ukázalo se, že Hitler dostával peníze zejména tehdy, když se události v SSSR nevyvíjely podle západního scénáře. A tím rozhodným krokem bylo vykázání L. D.

Trockého ze Sovětského svazu, konec plánů jeho prostřednictvím proměnit SSSR ve vazalský stát západních mocností.

Hitlera tedy nestvořil ani Stalin, ani němečtí průmyslníci, ale věční geopolitičtí rivalové Ruska.

A byli to právě oni, kdo zametl cestičku k moci a k zahájení války A. Hitlerovi.

Záhadný konec inflace

Koncem listopadu 1923 stál jeden dolar čtyři miliardy dvě stě bilionů německých marek. Ani za těchto okolností občané nepodpořili Hitlerův mnichovský puč. Ale pár týdnů po něm se stal Hjalmar Schacht státním zmocněncem pro německou měnu, byl jmenován do čela německé centrální banky a v srpnu 1924 dal do oběhu novou německou pevnou marku tím, že umazal dosavadních čtrnáct nul. Dolar stál rázem 4,2 německé marky. Pomohla tomu americká půjčka 190 milionů dolarů. Jako protihodnotu získaly USA kontrolu nad státním rozpočtem, finančním obratem a nad úvěry. Tichá americká ekonomická okupace umožnila ukončit francouzskou drsnou okupaci Porýní a francouzská a belgická vojska se stáhla.

Po necelých pěti letech došlo k další nebývalé katastrofě. 29. října 1929 nastal na Newyorkské burze pověstný černý pátek a propukla největší finanční a ekonomická krize. Je pozoruhodné, že trvala přesně do Hitlerova jmenování Říšským kancléřem v r. 1933. Příchod Hitlera k moci však neměl ekonomické příčiny a nezpůsobily ho ani německé vnitropolitické důvody. Rozhodnutí o jeho jmenování nebylo přijato v Berlíně, ale v Londýně a Washingtonu. Bylo motivováno zájmem anglosaských sil porazit Rusko. Proto bylo nutné použít všemožné vlivné páky uvnitř německé politické i ekonomické elity a porušit velké množství doposud platných zákonů a zvyklostí.

Jednou věcí, která pomáhala otupit pozornost občanů bylo, že v Německu se dle ústavy každé dva roky konaly volby. Sotva poslanci zasedli v Reichstagu, už se začali připravovat na novou volební kampaň, vzájemně se napadat a neměli čas na normální práci.

Hitler kancléřem a začátek zbrojení

Ani za takového politického zmatku se Hitlerovi nepodařilo vyhrát volby. Ačkoliv v posledních volbách v listopadu 1932 získala NSDAP 33,1 % hlasů, na právo k jmenování premiérem by potřebovala 51 % hlasů. To vše, jakož i Hitlerovu rakouskou státní příslušnost, bránící jmenování kancléřem, se majitelům světa úspěšně podařilo vyřešit.

Jmenování Hitlera říšským kancléřem bylo prvním krokem k naplnění jeho poslání napadnout SSSR. V té chvíli však nebyl schopen vyvolat vojenský konflikt, protože k tomu mu chyběla armáda. Prvořadým úkolem tedy bylo, takovou armádu vybudovat, přejmenovat ji a vyzbrojit nejmodernějšími zbraněmi.

Prvořadé proto bylo zavedení všeobecné branné povinnosti zakázané Versailleskou mírovou smlouvou. Nikdo opravdu seriózně neprotestoval a zavedení branné povinnosti nenásledovaly žádné další reálné kroky. Z původního sta tisíc mužů v r. 1933 se Wehrmacht (dř. Reichswehr) rozrostl do vypuknutí války v září r. 1939 na 4 miliony 233 tisíce osob.

Taková přeměna ovšem vyžadovala ohromné finanční prostředky. Při tom v okamžiku převzetí moci bylo v říšské státní pokladně pouhých 83 milionů marek, každoroční deficit činil 900 milionů a 5 miliard dluhů na válečných reparacích.

Hitler si však počínal naprosto sebejistě. Když mu ministr zahraničí řekl, že je třeba co nejdříve zaplatit oněch 5 miliard dluhů na reparacích, otevřeně řekl, že zaplatit není z čeho a že nic platit nebude. Anglie a Francie nic nenamítaly.

