klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY   ●●●   10 NEJNOVĚJŠÍCH ČLÁNKŮ   ●●●   STARŠÍ ČLÁNKY

K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

Foldyna: V České republice probíhá pokus o státní převrat

2019 09 08 172019 09 08 18kupina senátorů dokázala v Senátu prosadit ústavní žalobu na prezidenta republiky. Stávající situace je následující:

Máme zde Miloše Zemana, který špatně chodí, kouří, pije alkohol a občas mluví sprostě. Zeman nikdy příliš nemluvil Rusům, Číňanům, nebo třeba Papuáncům do toho, jak mají žít, protože se staral především o to, jak budou žít Češi.

Zeman (mimo jiné) napřed vyhrál jedny prezidentské volby a pak vyhrál ještě další prezidentské volby. Pokud vycházíme z předpokladu, že se tak nestalo proto, že by byl mladý a krásný, tak se jeho vítězství nedá vysvětlit jinak, než že vyhrál především díky svým politickým postojům.

Pak zde máme několik politiků, kteří nekouří, nepijí alkohol, mluví jako Mirek Dušín, ale dokonce taky umí běhat, točit se kolem své osy a neupadnout, stahovat králíka, svlékat se do půl těla a při tom křičet a taky spousty dalších věcí, které Miloš Zeman neumí. Tito politici také vědí lépe než Rusové, co je dobré pro Rusy, lépe než Číňané, co je dobré pro Číňany a lépe než Papuánci, co je dobré pro Papuánce. Protože však nevyhráli žádné prezidentské volby, i když strašně moc chtěli, tak zřejmě dost dobře nevědí, co je dobré pro Čechy. Pokud totiž vycházíme z předpokladu, že nejsou ještě starší a ještě škaredější než Zeman, tak se jejich prohra nedá vysvětlit jinak, než že prohráli kvůli svým politickým postojům. Někteří z těchto poražených pak, jako cenu útěchy, „vyfasovali“ senátorské křeslo, ale tím jejich touha po prezidentování nezmizela. Pro zjednodušení, těmto politikům budeme říkat „Klub poražených“.

Zeman dělá politiku, jakou slíbil svým voličům, což v praxi znamená, že dělá to, co považuje za nejlepší z hlediska českých národních zájmů. Tento pojem onen “klub poražených” ne že jen nepoužívá, ale nesnáší.

Klub poražených také dělá politiku, kterou slíbil svým voličům, což v praxi znamená, že okopává kotníky Zemanovi, a protože Zeman jmenoval premiérem Babiše, tak i Babišovi. Kromě toho je pracovní náplní Klubu poražených už jen udílení rad Rusům, Číňanům, či třeba Papuáncům, jak mají žít. Klub poražených tvrdí, že české národní zájmy neexistují, jelikož je nová doba, ve které jsou pouze zájmy evropské, které však Klub poražených zaměňuje za zájmy unijních papalášů. A tak Klub poražených proto dělá to, co považuje za nejlepší z hlediska zájmů unijních papalášů... Zastupování zájmů bruselských papalášů možná je, možná není legitimní činností pro českého politika, ale to nyní nechme stranou. Hlavní téma je jiné.

Klub poražených má problém. Velký problém. Ve volbách získal méně hlasů než Zeman a ještě mnohem méně, než Zeman s Babišem dohromady. Nejhorší ale je, že političtí souputníci Klubu poražených v příštích sněmovních volbách nejspíš nebudou schopni porazit Andreje Babiše zas, a jako by to nestačilo, tak se část z nich nejspíš vůbec nedostane do Sněmovny. A aby toho nebylo málo, tak Miloš Zeman je navíc ještě tak drzý, že dělá (tak, jak slíbil svým voličům) politiku podle Miloše Zemana a nikoli podle Klubu poražených. To vše členy a sympatizanty Klubu poražených staví do svízelné situace. Klub poražených by totiž nesmírně rád vládl. Jednak proto, že už dlouhá léta nevládl (někteří z klubu dokonce nikdy) a stýská se mu po tom, a jednak proto, že se k vládnutí cítí být jaksi vyvolen (že by byla opět na scéně stará, dobrá „Prozřetelnost“?). Jenže voliči, ti lumpové a burani, o jeho vládnutí nestojí, Zeman, ten lump a buran, se nechce řídit jeho přáními a ke vší té hrůze nic nenasvědčuje tomu, že by se na situaci mělo v dohledné době něco změnit. Ani import nových voličů nejde tak rychle, jak by si Klubporažených představoval, protože jej Salvini, Orbán a další podobní lumpové a burani komplikují. Moc špatná situace, opravdu moc špatná pro „vyvolené“. Jak s ní tedy, ve jménu pravdy a lásky, naložit? Klub poražených přišel s poměrně jednoduchou úvahou a následným řešením: pokud nedokáži uspět ve volné soutěži politických názorů a nechci své názory měnit, tak jediná možnost, která zbývá, je odstranit své politické protivníky jinak, než prostřednictvím volné soutěže politických názorů. A právě toho jsme již od jara svědky, dnes je jen další pokračování a další díly přijdou na podzim.

