klicMEZI NÁMI, KOMUNISTY    10 NEJNOVĚJŠÍCH ČLÁNKŮ   ●   STARŠÍ ČLÁNKY

K novému Progr. KSČM ▬ Jsme i na Parl. listech

Kontakt na nás: nas-restart@post.cz

Zjuganov: O upevňování ideově politických, organizačních a morálních základů KSRF

2019 11 26 01Gennadij Zjuganov, předseda Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace (KSRF), pronáší projev o úkolech své strany v současnosti. Mluví o místě Ruska v současném imperialismu, roli ruské vládnoucí třídy, neoliberální opozice, o úsilí o barevné revoluce.

Ale také o nutnosti třídního přístupu, směřování na socialismus, a o narůstající hrozbě oportunismu ve straně. Speciálně zmiňuje pronikání maloburžoazního vědomí a parlamentarismu u členů a představitelů strany. Jevy, které mají určitou analogii i v české politice a jejichž podstatu je tak potřeba správně vnímat do všech důsledků. V sázce je budoucnost komunistického hnutí i země.

Systémová krize, politická, ekonomická i duchovní se v Rusku dále vyostřuje. Krize již prošla mnoha fázemi. Finanční krize v roce 2008 značně zhoršila postavení pracujících. Jejich situace se pak nevratně zhoršila po zavedení sankcí proti Rusku v roce 2014. Důchodová reforma prosazená v roce 2018 zdůraznila buržoazní zločinné reformování Ruska. Krach liberálního kurzu vlády se potvrdil. Tvrzení o stabilitě Putinova vedení je stále více diskreditováno výkonnou mocí.

Ústava a uzurpování moci

Naše strana a my všichni musíme pochopit kvalitativní charakteristiky současného stavu Ruska a stávající etapy našeho boje.

Ústava uvádí, že zdrojem moci v Rusku je lid. Ve skutečnosti byl lid zbaven moci již před třiceti léty. Přístup k moci se stal privilegiem bohaté menšiny. Moc si přisvojila oligarchie a špičky zlodějské administrativy.

Ústava má údajně přímou působnost. Ale dokonce i právo na referendum "vládní strana" prostě uloupila a nahradila ho svými zákony.

Sociální a právní záruky zůstaly pouze na papíře. V Evropě představuje průměr důchodů 130 000 rublů měsíčně a v Rusku pouze 13 000. Průměrný plat v Evropě činí 300 000 rublů a u nás nominálně 43 000 a reálně 36 000. Na zlepšení nemá cenu čekat - životní úroveň se snižuje již šestý rok v řadě.

Podle některých údajů činí počet nezaměstnaných až třetinu práceschopného obyvatelstva. Vláda to však nepřiznává a hovoří o samostatné výdělečné činnosti. V současnosti počet likvidovaných podniků v oblastech zpracovatelského, strojírenského a jiných odvětví dvojnásobně až trojnásobně převyšuje počet nově vzniklých.

Pseudosociální stát se rozpadá. Kolik toho již bylo řečeno o podpoře mladých rodin. Ale mladí si i nadále berou hypotéky s osmi až deseti procentním úrokem. Získávají jeden byt, ale platí de facto za dva. Nemají ochranu před podvodníky. V Rusku jsou milióny podvedených dlužníků, vkladatelů a vlastníků hypoték.

Ústava hlásá, že zákony nemohou omezovat práva a svobody člověka. Při tom práva občanů jsou přímo omezována. Pracujícím byly odebrány bezplatné byty, vzdělávání a zdravotnictví. Nyní jim moc odebírá důchody. Kdyby jenom důchody! Moc jim zakázala bez povolení sbírat v lese houby a maliny. Lidé nemohou lovit ryby a brát si v lese dříví. Nejdříve zbavili lid práce a platů. Nyní mu zakazují pást i dobytek. Pokud prý chtějí, musí si vyřídit živnostenský list na chov dobytka. Máš domek, chatu, auto - musíš pořád platit.

V ústavě je rovněž uvedeno, že se lidé mohou mírumilovně shromažďovat na manifestacích a demonstracích. Policajti je však rozhánějí pendreky. Občan se nyní nemůže volně setkat s poslancem - poslanci odebrala moc takové právo.

Logicky by se zdálo, že úkolem státu je rozvíjet ekonomiku a umožnit lidu, aby zvyšoval svou spotřebu. Ovšem liberální extremisté si postavili jiný cíl - boj s inflací. Nelítostně škrti rozvoj ekonomiky a snižují životní úroveň obyvatelstva.

Z toho zákonitě vyplývá, pokud výroba po celá léta skomírá, je evidentní, že realizovaná politika je špatná!

Podle údajů o hrubém domácím produktu (HDP), se Rusko nachází na stejné úrovni jako v roce 2009. Podle výdajů na investice do základního kapitálu se vrátilo do roku 2007. Úvěry jsou téměř nedostupné. Investiční aktivita je nulová. Výsledky regionální politiky jsou stále bolestnější. Bankovní aktiva jsou z 90 % rozmístěna v Moskvě. Pouze 3 % jsou v Petrohradě. Na zbytek Ruska připadá pouze 7 %.

Pokračuje zvyšování cen zboží. Každý ruský občan dluží za bytové služby asi 5 tisíc rublů. Lidé jsou nucení si brát spotřebitelské úvěry. Nyní to představuje 16 biliónů rublů. Nezajištěné úvěry činí asi 8 biliónů a ty, kterým propadla splatnost představují asi 900 miliard rublů.

Na letošním zářijovém Moskevském finančním fóru se dostal do sporu ministr ekonomického rozvoje Oreškin s guvernérkou Centrální banky Nabiullinovou v otázce viny za neschopnost poskytování úvěrů ruským občanům. Spor skončil po vzájemném obviňování nerozhodně. Pravdou je, že za škodlivou politiku odpovídá celé vedení státu.

Prezident bývalé spořitelny, nyní "Sběrbank" Gref, prohlásil, že národní projekty vyhlášené prezidentem Putinem nebudou realizovány. Návrhy na řešení od strany "Jednotné Rusko" spočívající v odpisu dluhů, nejsou údajně uskutečnitelné, dluhy jsou již příliš vysoké - přes 2 bilióny rublů.

Zisky z exportu ropy a zemního plynu jsou převáděny do zahraničí a nikoli do ruského rozpočtu. Jsou odesílány do "Fondu národního blahobytu" - uloženého v zahraničních bankách.

Rusko se pohybuje přesvědčivě ke krachu. Nejen ekonomickému, ale i politickému. Máme naději se tomu vyhnout? Pokud budou pokračovat současné přístupy, tak nikoli. Stačí se podívat do státního rozpočtu. Za tři budoucí roky se jeho příjmy zvýší pouze o 1,5 biliónů rublů. Vzhledem k inflaci se tak žádný růst neuskuteční. Důvody k překvapení nejsou. Rozpočet je typicky neoliberální. Plyne to z následujících faktů:

►Maximálního omezení sociálních výdajů státu.
►Umělého brzdění ekonomického růstu, omezování investic do národní ekonomiky, neodůvodněné vyvádění financí z rozpočtu.
►Zvyšování daní z platů pracujících a daňové úlevy pro oligarchy a velké korporace.

Přímým důsledkem takové politiky jsou ekonomická, sociální, intelektuální a mravnostní degradace společnosti. Země byla přeměněna na surovinový přívěsek nadnárodního kapitálu. Tento proces je hlavním příznakem vývoje za posledních 25 let. Vláda v klidu sleduje narůstání vlivu zahraničního kapitálu na ekonomiku. Nyní tento kapitál ovládá 95 % energetického a 75 % železničního strojírenství, 76 % barevné metalurgie, 50 % chemického průmyslu, výroby celulózy a ropné produkce. Zahraniční firmy kontrolují 70 % produkce potravin a prodejních sítí. 49 % kapitálu již uvedené "Sběrbank" vlastní cizinci. Bance "Bank of New York" patří 25 % akcii "Gazpromu" .

Zahraniční představitelé ve správních radách ruských společností jsou v podstatě "agenty vlivu" nadnárodního kapitálu. Z jedenácti členů rady ředitelů firmy "Rosněfť" je 7 cizinců. Ve společnosti "En+ Group" je 8 ředitelů z 12 ze zahraničí, při tom podle jejich stanov musí být 8 občany USA nebo Velké Británie. Toto ustanovení kontroluje ministerstvo financí USA.

V oblasti těžby uhlí, mědi a železné rudy nepracuje ani jedna státní společnost. Pod základy ruské ekonomiky byla vložena výbušná nálož. Máme co činit se zločinným systémem, který přímo ohrožuje národní bezpečnost Ruska, každou ruskou rodinu.

Cílem neoliberálů je oslabení národních států a jejich ovládnutí nadnárodním kapitálem.

Z toho pramení i program, který globalisté a američtí instruktoři diktují celým vládám. To jasně demonstruje i návrh státního rozpočtu na léta 2020-2022.

Příjmy státní pokladny budou v roce 2022 činit 22 biliónů rublů. 16 biliónů rublů bude vloženo do "Fondu národního blahobytu". Tyto gigantické prostředky nebudou investovány do výroby a sociální oblasti.