Zahraniční kapitál pronikal do všech oblastí německého hospodářství. Koncern I. G. Farben uzavřel smlouvy s americkými i anglickými chemickými společnostmi, americké Standard Oil náleželo 90 % v německo-americké ropné společnosti. Také auto Opel převzala General Motors a náklaďáky převážející Wehrmacht byly kompletovány z dílů dovezených z USA. Rozpočtové výdaje na zbrojení vzrostly od r. 1933 do r. 1939 desetkrát, až na 18,41 miliard marek. Úspěchy nacistů byly financovány a organizovány celým tehdejším „civilizovaným světem“ za cenu toho, že se Hitler zřekl svých pravomocí ve prospěch Anglie, USA a Francie.

Hitler započal zbrojit. Už v září 1934 byla z USA tajně dodána nejmodernější technologie pro letecké továrny v hodnotě milionu zlatých dolarů. Kromě toho Německo získalo množství vojenských patentů od amerických firem. Slavné bombardéry Junkers 87 Štuka byly stavěny na technologiích dovezených z Detroitu. V červnu 1935 podepsal Joachim von Ribbentrop s britským ministrem zahraničí anglo-německou námořní smlouvu, jejímž podpisem Německo získalo právo legálně stavět bojové lodě.

Bylo možné Hitlera zastavit?

Proti posilování nacistického Německa vystupoval francouzský ministr zahraničí Louis Barthou, což se nelíbilo Velké Británii, protože to nevyhovovalo přípravám na tažení na východ. Není tedy náhoda, že byl 9. října 1934 zabit při pokusu o atentát na jugoslávského krále Alexandra.

Stále bylo ještě možné Hitlera zastavit, např. zablokováním referenda o připojení Sárska k Německu v lednu 1935. To však po náležité propagandě proběhlo a 90 % obyvatel bylo pro připojení k Německu. Společnost národů poté oblast Sárska vrátila Německu. Po 15 měsících Hitler s okázalou drzostí porušil další mezinárodní úmluvu: v březnu 1936 německé jednotky vstoupily do rýnské nárazníkové enklávy. Hitler nedbal na varování svých armádních velitelů. Věděl dopředu, že bez anglického souhlasu Francie do Porýní nevstoupí a k vojenskému střetu nedojde.

Stopnout Hitlera by se dalo, kdyby se mu místo smluv posílala ultimáta a jeho vliv se přerušil už v zárodku. Stačilo neposkytnout Hitlerovi německé státní občanství. Jako cizinec nemohl kandidovat ve volbách na kancléře a prezidenta. Pak by na Londýn či Paříž nepadla jediná bomba, miliony lidí se neocitli v koncentrácích a evropští židé a cikáni by nebyli oběťmi genocidy. Jenomže to by Hitler nemohl přepadnout Sovětský svaz a splnit svůj hlavní úkol.

Protižidovské Norimberské zákony a reakce světa

V září 1935 byly přijaty tzv. Norimberské zákony: „Zákon o říšském občanství „ a „Zákon o ochraně německé krve a německé cti“. Ty určily rasistickou podstatu nacismu - zbavily půl milionu německých Židů občanství. Za Žida byl považován každý, jehož tři rodičové jeho rodičů byli čistokrevnými Židy. Byly zakázány sňatky s občany německé a jí příbuzné krve a dokonce i nemanželská soužití Židů s německými občany. Židé neměli právo hlasovat, zastávat veřejné funkce a další výnosy zakazovaly výkon řady povolání, omezily svobodu pohybu, a do osobních dokladů zavedly značku Jude (Žid). Žádný z těchto dekretů nebyl utajován před světovou veřejností.

Světová elita zareagovala svérázně: Německu bylo svěřeno uspořádání zimních a téhož roku i letních olympijských her. Byl to jasný projev podpory führerovi a pokračování hry „žravá dáma“. V ní Hitler dělá vše, jak má, zbrojí, připravuje se k válce se Sovětským svazem a zato dostává finanční prostředky a politickou podporu při rozšiřování území říše.

Hitler splnil všechny své cíle. Dostal se do čela země, bez boje jí vrátil ztracená území, získal souhlas Francie i Anglie na vyzbrojení. Jenže mu chyběla jedna základní věc: společná hranice se SSSR. Bylo zapotřebí zlikvidovat nárazníkové státy a zajistit hospodářskou podporu dalších evropských států. Na tomto úkolu zapracovali nejlepší diplomaté Anglie a Francie.

