klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY    10 NEJNOVĚJŠÍCH ČLÁNKŮ   ●   STARŠÍ ČLÁNKY

K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

S novou generací britských komunistů i v Plzni a Brně

2019 10 18 01Jmenovitě s Joti Brar, místopředsedkyní Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské) a k tomu i půvabnou mladou ženou. Velký dojem udělala už vystoupením na 46. Pražské teoreticko-politické konferenci, organizované téměř dvacítkou OV KSČM ze všech koutů země i dalšími levicovými subjekty.

 

2019 10 18 06Zleva (14.10.2019): předseda Plzeňského KV KSČM Miroslav Kavij, bývalý místopředseda KSČM Josef Skála a místopředsedkyně KS V. Británie Joti Brarová

V sobotu 12. října měla na pořadu otázku, jak prohloubit akční i programovou jednotu mezinárodního komunistického hnutí a využít přitom i všeho, co v daném směru dokázala Komunistická internacionála, od jejíhož vzniku uběhlo letos sto let. Blahopřáli jsme tu i moskevským komunistům, kteří v nedávných komunálních volbách téměř ztrojnásobili počet svých mandátů. Čím toho dosáhli, podělil se s více než stovkou účastníků Denis Parfjonov, člen předsednictva ÚV KSRF, tajemník jejího moskevského městského výboru a poslanec federální Dumy. Úvodní slovo přednesl Josef Skála (plné znění ZDE). Ve sborníku, který brzy vyjde, budou k dispozici i všechny diskusní příspěvky (včetně vystoupení hostů z Německa, Francie, Švédska, Maďarska, Ukrajiny, Rakouska i dalších zemí).

2019 10 18 02Zleva: předs. MV KSČM Brno Martin Říha, bývalý místopředs. KSČM Josef Skála, místopředs. KS V. Británie Joti Brarová a Bohumil Smutný, jihomoravský krajský zastupitel. Podrobněji ZDE.

Joti Brar se podařilo přesvědčit, ať svého pobytu využije i k dalším diskusím - se členy Komunistického svazu mládeže už v neděli v Praze a dalších dvou dnech postupně s komunisty v Plzni a Brně. Revanšovala se tak i za podobné akce v Birminghamu a Londýně, kde s britskými komunisty a jejich příznivci debatoval v červnu Josef Skála.

2019 10 18 03V Británii má komunistické hnutí dlouhou tradici. Hlavně Engels, ale vlastně i Marx tu prožili velkou část svého produktivního věku. Právě v Londýně vznikla a sídlila i První internacionála, které Marx napsal Inaugurální adresu. Oba dva pak do jejích řad vnášeli program, opřený o vědeckou analýzu kapitalismu. Komunistická strana Velké Británie (KS VB) vznikla už roku 1920. Nemalou sílu měla už před válkou. Po jejím skončení – jak to Joti uváděla v Plzni i Brně - čítala desítky a desítky tisíc členů. Značný vliv měla nejen v odborech a komunální politice, ale i v horních patrech vědy a kultury.

Poté, co „katastrojka“ zdecimovala i Sovětský svaz, se však KS VB usnesla, že „chybou a omylem“ byla už sama Říjnová revoluce v Rusku. A na sjezdu v roce 1991, kde k tomu došlo – uváděla dále Joti - se rozpustila a spáchala i vlastní „přestavbu“ do nového subjektu. Odklonem od všeho, o čem je systémová opozice, si vykoledovala vnitřní rozkol. „Nová komunistická strana“, založená před čtyřmi dekádami, však nakonec sklouzla do kolejí té, s níž se rozešla. Členové, kteří jí zůstali, se dají spočítat na prstech dvou rukou. O moc víc jich nemá ani strana, založená v roce 1991.