Byl regionům stanoven úkol urychleného hospodářského růstu, ale výdaje v kapitole rozpočtu "národní ekonomika" byly sníženy o 12 %. Podpora bude snižována, přestože k tomu, aby se mohly rozvíjet, je potřeba jejich rozpočty zvýšit z 34 do 50 %. Financování bydlení se podstatně snižuje. Výdaje na výplatu důchodů se zmrazují a k roku 2022 se sníží o 7 %.

Ke konci "tříletky" se výdaje na školství sníží. Zvyšují se sice výdaje na vědu, ale inflace je anuluje.

677 miliard na vědu je méně než 1 % HDP.

Výdaje na kulturu se budou snižovat po celé tři roky. Výdaje na základní výzkum představují pouze 0,2 % z HDP. Financování projektu "Věda" činí pouze 0,07 % HDP. V SSSR činily výdaje na vědu 15 % HDP. Takový je tedy postup stávajícího režimu.

Není jasné, jak budou plněny direktivy prezidenta Putina, které nařizují zlikvidovat masovou chudobu, dosáhnout technologického průrazu a zařadit se mezi pětici největších ekonomik světa. Bere vůbec vedení státu vážně to, co samo vyhlašuje? Má vůbec Rusko naději na ekonomický růst bez manipulace se statistikou? K tomu by muselo vedení Ruska splnit celou řadu nejdůležitějších úkolů.

►Vytvořit vládu národní důvěry, realizovat program navržený komunisty "10 kroků k důstojnému životu", znárodnit klíčová odvětví ekonomiky, jako základu obrození Ruska.
►Stanovit cíle práce vlády v oblasti zvyšování životní úrovně obyvatelstva a v oblasti rozvoje státu v jednotlivých regionech.
►Změnit priority úvěrové finanční, rozpočtové a daňové politiky, zavést regulování v oblasti valutové, znárodnit Centrální banku a stanovit jako její hlavní úkol ekonomický růst.
►Zrušit rozpočtové pravidlo, odmítnout falšování zpráv o zisku, převést prostředky z "Fondu národního blahobytu" do státního rozpočtu.
►Aktivizovat státní investice do klíčových odvětví, naplánovat výstavbu podniků, které zajistí reálnou náhradu importu.
►Markantně zvýšit výdaje na školství, orientovat vysoké školy na přípravu kádrů, schopných modernizovat ekonomiku, obnovit základní a aplikovaný vědecký výzkum, vrátit Akademii věd její vedoucí úlohu.
►Vyzbrojit ruskou ekonomiku unikátními zkušenostmi lidových podniků a realizovat další návrhy ruských vlasteneckých sil.

Bez splnění těchto úkolů nelze vyvést Rusko z krize. Nepodléhejme iluzím - tento úkol může splnit pouze Lidová fronta, vedena KSRF. Vládnoucí kruhy si nezvolí tuto cestu, protože vede k socialistické přestavbě Ruska.

Pro stranu "Jednotné Rusko" je to nepřijatelné, přestože zejména socialismus představil světu dvě východiska z kapitalistické slepé uličky. Prvním hrdinským činem bylo vítězství v Občanské válce a druhým zkušenost ČLR od jejího založení v roce 1949 až do současnosti. Oslavy sedmdesátého výročí se staly v ČLR celonárodním svátkem. Ani provokace v Hong Kongu je nemohly negativně ovlivnit. Úspěchy čínského lidu pod vedením Komunistické strany jsou příliš přesvědčivé. Prezident ČLR při této příležitosti uvedl, že jedině díky pevnému stranickému vedení mohla ČLR uskutečnit velký historický obrat a nastoupit novou cestu rozkvětu.

Hrozba lidstvu a náš boj

Žijeme v období dynamických světových změn. Již Lenin uvedl, že imperialismus prochází mírovými a nemírovými cyklickými změnami. Podstata válečného období spočívá ve snaze o prosazení rozdělení světa a mírového, ve využití vítězství ve válce k rozdělení světa ve prospěch imperialismu.

V Rusku je perioda využívání plodů kontrarevoluce ukončena. Přímo před našimi zraky probíhá počátek dělení světa. Jeho iniciátorem se opět staly USA a upozadily tak všechny, včetně svých spojenců. Třicet let, až do dneška ovládal americký imperialismus svět. Za tuto dobu své ambice daly najevo i druhořadé státy. Rusko, které si udrželo své jaderné síly, náleží mezi ně. V minulém století byly hlavním prostředkem dělení světa světové války. Vlastnictví jaderných zbraní nyní diktuje jiné přístupy. Vlády imperialistických států považují nyní za svou prioritu "lokální" války. Ti, kdo prosazují zájmy velkého kapitálu, přímo opakuji téze ideologů "Třetí říše". Používají jejich metody, jak se vyhnout velké světové válce.

Bez ohledu na degradaci ekonomiky, dovolila restaurace kapitalismu v Rusku získat charakteristické znaky imperialismu. Vítězství monopolů je evidentní. Proběhlo spojení bankovního a průmyslového kapitálu. V Rusku panují finanční magnáti. Vývoz kapitálu převažuje nad exportem zboží, přestože ruští oligarchové ovládli některá odvětví na světových trzích. Ruský kapitál a jeho státní aparát si vedou odpovídajícím způsobem.

Nicméně poznání vnitřní slabosti vede vládnoucí režim k upevňování vnitropolitické diktatury.

To se odráží v pracovním a daňovém zákonodárství, ve volebních zákonech a masových opatřeních, v kvetoucím antisovětismu a v rusofobii. Evropský parlament přijímá rezoluci, která uráží Rusko a ruský lid, ale ruská vláda nemá nic podstatného, co by mohla proti tomu postavit, kromě vlastního antikomunismu.

Jedinečnost Ruska spočívá i v tom, že v průběhu transformace na imperialistický stát, zůstalo nejslabším článkem v řetězu kapitalismu. Srovnejme současné rozpory s rozpory počátku minulého století, které vyřešila až VŘSR.

►Hlavním rozporem současnosti je stejně jako tehdy rozpor mezi prací a kapitálem.

►Došlo k vyostření dělnické otázky. Jde o nízké mzdy, a jejich opožděné výplaty, vysokou nezaměstnanost a prodlužování pracovní doby. Podobně je tomu i v zemědělství. Došlo k proletarizaci vesnic, růstu počtů bezzemků, vytváření obrovských latifundií a velmi nízké mzdy.

Mimořádně aktuální jsou rozpory mezi národy a mezi regiony, mezi velkými městy a zbytkem Ruska. Jako "Hong Kongy" rostou miliónová města. Rusko je zmítáno rozpory. Jejich komplexnost způsobila, že se Rusko stalo tak slabým článkem.

Devadesátá léta minulého století byla etapou dvojvládí. Byly to následovné fáze:

První období po rozpadu SSSR bylo charakterizováno nerovnováhou mezi maloburžoazním Nejvyšším sovětem a prezidentem, utvrdilo nadvládu uloupeného kapitálu a formování třídy "strategických vlastníků". Etapa skončila ozbrojeným střetem ve dnech 3. a 4. října 1993, ve kterém Jelcin nechal rozstřílet z tanků budovu Nejvyššího sovětu.

Ve druhé etapě 1994-1999 vyvrcholil rozpor mezi prezidentem Jelcinem a "Státní dumou" se silným levým křídlem, převyšujícím 40 % poslanců.

Zvláštní místo v historii dvojvládí měla situace po ekonomickém krachu v roce 1998. Státní duma schválila levostředovou vládu vedenou Primakovem, Masljukovem a Geraščenkem.

Proti nim se postavila ultrapravicová kremelská administrativa. "Státní duma" pak odsouhlasila odvolání Jelcina. Parlamentní vítězství, o které se přičinila hlavně KSRF, nebyla podpořena masovými akcemi pracujících.

Jinými slovy: i při existenci protestní atmosféry, ale bez aktivního dělnického hnutí, bez energického masového odporu, ovládnul kapitál situaci a zvítězil.

Nyní musí každý komunista chápat, jaká ideologie a jaké síly proti nám stojí. Je to jedna z nejdůležitějších otázek. Jsme stranou idejí a je to pro nás krajně důležité. První pokolení bolševiků nás naučilo nespojovat směr boje s útokem proti osobám.

Všechny osoby na politickém Olympu jednou skončí. Jejich odchod však neznamená obrat k lepšímu. Naším úkolem není prostý přesun figurek na šachovnici moci, ale změna samotného systému. Dávno jsme ukázali, v čem spočívá rozdíl mezi socialistickou revolucí a "barevnou revolucí":

►První označuje zásadní změnu sociálně ekonomického a politického systému a druhá využívá hromadnou nespokojenost občanů k výměně jmen, klanů, oligarchických skupin, stojících na vrcholu státní pyramidy. Převraty vedou pouze k přerozdělení moci a vlastnictví v rámci velké buržoazie, nové etapě okrádání pracujících kapitálem.