První oběť anexe - Rakousko

V únoru 1938 byl k Hitlerovi do Bertesgadenu povolán rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg.. Měl podepsat dohodu o sjednocení s Německem. Schuschnigg nepodlehl vydírání a Hitlerovy pohrůžky zveřejnil. Podle Versaillské smlouvy mělo Německo respektovat nezávislost Rakouska. Anglie a Francie se však smlouvy držely jen do doby, než se k moci dostal Hitler.

Po atentátu na svou manželku a ztrátě materiálů kompromitujících Hitlera v havarovaném voze se Schuschnigg rozhodl vyhlásit na 13. března 1938 referendum s otázkou, zda si občané přejí připojení k Německu. Následující den dostal rakouský kancléř ultimatum z Berlína: zrušte plebiscit a podejte demisi! Protože se mu nedostalo žádné podpory od světových mocností oznámil v rozhlase rakouskému národu, že resignuje na svou funkci. Do funkce kancléře nastoupil rakouský nacista Artur Weiss Inquart. 12. března německá vojska vstoupila do Rakouska.

Němci referendum takticky odložili a na jeho přípravu odjeli do Vídně Hitlerovi zmocněnci Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Kurt Daluege.Tím byl výsledek referenda předurčen a současně byl vyhlášen plebiscit na celém území Třetí říše.

Roosevelt odmítl rakouské události komentovat, anglický ministr financí Simon prohlásil, že Anglie nikdy neposkytovala zvláštní garance nezávislosti této zemi. Chamberlain poslal německé vládě formální protest, avšak německý ministr zahraničí jej odmítl převzít. Za dva týdny, 2. dubna, britská vláda formálně uznala obsazení Rakouska Německem.

Neprotestoval ani Mussolini, který získal od bývalého rakousko–uherského císařství řadu území. Plánoval přepadnout Habeš a potřeboval, aby eventuální sankce Společnosti národů netrvaly dlouho. To se díky Edenovi, anglickému ministru zahraničí, podařilo.

Už 16. dubna 1938 byla v Římě podepsána anglo – italská smlouva v níž Anglie uznala obsazení Habeše Itálií. Britští gentlemani vyměnili Addis Abebu za Vídeň…

Válka ve Španělsku

Hitler vytvořil mohutnou armádu a potřeboval polygon na testování nové techniky a cvičení důstojníků. A tak mu jej zorganizovali ve Španělsku, povstáním generála Franca. Podstatou občanské války ve Španělsku tedy nebyl boj komunismu s fašismem, ale byla to zkouška na nadcházejí konfrontaci SSSR a Německa.

Angličané přesunuli letecky Franca z Kanárských ostrovů do Maroka, Hitler zas pomohl s přesunem Francovy africké armády na kontinent a válka mohla propuknout. O zásobování povstalců se dodávkami válečného materiálu postaralo Německo a Itálie. Naproti tomu Velká Británie a Francie vyhlásili politiku nevměšování a zakázaly vývoz zbraní do Španělska. Paříž byla natolik důsledná, že nedodala republikánské zákonné vládě ani zbraně a letadla, která byla objednána a zaplacena dávno před vyhlášením neutrality. Sovětský svaz protestoval a oznámil, že pokud budou Francovi zbraně dodávat Němci a Italové, že je bude vládě dodávat také.

SSSR se zapojil do španělské války mj. proto, že republikánská vláda hradila veškeré vybavení zlatem. Zároveň získali sověti stejnou možnost jako Němci – otestovat si své tanky a letadla v bojových podmínkách. V květnu 1937 přijal americký kongres nový zákon o neutralitě, který dovoloval prodávat válčící straně vojenský materiál za podmínky, že si jej sama odveze. Republikáni však nedisponovali loďstvem, avšak Franco a Němci měli lodě i peníze…

Celková hodnota pomoci frankistům od Německa i Itálie se odhaduje nejméně na miliardu dolarů. Účty za německé vojenské dodávky hradili titíž tajemní sponzoři nacistů, kteří platili hitlerovský „ekonomický zázrak“. Naproti tomu hned na začátku války byla do SSSR vyvezena podstatná část španělského zlatého pokladu – asi 510 tun. Z něho pak byly placeny nejen dodávky sovětských zbraní, ale i výzbroj z cizích států. SSSR se tak v podstatě stal bankou pro bojující Španělsko.