K odstranění ANO mají sloužit demonstrace zlomku (cca 1/40) voličů, prezentované médii (zejména „veřejnoprávními“) jako vzedmutí celonárodního odporu, kombinované s bonzováním na Andreje Babiše u bruselské vrchnosti. V případě Miloše Zemana ale demonstrace nezaberou (Zeman hysterické výpady proti sobě miluje) a protože se Klubu poražených nepodařilo najít ani něco, co by stálo za bonz do Bruselu, tak zbývá jediný, alespoň teoreticky uskutečnitelný plán, jak Zemana, a nakonec nakonec snad i Babiše, odstranit. Tím je podat ústavní žalobu a na podzimních demonstracích sympatizantům Klubu poražených strčit do ruky transparenty typu „Nechceme trestně stíhaného premiéra jmenovaného obžalovaným prezidentem“, od čehož je už jen krůček k tvrdší variantě „Pryč s vládou zločinců“. Hesla jsou to jistě hezká a osobní tlak na Andreje Babiše se jejich používáním nejspíš opravdu zvýší. Skutečný problém Klubu poražených, a to fakt, že trestně stíhaný premiér a obžalovaný prezident mají u voličů neporovnatelně větší podporu než Klub poražených, však bude přetrvávat dál. Většina českých voličů, těch lumpů a buranů, totiž i nadále zůstane toho názoru, že by se čeští politici měli starat o to, jak budou žít Češi a nikoli, jak budou žít Rusové, Číňané, nebo třeba Papuánci.

Nesmíme pochopitelně zapomenout ani na dvě politické strany, které sice nepatří do tvrdého jádra souputníků Klubu poražených, ale dnes s ním kooperují. Nečiní tak z přátelství a sympatií, ale proto, že usilují o jeho zbývající voliče, u nichž se dá předpokládat, že vzhledem ke klesajícím volebním preferencím Klubu poražených, hledají na volebním trhu alternativní nabídku. Snaha přilákat tuto skupinu voličů dovedla českou politickou scénu do stavu, ve kterém, kdybychom se měli řídit pouze podle vytištěných vyjádření, nejsme u předsedů hned několika parlamentních stran schopni určit, které že to straně pan předseda vlastně předsedá. Snad nejmarkantnější, a zároveň nejabsurdnější, je toto ideové splynutí v případě právě u stran, kdy jedna je politickou sekcí ultralevicových revolucionářů a násilníků z Antifa a druhá stranou, která se kdysi dávno, v době kdy jí předsedal jeden z bývalých prezidentů, hlásila ke konzervativismu…

Pokud by ústavní žaloba byla namířena pouze proti jednomu kroku prezidenta Zemana, např. v souvislosti s peripetiemi kolem (ne)odvolání ministra Staňka, tak by se nedalo nic namítat. V situaci, kdy zúčastněné strany jakéhokoli sporu vykládají zákon odlišně, tak je požadavek, aby spor rozhodl soud, zcela na místě. To však není případ ústavní žaloby Klubu poražených. Ta, snad s výjimkou kladení (některých) věnců, napadá prakticky veškeré politické konání prezidenta, tedy napadá přesně to, co prezident slíbil svým voličům a to, proč zvolili do funkce právě jeho a nikoli reprezentanty Klubu poražených. Jestliže vezmeme v úvahu text žaloby, její cíle (odvolání prezidenta a zvýšení tlaku na odstoupení premiéra) a její načasování (k poznání, že „prezident Zeman soustavně porušuje Ústavu už od roku 2013“ dospěl Klub poražených, zřejmě jakýmsi náhlým prozřením, právě v půlce roku 2019, tedy v době, kdy se začaly „spontánně“ organizovat demonstrace proti politické reprezentaci, jejíž legitimita se opírá o výsledek voleb) tak je zřejmé, že se v ČR někdo pokouší zcela zásadním způsobem změnit rozložení politické moci, aniž by se však obtěžoval zeptat voličů, zda s tím souhlasí. Jinými slovy; v ČR probíhá dobře organizovaný a velice sofistikovaný pokus o státní převrat. V tom případě nám všem nezbývá než doufat, že, pokud parafrázuji slavná slova Winstona Churchilla, „vůle voliče nebude shledána příliš lehkou.“ V opačném případě totiž zpravidla nakonec teče krev.

PS. Od roku 1989 asi nebyly závažnější důvody pro svolání Bezpečností rady státu, než jsou právě nyní.