2019 10 18 04Komunistická strana Velké Británie (marxisticko-leninská) vznikla před 15 lety. Založili ji však marxisté, působící v hnutí už půl století i déle. Harpal Brar, jeden z nich, je nejvíc znám i u nás. I díky svým knihám, vydaným česky v nakladatelství OREGO. Mezitím publikoval i několik dalších. Na poli marxistické teorie a argumentace jako břitva patří do světové TOP 10. Joti je jeho dcerou. Předními aktivisty KS VB(M-L) jsou i její bratr, profesí špičkový cévní chirurg, a další členové rodiny.

Početnou stranou zatím nejsme ani my, netajila se na besedách Joti. „To hlavní, nač dbáme, je studium marxistické teorie a její pečlivá aplikace na vše, co hýbe dnešním světem.“ A „právě to nám dává sílu plout proti proudu“ i tam, kde jiní vlastně jen přizvukují tomu, v jakém balení líčí dění kolem nás 2019 10 18 05buržoazní „mainstream“. Strana, ač nevelká a s omezenými zdroji, vydává a distribuuje řadu vlastních tiskovin. Ještě širší dosah mají audiovizuální vystoupení, šířená přes YouTube i jinými cestami ─ příklad ZDE. Včetně přednášek na klíčová témata marxistické teorie, které si získaly nemalé publikum i v Kanadě, Austrálii a jiných zemích, kde je angličtina mateřským jazykem.

To, že bez revoluční teorie jen slepě tápe i politická praxe, Joti dokládala i na konkrétních příkladech. Například v odpovědi na otázku, jak je to v Británii s diskriminací žen a hnutím na obranu jejich zájmů. To dnešní je, uváděla Joti, pod značným vlivem „buržoazního feminismu“. A tak i „zleva“ nastoluje témata, která jsou běžným pracujícím ženám cizí. O „ráji a lidských práv, jaký prý nastane, jen co se víc žen ocitne v nejvyšších manažerských postech, tak řeční i za situace, kdy ženy šéfují už i řadě zbrojních koncernů“. Dělnické ženy osloví pramálo i „rámus kolem mzdových rozdílů mezi oběma pohlavími“. V „podhradí dnešního kapitalismu berou podražené mzdy ženy i muži“. Tím víc mají „společný třídní zájem, o nějž je potřeba svést boj“, a ne „přizvukovat heslům, odvádějícím pozornost falešným směrem“. A umět ženám ukázat, že „řešení všeho, co jim dnešní systém upírá a nikdy nedá, je jen v silách socialismu“. A co možná „názorně jim i předvést, čím vším to už dokázal“.

To samé, vysvětlovala Joti, však ilustruje i stav protiválečného hnutí. Když „byl napaden Irák, demonstrací proti účasti britských vojsk se zúčastnily dva milióny lidí – víc než kterékoli jiné veřejné akce v minulosti“. Akce však organizovaly „síly, schopné se dopracovat jen k bezzubému pacifismu“. K „sebemenšímu tlaku na vládu nevyužily ani tak masových protestů“. Pro lidi, neváhající jít do ulic, to byla ledová sprcha. „Dostat je do ulic dokonce i proti válce je od té doby nad síly.“

Účastníky obou besed logicky zajímal i brexit a jeho pravděpodobné finále. Joti ho označila za „zvlášť ostudné selhání britské levice“, zároveň však i „křiklavý projev krize vládnoucích tříd a jejich politiky“. Cameron vyhlásil referendum v očekávání, že brexit většinově odmítne. Nejenom k jeho zděšení však dopadlo opačně. „Proti brexitu hlasoval velkokapitál a lépe situované vrstvy pracujících“ („především dělnická aristokracie, kterou vládnoucí třída přikrmuje a pacifikuje i z výnosů drancování okolního světa“). Pro odchod z EU hlasovala „příjmově a sociálně neprivilegovaná Británie – a také velká část menšího a středního kapitálu, produkujícího zboží a služby pro širokou veřejnost“.