Od počátku r. 1939 už Francie i Británie odložily slušnost a zaujaly veřejně místo po boku fašistů. Uzavřely francouzsko španělské hranice a znemožňovaly dodávky zbraní republikánům, kteří museli před frankisty utéci do Francie, kde je zavřeli do koncentráků. 27. února 1939 Anglie a Francie přerušily vztahy s republikánskou vládou a uznaly Francovu vládu. Hned po nich to udělali i Američané.

Občanská válka ve Španělsku skončila oficiálně 1. dubna 1939, pár týdnů po likvidaci 2. Československé republiky.

Na řadě bylo Československo

Po připojení Rakouska k Říši se Němci cítili úspěšní a rozvinula se kampaň proti Československu. Podpořili aktivity Němců obývajících pohraničí a prosazovali myšlenku návratu všech Němců do jednotné říše. V čele těchto snah stála v ČSR Sudetoněmecká strana vedená Konrádem Henleinem.

Československá vláda se nechystala před Němci kapitulovat. Československá armáda patřila k nejsilnějším v Evropě. Na jaře 1938 disponovala 34 divizemi oproti 28 divizím Wehrmachtu. Na podzim německá armáda posílila, ale převaha nebyla výrazná. Proti 39 německým divizím mohla ČR postavit 36 divizí. Vláda počítala se spojeneckou smlouvou s Francií, která byla i pro Francii zárukou pomoci v případě napadení Německem. Kromě toho české zbrojařské závody vyráběly stejné objemy zbraní jako průmysl celé Velké Británie. Nikdo nepočítal, že by někdo se zdravým rozumem mohl postoupit takové bohatství.

Proč tedy představitelé „demokratických zemí“ neprojevili rozhodnost při obraně ČSR? Protože vítězství nad Německem, které sami vytvořili a vypěstovali, vůbec nepotřebovali. Hitler zdaleka ještě nesplnil všechny přijaté závazky a veškeré náklady na jeho vzrůst by byly ztracené. K údivu Čechů se však francouzská diplomacie náhle připojila na poradě koncem dubna v Londýně k požadavkům diplomacie anglické, vyhnout se za každou cenu vojenskému konfliktu s Německem.

V průběhu léta byly Hitlerovy požadavky vůči ČSR uznány jako přijatelné a sama Anglie vznesla vůči Československu žádost, aby přijalo rozhodné kroky pro mír v Evropě. Čechy měl k povolnosti přimět Chamberlainův zmocněnec lord Runciman, avšak vládní představitelé Prahy se vzpírali odevzdat Sudety Němcům.

19. září 1938 došla do Prahy anglo-francouzská nóta vyzývající k neodkladnému předání Sudet Německu. Odpověď měla přijít do dvou dnů.

21. září po hrubém diplomatickém nátlaku vláda ultimátum přijala a koncem měsíce byla v Mnichově podepsána Mnichovská dohoda, právně stvrzující předání Sudet Německu. Že čeští představitelé nebyli k podpisu připuštěni je všeobecně známo.

Za jediný rok 1938 si Hitler svými anexemi připojil k říši 6 milionů 750 000 tisíc Rakušanů a 3 a půl milionu sudetských Němců, tedy více jak 10 milionů lidí.
Kdo tedy daroval Hitlerovi Prahu i Vídeň?

Ti, kdo v rozporu se svou trvalou pozicí „náhle“ dovolili, aby Rakousko bylo připojeno k Říši.

Ti, kdo v rozporu s mezinárodním právem všemi způsoby bránili španělské vládě porazit povstalce a „neviděli“ německou a italskou pomoc generálu Francovi.

Ti, kdo v rozporu se svou spojeneckou povinností Československu nepomohli, nýbrž naopak, udělali vše, aby kapitulovalo.

Bouřlivý rok 1939

Kreml chápal hru rozehranou vládami Anglie a Francie na evropském politickém hřišti. Hitler byl pomalu, ale jistě veden k sovětské hranici. Musel získat území celého Československa. A klíčové území pro organizaci války proti Rusku – Zakarpatskou Ukrajinu (Podkarpatskou Rus). Pak už jen zbývalo, aby nějaká samostatná ukrajinská vláda požádala Hitlera o připojení a Velká Ukrajina by se stala obilnicí Německa.