►"Barevná revoluce" je pouze sofistikovaná politická technologie. Jejím cílem je vytvořit iluzi revolučních změn, záchrana a dokonce upevnění podstaty systému. Jde o způsob výměny osob, ale nikoli náhradu prohnilého režimu progresivním a spravedlivým.

Je to způsob výměny osob, ale nikoli zřízení, které prohrálo, za spravedlivé a progresivní. Posuďte sami, zda by se pracující měli lépe, kdyby v roce 1917 zvítězil Kornilov nad Kerenským? V současnosti byly technologie "barevných" revolucí odhaleny a rozebrány do posledního detailu. Je to jedna z metodik neoliberalismu, který se vyzbrojil otevřeně fašistickými metodami ovlivňování obyvatelstva, jeho totálního ohlupování a manipulace. Teoretický hlásá svobodu a práva pro každého, v praxi jde však o prosazování zájmů sekty agentů globálního kapitálu, upevnění jeho panství nad světem. Ve svém interview žurnálu "Financial Times" prohlásil prezident Putin, že se ideologie liberalismu přežila a nemá právo být dominantní. Při tom liberalismus byl již dávno nahrazen neoliberalismem.

Liberální ideologie byla zformována v dílech Adama Smithe a řady jiných autorů v 18. století. Její závěry byly zařazeny do americké ústavy a do zákonodárství mnoha evropských států.

Liberalismus vyhlašoval osobní svobodu, náboženskou svobodu, svobody přesvědčení, slova a volby.

Trval na tom, že tyto svobody náleží člověku od jeho narození. Vychvaloval bohatství, ale pouze jako výsledek práce a vytváření materiálních hodnot.

Jeho kořeny vycházely z protestantské etiky. Liberalismus byl v podstatě krutý k člověku i společnosti, ale neporušoval základní etické standardy, uznával veřejné blaho. Prosazoval tvrdou konkurenci, ale omezoval ji zákony a pravidly etiky. Tvrdil, že každý má právo na úspěch.

Putin učinil toto prohlášení letos, ale liberalismus zkrachoval již v polovině minulého století. Jeho postuláty odmítla již geniální teorie marxismu-leninismu, praxe Velkého října a vynikající výsledky socialistické výstavby. Poprvé v dějinách se objevila uzákoněná osmihodinová pracovní doba, rovnoprávnost mužů a žen, všeobecný přístup ke vzdělání, zdravotnictví a kultuře.

Světový kapitál odpověděl zaváděním sociálních garancí, vytvořením Mezinárodní organizace práce a jiných regulačních opatření.

Sovětské sociální standardy však byly oceněny jako nejvyšší a systém dětského zdravotnictví se stal unikátním a ještě nebyl nikde zopakován.

Liberalismus nevydržel prověrku časem. Za jeho panování začal západní svět tonout v bahně krizí. Tehdy hledal východisko v nastolení fašismu a pak ho nedokázal porazit ani na válčištích, ani v ideologickém boji. Zvítězit nad fašismem dokázal pouze SSSR.

Pak došlo ke vzniku neoliberalismu, který se postavil proti socialismu. Ideologie je mnohem sofistikovanější, cyničtější a krutější než liberalismus 19. století.

Neoliberalismus vznikl ve třicátých létech minulého století. Koncem dvacátého století završil úspěšně svůj křížový pochod proti komunismu rozbitím SSSR a světové socialistické soustavy. Mezi hlavní tvůrce neoliberalismu náleží hlavně rakouský ekonom, filosof a hlavně antikomunista Friedrich Hayek, profesor na Chicagské univerzitě. Jeho ideje jsou hybridem fašismu, sociálního rasizmu a kolonialistické teorie globální expanze kapitálu.

Za hlavní nepřátelé neoliberálů označoval Hayek progresivní vědu a neplnohodnotné proletáře, které označoval za "doplňkovou populaci".

Jeho žák Milton Friedman přeměnil s konečnou platností Chicagskou univerzitu v kovárnu neoliberálů. Absolvovali ji přívrženci indonéského diktátora Suharta, generála Pinocheta a další. Chicagská škola zdokonalila vytváření neoliberálního programu. Jeho základem je odstranění vlivu státu na ekonomiku, totální privatizace, zcela svobodný trh, snižování sociálních výdajů, ovládnutí všech sfér společnosti soukromým sektorem.

Zejména tyto přístupy prosazoval ruský premiér Jegor Gajdar a jeho spolupracovníci v tak zvané "šokové terapii". Tento program zlikvidoval i státy Východní Evropy, Argentinu a další země. Nyní neoliberálové ovlivňují osud Ruska.

V sedmdesátých létech upevnili neoliberálové ekonomický program programem politickým s obsahem: globalizace, likvidace národní suverenity ve prospěch moci globálního kapitálu, "řízený chaos", jako způsob prosazení nového světového řádu.

Zejména tento chaos byl prosazen v bratrské Ukrajině. Tak se upevňuje vedoucí ideologie soudobého kapitalismu. Jeho krédem je přednost financí před výrobou. V odpovědi na tyto vražedné ideje laureát Nobelovy ceny za ekonomiku Joseph Stieglitz přímo uvedl: "Pokud se chce lidstvo zachránit, musí umrtvit neoliberalismus".

Stát podle neoliberálů je aparátem chránicím globální kapitál před lidem. Oni neprivatizují pouze podniky, ale i státní moc v zemích, které se dostaly pod jejich kontrolu.

Formálně prosazují hesla o svobodě slova a demokratických volbách, ale ve skutečnosti vylučují reálné uskutečnění vůle lidu. Neoliberalismus uznává pouze totální moc kapitálu, právo buržoazie vykořisťovat a ostatním přiznává pouze bídu.

Snem neoliberála je společnost bio robotů, poslušných spotřebitelů, zbavených mravnostních ideálů.

Proto propaganda bezideovosti a zvrácenosti dávno překonala limity aktivit v oblasti ochrany práv třídních menšin. Lidé jsou zahánění do "koncentráků", ve kterých jsou vytlačeny představy o tom, co je normální a co je nezdravé, co je morální a co amorální. Pouze za plnou zvrácenost myšlenek humanismu lze považovat moratorium na trest smrti pro zvrhlé a cynické vrahy dětí. KSRF požaduje maximálně kruté tresty za přesvědčivě dokázané těžké zločiny takového druhu.

Na počátku minulého století liberálové vyhlašovali dostupnost vzdělání pro všechny. Neoliberálové se snaží ušetřit na sociálních výdajích. Tyto špinavé úspory vidíme v každém ruském rozpočtu. Probíhá totální dehumanizace. Prosazení tržních vztahů ve školství není pouze ekonomické opatření. Je to opatření ideologické. Jeho cílem je omezit objem vědomosti lidu hranicemi jednotlivých profesí. Globalisté nepotřebují rozvinutou osobnost, schopnou chápat podstaty a podporovat progresivní ideje.

Na konci minulého století se to vše objasnilo: neoliberální ideologie, která odporuje zájmům člověka a lidstva nevydrží konkurenci, pokud se bude socialismus dále rozvíjet.

Imperialismu se podařilo rozvrátit SSSR. V roce 1991, několik měsíců do své smrti obdržel Hayek od presidenta Bushe staršího medaili "Svobody", nejvyšší vyznamenání USA. Jeho teorie byla přeměna v krutou, ale účinnou zbraň. Již třicet let tato brutální praxe ovládá Rusko, jehož vláda působí v rámci tohoto dogmatismu. Neoliberalismus je úderným oddílem imperialismu a hlavním protivníkem lidstva v tomto století. Pouze proto, že jsme pochopili podstatu této ideologie, mohli jsme ho odhalit v praxi ruské vlády, v aktivitách "liberální opozice". Není na nás komunistech, abychom volili mezi stejným zlem, pouze oblečeným do různých oděvů. Naším cílem je - přesvědčivě postupovat k novým vítězstvím socialismu.

Protest liberální a protest lidový

Poslední měsíce v Rusku proběhly ve znamení mobilizace pravicové liberální opozice. Její organizátoři hledali způsoby, jak vytáhnout lidi do ulic. Někteří lidé šli do ulic přesvědčeně. Media troubila o manifestacích a zatykáních v Moskvě.

Není to poprvé, co se ruští liberálové pokoušejí ukázat svaly. V létech 2005 - 2009 se dokonce pokoušeli spojit v "Národně-bolševickou stranou" vedenou Eduardem Limonovem. Po Moskvě a Petrohradu pochodovali "nesouhlasní". Docházelo ke střetům s policií. V roce 2009 hnutí "Jiné Rusko" organizovalo akce nazvané "Strategie 31", která požadovala ústavní garance. Akce byly rozehnány policií, ale zatýkaní byli zejména levicoví aktivisté. Pak následoval protest hnutí tak zvaných "Nositelů bílých stužek". To bylo organizováno liberály a podporováno různými koalicemi. Liberální vůdci vyvázli bez jakýchkoliv škod. Zatčen byl pouze Sergej Udalcov.

Lidu byl vnucen názor, že na počátku "Krymského jara" občané aktivně podporovali prezidenta Putina.

V březnu 2014 se uskutečnil v Moskvě tak zvaný "Mírový pochod". Radikální liberálové, vedení Němcovem, Gudkovem, Makarevičem a dalšími, pod hesly "Ne válce" a "Promiň nám, Ukrajino!".

Při připomínce těchto událostí si uvědomujeme, že v srpnu 2019 se nic podobného neuskutečnilo. V Moskvě probíhaly protesty v průběhu všech posledních let. Provincie to však nechávalo lhostejnými. Putin měl údajnou podporu 80-90 % voličů.

Nyní se situace změnila. Zklamání z důchodové reformy je doprovázeno ztrátou důvěry v Putina. Za tři měsíce se uskutečnilo 1700 protestních akcí. Tři milióny občanů podepsaly petici rozhodného nesouhlasu s Putinem. V mnoha městech se osnovateli protestů stali státní zaměstnanci, kteří byli odjakživa hlubokou oporou moci.

Již první protestní akce ukázaly, že lid ztratil důvěru v prezidenta. Rychle se ztratila naděje, že prezident zkrotí vládu a státní aparát. Ve svém projevu k zemi prezident podpořil penzijní reformu. Poslední vlásek naděje se přetrhl. Lidové protesty v roce 2019 se změnily, lid již neprosí o pouhé pochopení svých požadavků vládou, usiluje o změnu.

V březnu vyšli do ulic obyvatelé Magasu (hlavní město Ingušska). Skutečný lid. Muži, ženy i děti. Protestovali proti předání části Ingušetie Čečensku. Na manifestaci přišlo přes 60 tisíc občanů (Magas má pouze 10 tisíc). Vláda ignorovala požadavek občanů i muslimských duchovních. Protože se ingušská policie přidala k demonstrantům, ruská vláda povolala státní policii a Národní gardu z jiných regionů. Nakonec vláda ustoupila. Avšak zadržela 40 vůdců manifestace a čtyři obvinila z trestných činů.

Dalším lupičským krokem vlády se stala tak zvaná "reforma nakládání s odpadem". Lid v celém Rusku se postavil proti. V červenci protesty ovládly Archangelskou oblast a republiku Komi. Vláda se rozhodla, že bude vyvážet moskevský odpad do oblasti Šijes, která je však zdrojem absolutně čisté pitné vody. Obyvatelé sami vytvořili protestní hnutí, vytvořili vlastní milici. Ekologický protest se přeměnil na politický. Komunisté toto protestní hnutí podpořili.

V srpnu učitelé a lékaři v regionech začali podávat kolektivní žádosti o propuštění ze zaměstnání. Protestní akce proti nízkým platům proběhly od Bajkalu do Moskvy. Koncem září pohrozilo odchodem z práce všech 26 onkologů z "Blochinova Národního onkologického centra".

V srpnu rovněž vypukly v Moskvě protesty proti odmítnutí kandidátů pro volby do Moskevské státní Dumy.

V té době se zvýšil i počet protestních akcí organizovaný liberály. Proti represím vůči demonstrantům protestovali spisovatelé, herci, liberální novinář, lékaři, učitelé a část státních zaměstnanců.

Zvlášť rozsáhlé protesty, podporované komunisty, proběhly v Burjatsku.

Události naznačují, že se místa protestních akcí mění. Regiony se staly mnohem aktivnějšími. Provládní síly postupně ztrácejí svůj vliv.

Státní zaměstnanci přestali být poslušnou masou, využívanou politickou mocí k hlasování v její prospěch a ke skreslování výsledků voleb. Stávají se základnou levicových protestů. Naivní víra v "dobrého cara" zůstala v minulosti. Společnost již od představitelů stávající moci nečeká nic, kromě výsměchu a lží. Lid stále přesvědčivěji usiluje, aby dostal to, co mu náleží podle zákonů a spravedlnosti.

Masové protesty v létě 2019 rozkryly zvláštnosti stávajícího složení politických sil.

1) Moc i liberální opozice prosazují takovou polarizaci společnosti, která vytlačí komunisty do pozadí.
2) Protestní akce potvrdily marxistickou tezi o tom, že střední podnikatelé, jako sociální vrstva se nesnaží hledat své místo vedle komunistů.
3) Proletariát Moskvy a celého Ruska se neúčastnil protestních akcí organizovaných liberály. I když je masově proti vládnoucímu režimu, nepodpořil buržoazní opozici. Znamená to, že se třídní cítění zcela nevytratilo.

Léto 2019 potvrdilo, že dělnická třída čeká na energické vedení komunistů. Rozdělení politických sil je takové, že práce komunistů v dělnické sféře není pouze otázkou svědomí komunistů. Jde o otázku udržení strany, jako vlivné politické síly, je to i otázka socialistické perspektivy pro Rusko.

Pokud se nám podaří opřít o moc dělnické avantgardy, pokud ji pomůžeme bojovat o politickou moc, pak i maloburžoazie přejde masově na naši stranu. Její většina se vždy přimyká k silným. K těm, kdo jsou schopni bránit její zájmy. Rusko vstupuje do období zostřeného boje mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli. Musíme zůstat na úrovni této velké odpovědnosti.

KSRF je samostatnou politickou sílou. Budeme bojovat jak proti buržoazii, tak i proti její buržoazní opozici. Pouze tak zvítězíme v historickém boji jak proti vnitřnímu, tak i vnějšímu imperialismu.

Každý, kdo ve slepé nenávisti ke stávajícímu režimu je ochoten objímat chlapce s bílo-oranžovými stužkami, se nedopouští pouhé chyby. Působí přímo proti zájmům strany a lidu. Zbavuje dělnickou třídu a komunistickou stranu nadějí na budoucí vítězství.

Směr na spolupráci s jakýmkoli křídlem velkého kapitálu je orientace na nevyhnutelnou porážku.

Ať si jsou všichni vědomí toho, že tímto chybným směrem nepůjdeme!

Před námi stojí úkol uvést do života lidový požadavek rozsáhlého nástupu proti oligarchické moci.

Je nevyhnutelné, abychom přesvědčivě sjednotili parlamentní i mimoparlamentní boj v činnosti předsednictva KSRF, v činnosti volebních a protestních štábů vedených I. I. Mělnikovem, V. I. Kašinem, v činnosti hlavních oddělení ÚV vedenými soudruhy Afoninem, Novikovem a Kolomějcevem.

Pracující již vynesli vládě svůj rozsudek. A čím méně podpory mají vládní kruhy, tím více prosazují proti pracujícím hrubé násilí. Vláda je čím dále, tím více závislá na silovém bloku. Vláda ztrácí své rezervy pro politický manévr. Události se začínají vyvíjet podle vlastních zákonů a nikoli podle příkazů vládnoucí třídy a jejich horlivých administrátorů. Blíží se doba změn. Doba možností, nebezpečí, nadějí a hrozeb. Doba výlučné odpovědnosti KSRF, všech národně-vlasteneckých sil za budoucnost Ruska.

Vědět, chápat a konat

Masová bída v Rusku je přímým důsledkem brutálního kurzu. Vláda přiznává dvacet miliónů chudých lidí. Téměř 40 % lidí přežívá za 20 tisíc rublů (asi 7250 Kč) měsíčně a méně. Najdou se při tom lidé, kteří tvrdí, že nejde o bídu. Zbytky dědictví po SSSR - bezplatné zdravotnictví a školství ještě jakž takž umožňovaly život rodin v bídných devadesátých létech minulého století. Nyní tyto vymoženosti mizí v minulosti. Znovu vzniká dědičná bída, známá z doby před VŘSR.

Roste síla v řadách chudých proletářů - těch, o kterých hovořil Engels, že získávají prostředky ke své obživě svýma vlastníma rukama, prodejem své vlastní práce a nežijí na úkor renty z nějakého kapitálu.

Proletáři duševní a fyzické práce tvoří základ pracujících našeho století. Představují většinu společnosti. Taková je společenská situace v Evropě i Asii, USA a Rusku.

Módní teorie o mizení proletariátu jsou otevřenou lží ideologů soudobého kapitalismu.

V Rusku i ve všech buržoazních státech probíhá otevřené zbídačování pracujících od proletariátu až po maloburžoazii. Je to výsledek kapitalistického vykořisťování. Ovšem gigantická mašinérie propagandy aktivně podporuje zájmy oligarchie. Vykořisťování práce a člověka člověkem jsou vytlačovány z vědomí lidu prostřednictvím televize, internetu, rozhlasu, tisku, filmu a show businessu. Třicet let je vykořisťování zamlčováno v médiích a ve školství. Milióny námezdních sil, manuálně i duševně pracujících, nechápou jeho podstatu. Nechápou, že si kapitál přivlastňuje nadhodnotu, kterou oni vytvářejí.

Důsledkem tohoto třídního rozporu je antagonistický rozpor mezi prací a kapitálem.

Je si potřeba přiznat, že i v naši každodenní práci podceňujeme kategorie jako je proletariát, dělnická třída, diktatura proletariátu, vykořisťování práce, proletářská demokracie a tak dále. Používáme častěji výrazy jako "bohatí - chudí", "tlustí kocouři", "zbohatlíci", "zazobanci" apod.