Britská politika se tak „už tři roky zabývá v podstatě jen a jen tím, jak sloučit neslučitelné“ – tedy „vyhovět vůli velkokapitálu a aspoň naoko se přitom vyrovnat i s výsledky referenda“. To ovšem vnáší ještě větší rozpory i do řad buržoazie, jejíž „špičky si zvykly na to, že mají právo rozhodovat i o politice a legislativě celé Evropy a nechtějí se této pozice vzdát ani dnes“. Teď však i „je štěpí rozpor mezi stoupenci názoru, že výsledky referenda se mají jednoduše anulovat“ - a těmi, kdo si „uvědomují, že stane-li se tak zcela otevřeně, bude to mít riskantní dopad v širokém veřejném mínění“.

Oč víc se tento spor odehrává před očima veřejnosti, tím „víc je to sama buržoazie, její političtí mluvčí a média, kdo pracujícím zpřístupňují pravdy, které se jim po celé generace tají“ – že „britská demokracie, o níž se učili už ve škole jako o vzoru i pro celý okolní svět, je tu jen pro bohaté“, „ani trochu nestranná nejsou nejen média, ale i justice a sama královna“. Hlasovat v „referendu šly i milióny lidí, kteří k volbám už nechodí, protože ztratily důvěru, že tím jsou s to cokoli změnit“. Tím „názornější se jim teď otevírá svědectví, že jejich hlas se vůbec nepočítá za rovnocenný s tím, co si přejí vládnoucí elity“. A to je „průlom do poznání pracujících, který už není s to zvrátit žádný z možných výsledků tahanic kolem brexitu“. Právě v něm spatřuje KS VB (M-L) úplně novou příležitost, jak dělníky a ostatní zaměstnance přivést k hlubšímu pochopení jejich skutečných zájmů na třídní mapě země.

Ostatní dvě strany, mající v názvu „komunistická“, upozornila Joti, už léta v „podstatě jen lidi agitují, aby volili labouristy a podporovali jejich levicové křídlo“. Poslední vývoj „vzal plně půdu pod nohama i této politice“. V čele Labour Party stojí Jeremy Corbyn, jenž toho „dosáhl chytlavou levicovou rétorikou“. Teď je však právě on „hlavním mluvčím tlaku na to, aby se výsledek referenda nerealizoval“. Už za to „sklízí pochvaly i od Tonyho Blaira a Financial Times“. A „řeční o tom, jak obsadí Downing Street 10“ (tedy sídlo britského premiéra). To se mu sice „nakonec povést může“, jen ale „za cenu sabotáže výsledků referenda, a tedy přání většiny dělníků a ostatních pracujících“. Ti totiž na „varování ´Hlavně nepřevrhnout plavidlo!´“ - a tedy „ubránit status quo“ - „nemají nejmenší důvod slyšet“. Protože pro ně je „právě status quo tím, co jim nic dobrého nepřináší a tím víc to chtějí změnit“. Corbyn navíc „vycouval i z dřívějších protiválečných pozic“. A „dnes neváhá veřejně podporovat i nákladnou obnovu ponorkového programu s jadernou výzbrojí“.

Jasná stanoviska ženy, pro niž marxismus není jen sbírkou povrchních hesel, sklízela živé sympatie v Plzni i v Brně. S diplomatickou grácií, o to však přesvědčivěji reagovala i na názor jednoho z přítomných, že „by se Evropská unie měla změnit zevnitř“. Joti uplatnila i citát z Leninova článku „O hesle Spojených států evropských“. Jako o cíli, který je „za kapitalismu buď nedosažitelný, nebo reakční“.

O skvělé využití pobytu místopředsedkyně KS VB(M-L) se zasloužili Miroslav Kavij a Martin Říha, kteří besedy moderovali, Václav Vebr a Bohuslav Smutný, díky nimž se stačila aspoň letmo seznámit i s oběma městy a jejich pamětihodnostmi – a Josef Skála, garantující dorozumění přes jazykovou bariéru do všech nuancí.