10. března 1939 oznámil Stalin na XVIII. sjezdu mj. , že probíhá veřejné přerozdělení světa a sfér zájmů na úkor neagresivních států, bez sebemenších pokusů odporovat. Stalin Hitlerovi otevřeně vyjevil osud připravený pro Německo. Němci, stejně jako Japonci, válkou zeslábnou, načež se budou muset podrobit tvrdému diktátu Anglie, Francie a USA. Řekl Hitlerovi, že až se začne rvát s SSSR, rozdělí si západní mocnost ruská naleziště surovin a Německo oškubou jako husu. Obrátil se na Hitlera dokonce přímou řečí.

Znalci pochopili, že zřejmě probíhala tajná rusko - německá jednání. Ta vyvrcholila v dohodě velmi výhodné pro Sověty. Dostali úvěr ve výši 200 milionů marek na nákup německých průmyslových výrobků. Ten měl SSSR splácet dva roky dodávkami surovin. Získal za to naprosto nezbytné obráběcí stroje a další zařízení, jehož se mu nedostávalo.

Události na jaře roku 1939 probíhaly rychle.

14. března Slovensko deklaruje svoji nezávislost a žádá o ochranu. A. Vološin vyhlašuje nezávislou Karpatskou Ukrajinu a vyzývá Německo, aby jeho čerstvě upečený státeček byl vzat pod ochranu Říše.

15. března president Hácha začleňuje zbytek Čech do Říše. Ten je pojmenován Protektorát Čechy a Morava. Jednotky maďarské armády zahajují okupaci Zakarpatí. (Československo se tedy rozpadlo samo).

16. března reaguje Berlín na žádost Slováků o přijetí pod ochranu, ale neuzavírá s nimi žádnou smlouvu. Maďaři si přičleňují Zakarpatskou Ukrajinu. Vývoj se vymkl z plánů Západu a průhledný obraz neexistoval. Bylo však jasné, že poprvé Hitler nejedná tak, jak s ním bylo dohodnuto. Nebylo ani jisté, zda Německo v blízké budoucnosti skutečně zaútočí na SSSR.

21. března dostala litevská vláda příkaz k podpisu dokumentů o převodu města Memmel Německu. O dva dny později Litva dohodu podepsala. Londýn ani Paříž tuto anexi nijak nekomentovaly. Bezprostředně poté je v Berlíně podepsána „smlouva o ochraně“ mezi Berlínem a Bratislavou. Führer dohody se západem jakoby neporušuje, ale současně provádí kroky s Londýnem naprosto nekoordinované. Západní diplomaté nevědí, jak s ním jednat. Přes veškerý nářek nad osudem nešťastného Československa Bank of Engeland poctivě Německu předala československý zlatý poklad v hodnotě 6 milionů liber.

Polsko je na řadě

Nadešla doba pro řešení dalšího problému, vztahu k Polsku. S ním měl Hitler uzavřenou smlouvu o neútočení, avšak nezapomněl, že mu jde též o navrácení ztracených území předaných Polsku po první světové válce. Naproti tomu potřeboval vojenskou podporu polské armády, až vyrazí proti SSSR. Vztahy mezi Německem a Polskem byly od počátku převzetí moci nacisty vřelé. Za všemi zahraničněpolitickými rozhodnutími ovšem stáli londýnští a pařížští diplomati. Už v říjnu 1938 předložilo Německo Polsku balíček návrhů, které měly těsně propojit Polsko s říšskou politikou.

Hitler mj. požadoval Danzig (Gdaňsk), přičemž zaručoval tamním Polákům zvláštní práva. Návrhy byly poměrně velkorysé, ale Poláci je odmítli. Danzig byl posléze prohlášen „volným městem“, čímž se dočasné územní spory zmrazily. 21. března 1939 Němci údajně předložili Polsku ultimatum, v němž požadovali odevzdání Danzigu spravovaného „mezinárodním společenstvím“. Polský ministr zahraničí Beck však namísto do Berlína odletěl do Londýna. Anglie náhle vybídla SSSR a Francii vydat prohlášení o potřebě konzultací k zastavení „dalších agresí“ v Evropě. Představitelé západních zemí se týž den v Londýně začali dohadovat, co s Hitlerem, který se vymkl kontrole.