Zesilují sice barevnost projevu, ale nesmí zaměňovat základní kategorie marxisticko-leninské ideologie. Odsud vede přímá cesta k oportunismu a měšťácké vulgarizaci velké ideologie.

Od konce 19. století se táhne historie kompromisu reformních sociálně demokratických stran s velkým kapitálem. Tato historie je "podpořena" množstvím pseudovědeckých "prohlubování" Marxe.

Ideje Kautského a Bernsteina se staly základem pro teorie sociálního partnerství práce a kapitálu.

Galbraithova a Rostowova teorie "konvergence" předpovídala srůstání toho nejlepšího z kapitalismu a socialismu. Početné teorie informační společnosti vyhlašují stárnutí marxismu.

Tyto teorie do poloviny minulého století prosazovaly linii sociálního partnerství buržoazie a proletariátu a později mizení dělnické třídy a oslabování třídního boje. Život nám však ukazuje opačné příklady. Po pádu SSSR zahájil světový kapitalismus likvidaci sociálních záruk. Odpovědí byly a jsou masové sociální protesty. Podívejme se na "žluté vesty" ve Francii a na evropské protesty proti imigrační politice globalistů.

Život aktualizuje třídní přístup k sociálním faktům a jevům. Lenin uváděl: "Lidé vždy byli a vždy budou hloupoučkými obětmi klamu a sebeklamu v politice, pokud se nenaučí, aby za všemi mravnostními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi a sliby, hledali zájmy jedné, nebo druhé třídy."

Mnoho našich soudruhů si musí osvojit metodiku třídního přístupu k poznání minulosti i přítomnosti. Musí se naučit rozkrývat třídní zájmy našich politických protivníků.

Ti je dokážou chytře skrývat v předpovědích o lidských hodnotách, v lživých slovech o humanismu, demokracii a sociálním státě.

Zvládnout základy naší ideologie - to je to, co se musí stát základem politického vzdělání komunistů. To je podstatou naši politické práce. Nelze toho dosáhnout bez studia děl Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Na plenárních zasedáních naši strany jsme doporučovali, aby s kandidáty vstupu do strany byl probrán "Komunistický manifest" a Leninova stať "Tři zdroje a tři součásti marxismu". Životy vyžaduje upevnění našich doporučení, jejich zařazení do usnesení pléna ÚV.

Ve straně probíhá změna generací a mladí komunisté musí zachovat ideové dědictví a ovládnout základy marxismu. Dávno tomu, co Lenin uvedl: "Kdo po zkušenostech z Evropy a Asie hovoří o netřídní politice, toho je potřeba prostě posadit do klece a ukazovat ho jako australského klokana".

Je důležité chápat i další: Lenin a pak Stalin, oddělovali karikovaný třídní přístup od vědecko-dialektického. Takový přístup předpokládá zhodnocení národních a historických zvláštností každé země. "Zkoumat, studovat, vyhledávat, předvídat, ovládnout národní zvláštnosti, národní specifiky v konkrétních přístupech každé země k řešení jednotného internacionálního úkolu" - náleží rovněž do velkého Leninova odkazu. Při tom ani Lenin, ani Stalin neabsolutizovali národní a historické zvláštnosti. Specifickou situaci v Rusku zkoumali v kontextu světového rozvoje.

V podstatě je třídní přístup vědecky zdůvodněný názor dělnické třídy. Je to pohled na sociální procesy přes prisma jeho základních zájmů. Z toho vyplývá i hlavní vědecký závěr Karla Marxe o historickém poslání dělnické třídy. To se skládá z nastolení diktatury proletariátu, jejímž cílem je socialistická transformace společnosti. Na XXII. sjezdu KSSS v roce 1961 byla idea diktatury proletariátu vymazána z ideologického arsenálu komunismu. KSSS ovládnul plíživý oportunismus, který dotáhl dílo až do Gorbačevovy přestavby.

V soudobém Rusku vládne v současnosti diktatura kapitálu. Její konkrétní formou je oligarchicko-byrokratický kapitalismus. Stát stále více získává policejní charakter. Nebezpečnou iluzí je hodnotit tento režim jako netřídní a jeho prezidenta jako nestranného garanta ústavy.

Odstranit diktaturu oligarchického kapitalismu je možné pouze cestou nastolení diktatury proletariátu - vlády pracující většiny. Taková vláda vládla v SSSR. Pouze taková vláda zachrání naši zemi v situaci krachu neoliberální sociálně-ekonomické politiky. Obránci diktatury buržoazie vrhli obrovské prostředky na obelhávání teorie nastolení diktatury proletariátu. Snaží se z ní vytvořit krvavého strašáka, obviňují ji z vyvolání násilí a vzniku Občanské války. Musíme odhalovat a ukazovat podstatu: tuto válku nevyvolal proletariát a bolševici, ale velkokapitál a velkostatkáři. Přepočítali se však! Již v roce 1918 Lenin napsal: "My jsme již za několik týdnů po svržení buržoazie potlačili její otevřený odpor v Občanské válce."

Ano, tato první Občanská válka skončila za několik týdnů. Byla zahájena mírová, socialistická transformace Ruska. Teprve pak došlo k přerušení transformace zahraniční intervencí a vzniku druhé Občanské války.

Proč byla proletářská diktatura akceptována převážnou většinou lidu v největší zemi světa? Zejména proto, že zaručovala skutečnou demokracii - vládu lidu. Podle Lenina je demokracie: "Uznání podřízení menšiny většině obyvatel státu". "Diktatura proletariátu je zvláštní formou třídního svazku mezi proletariátem, který je avantgardou pracujících a mezi početnými vrstvami neproletářských pracujících. To je rolnictvem, maloburžoazií, inteligencí... Cílem tohoto svazku proti kapitalismu je dosažení konečného vytvoření a upevnění socialismu."

Pokud hovoříme o národně-patriotických silách Ruska, máme na mysli jak dělnickou třídu, tak i pracující rolnictvo, proletářskou inteligenci a maloburžoazii z měst i vesnic.

Na rozdíl od buržoazních stran, nejsou pro nás komunisty volby hrou s voliči. Je to doba boje za upevnění třídního svazku pracujících. Levicový obrat je pro marxisty obratem k prosazování třídních zájmů proletářské většiny.

V Leninově díle najdeme mnoho definic diktatury proletariátu. V díle "Dětská nemoc levičáctví v komunismu" vyzdvihuje Lenin její tvůrčí, organizační úlohu: "Diktatura proletariátu je úporným bojem, krvavým i nekrvavým, násilným i nenásilným, vojenským a hospodářským, pedagogickým i administrativním proti silám staré společnosti."

Pokud neznáme podstatu diktatury proletariátu, nemůžeme pochopit, jak byl vytvořen mohutný Sovětský svaz, jak se zrodil obrovský fenomén celosvětových dějin - sovětský patriotismus, který zachránil svět před fašistickým morem. Diktatura proletariátu ve formě Sovětů byla skutečnou lidovládou. Bez ní je nemyslitelný průraz k socialismu i v budoucnosti.

Cesta proletariátu k moci je trnitá. Vyžaduje od dělnické třídy a její avantgardy - komunistů, zkušenosti se stávkovým hnutím, spojení parlamentního boje s neparlamentním, sebeobětování k dosažení cíle. Tento cíl je celonárodní. Marx a Engels psali, že proletariát se musí postavit do pozice vedoucí třídy národa, konstituovat se jako národ. Podle Lenina musí na této cestě vychovat proletářské vůdce, nezaujaté, nebojácné, kteří zvládli dialektickou logiku myšlení.

Ruští dělníci sice pomalu, ale vytrvale získávají zkušenosti z třídního boje. Píšeme o tom v "Pravdě" v "Sovětském Rusku", hovoříme v "Rudé linii". Noviny, podporující vládní politiku o tom mlčí. Deindustrializace udělala svou černou práci. Rozdrobila dělnickou třídu, zbavila ji nejkulturnější armády vysoce kvalifikovaných dělníků. Deset milionů se octlo na dlažbě. Přesto dělnická třída nyní představuje většinu práceschopného obyvatelstva. Vládnoucí režim se obává jak početního tak intelektuálního růstu dělníků. Místo aktivního rozvoje produkce, předstírá bouřlivou aktivitu a propaguje prázdné "národní projekty". Pouze KSRF požaduje znárodnění strategických odvětví ekonomiky. To označuje tři vzájemně propojené jevy:

►likvidaci oligarchického kapitalismu;
►novou industrializaci;
►růst počtu průmyslového proletariátu a zvyšování jeho kvality.

Program KSRF upřednostňuje nenásilnou cestu k socialismu. Ale zostření všeobecné krize přibližuje Rusko k národní katastrofě. Musíme být připraveni na situaci, kdy politickému prozření dělníků může dojít velmi rychle.

Dělnická otázka zůstává i nadále hlavní otázkou lidstva v epoše imperialismu. Musíme se umět podívat kruté pravdě do očí, kriticky a přísně hodnotit naši práci s dělnickou třídou. Je potřeba chápat, že nyní to tak neděláme. Dělníci jen zřídka vstupují do komunistické strany a dělnické masy nepředstavují většinu na našich manifestacích. Je pravdou, že pomáháme dělníkům v boji proti svévoli kapitalismu. Nemůžeme si však nepřiznat, že je ve straně málo dělníků. 10, 12 nebo 15 % je nedostatečný počet. Pokud to takto bude pokračovat, nebudeme se moci divit, že maloburžoazní psychologie a pak i ideologie zatáhnou stranu do bahna oportunismu. Recidivy již zde jsou: okouzlení parlamentarismem, obavy ze sociálních otřesů a tak dále.

Několik poznámek v této souvislosti

Na říjnovém plénu ÚV 2014 jsme přijali mimořádně důležité usnesení o zvýšení vlivu na proletářské prostředí. Chybí nám náročnost v prosazování jeho plnění. V mnoha organizacích neexistuje ani seriózní analýza naši činnosti v otázce dělnické třídy.

Život nás zavazuje, abychom se vrátili k těmto rozhodnutím. Je potřeba zobecnit zkušenosti ze stranické práce v pracovních kolektivech, ukázat na její silné i slabé stránky.

Je potřeba zavést teoretickou diskusi o řadě problémů dělnické třídy. Jde zejména o:

►Dělnické hnutí na počátku minulého století a v současnosti;
►Dělnická třída a proletariát XXI. století: jejich struktura, úloha v konzumní společnosti a v procesech globalizace;
►Mezinárodní dělnické hnutí: krize a cesty jejího překonání podle Marxe a Lenina;
►Oportunismus a imperialismus, jejich spojení a vliv na soudobou dělnickou třídu.

Stanovený úkol formování Lidové fronty předpokládá rozpracování jeho koncepce s ohledem na strategické úlohy komunistické strany. K tomu je nutné vybudovat ideologické centrum, na jehož činnosti se budou podílet základní oddělení KSRF, Centrum politického vzdělávání ÚV, představitelé hlavních stranických mediálních prostředků, společnost "Ruští vědci socialistické orientace".

Dějiny jak předválečných, tak i poválečných "Lidových front" ukazují, že jejich úspěšnost závisela na spolehlivosti práce Komunistických stran v dělnické třídě.

Posílení vlivu strany v proletářském prostředí je naše starost o akceschopnost "Lidové fronty" i o upevnění základů strany. Prvním krokem k řešení tohoto dvojjediného úkolu se může stát určení opěrných podniků pro práci každého oddělení.

Za jednotu strany

Ideově politické a organizační základy strany jsou nedělitelně spojeny. Podle stanov KSRF strana působí na principu demokratického centralismu, ideové jednoty a stranického soudružství. To zabezpečuje ideovou, politickou, strukturální i morální jednotu strany.

Lenin v polemice s menševiky uvedl: "Jednota strany je pro nás velmi cenná. Ale čistota principů revoluční sociální demokracie je pro nás cennější." Znamená to, že jednoty nemůže být dosahováno za jakoukoli cenu. Nesmí sloužit poskvrnění našich zásad a vést ke zhynutí strany leninského typu.

Pro KSSS se stalo tragédií nahrazení demokratického centralismu byrokratickým.

Generálního tajemníka začaly sjezdy volit pod heslem otevřenosti (glasnosti). Současně s tím se jeho moc ve straně stala diktátorskou. Stalo se tak na XXVIII. sjezdu. Plenární zasedání ÚV se pod vedením Gorbačeva přeměnily na dekoraci stranické demokracie.

Lenin upozorňoval stranu na nebezpečí formální většiny. Ta je pro nás pastí i nyní. K získání většiny na závěrečné volební konferenci se někdy organizuje masové přijímání do KSRF. Není to čin pro stranu prospěšný, koná se pro vyřešení kádrových otázek. Nejčastěji se uskutečňuje před velkými volbami. Funkcionáři, kteří mají formální většinu ve výborech, získávají možnost rozhodovat ve svůj prospěch o kandidátech na volby. Takový postup podle slov V. I. Lenina "se nevyhýbá bojkotu a dezorganizaci s cílem získání funkce".

Protijedem proti byrokratickému stylu je demokratický, kolegiální styl stranického vedení. Geniální organizátor Stalin ve zprávě na XVII. sjezdu strany uvedl: "Výborné rezoluce a deklarace podporující generální linii strany jsou pouze zahájením práce, protože označují jen přání zvítězit a nikoli samotné vítězství. Poté, když je dohodnutá správná linie, závisí úspěch díla na organizaci boje za realizaci stranické linie, na správné volbě kádrů a na prověrce plnění rozhodnutí".

Tato Stalinova slova jsou aktuální i v současnosti. Již v prosinci 2017 přijalo předsednictvo ÚV KSRF usnesení o dosažení zvýšení odběru "Pravdy" o 30 % a o osobní odpovědnosti prvních tajemníků za jeho splnění. Odběr "Pravdy" se však snížil o dva tisíce kusů a má tendenci k dalšímu snižování.

Řekněte, zda se za takové situace dá hovořit o efektivním politickém vzdělávání komunistů?

Všechno v pořádku není ani s počtem našich základních organizací. Stává se, že členové strany neplatí příspěvky. Do XVII. sjezdu stanovily Stanovy strany, že po třech měsících neplacení příspěvků je problém potřeba řešit s každým komunistou. Po vyjmutí tohoto nařízení ze Stanov, došlo jakoby k objevování "Mrtvých duší". Strana se od nich musí očistit. Není vyloučeno, že nebude následovat navrácení do Stanov rozhodnutí o osobní odpovědnosti za neplacení příspěvků za konkrétní období. Praxe potvrzuje: pouze tvrdá prověrka plnění Stanov strany se stane základem jednoty strany.

Musíme dodržovat principy demokratického centralismu, podřízení menšiny většině. Jeho čistota znamená dodržování železné, vědomé disciplíny.

Ale Stanovy strany potvrzují i právo menšiny na vyslovení svých názorů a braní ohledu při vypracovávání usnesení. Pozorný přístup k názorům menšiny považovali Lenin i Stalin za zavazující formu stranické kritiky. Lenin hovořil i o tom, že i v nespravedlivé kritice je potřeba hledat zrnko pravdy a nikoli tuto kritiku zcela ignorovat.

Soudruh Stalin k tomu dodával: "Je lepší neúspěšně hovořit pravdu, než o ni mlčet, zejména pokud jde o vážné věci". V roce 1949 pronesl Stalin k aparátu moskevské stranické organizace: "Nezřídka je požadováno, aby kritika byla oprávněná ve všech bodech, ale pokud tomu tak není, začínají ji odmítat. Není to správné. Jde o nebezpečný blud... Pokud kritika obsahuje alespoň 5 - 10 % pravdy, je potřeba takovou kritiku vítat, pozorně ji vyslechnout a najít zdravou podstatu." 

Stranické soudružství a morálka

Stranický kolektiv se nemůže pro jednou a navždy zbavit lišících se názorů. Problém spočívá v tom, zda jde o podstatu činnosti, nebo o ryze osobní zájem.

Existují rozpory ideové, politické, zásadní, vedoucí k omezování. Ty je možné překonat podřízením menšiny vůli většiny. Pokud menšina nesouhlasí, začnou se vytvářet frakce a pak je třeba frakci vyloučit ze strany. Strana nemůže trpět ve svých řadách členy, kteří nedodržují programová usnesení, nebo ignorují normy Stanov, lidi, kteří přenášejí do strany ideály náboženského socialismu, či usilují o přeměnu strany v čistě parlamentní strukturu.

Existují však i jiné rozpory. Netýkají se ideově teoretických principů strany a jejího politického kurzu. Týkají se na příklad stylu vedení. Tyto rozpory jsou sice složité, ale jsou překonatelné.

Mohou vznikat i rozpory osobnostního charakteru. Často získávají formu skupinového egoismu. Psychologické rivalství skupin je často doprovázeno úsilím o získání vůdčí pozice. Někdy nabývají dlouhodobý charakter a představují nebezpečí pro morální zdraví kolektivu. K překonání problému je potřeba včas upozornit na nebezpečí, nenechat ho přerůst ve vzájemné nepřátelství a v rozdělení organizace. Lenin varoval: "Všechny rozpory vznikají z maličkosti. Z malého zanedbaného zranění vznikne velká rána."

Nejdůležitějším prostředkem upevnění kolektivu, jeho vyléčení z morálního úpadku je konstruktivní kritika chyb.

Dodržování kritických norem hraje rozhodující úlohu. Chrání před náhradou tvůrčí kritiky rozbíječským "kritikantstvím", zavazuje jak většinu, tak i menšinu k odpovědnosti za jednotu organizace.

K vyhnutí se chybám v kritizování je podle Lenina důležité, aby při odhalování chyb v práci vedoucích orgánů strany, docházelo k porovnávání těchto chyb s programem strany a s linií, stanovenou sjezdem. V opačném případě může kritika poklesnout na bulvární úroveň kritiky pro kritiku. Je třeba si uvědomit, že etická norma kritiky je určena čestností, objektivitou a konstruktivností.

Bez soupeření názorů není možné nalézt pravdu. Důležité je, aby se v tomto procesu neztratilo soudružství. Jedním z prvních požadavků Leninovy etiky je zabránit tomu, aby energie emocí překrývala energii myšlení.

Zakladatel naší strany varoval před nebezpečím emocionálního spěchu, prosazoval, aby nebyla připuštěna lživá kritika, aby byla kritika nebyla orientována na jednotlivé osoby, nedávala se cestou jedovaté zloby. Nejde o zříkání se zásadovosti, nejde o lakování hořké pravdy na růžovo. Pravda a zásadovost jsou zásadními etickými normami leninské stranické kritiky.

Je potřeba říci, že kritika, nehovoříce již o sebekritice, se ještě nestala našim prostředkem odhalování chyb. Na plenárních zasedáních a seminářích často slyšíme vlastní, nekonstruktivní analýzy. Zřídka jsou v nich odkrývány podstatné věci. Při tom přišla doba, kdy je potřeba kriticky zhodnotit celou řadu otázek. Na příklad:

►stranické působení mezi dělníky a proletářském prostředí jako celku;
►výběr a rozmístění kádrů, naladění mechanismu pro ověření jejich práce;
►stranická kázeň a stranická demokracie;
►parlamentarismus a každodenní práce s masami;
►posílení našeho vlivu v odborech.

Při nedostatečné organizovanosti dělnické třídy je velmi důležité posílení vlivu KSRF na odbory. Je potřeba rozvinout boj dělníků za změnu "Pracovního zákonodárství" vracení práva na stávku, formovat solidaritu dělníků, která je morálním základem politického boje.

Musíme naučit dělníky chránit jejich odborové vůdce, kteří organizují boj proti zvůli kapitalistů.

Jaký je tedy hlavní morální požadavek na každého člena strany? Nebudeme si hrát na schovávanou. Morálním imperativem KSRF je stranické soudružství. V našich řadách musí přísně působit princip rovnosti komunistů - od řadového člena strany, až po předsedu ÚV. Kde vzniká stranická byrokracie a stranická aristokracie? V každém konkrétním okamžiku má jejich vznik své důvody.

V současnosti je zvláště bolestným důvodem narušování stranického soudružství projev sociální nerovnosti v KSRF. Tento jev neexistoval v prvních létech po zakládajícím sjezdu strany. Postupně vstoupilo do strany určité množství příslušníků maloburžoazie a později i velkého kapitálu. Existuje axiom - maloburžoazie městská i venkovská je našim spojencem. Ale i tento spojenec má v sobě psychologii i dříče i vlastníka. Zvláště je to charakteristické pro střední podnikatele. Je pravdou soudruzi, že psychologie soukromého vlastníka začala pronikat do naší strany. Projevuje se to ve skupinovém egoismu, v pokusech o bezkontrolní zacházení se stranickým rozpočtem, v boji o "teplá" parlamentní křesla. Ideologicky se to projevuje v pokusech o prezentaci KSRF jako čistě parlamentní, nikoli revoluční strany. Existují lidé, kteří jsou aktivně naklonění "přiměřenému kompromisu" s vládou. Zanedbání principů soudružství stranickými funkcionáři vede k negativním procesům, zlepšujícím půdu pro restauraci oportunismu v KSRF.

Dlouhodobé členství v parlamentech a zákonodárných sborech vede k vytváření stranické aristokracie, této "proklaté kasty" jak ji charakterizoval Stalin. Toto nebezpečí je reálné. Představte si člověka, který sedí 15 - 20 let v parlamentě. Stane se to pro něj způsobem života, kterého se zdaleka ne všichni mohou vzdát.

Nastala doba vytváření nových zásad pro utváření poslaneckého sboru KSRF. Musí dojít k rotaci kádrů při dodržení zásady kontinuity. Jednou věcí je opakované zvolení v jednomandátním okrsku. Jestli má tento člověk zaslouženou autoritu a důvěru voličů, pokud ho lidé volí jako třeba Charitonova nebo Smolina, pak je to v pořádku. Pokud člověk řídí ve straně velká oddělení, nebo řídí hlavní mediální prostředky, pak ať rozhoduje strana. V mimořádných případech, prostřednictvím kandidátských seznamů, může strana dlouhodobě ochránit tuto část svého aktivu parlamentním statutem. Ve všech ostatních případech by mělo být právo kandidovat pouze na dvě volební období.

Stranou nesmí zůstat ani otázka formování ÚV KSRF a Ústřední kontrolně revizní komise. V hlavních stranických orgánech musí být soudruzi, kteří mají autoritu na místech a jsou prověřením dobrými výsledky své práce. Nemáme právo umožňovat do volených orgánů vstup reprezentantům velkého kapitálu.

Chránit stranu. Učit se vítězit

Musíme důstojně oslavit 150 let od narození V. I. Lenina, 140 let od narození Stalina a 75 let od vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. V boji s fašismem deset stalinských úderů zajistilo vítězství a vztyčení sovětského praporu nad Reichstagem.

Deset kroků k důstojnému životu uvedených v programu KSRF jsou naději milionů pracujících na obrození země.

Blížící se jubilea si zasluhují, abychom je oslavili deseti velkými akcemi:

1) Jubilejním vstupem nových členů do řad strany, Komsomolu a pionýrské organizace.
2) "Sad paměti - sad života - Nesmrtelný pluk dále pochoduje!"
3) "Dětem války" - výsady veteránů.
4) "Dědictví Velkého Vítězství" - cestami otců - hrdinů.
5) "Děti Ruska - dětem Donbasu", tato akce již učinila pět tisíc děti našimi dobrými přáteli.
6) "Provedení vzorného úklidu u památníků hrdinů a na historických místech."
7) "Talentované děti na pochodu Vítězství."
8) "Lidové podniky - pro děti a veterány."
9) Sportovní přehlídka "KSRF - kupředu!"
10) Celá řada soutěží vlasteneckých písní, výstav dětských kreseb a povídek.

V průběhu propagace těchto zkušenosti se o ně jistě podělíme na Mezinárodní konferenci, na kterou pozveme všechny naše přátele z celé planety.

Uvedená výročí očekáváme s mimořádnými pocity. Jak uváděl Lenin - nejlepším způsobem oslavy jubileí je soustředění pozornosti na nevyřešené problémy.

Bolševická strana měla vždy nedostatečnou úroveň ideově politické přípravy svých členů.

V poválečném období byla tato otázka vytýčena do popředí na XIX. sjezdu strany. Dnes značná část zejména mladých členů strany nemá marxistické vzdělání. Vede to k přehlížení a nechápání mnoha otázek. Nadešla doba řešit otázku přechodu od útržkových politických znalostí k systematickému politickému vzdělávání.

Jaké jsou konkrétní úkoly?

1) Podstatně zvýšit úlohu stranických médií v ideově výchovné práci. Úkolovat redakci "Pravdy", aby pokračovala v publikaci teoretických článků orientovaných na politické vzdělávání a jejich spojování s aktuálními problémy společnosti a strany. Jednou za čtvrtletí je využívat jako témata pro schůze v základních organizacích. Zvýšit odpovědnost všech komunistů za získávání nových předplatitelů hlavního tiskového orgánu ÚV KSRF deníku "Pravda" a lidových novin "Sovětské Rusko".

2) Centrum politického školení ÚV KSRF musí do dvou měsíců připravit dokument, na jehož základě vyhlásí ÚV soutěž na sepsání učebnic pro systém politického školení. Tuto aktivitu zahrnout do přípravy oslav výročí narození V.I. Lenina.

3) Předsednictvo ÚV KSRF musí zdokonalovat systém politického školení stranických kádrů. Jednou za rok uskutečnit setkání prvních tajemníků regionálních výborů strany na povinných teoretických seminářích.

4) Hovořili jsme již o nutnosti zvyšování úrovně metodik, které jsou využívány Centrem politického školení ÚV. Považuji za možné zavést do praxe kombinovaný kurz, kdy po dvou týdnech úvodních lekcí budou studenti samostatně studovat po dobu až 6 měsíců. Poté budou pokračovat ve studiu prezenční formou studia s absolvováním zápočtů a zkoušek.

Po mnoha utrpeních, kterými prošla, zůstává KSRF hlavní nadějí proletariátu a všech pracujících naší země. Musíme stranu chránit jako oko v hlavě, trvale ji upevňovat a vylučovat rozvoj negativních tendencí. Je potřeba sledovat do hloubky ty problémy, které podkopávaly sílu a jednotu KSSS a oslabily její vliv na společnost.

Tato tendence dovolila gorbačovům, jakovlevům a dalším "mistrům přestavby" dotáhnout své dílo až do rozbití SSSR. Vzhledem k této tragické zkušenosti si jsme vědomí, jak pronikli do strany zrádci prozápadního zaměření a kariéristé.

To nás zavazuje k vedení odpovědné kádrové politiky. Péče o početní růst členů strany musí být spojena s péčí o kvalitativně hodnotný stav členské základny. Při poslední úpravě Stanov strany jsme zrušili kandidátské období.

Nicméně budeme nuceni nastolit otázku o určitém druhu zkušebního období pro ty, kdo podávají přihlášky do strany.

Musíme mít na paměti, že lid nás každodenně hodností. ÚV nemá právo vytvářet půdu pro domýšlivost a aroganci. To musí mít na vědomí zejména ti, jejichž autorita vyrostla díky zvolení do poslaneckých funkcí.

V současnosti představuje frakce KSRF ve Státní Dumě vrchol poslaneckých funkcí. Není to však pouze důvod k hrdosti. Být skutečným poslancem znamená být oddaným straně a voličům. Všestranně usilovat o realizaci programu strany. Důstojně reprezentovat stranu v očích společnosti. Považovat se za součást propagační avantgardy KSRF.

KSSS zradila nedocenění významu teorie. V podmínkách výstavby socialismu bylo krajně důležité přesvědčivě potvrzovat základní principy, naplňovat teoretické téze živými, aktuálními argumenty, analyzovat probíhající procesy a analyzovat budoucí. Stranická byrokracie přeměnila marxismus v omezený dogmatismus.

Ti, kdo si zajišťovali svou kariéru a nestarali se o socialismus, zaměňovali často marxismus a leninismus extrémně stručným výkladem. Musíme brát v úvahu tyto chyby, které draze zaplatila strana i země. Veliké myšlenky nemohou být pouze vzácným obrazem, zdobícím naše zdi. Tyto myšlenky nás musí vyzbrojovat. Bez hlubokého studia teorie nemůžeme dosáhnout úspěchů v politické praxi, porazit protivníka v historickém souboji a získat důvěru většiny pracujících,

Marx, Engels, Lenin a Stalin jsou nejlepšími učiteli a pomocníky v našem boji s nespravedlností a vykořisťováním, v boji za socialismus. Je nezbytné studovat jejich dědictví. Bez toho se skutečný komunista neobejde. Musíme vytvořit marxistické kroužky, vedené vzdělanými lektory. Někde již existují. Je potřeba využít jejich zkušenosti. Kapitalismus vchází do slepé ulice. Odpovědí je rostoucí požadavek na jeho záměnu socialismem. Po rozbití SSSR byly informační a vzdělávací oblasti uchváceny notoricky známými antikomunisty. Paralelně s tím probíhalo ve většině západních univerzit studium marxismu. Zájem o marxismus rostl. Stále více vědců v Evropě i USA otevřeně uvádí: "Východiskem z globální krize a přežití lidstva je demontáž nadvlády kapitalismu, odstranění sociální nerovnosti. O změny socialistického charakteru usilují i ti, kdo se nepovažují za socialisty. Patří mezi ně i Joseph Stieglitz, stigmatizující neoliberální kapitalismus i Thomas Piketty, který navrhuje násilné zbavování buržoazie nadměrných zisků. Lidstvo se přes slepé uličky a bloudění obrací k naší ideologii. Musíme trvat na naší tezi, uvedené v Programu strany, že porážka socialismu na konci minulého století byla pouze dočasná. Je objasněna subjektivními příčinami a nikoli podstatou socialistického systému.

K objasňování budeme využívat všechny prostředky naší agitace a propagandy.

Budeme zdokonalovat práci tradičních médií a zvyšovat naše možnosti v sociálních sítích. Jdeme již touto cestou a máme i první úspěchy.

V podmínkách kapitalismu jsme v opozici nejen k vládě, ale i k systému jako celku, k jeho zničujícím sociálně ekonomickým, manažerským, morálním zásadám a orientacím.

Úsilí vlády zabránit všemi možnými prostředky obratu společnosti k socialismu nás nutí k maximálnímu sjednocování. Připomeňme si Stalinova slova: "Železná disciplína ve straně není možná bez jednoty vůle, bez plné a bezpodmínečné jednoty aktivit všech členů strany. To ovšem neznamená, že se současně vylučuje možnost názorového boje uvnitř strany. Naopak, železná kázeň nevylučuje, ale předpokládá kritiku a názorový boj."

Základy životaschopnosti KSRF

Jakékoli chyby a omyly jsou napravitelné, pokud budou přiznány a bude se o nich hovořit. Lenin uváděl: "Nikdo nás nemůže zničit, kromě našich vlastních chyb." Musíme správně chápat a vždy mít na paměti co je základem životaschopnosti KSRF.

Především jsou to společenské požadavky miliónů lidí na komunistickou stranu, nositelku ideálů sovětského socialismu. V jeho prospěch, ve prospěch dějin velkého Sovětského svazu probíhá dnes přehodnocení hodnot v celé ruské společnosti. Vítr dějin duje do našich plachet.

Program KSRF - antikrizový program, odpovídá základním zájmům lidových mas a hlavně její proletářské části. Prostřednictvím sjezdových usnesení a usnesení plenárních zasedání, prostřednictvím agitace a propagandy jsme vnesli postoje naši strany do vědomí mas. Čím déle, tím více se v něm upevňují. Je to náš společný úspěch.

Vlastníme rozsáhlé dějiny boje za práva pracujících. Dějiny vítězství bolševiků nad jejich ideovým protivníkem. Dějiny boje Lenina a Stalina s oportunismem a levičáctvím. Máme se od nich čemu učit.

Učit se zásadovosti a pevnosti. Učit se odhalovat a odstraňovat hrozby pro stranu. Učit se mít na paměti cíl a dosahovat úspěchů. Učit se chránit a rozvíjet nevětší vymoženosti lidstva, opírat se o velké morální základy.

Musíme si uvědomovat, že pouze morální principy naší činnosti zajistí pro lid ty vymoženosti, o kterých sní vlastenci. Této důležité otázce bylo věnováno poslední zasedání "Celosvětového ruského shromáždění" (Organizace pod vedením ruské pravoslavné církve - Vsemirnyj russkij narodnyj Sobor) Bylo jednáno o vzniku napjatých vztahů mezi lidmi, úniku mozků a tak dále.

Pokud za posledních třicet let nebylo napsáno dílo ve stylu "Jak se kalila ocel" nebo "Pedagogický poem" - nečekejme podporu lidu. Jeho duši neformují pouze smysly, rodí se i na "Borodinských a Prochorovských polích", v Jasné Poljaně, v Sevastopolu. Rodí se v tvorbě lidových souborů a ve filmech, jako jsou "Jeřábi táhnou" a "Balada o vojákovi", v "Sedmé symfonii" Dmitrije Šostakoviče a v mnoha jiných dílech. Osudem lidu je i osud 11 miliónů "dětí války". Pomoci jim může pouze 100 miliard rublů z ruského rozpočtu. S tímto krokem jsou přímo spojeny osudy lékařů a učitelů, ruské vesnice a důstojnost naší země.

Přínosem pro lid je ochrana přírody i vítězství nad chudobou, státní zdravotnictví. Lidovým majetkem Ruska je i vyřešení problému Donbasu, osudů všech Rusů, spoléhajících na jejich historickou vlast.

Lidovým pokladem je i udržení zálohy dějinných sil a zaměření na budoucnost, ochrana našich dějin, hrdosti na vítěznou a hrdinnou sovětskou epochu.

Naše strana má ve svých řadách mnoho komunistů s velkým "K" lidi bolševického typu. Jsme hrdi na naše veterány a podporujeme rozvoj našich nových talentovaných vůdců. Naši nezištní a odvážní soudruzi obětují mnohé ve jménu společného díla. Umí vést a být příkladem. Je možné se na ně vždy spolehnout. Přesvědčivě upevňují autoritu strany.

Ale my dobře známe zásadně důležitou věc. Jednotlivé hrdinství má velký morální význam, ne vždy však přináší politický úspěch.

K realizaci velkých cílů jsou nezbytné aktivní struktury KSRF ve všech ruských oblastech. Je potřebné zakořenění naší teorie v lidových masách. Je potřebná mezinárodní solidarita dělnické třídy, pracujících a všech progresivních sil.

Nakonec: je potřeba pečovat o hlavní: naše strana má vítěznou ideologii marxismu leninismu

Každý komunista je vyzýván k tomu, aby ovládnul její bohatství a tvůrčím způsobem ji aplikoval.

Hloubka myšlení a pevnost dodržování zásad vždy umožňují hledět kruté pravdě do očí. Dovolují učit se z náhodných omylů a dokonce i systémových chyb. Umožňují nikdy nepodléhat beznaději. Před námi jsou nejsvětlejší ideály spravedlnosti a vedou nás geniální myšlenky Marxe a Engelse!

Jsme inspirování velikými vítězstvím našeho tisíciletého státu! Půjdeme vpřed pod praporem bolševické strany, Rudým praporem velkého Října, praporem Lenina a Stalina, pod praporem vítězů!

Uskutečníme tvůrčí program, program zájmů lidu, program výstavby nové spolešnosti.

Gennadij Zjuganov, předseda ÚV KSRF na říjnovém plenárním zasedání ÚV KSRF


20.10.2019
Překlad: Karel Kluz