Polákům vysvětlili „novou linii“: namísto vstřícnosti maximální tvrdost vůči Němcům a dokonce jim poskytli garanci vojenské pomoci. Pár dní potom v příkrém memorandu polská vláda odmítla německé návrhy týkající se Gdaňska. 23. března 1939 byla v Polsku vyhlášena částečná mobilizace. Hitlerovi bylo jasné, že Polsko, řízené z Londýna, nemůže zůstat v týlu armády útočící na SSSR a 1. dubna dal vypracovat plán úderu na Polsko. Na konci téhož měsíce zrušil polsko-německý pakt o nenapadení a anglicko-německou námořní dohodu. Byl to důsledek toho, že Polsko i Anglie porušily smlouvy podepsané s Německem.

Nastalo období diplomatického a špionážního soupeření.

V polovině dubna Stalin nabídl Evropanům společné zastavení Hitlera cestou trojstranné dohody o vzájemné pomoci mezi Británií, Francií a SSSR. Návrh zůstal prakticky bez odpovědi. Ani návrh poskytnout bezpečnostní záruky Estonsku, Litvě a Lotyšsku nenašel ohlas. Zřejmě proto, že území pobaltských států bylo zapotřebí pro Hitlerovo operativní rozvinutí vojsk připravených k útoku na SSSR.

Kdo s kým podepíše smlouvu?

Posledního dubna 1939 učinil Hitler poslední pokus najít společnou řeč se svými bývalými anglickými „přáteli“ a varoval je, že jinak mu nezbude než jednat s Kremlem. Pro ně však alternativa smlouvy mezi nacisty a bolševiky byla nepředstavitelná. Rozhodli se protahovat svá jednání s SSSR o dohodě o vzájemné pomoci, snažili se jen budit dojem, že smlouvu uzavřou co nejdříve. Podobně oddalovali ratifikaci dubnové polsko-anglické smlouvy, která byla ratifikována až 25. srpna, den před původním nacistickým plánem na zahájení války, pár dní před skutečným začátkem války. Francouzi podepsali podobnou dohodu až 4. září, kdy už probíhaly boje. Podle smluv měli sami právo rozhodnout, jak budou pomáhat Polsku. Nepomohli nijak. Jejich pomoc vstoupila do historie pod výstižným názvem „podivná válka“, která trvala celých osm měsíců… V ní francouzští vojáci nesměli ostřelovat německé pozice a angličtí letci bombardovat německé vojenské objekty…

Stalin správně vyhodnotil, že Angličané a Francouzi nebudou hrát podle pravidel. Měl při tom zájem uzavřít dohodu, která by odvrátila útok na SSSR s kýmkoli. Uvědomoval si, že ani napadení od Japonců po vítězství u Chalchyn Golu není natrvalo odvráceno. Byl proto nucen podepsat smlouvu s Hitlerem, aby odvrátil agresi od své země. Vstoupila do historie jako pakt Molotov – Ribbentrop.

Jednání s Angličany a Francouzi, kteří dorazili na jednání mnohem dříve než Němci, probíhala pomalu, jen tři a půl hodiny denně. Členové mise neměli dostatečné pravomoci a nebyli schopni odpovědět na konkrétní otázky, např. kolik vojáků by Anglie a Francie poslaly na západní frontu. Na vše se museli ptát svých vlád v Londýně a Paříži a nejasné odpovědi přicházely se značným zpožděním nebo vůbec ne. Dokumenty z té doby ukazují, že cílem jednání bylo zmást vedení SSSR, aby získali čas pro Hitlera a napadení Polska. Tím odsoudili Polsko k zániku. To bylo totiž připravováno na válku na východě, na západě byl umístěn důležitý průmysl, plné sklady, a nemělo ani opevněné hranice. Poláci počítali v případě konfliktu s útokem Francie na Porúří a nečekali, že je napadne celý Wehrmacht.

Zmýlili se.

1. září 1939 začala druhá světová válka.


Autor článku čtenářům

Knihu Nikolaje Viktoroviče STARIKOVA Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina jsem přečetl jedním dechem. Vzápětí mi bylo líto, že jsem se k ní dostal téměř náhodou, a že zůstává milovníkům historie skryta. Proto jsem se rozhodl pokusit se interpretovat nejzajímavější pasáže, aniž bych dodával další informace k tématu - vlastní či odjinud. Bylo nesnadné stručně vybrat údaje z 366 stránek knihy, ale doufám, že výsledek bude inspiroval mnohé, aby si knihu opatřili a přečetli si další podrobnosti o málo známých událostech z první poloviny minulého století. Jsou totiž poučením i pro dnešek.

Nikolaj Starikov: Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina